pátek 31. ledna 2020

Den dvanáctý...

San Pedro de Tiquina
Ráno mě budí bubnování deště, na osm mám domluvenou snídani. Volská oka, mamita je dělá tak, že vyklepne vejce do vrstvy horkého oleje. Mňam. Dokonce k tomu přidá hromadu vařené zeleniny.
Včera večer jsme tady s malinkou holčičkou hladili modrooké zvíře, mám krátké video viz https://youtu.be/r9jqigEVCpI

Copacabana?
Ráno balím motorku a chci vyrazit 40km serpeninami do Copacabana. Zhruba v polovině cesty houstne déšť, v dáli vidím temno takové, že nelze rozpoznat, kde končí obloha a začíná hladina jezera. Na silnici začíná být mlha, že by se dala krájet. Nechci přejet místního hombre de carrizo=Rákosníčka. Otáčím se zpět. Při čekání na přívoz ověřuji na budce s informacemi pro loďky a vypadá to, že tři dny bude na západní části jezera deštivo, že s lodí nevyjde nikdo.

Nalodil jsem se a přemýšlím, jak je to vlastně se slavnou Cestou smrti a její sjízdností dnes. Policista, kterého jsem se ptal si krátce zavolal a pak jasně sdělil, že pokud tři dny po sobě nebude pršet, mělo by se cesta dát bezpečně sjet směrem dolů.

Cochabamba
Sleduji předpověď počasí, směr a pravděpodobnosti srážek. Z mé cesty do Cochabamby pršelo jen malý kousek. Než jsem přijel k městu, tak jsem krásně proschnul. Jestli v poledne u jezera byly jen 4˚C, tak tady je krásných 24˚C a radost se proplétat nekončenou dopravní zácpou s počínajícím průjmem (nedopravním).

Našel jsem ubytování, sehnal večeři a zcela znavem jdu spát. Opravdu potřebuju pauzu a taky si ji o víkendu dopřeju.

Ptal jsem se recepčního, kdy skončí ten déšť a on naprosto seriózně odpověděl - v březnu.

Tajtrlíka/štamplu si tady nikde není možné koupit. Kdekoli a i v baru prodají pouze celou láhev, k tomu dvoulitrový džbán a dva litry třeba džusu. Nic pro mě. Dopřál jsem si trochu vína pro dobrý spánek. Nabízeli mně na výběr z hromady druhů a na mé - chci červené stolní víno se someliér tvářil podivně, ale víno přinesl, bylo to stejné  a stálo srovnatelně jako v horské vesničce Villa Serano dostupné jen po nezpevněných cestách. Pro info Merlot by stál 10× víc.

Fotek dneska nebylo moc, protože za deště fotit nešlo a pak na klikaté cestě moc nebylo kde bezpečně zastavit. Ale něco mám viz

čtvrtek 30. ledna 2020

Den jedenáctý...

La Paz
Neuvěřitelná směsice lidí, vozidel a psů. Od spodu zaplněná vůní grilovaného jídla přímo na ulici smíchaná s pachem výfových plynů; venku polehavajících psů a shora rámovaná změtí kabelů elektrického vedení a optických kabelů. Jestli bych něco v La Paz nechtěl dělat , tak je to profese elekrikář.
Ač je to sídelní město bolívijské vlády, tak stejně jako kdekoli jinde, se zde mísí chudoba a bohatství. Lidé prodávají na ulici chlebové placky, ovoce, zmrzlinu. Kdo může, tak má malý krámeček s jakýmkoli zbožím. Některé krámky vypadají, že s tím zbožím tam bydlí i majitel. A vidět vyskládané šunky zavařené v igelitu jen tak na hromadě bez chladničky, vyděsí.
Včera večer jsem koupil pár vajec a dneska ráno jsem využil místní kuchyňky v hostelu. Řekl bych, že je v lepším a čistčím stavu než byla společná kuchyňka na kolejích v Ostravě, kterou nám jednou uklizečka již nevydrvživší, sanovala vápnem.
Vajíčka jsou výborná potravina, protože zkažené vajíčko se neschová. Vejce s oranžovými žloutky, velikost větší než naše L.

V hostelu s extra příplatem za parkování platím 40bol. Na La Paz neuvěřitelné - Paitití hostel v bezpečné čtvrti.

Rozhodl jsem se vyrazit do nejcentrovatějšího cetra. Doprava prakticky stojí, po obou stranách cesty jsou stánky a všude chodí lidi. Tím, že doprava stojí myslím, že kdyby si řidič auta v koloně zašel k holiči a pak se vrátil, nijak by se to na rychlosti dopravy neprojevilo.
Snažím se s motorkou držet úplně vpravo a proplétat se mezi lidmi. Měl jsem, štěstí, přede mě se vtačil chlapík s malým ručním vozíkem prodávající zmrzlinu. Byl široký stejně jako já, měl gumovou mačkací houkačku a lidé mu/nám ustupovali z cesty.
Zastavil jsem kousek od hlavního náměstí, jsou tady všude policajti včetně těch se štíty, je tady nějaká demonstrace.
Pár fotek, pár minutový pokes s vojáky u jejich Kawasaki KLV 650 a pokračuju.
Dojet sem bylo nepříjmené a stejně tak je tomu na cestě zpět. Uličky La Pazské jsou příkré, asi tak o 1/3 příkrejší než ulice Hodinářská (pro Broďany) nebo Nuselské schody (pro ty ostatní). Když musím zastavit, tak motorku na přední brzdě neudržím a klouže zpět, musím ji držet za zadní brzdě.
V La Paz mají městskou hromadnou dopravu vyřešenu malými autobusy a lanovkou. Autobusy prastarými s atmosférickými dieselovými motory, které tady fungují. Když zkoušeli moderní autobusy s novými motory, tak nevydržely. Lanovka vypadá moc pěkně, určitě na google najdete krásné fotky shora. Do mých motocyklových deníků by se takové fotky nehodily.
Navigace přes město říká 10min cesty, na motorce je to lehce přes hodinu. Kdo může, pojede lanovkou a bude v práci včas.

El Alto, městská rozhledna Atipiris
Při odjezdu se jednomu sympatickému staršímu prodejci podařilo, an červené, prodat mně kožený opasek.
Vymotat se z centra bylo nepříjemné, ale stálo to za to. Rozhledna s pěkným výhledem a udržovaná. Především je ve směru mého dalšího cíle.
V dvojměstí La Paz/El Alto se chystalo k pořádné bouřce, tak jsem za lehkého mrholení rychle prchal pryč. Zatím svoji cestu řídím podle předpovědi/loupání v kolenou tety windy.com a předpovědi se jí daří dobře.

Tiwanaku
Archeologické naleziště, muzeum starých kultrur, muzeum keramiky a obrovské vykopávky, kde nic zajímavého není. Tedy kromě bodláků velkých jako pěst, ty se mně líbily. Ploužil jsem se pod pálícím sluncem a trpěl. Škoda, že to nejde projet na motorce, díky terénním nerovnostem by tady byla pěkná enduro trať. Na wiki máte vše včetně lepších fotek https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Tiwanaku
Co mě zaujalo v muzeu je mumie Momia aymara http://jdem.cz/ffu889

Nadmořská výška opravdu není pro našince/nížince sranda. Naše Šněžka nemá dva kilometry výšky a nejvyšší maďarské hory - Tatry - mají sotva přes dva a půl. A teď jsem skoro ve čtyřech kilometrech nad mořem.

Směr Copacabana, kam jsem nedojel
V Tiwanaku fotím z motorky cestáře, kde mě zaujalo, že kopou paní v krojových sukních a podle navigace jedu směr jezero Titicaca do městečka Copacabana. Došlo k drobné navigační chybě, nezkotroloval jsem si v navigaci cestu a dorazil na hranice Perú a kousek cesty mě navigace chtěla vést přes jiný stát. Tam ale s pronajatou motorkou nesmím a ani mě tam nepustí. Takže se vracím a čeká mě bolívijská vojenská kontrola, které musím vysvětlil, že nejedu z Perú, ale že su trůba=tonto, který nevěděl, že cesta vede ven z Bolívie.
Musím se vrátit 100km do El Alto a pokračovat do Copacabana jinudy. Po cestě fotíl vysoké hory s ledovými čepičkami v dáli, jinak vše ubíhá rychle a po asfaltu, jenom místy je šotolina. Jediné, co mě na cestě překvapilo byl chybějící most nahrazený přívozem. Netrvalo to ani dvě minuty a už mám motorku naloděnou. Platí se při výjezdu 30bol. Udělal jsem pár fotek a probral s jedním bolívijským řidičem problematiku změn cesty asfalt/šotolina. Oni s tím nemají problém, prostě jedou tak, jako by šotolina byla všude.

Už je po západu slunce, tma. Jsem v dědině San Perdo de Tiquina a do cíle mě čeká spousta pěkných serpenin, které chci projet za světla a ne na světla. Ubytování, na večeři kotleta se zeleninou a slíbené parkování na dvorku. Úzkými dvířky motorka neprojede, tak mám slíbené parkování uvnitř v hospodě po zavíračce, jsou to jenom dva schůdky, asi 30cm obrubník a 20cm schod.
Před zavíračkou, beseduju s paní domácí a její vnučkou a bavíme se o Bolívii a politice. I stará paní ví, že komunismus a socialimus prezidenta Evo Morelase tady nikdo nechce.
Vnučka nezná El Che, tak večer končím krátkou edukací.

Dnešní zápisek zapsal p.t. Sop El Tyf, ono totiž na solné pláni bylo chladno a v gumákách mokro a zima.

Jsem připojen na mobilní síti rychlostí H+ Fotky se podařilo odeslat, ač to trvalo půl hodinku. Ale popisky zatím chybí, při pomalém připojení se mně google fotky nenačtou a nemůžu dopsat popisky. Snad udělám zítra.

Takže alespoň fotky viz  https://photos.app.goo.gl/WbZU1uzfy6vmrUJe8

středa 29. ledna 2020

Den desátý, cíl La Paz...

Uyuni:
Ještě ke včerejšímu Salaru. Koupil jsem si v lékárně jelení lůj. Jenže až po prvním použití jsem zjistil, že barví červěně. A když jsem si pak natřel rty, tak se na mě zbytek skupiny fakt divně díval a tak jsem jim svůj omyl vysvětlil. No ale vypadali, že mně to moc nevěří. Ráno u snídaně je to opět veselé. Pan domácí je mistr historek. Ale nejprve jsem začal pár dotazy a tady jsou odpovědi.

Co říkají Boliviánci na přistěhovalce z Venezuely. Pokud pracují, není problém, ale prý jich většina nepracuje, ale jenom žebrá nebo přepadávají lidi. Žádná státní podpora tady neexistuje. A že jsou ty problémy v Santa Cruz, Cochabambě i Potosí. Když se sem tlačí přes hranice nesou ženy před sebou děti jako štít. Obecný názor je pustit sem pouze ty, kteří budou pracovat. Práce je tady dost, neplatí se moc, ale práce je.

Jak tady funguje místní samospráva a proč jsou cesty tak v hrozném stavu. Město tady řeší tady svoz odpadků jednou za dva týdny a hromady se tvoří na prostředku křižovatek, pak veřejné osvětlení, elektrifikaci. Vodovod je někde městský, někde soukromý.
Aby mohl někdo provozovat hotel nebo turistickou kancelář a vozit lidi na Salar, musí mít zaplacenou licenci. Proto ta policejní kontrola při cestě na vjezd na solnou pláň.

V Potosí je firma Aapos, která vlastní vodovod. Její šéf jel malým náklaďakem sám cosi zkontrolovat na kopec, kde je vodní nádrž s pitnou vodou. Po cestě ho stopla nějaká stará paní, ať ji sveze. Vylezla si na korbu a jak jeli, když se ohlédl, tak viděl, že místo hlavy má hlavu lamy. Nezvádl to, na místě se počůral a od té doby nemluvil, byt nemocný a pak umřel.

Protože tío=strýc pracoval a jeho syn doposud pracuje v těžební firmy, tak jsem se ptal, jak jsou hluboké ty Ojos=Oči na Salaru, kde vyvěrá minerální voda a tvoří laguny. Je to různé, ale někde je tloušťka soli až 140m, někde jenom pět. Směrem z Bolívie do Chile se to Salar svažuje.

V dole u Uyuni chodil jeden kluk vždycky ráno do dolů a hvízdal si. Spolupracovníci mu říkali, ať to nedělá, že je to nebezpečné. Jednou slyšeli hvízdání, ale on nepřišel. Když ho šli hledat, tak ho našli zakrváceného a mrtvého. Udělal to duende de mina=důlní skřítek, to je jasná věc.

Vzpomínám, jak jsem jel na postapo festival Junktown, kde si spokojení, zdraví a movití Evropané hrají na postapokalyptický svět. Tady se to žije. Se skvěle odbanými auty a motorkami a také včetně tyfu, žluté zimnice a horečky denge. Zárověň ale bezpečně. Nemocnice a i lokální zdravotní střediska tady jsou. Ma i aplikaci pro mobil, která obsahuje všechno. Lékaře, telefonní čísla i najde nejbližší zdravotnické zařízení podle polohy. Vzhledem k tomu, že kde žijí lidé, tam je mobilní pokrytí a dá se volat opravdu všude.
Zajímalo by mě, jak to dělají, protože že by to byly nějaké hromady vysílačů to jsem ani neviděl. Zatím to vypadá, že s elektrifikací se táhne i internet možná vede přímo po těch drátech,nevím. Ale v každém městečku je domeček s nápisem Entel a do něho vede trs kabelů.

Provoz v Bolívii je ve městech na první pohled naprosto nepřehledný, ale dá se na něj zvyknout. Jezdí tady lidi pomalu, málokdo jede po silnici 90km/h. Většinou se jezdí tak 70km/h. Je pravda, že v takové rychlosti bezpečně fungují i auta, která nejsou v nejlepší kondici a to hlavně díky tomu, že krom asfaltu jezdí po opravdu moc kamenitých a rozbitých polňačkách.

Co s sebou tahám za elektroniku - přeskočte:
Kdosi se ptal, jak píšu své zápisky, jestli to datluju palcem v mobilu. Tak ne, mám velmi komfortní rozkládací bluetooth klávesnici, mobil má pouzdro s nožičkou, aby pěkně stál na stole. A nezbytností je powerbanka, ze které můžu mobil živit třeba pět dní. Při výběru powerbanky jsem měl dva požadavky - podpora rychlého nabíjení a pak aby se dala powebanka dobíjet a zároveň z ní se daly dobíjet dvě další zařízení. Mám Epico E29 30Ah.
Všechno fotím mobilem Samsung S10e a myslím, že jsou fotky ucházející kvality, navíc ty co dávám na google fotky zmenšuju na 1920×1080 a jedna pak má jen něco kolem 300kB.
Navigaci používám mapy.cz v záloze mám HereWeGo a maps.me.
Maps.me považuju za nejjednodušší offline fungující navigaci s velmi rychlým offline hledáním, protože mapové podklady jednoho státu mají jen desítky megabajtů.

Další historka po snídani:
Laguana de Tarapaya, kde se koupali Inkové.  Je to aktivní vulkánické místo a termální prameny. Jel tam kamión z kopce, přejel most a do kopce nemohl vyjet a spal ze srázu do vody. Našli ho až pracovníci za kopcem, kteří v noci nemohli spát, protože hladina laguny vypadala, že na ní plavou hořící svíčky a celou noc slyšeli nářek trpící duše.

V Potosí je spousta starých domů a lidi tam nechtějí bydlet. V noci jsou tam slyšet divné zvuky. Většinou tam dělají jen kanceláře, aby tam nikdo nezústával přes noc. V jednom starém domě udělali školu, ale děti tam potkávali zakrvácenou řádovou sestru a pak se báli chodit do školy.
Mincovní dům je v noci nebezpečný, je to špatné místo plné utrpení a touhy po bohatství. Je potřeba taková místa se soumrakem vyklidit a nechat minulosti.

Vykládali jsme celé dopoledne, strýc je geolog/chemik tady z univerzity v Uyuni. Hodně hovořil i o těžbě lithia, které je právě unitř soli v Salaru. Vláda trvá na tom, aby těžařské firmy zaměstnali nejprve absolventy místní univerzity, když jich není dost, tak vybírají v rámci kraje a teprve pak mohou vzít z celé Bolívie.

Pak se načalo téma GPS, on pracoval a vyměřoval v USA v Coloradu v době, kdy GPS záměrně vysílalo nepřesný signál a musel se kalibrovat na nivelačním bodě vlastním vysílačem korekce. My jsme si s tím ve škole hráli v rámci Geografických informačních systémů a on se tím živil.

Konečně jsem se po poledni vymotal, paní domácí nám udělala společnou fotku u motorky a můžu jet.

Na benzinkách poctivě do počítače zapisují SPZty vozidel a jména řidičů a čísla jejich dokladů.

Při cestě z Uyuni jsem se zastavil na hřbitově, který v mapě vypadá docela obrovský.

Směr Oruro. Cesta je rovná a nekonečná, dá se jet pořád gpskových 150km/h. Tygřík při tomto tempu sežere 6,3litru na 100km. S ohledem na nadmořskou výšku a nízkooktanový benzín, to není špatné. Jen v Santa Cruz jsem viděl na jednom strojanu Natural92, což bylo nejvyšší číslo. A pak už nikde.
Krajina se kolem mění, ale nic nového, tak fotky jsou z rozhledny u cesty, kde jsem poslal bolívijskou rodinku na výletě do míst kde jsem už byl. Fotíme se dole u lam.
Lamy jsou zvědavé a plaché zároveň, úplně na nic vidíte, jak natahuje krk a hrozně ji všechno zajímá a pak se zase plaše otočí a zas znovu. Mají uši označené červenými bamulkami, vypadí nazdobeně.
Taky jsem viděl lamě, jak saje mámě lamě mléko. Přeloženo pro Táňu, viděl jsem lamátko. Chtěl bych ho vyfotit.

Oruro:
Velké město, doly, kolem nějaké cementárny. Vně města je podivná směs zbořenišť, nedostavených novostaveb, barevných stránku, toulajích se psů a nikam nespěchajících lidí.
Pak už se chybím do odpolední dopravní špičky a jedu uprostřed štrůdlu aut asi šest kilometrů po rozkopaných cestách přímo do centra. Těsně kolem centra je ještě jedna vrstva stánků, malých krámečků a všude mraky lidí.
Střed je klidnější, park, všude čističi bot a nějaká holčička mně hned nabízí cosi sladkého za 1,5bol. Skoro jsem ji zašlápl, jak je malinká.
Na oběd milanesa napolitana, řízek a na něm šunka a na tom sýr. Kolem chci místo rýže a hranonek jen zeleninu. Funguje to a chutná to.
Při odchodu se vybavuju s dvěma kluky, nabízí sladkosti, za 1bol. Tak jsem jednu tyčku koupil a říkám, hej, já nejím sladké, nechceš ty? Měli jste vidět ty oči, když si to vzal zpátky. Dohlížel na ně dědeček, jsou u něho na prázdninách a jsou z Potosí. Chtěl jsem dědu vyfotit, a ptal se proč to chci. Tak říkám, že v jeho tváři vidím, že neměl jednoduchý život a fotkou ho může sdílet. Stejně nechtěl. Musím vymyslet něco lepšího nebo fotit dřív než se zeptám.
Fotím v Oruro nějaké dvě sochy a posílám mapám. Balím se pokračuju směr La Paz.
Našel jsem si ubytování v Hostelu Paitití a je fakt levný. Na La Paz, chce v dolarech jen $10 za noc včetně garáže. Poslal jsem putík v mapě Valerii v Santa Cruz, která před La Pazem varovala, že ne všechny čtvrtě jsou bezpečné. Tak jsem se trefil správně.

Do La Paz je to dalších 200km prakticky rovně, výškový rozdíl mezi Uyuni, Oruro a La Paz zas není tak velký, takže žádné serpentíny se nekonaly. Celou dobu se dá jet pěkných gpskových 160km. V jednom úseku potkávám policejní auto, je tady maximálka osmdesát, on jede tak sto čtyřicet. Když někoho předjíždí zprava, tak rozbliká majáky. Chvíli se za ním vleču, pak jedu vedle něj, mávnul na mě a já jsem zatáhl  za plyn, Tygřík se zase probudil a policejní auto za chvilku zmizelo ze zrcátek.

La Paz
Město začíná nekonečnou zástavbou partových cihlových šop už 17km od mého cíle, který je zhruba uprostřed města. Beru benzín a holky, co na benzince pracují mají uniformu s krojovou sukní. Už je tma. Zatím mám dojem, že město jedne obří srtk a nic víc.
Místo, kde má být hostel jsem našel, ale ubytování tam nebylo, ale nějaké krejčovství. Bába naproti v obchůdku hned věděla a říkala, že loni tady byli kdosi s motorkama a a taky netrefili hostel. Je v příčné ulici asi jen 30m daleko.
Zvonek, veselý pán v anglické letecké bundě s kožešinovým límcem, otevřel garáž, zapsal jsem se, dostal jsem klíče a horní palandu. Jsou tu pokoje s pratrovkama, sdílené bydlení, společná kuchyňka. Je tu nějaký anglicky mluvící pár a pak dvě holky z Kolumbie, tak se bavíme o kravinách. Zašel jsem si za radu k bábě koupil pár vajíček na snídani. Sýr měla, ale své vlastní výroby, tak jsem neměl odvahu. Ještě jednu PETku balené vody navíc a jsem vybaven.
Trochu jsem vyrazil na průzkum pěšky, do restaurace Oso goloso=Mlsný medvěd, ale měli zavřeno. Nakonec to byl nějaký malý bufet s pozením. Ono je to jednoduché, když to uvnitř podniku nevoní, nedokážu tam jíst.
Ale už získávám odvahu a ty věci, co dělají na ulici, grilované maso a k tomu mají salát z rajčat a cibule. Zatím se jenom dívám.
Je to nevěřitelný provoz, k hostelu jsem se proplétal mezi auty a malým autobusy, nad hlavou projíždí lanovka. Víc uvidím ráno.

Teď mířím do nějaké místní nálevny s Peruáncem, Boliviáncem a Kolumbijcem. Potkal jsem je na ulici, ale už jim došla PETka s alkoholem, tak hledají něco dalšího. Kluci se velmi rychle zbořili, takže je opuštím. V rohu sedí parta místních a pořád mně nabízí pivo, zdvořile odmítám. V nejbližším obchůdku kupuju láhev červeného a vracím se na hostel. Z anglicky mluvícího páru se vyklubala Argentínka a Němec. Vykládání dobré, dokonce ta holka jedna argeninská měla na nožíku sacacorcha=vývrtku. Budu muset v želežářství koupit vrut, kleště a křížový šroubovák mám v multitoolu s sebou.
Večer tady ještě syn majitele pečuje o svá akvária, u toho bublání se bude krásně spát. Poradil, která místa je potřeba navštívit v okolí. Tak mám plán.

Kolem cesty jsou obdělaná pole, obrovské plochy, vyskládané pěkné řádky něčeho, takové keříky. Používají docela malé traktory, ve srovnání s těmi obludami značky John Deere, které jezdí v ZOD Poolšaví.
Abych se vyjádřil přesně, je to oseté pole s půdou přesné barvy antuky tenisového kurtu, a myslím že bude i stejně úrodné. Ale je obdodí dešťů, takže občas jsou tu i kaluže a malé jezírka a uprostřed pustiny se všechno zelená.

Dneska jsem toho moc nenafotil, protože na dálnici se moc nedalo zastavit.
Fotky mají popisky, aby se v nich dalo vyznat viz

úterý 28. ledna 2020

Den devátý...

Uyuni:
Včera večer jsem zi zapomněl vzít lék proto smrti z nadmořské výšky, tak už ráno cítím, že ho potřebuju.
Snídaně je připravená a pan domácí je v dobrém rozmaru. K rozhovoru jsme se dostali tak, když jsem zmínil, že včera večer ještě před zaparkováním motorky jsem u jeho sousedů domluvil s člověkem jménem Jesus, že jeho turistická kancelář mě dneska vezme na Salar a že vyrazíme v deset.

Povídal o tom, že pracoval pro Němce, který trval na tom, že do práce musí chodit přesně! A ne podle času bolívijského. Pak pracoval pro firmu a servisoval velké tiskařské plotry. Výběrové řízení dělali tak, že dali někomu oservisovat nefunčkní věc, která nešla opravit. Několik hodin ho pozorovali, když s tou věcí nezačal třepat nebo do ní kopat, tak ho vzali.
A pozor, nevzali každého. Dobré byly historky, jak s nějakými Kanaďany dělal geologický průzkum. Velmi vtipný strýc.

Počítání času po bolívijsku funguje asi takto:
10:45 plus 20min = 11:30
Jakoby čas nematematicky zaokroulovali nahoru. Ručička přeleze celou a už netřeba spěchat, protože máme načastou další půlhodinu až celou hodinu.

Protože pořád zbývá nějaký čas, prošel jsem se na autobusové nádraží, potkal krojované babky s typickými klobouky, podle kterých poznáte odkud jsou. Něco jako u nás výšivky na kroji.
Hrbatá ulice plná salarského prachu, na křižovatce uprostřed hromádka odpadků, kde se včera večer přehrabovali psi.

Až po půl dvanácté se potkáváme u auta - skupina turistů, kteří využijí nabídku skvělé cestovní kanceláře Maya Connection. Venezulský pár, Brazilec, Čech a bolívijský řidič a průvodce.
Nasoukali jsme se do džípu a řidič si zapnul pás, čímž mě překvapil.

Hřbitov vlaků:
Místo, kde rezaví vlaky, které kdysi vozily rudu z dolů v Uyuni do Potosí ke zpracování. Lidi to po nocich tajne rozebírají, takže vraky postupně mizí.
...a nevadí vám, že je tam pešuňk a koleje
Velké vrakoviště a myslím, že Kovozoo ve Starém Městě je hezčí.
Vylezl jsem si a střechu a oslovil jsem kluka na vedlejší střeše, že jsme jako ve filmu a čeká nás rvačka na střeše vlaku. Hned zaujal bojovou pozici a já jsem si ho vyfotil, pak jsem přelezl za ním a vyfotili nás jeho rodiče. Film Osamělý jezdec má rád a viděl ho mnohokrát.

Pro zajímavost dneska jezdí vlaky z Uyuni do Oruro. Nějak v Bolívii ta sláva železnice upadá. Myslel jsem, že právě železnice dělá civilizaci, ale tady evidentně zvítězily auta.

Je tady krásně vidět, jak se v období dešťů všechno zelená. Být tu v jiný čas, keře tady nejsou nebo jsou suché.

Smlouvání u nějakých suvenýrů:
Jsou zvyklí smlouvat o cenu. Tak jsem zkusil smlouvat o množství zboží za stejnou cenu. Nakonec jsem za stejný obnos koupil dvojnásobek věcí, ale přitom slevu 50% bych nikdy nedostal. Prodejce byl chytrý kluk, tak dvacet roků, vypadal spokojeně, tak jsem rychle mazal zpátky k autu, než mu to dojde.
Obvykle to cenu jde ukecat o 30% pokud se zboží špatně prodává a cizinci jsou prý hloupí, že nesmlouvají. Nášivku Dakar2015 jsem zaplatil bez smlouvání - nebylo kam smlouvat.
Po cestě jedna běžná policejní kontrola. Zátaras. Jen chce doklady a lékárničku a chce ji i otevřít. A pokračujeme.

Colchani:
Mikrovesnička, kde mají fotbalové hřiště, nádraží, ulici plnou stánku se suvenýry pro turisky, muzeum soli a vjezd na Salar. Muzeum je takové, že nezaslouží návštěvu.

Salar:
Největší solná pláň na světě je velká jako půl Moravy.
Salar, je tady 10 miliard tu  soli a těží se 25 tisíc tun ročně. Tímto tempem sůl vytěží za 4000let. I kdyby těžku z desetiásobili, tak pořád bude na 400let zásoby.

Bolívijská vlajka má červenou, žlutou a zelenou. Červená je statečnost bolívijských vojáků, zelená je plodnost země a žlutá je nerostné bohatství. Aktuálně to vypadá, že v Bolívii leží největší zásoby lithia na planetě. Snad nedopadnou po intervenci amerických těžařů jako se stříbrem a Španěly.
Vjezdů na Salar je jen několik, hodně na kraji solné pláně jakou měkká místa, kudy se nedá projet.
Je tady místy vlhko a kaluže, místy sucho. První zastávku máme u ojos=očí, místa, kde vyvěrá netermální minerální voda, dělá to pěknou malinkou lagunku a člověk musí dávat pozor, kam šlape. Na druhé straně Salaru je Chile a tam už ojos udělali opravdu obrovské a pěkné laguny.
Salar je ohraničen mraky, tak zkouším odprezentovat za mnou sedícímu páru, že si myslím, že na Salaru se odpařuje méně vody než kolem a proto mraky tvoří tu hranici a nad námi je modré nebe bez mráčku. Ona to bude meteorologická kravina, ale odsouhlasili to jako logické.

Monument Dakar 2015 postavený ze soli stojí vedle hotelu ze soli, kde nám náš průvodce přichystal oběd a pojedli jsme spolu. Měl ubrus, talířky, hrnce v věcmi, ubrousky na talíře, vodu s PETkách. Opravdu slušná cestovní kancelář.

Je tady ostrov vlajek, atrakce na focení. Fotím Brazilce u jeho vlajky a on pak mě u naší. Do odjezdu zbývá hromada času, tak klábosím s partou Paraguaců a vím, že teď v období dešťů se tam na motorce jezdit nedá, ale doporučili zhruba září-prosinec. Když jsem se zeptal, že nevím, jestli příštěš chci do Argentíny nebo Paraguaye byli jednohlasně a hlučně pro svoji zemi.
Při focení jsem chtěl natáhlé ruce a za chvíli se tak už fotilo víc skupinek.

Našel jsem místo, kde Jan Amos Komenský nikdy nebyl, ale mohl, protože dnes největší města mají obvykle založení někdy před rokem 1600. Stejně je to nevěřitelné, že v Praze Rudolf II. pěstoval alchymii a tady španělé těžili hory stříbra.

Sluníčko pořádně vypaluje a do toho fouká studený vítr. Jeden by velmi snadno zapomněl na opalovací krém. Já jsem natřený, takže jediné co mám spálené je místy kůže mezi vlasy.

Sůl se jiskří sluníčkem, zastavujeme, abychom udělali nějaké fotky, v rámci turistických výprav se to tady předpokládá. Takových džípů jako jsem my je tady desítky.

Na Salaru dopadne na člověka pocit vlastní nepatrností s jemností kovadliny.

Pak nás čeká asi půlhodinový přesun do místa, kde zastavíme a musíme si všichni obout gumáky, protože dál už je voda. Když je solná pláň pod vodou, vytvoří obrovské zrcadlo. Je to pěkné a s tím focením je problém, že tady všechny fotky budou asi vypadat stejně, ale stejně je dělám.
K večeřu náš průvodce vybalil stůl s ubrusem se jménem jejich kanceláře, otevřel láhev vína, sin sacacorcha=bez vývrtky; víno zatlačením špuntu dovnitř vám klidně otevřou i v restauraci; a všichni si dali skleničku nebo dvě včetně řidiče. Sluníčko se chýlí obzoru a začíná být chladno, holka venezulská si dává další skleničku aby to vydžel, když my s Brazilcem máme trička, ona má celou dobu zimní bundu a její kluk šlušně tlustý svetr.

Venezuelci jsou v Bolívii teď na mnoha místech, protože se jim žije lépe v Bolívii než doma. Musím se zeptat bolívijců jak to vnímají. Ten pár v naší turistické skupince byl stejný případ, část jejich rodiny žije v Sucre a část v Cochabambě. U stolu sedíme, gumáky po kotníky ve vodě, ty moje trochu prosakují a klábosí se o kravinách. Jako třeba která pláž je kde nejlepší, a jak byl ten venezuelský pár na výletě v Bogotě a pak v Limě a teď jsou tady.

Čekání na západ slunce stálo za to, skrz oranžové mraky se zrcadlí v nehybných pár centimetrech vody na solnou plání. Nevím, proč každý na fotce chce Slunce držet, já ho chci... hm, ze sebe vydat zadní branou.

Pak už je soumrak a na světla vyrazíme zpátky do Uyuni. Všichni v autě okamžitě usnuli, chvíli jsem myslel, že i řidič, ale to jenom nastavoval autorádio. Nápis na kameni u cesty Cristo te ama=Kristus tě miluje po únavném dni potěší.  Za tmy se vracíme k základně jejich cestovní kanceláře, na rozdíl od zbytku skupiny bydlím hned v baráku vedle. Všichni máme hlad, tak nabízím asi čtyři možná místa, kam bychom mohli zajít. Diví se, že to tady znám. Neznám, mám mapy.cz a včera jsem jedl maso lomo v Boca grande, takže něco vím. Ale jim se to zdá daleko a řeší traxi, než jejich taxi přijelo a stojí před turistickou cestovní kanceláří Salar a syn, tak já si vytlačím ven motorku, tentokrát předními vraty, mávnu na ně, oni na mě. A pak zmizím v obrovském oblaku prachu. Věděl jsem, že tam ještě čekají a hned po nastartování jsem si vypnul kontrolu trakce, aby Tygr pořádně zahrabal.

Když tady je v hospodě televize, běží na ní písničky z youtube nebo spotify bez předplacení, takže pár písniček a reklama. Večeřím lomo, lamí masíčko se dvěmi vejci jako včera a ač to mám do restaurace kousek, asi 800m, tak jsem musel protáhnout Tygříka, ale to už vlastně víte z předchozího odstavce.  To znamená, že vino Terruňo funguje znamenitě.

Moc se tady používají tiskárny, heslo na wifi mají napsané rukou, různé nabídky na dveřích tady. Zatím ještě tolik netisknou. A když už je něco vytištěné, je to barevně a zalaminované.

Fotečky z ranního Uyuni a Salaru viz

pondělí 27. ledna 2020

Den osmý...

Potosí:
Ráno jsem se probudil a nebylo mně příliš dobře. A včera jsem vypil tři piva, tím to nebude. Když jsem balil věci do kufru a vstal, musel jsem se chytit postele, jak jsem si byl nejistý. A naprosto příšerně mě bolí hlava. Smrkám krev. To bude tou vysokou nadmořskou výškou. 
Zašel jsem do lékárny, ač je neděle, tak všude všechno více méně otevřeno alespoň dopoledne.  Ta věc se jmenuje Sorojchi pills, mají ji. Dostal jsem jedno platíčko s tím, že mám dávat po osmi hodinách jednu. První jsem si dal ještě v lékárně. Zhruba za půl hodinky už mně je úplně fajn a během dopoledne i normálně vysmrkám. Podle informací, co jsem našel je v těch tobolkách jen aspirin a kofein.

Stavil jsem se v obchůdku s nějakými drobnostmi. Jen proto, že jsem měl čas. Mše v katedrále je až na deset. V krámečku je jenom nějaká holka a mů puštěnou televizi. Tak aspoň zjišťuji, že Flintstoneovi se tady jmenují Pedro pika piedra.

Katedrálu jsem vyfotil zvenku, uvnitř se fotit nesmí. Místo pěkné, lidí tak třetina zaplněných lavic. Když se modlí Otčenáš, mají rozepjaté ruce s dlaněmi k nemi stejně jako kněz. Přejeme si la paz con usted.

Casa de la Moneda de Bolivia, něco jako národní pokladnice a mincovna zároveň. Zavírají v poledne, tak jdu rychle na prohlídku. Kartu ICOM tady neznají. Místní za 20, cizinci za 40bol. Tak to má být. Průvodkyně mluví hodně potichu, tak se držím blízko. Je tady původní stroj na válcování stříbra z ingotů na plech pro režbu mincí z roku 1750. V horním patře se válcuje, jsou tady dřevěná ozubená kola a převody a o patro níž vede osa, kterou dole otáčí pochodující muly. Dělník tady u válování mohl pracovat jen jeden týden v měsíci, aby ho příliš nezatěžovali. Na zbylé tři týdny si musel najít jinou práci. Mula vydržela tahat asi půl roku než vyčerpáním padla a musela být nahrazena. Muly vozili z Argentíny. Stříbro z Uyuni a z místního dolu Cerro Rico=bohatá hora. Nejlepší práci měli poháněči mul, mohli pracovat pořád a starali se o muly.

Na mince se razil znak Potosí a to tak, že velký I protne velké S. Vznikne znak $ dolaru.
Muzeum je to pěkné, jen jejich pan Gazdík má asi pár let dovolenou.

Balím se na cestu, vyhřeznul jsem v recepci v ubytovně a dal tím podkladek pro ostatní, takže teď lovím svoje krámy z hromady turistických krosen a baťohů. Motorka potřebovala trochu dotáhnout řetěz a na to originální nářadí pod sedlem stačí.

Když odjíždím, sedí venku ve výklenku ta Argentínka se svým klukem a přejí šťastnou cestu. Tak jsem se nahlásil, že až se někdy podívám tam k nim, tak se stavím na besedu.

Vracím se ještě na Cerro Rico, kde je ten obrovský důl, včera jsem stihl něco vyfotit shora při slunce západu, ale dneska chci mít fotky těch malinkých domečků pro dělníky, co tam pracovali.

Směr Uyuni:
Na benzinku v Potosí byla docela řada, ale plnou nádrž potřebuji. Cesta má asi jen 200km, je to pěkný asfalt, nalinkovaný, prostřed dvojitou žlutou čárou. Má dvě části ta první je 130km svělých spletitých zatáček, ale se širokou cestou pro kamiony, a že jich tady jezdí. A ta druhá část, méně zábavná je 70km rovně. Tak rovně, že sluníčko na asfaltu v dáli kreslí opravdovou fata morgánu.
Po cestě jsou označena vyhlídková místa značkou, ale už zapoměli jakkoli vytvořit možnost, aby tady člověk mohl bezpečně zastavit a něco vyfotit. Místy je buď mikroodpočívadlo, kam se akorát vejdu, nebo chybí dvě svodila a počítá se s tím, že si tady každý místo najde.
Během cesty se krajina třikrát neb o čtyřikrát neuvěřitelně promění, ze skal jsou travnaté kopce, pak prorostlé kaktusy. První značka pozor lamy. A už je potkávám, jsou jich tady kolem cesty nekonečná stáda. A vždycky v pustině uprostřed ničeho stojí pár domů. Původní hliněné stavby typu šopa z kotovic nechali stát, jen sunadli střechy a postupně se to rozpadne samo a vedle si postavili krásné nové zděné domy...šopy.
Vždycky někde kolem lam je i nějaký člověk. V Bolívii sousedství nabývá zajímavě obludných rozměrů.
Značka nebezpečné stoupání a klesání je vyřešena jako symbol autíčka, které stoupá nebo klesá po přeponě černého pravoúhlého trojúhelníka. A podle toho jak je kopec prudký, je i na obrázku. Někde to vypadá, že to autíčko jede nahoru po zdi.

Do Uyuni dorazím asi půl hodiny před západem slunce, nekonečná asfaltka se zaklikatí a zmizí. Tady je kolem města šotolina, centrum je dlážněné šestiúhelníkovými betonovým dlaždicemi, kterou jsou nepředstavitělně vyježděné a křivé.
Našel jsem ubytování a když se řešil kam dát motorku, přiřítil se džíp a hned vedle ubytování, kde jsem mají kluci sousedi nějaké turistické centrum a dělají tady výlety. Hned se ptám, jestli se na solnou pláň dá jet na motorce. Nedá, je tam voda. Takže se domouvám, že ráno na desátou doplním nějakou jejich skupinu turistů a vyrazím s nimi autem.

Město Uyuni smutné místo na první pohled, je jako  z postapo westernu. Obrovské široké ulice, neustále zvířený prach, který se ve vlnách valí ulicemi. Psi, krmící se uprostřed cesty na roztrhaných pytlích odpadků. Zítra musím něco nafotit, je to opravdu ošklivé, betonové, špinavé. A když v tom mračnu prachu vidím maminku, jak se snaží protlačit malinkaté kolečka kočárku s dítětem skrz hrbolatou ulici a v protozu, který ji ignoruje; padá na mě splín.

Jdu si ho užít a spát. V noci má pršet a opět pro mraky není vidět nebe. Ale zítra je předpověď lepší. Venku je teď 12˚C.

sobota 25. ledna 2020

Den sedmý...

Sucre ráno:
Hostel, kde parkuju motorku je stejně jako celé Sucre v jakési typické koloniální architektuře. Pár století se tady potomkům Evropanů mohlo žít opravdu hezky. A mně se dobře spalo, až do devíti.
Běžný obchod je otevřený třeba 6-11, 15-21. Nemusíte mít strach, že by mámy byly tak dlouho od dětí, protože ty malé mají v obchodě s sebou a kluci, co se vrátili ze školy jdou po své práci. Umývači nádobí v jídelnách, čističi bot. Domácí příprava do školy se neřeší, ale úkoly děti dostávají. Škola se dělá ve škole. Navíc v lednu a únoru mají školní prázdniny, proto jsou děti v práci celý den.
Míchaná vajíčka, šunka, sýr, zelenina. Jedna velká dobrota.

Hned vedle je Museo de tesoro a conquistadora přec zajímá zlato, stříbro, měď a drahé kamení. Komentovaná prohlídka asi na hodinu a začíná za půl.
Tak to stihnu ještě pozevlit na náměstí. Běhá tady malinký samojed a snaží se lovit holuby. Podle majitele se jí, je to holka, včera podařilo jednoho holuba chytit. Pak jsem si sedl na lavičku a přisel strýc s báglem, nosí tady všechno ve velké dece přes rameno, něco jako naše noša, ale pouze dvoutráčková. Pro neznalé tráček je padákový úvaz, standartní veleťanská noša má čtyři tráčky.
Strýc rozložil všechno, co měl. Je z dědiny Tabuco, kde jsem včera projížděl. Do Sucre to měl tři hodiny autobusem. Má hromadu rukodělných výrobků, které dělá jeho žena. Nepotřbuju z nabízených věcí nic, ale konverzace nás baví oba.

Museo de tesoro:
Jsme skupinka asi osmi lidí a dvou dětí. Ne, lépe. Jsme skupinka deseti lidí z nichž dvě jsou malé děti. Velmi zajímavě působíí, když jsou všechny vitríny zhasnuté, a průvodce rozsvítí jen jednu, všichni stojí kolem a on povídá, pak se jde dál. Vůbec nehrozí ztráta pozornosti. Má laseové ukazovátko a někdy to vypadá moc pěkně.
Muzeum, těžba. Zajímavé bylo, že mluvil opravdu populárně nučně, takže při popisu vitroriánské ženské módy nepoužil slovo sukně nebo krinolína, ale velký oběv s pevnou struktrou uvnitř. Pro mě ideální. Výklad byl zajímavý, že ani děti nezlobili. Mají tady vystavenou dvou metrákovou geogu ametystu.
V Bolívii se těží sodalit a prý je jen v Afgánistánu, Kanadě a Bolívii. Vypadá to přesně jako modré štukolustro.
Výroba stříbra v době předincká a incké. Rudu rozmělnili paličkou jak v moždíři, smíchali s boraxem a naplnili tím hliněnou pec s mnoha miskovitými otvory po obvodu. A vítr jim to rozdmýchával. Jmenuje se to wayrachina,  děravá pec, vitr to rozpálil. Buď byly malé do kterých se foukalo a nebo opravdu na větrném místě. Dole vyteklo stříbro.
Je tady výstavka šperků jednotlivých historicky významných žen ze Sucre a pak lidové šperky třeba z Kantuty, národního kvítka Bolívie.
Největší kus zlata, který se tady přímo našel má 83g a je veliký jak dva palce od nohy. Jinak malinké valounky a šupiny ručně rýžované jako všude.
Ametrino nebo boliviano - ametyst a citrín - smíchané v jednom kameni. Vypadá to velmi zajímavě barevně to přechází z modré přes hnědou do žluté.

Hledám nějaké výhledy na kopci odkud by se dalo Sucre v údolí pěkně vyfotit. Na kopci mají pěknou cementrárnu a vedle je Park zrození, kde jsou modely dinoasurů a vůbec dinosauři jsou tady velmi oblíbení. Je tady spousta autobusů, aut, motorek, hromada lidí. Tam opravdu nejdu. Navíc mám v initenáři podobnou atrakci u Cochabamby.
Významná atrakce je tady Eiffelova věž, má jen pár metrů, kolem je rybníček, kde se jezdí na šlapadlech a všude kolem jsoub pouťové stránky, atrakce a nafukovací hrady. Není tu žádná oslava nebo výročí. Je to tady tak každý víkend a rodiče sem chodí na přilehlé sportoviště a děti na atrakce.

Cesta ze Sucre do Potosí, z 2200m do 4035m. Cesta fantastická, provoz nijak přehnaně velký. Krajina se rychle mění a na dlouhých rovinách jsou obce, která mají tak sto baráků na rozloze Kolína. V dáli je pořád vidět další a vyšší hory. Přemýšlím jak sdělit to, že vyjedu na horizont a rozhled se rozšíří a působivě dává pocit, že tahle země má co nabídnout. Cítím se jako conquistador, když vyfuněl na nejvyšší kopec, posunul si morion z čela a říká své družině: Ač opruzen z dlouhé cesty, cítím - krom sebe a svého koně - i sílu této země. Moje Mařena de Mendóza v Madridu se může radovat na pěkný důchod.

Po cestě je dopravní značka fotoapáru, odpočivadlo a výhled a dvě rodiny se stánky a výhled. Tu značku tam pořídili na společné náklady a prý to funguje dobře. A mladí pak ještě do googlu dali, že je tam místo s fantastickým výhedem a lidi tam zastavují.
Když na druhé straně zastaví auto, hned vyběhnou čtyři malé holky s různým jídlem a nabízí. A hrozně je to baví. Nabízí domácí čerstvý voňavý sýr, mají v plastovém kýblu s vodou a pak nějaké sladkosti a věci, které napekli. Povídám si tátou těch dětí a vykládáme o motorkách, má doma starou Hondu, můj Tygr ho zajímá.

Potosí:
Potosí mě vítá obrovskými stavebními pracemi, staví se tu nějaká obří cesta a na půl kopci vznikají novostavby, typické rodinné jednopodlažní čtyřšopy, ze který zůstanou v místech betonových nosníků na střeše trčet armatury jen tak, aby se jednou mohlo přistavit. Na první pohled je většina domů cihlových.

Ubytování hledám v Casa Blanca de Potosí, který je oblíbený u turistů, je tady pořád plno, hromada lidí, pokojíčky po šesti patrových postelích a na mám pokojíčku jsou už dvě místa obsazená. Vůbec jim nezávidím pach mé plastové zbroje viz conquistador před chvílí.
Motorku můžu prý bez obav parkovat venku, že tady jsme v Potosí a ne v Santa Cruz, ale jestli mám obavy, je o křižovatku níž veřejné parkoviště bez střechy, které je oplocené, na noc zavřené a hlídané. Tak asi Tygr skončí tam, musím to obhlédnout.

Hledám otevřenou restauraci, je 17h a to ještě restaurace na večeře otevřené nejsou a po obědech už zavřeli. Nakonec najdu Trufa negra=černý čumák. Nebo lanýž. Ono trufa znamená obojí.
Telecí stejk s pepřovou omáčkou, zeleninou a dvě volská oka. Myslím, že takový oběd neurazí, byť se servíruje v šest.

Zatím na sobě žádné změny s ohledem na výšku 4000m nepozoruji. Vracím se zpátky a na motorce hledám parkoviště, to doporučené na recepci se mně moc nelíbí. Za chvíli zapadne slunce a chtěl bych ještě někam nahoru na výhled. Potosí je významné tím, že tady byly doly. Takže prakticky Ostrava, cítím se tady jako doma. Nad městem je provrtaný kopec a na jednom z vrcholků je kostel a odtud je výhled. Slušný offroad a podle toho, že na jedné straně je něco jako muzeum a zakonzervovaný důl a na druhé straně ještě za soumraku jezdí náklaďáky, tak se tady pořád těží, ale bohužel už ne stříbro. Jmenuje se to Cerro rico=bohatý kopec. A říká se tady, že z množství stříbra, které se tady vytěžilo by se dal postavit most až do Španělska.

Po cestě zpátky jel přede mnou červený jeep a dálkovým ovladačem si otevřel dvěře od garáže do dvora, tak jsem hned šel zjistit, jestli by se tam neslo přes noc parkovat. V autě byli dva mládežníci, u nás by určitě řidičák ještě neměli. A řidič říkal, že by se musel zeptat otce, ale že je to drsňák a raději to vyřeší jinak a poradil mně, že o dvě ulice výš je bába, která má klíče od dvora, kde se dá bezpečně parkovat. Tady je všechno na kopci - takže se říká k centru a k dolům, jako vlevo a vpravo a pak nahoru a dolů a pak počet křižovatek. Vjezd do dvora jsem našel i paní, která v malém krámku naproti, která odemčela a otevřela vrata, dovnitř jsem vpálil tak rychle, že uskočila. Pak jsme se nasmáli. Tohle parkování bylo neplánované, takže v kufru mám pořád věci, které musím vzít, tak musím jít s kufrem s jedné ruce a s helmou v druhé asi tři ulice dolů.

Teď je čas prozkoumat Potosí pěšky. V jednom obchůdku jsem si dobře popovídal s paní, která mně vysvětlila, že alpaka je totéž, co lama, ale menší. Proto je jedno, jestli jsou vlněné věci z lamy nebo z alkpaky. Hřeje to stejně. Obhlížím tady žluté pončo, má otevřeno každý den od devíti do devíti a je na to sama. Některé věci vyrábí sama. Má tam fakt pěkné žluté pončo, ještě se rozmýšlím, ale vzhledem k tomu, že po návratu mně doma čeká zima a mráz, nebylo by naškodu mít něco teplého na sebe. Drahé není, spíš to beru jako krám, který mně bude celou cestu zavazet v zavazadle.

V Potosí se vyrábí pivo. Jmenuje se Potosina a pít jej, je pěkná psina. Má to 5% alkoholu, čepované tady neexistuje. Pouze lahvové. Litrovka za 20boliviánů. Na večeři jsem ulovil řízek s vařenou zeleninou a pivo pak bylo výborné.

K desáté se vracím do ubytování Bílý dům, sedí tady parta mládežníků z Něměcka a Angle a jeden Ind. Baví se anglicky. Jenom na ně mávnu, ptají se na motorku, ale španělsky nemluví, tak se konverzaci zdvořile vyhýbám.
Pak jde kolem nějaká slečna a to bylo zajímavější. Je z Argentíny, tak jsem se ptal, co je pro Agrentince tak zajímavého na Bolívii, aby sem jel a ona odpověděla od srdce: Nic.
Jsou s přítelem jsou na cestě do Peru a do Ekvádoru. Věnovala mně asi půlhodinu a bylo to výživné, protože mně poctivě opravovala všechny tvary sloves v čase minulém, které jsem odhadl špatně. Bude na čase se je naučit pořádně včetně těch nepravidelných.

Zápisek dopsán, fotky nahrány, okomentovány. Jako všude jinde v Bolívii platí, že jsou-li tady cesty a žijí-li tady lidé, je tady i signál mobilního telefonu. Do města vedou vzduchem tři optická vlákny všech tří operátorů, jsou označená a barevně oddělená. Viděl jsem je, když jsem při vjezdu šel fotit Potosí shora.

Chystám se jít spát. Balím klávesnici a přichází Argentínka, jmenuje se Valerie, že všichni jdeme tančit. Kluci z Německa, pár z Anglie, že je tady taneční klub a musíme tam jít. Inu, proč ne.
Už u vchodu jsem měl problém, vyhazovač/vhazovač mně jedinému oznámil, že nevypadám dostatečně reprezentativně, abych si zasloužil vstoupit. Zbytek tlupy je už uvnitř a já vyjednávám. Mohu mluvit s majitelem. Dostávám odpověď, že tady není. Chci na něj telefon a prý nechce být rušen. Tak se ptám - vy máte problém se mnou, já se vám nelíbím. A vyhazovač to potvrdil. Je o hlavu menší než já. Nakonec se nechal obměkčit, slíbil jsem mu, že se nevyprovokluju žádnou rvačku/lucha a že když nějaká bude, tak budu bojovat za něj. Souhlasil a vpustil mně.
Už vím, jak se cítí Jeňouch od Třebíče, když přijde někam a je o hlavu až dvě větší a o šířku ramen širší než všichni kolem. Užívám si to.
Partu Němců, Angličanů a Argentíky ignotuji. Zkoumám prostor. Přichází kluk jeden bolívijský, že mně musí pozvat na drink. Tak se bavíme a je to vtipné. Chtěli by se podívat do Evropy, to je jejich sen. Ale pak se vrátit.
Až se na mně nalepí kluků boliviánských tak osm, tak jim dávám přednášku. Že Evropa má teď problém, že mnoho různých lidí zradilo svoji zemi a uteklo a věří, že v Evropě jim bude líp. A přitom jim nezáleží na tom, že jejich země trpí a upadá. A že své zemi ubližují tím, že utíkají.
Plácají mě po prsou a říkají, ano, jsi jako my. Říkáš to správně, možná se u nás nežije nejlíp, ale je to naše země a tady jsme doma. Je to moc příjemné.
Vyměňujeme si facebookové kontakty a dopíjíme společně první láhev rumu Abuelo.
Pak jsem ještě odlovil velmi mladý manželský pár a paní mně dlouho povídala o Bolívii. Kdybych to měl hrnout v pár slovech, tak Bolívie zatím nemá průmysl a není ekonomicky výkonná, ale ona chce vyvést své potomky taky, protože pokud nebude líp, když žije a pracuje ona, bude líp potomkům. Tomu říkám svoboda a demokracie. Té vdané holce je sotva dvacet, ale přesně ví. Baví mě to čím dál víc.

Někde na párty, ač podivín, dopisuju tato slova a zdravím domů.
Balím svoji prokující motobundu s conquistadorským křížem a jdu spát.

Je te opravdu podivný místní zvyk, že když potkáte někoho zajímavého, tak mu podáte ruku, zalomíte palce jak trampové a potkáte se pěst na pěst. A teď to hořší. Dáte dotyčnému napít ze své skleničky, ať je v ní cokoli a trváte na tom, že musí upít.
Já jsem tady ten zajímavý a těch skleniček kolem je tam šedesát.
Tančil jsem jen jednou. Sám na obřím parketu a to jenom proto, že zbytek lidí skandoval: Tyf, Tyf, Tyf!!!
Jsem rád, že snad neexistuje záznam.
Tančit sám moc neumím, zvládám jen irský rychlý nohoklad. Ale přízemní akrobacie a pády na všechny divácky atraktivní způsoby mně jde skvěle. A to ocenili potleskem.

Tady jsou tři ráno. Je čas nahrát fotky a ulehnout. Mám aspoň osm nových bolívijských přátel, se kterými jsme si řekli, že jestli oni dokážou s platným mezinárodním řidičákem přistát v Madridu, tak jim zorganizuju motockylový výlet a povodím je nejen po Španělsku. A to udělám!

Další fotky s popiskami viz https://photos.app.goo.gl/6yVvQyprNXtUf5pJ6


pátek 24. ledna 2020

Den šestý...

Villa Serrano:
Ráno celé městečko žije, zkusil jsem vyrazit na snídani, ale žádná věc, kterou nabízeli ve mně nevzbudila důvěru. Až na překapávanou kávu. Snídám sto gramový pytlík ořechů ze zásob. Mám ořechy, tak 400g a pak sušené maso, ale vůbec dobře nevoní, mám obavu, jestli mu horko v kufru neublížilo, ale prý je to nezkazitelné. Je to takový můj trpasličí chleba, tady věc poslední záchrany. Ale nikdy nebylo tak zle, aby se musel jíst trpasličí chléb.
Vedle vchodu do ubytovny U rybáře sedí strýc s pytlem v kterém se zálibně prohrabuje. Prodává koku. Kdejaký člověk tady má vyboulenou skráň a cucá koku.
Při výjezdu s motorkou ze dvorečka ubytovny zjišťuju, že platforma pro uloží zadního kufru je opravu velmi volná, včerejší natřásání na offroadu zanechalo stopy. Navštívil jsem opravnu motocyklů, povykládal se servisáky, půjčil si nástrčné klíče a malý inbus. Od začátku mělo uložení kufru vůli a když jsem se ptal v servisu, kde mně motorku chystlali, tak tvrdili, že je to odpružení a má to tak být a dokazovali to tím, že se stejně kvedlali platformy na všech Triumph Tigerech, které tam měli.
Potřeboval jsem asi dvacet desítek posložek, tak hned za rohem v železářství kříženém s moto díly jsem je koupl. Za 10bol. Všechno tady v horách stojí 10bol. Oběd, hrst podložek... Všechno jsem dal dokupy a když jsem se ptal, co chtějí za půjčení nářadí, tak se jenom smáli. Byli rádi, že si mohli prolézt velkou Triumph motorku.
Už včera večer jsem přijel na rezervu, tak jsem zjišťoval jak je to tady s benzínem. V každé obci je místo s barill negro, tedy s černým barelem, kde se dá koupit benzín. Je za 4bol za litr, na benzince je pro místní benzín za 3.5bol za litr. Ale kluci ze servisu na moji otázku, zde moje motorka může dostat benzín z černého sudu jednoznačně odpověděli záporně. Leda by měla karburátor a pořádný palivový filtr.
K nejbližší benzince a na asfalt je to 25km krásným offroadem, který začíná za vesnicí odbočkou vlevo, rozježděný brod, písečné pole a pak kamenitá šotolina.
Při tankování v nádrži zbývali čtyři litry, hned hlásím, že chci platit hotově a bez dokladu - sin faktura. A jak už odhalil Pavel Suchý ve své knize Jawa kolem světa. Tady kombinace modré oči a požadavek bez dokladu znamená, že mám benzín za cenu pro místní. Funguje to. Platit 13korun za litr benzínu je fajn.
Cesta do Sucre je nádherná široká cesta, uprostřed dva žluté pruhy, klikatá a příjemná. Jmenuje se RN6 a na google street view je celá k dispozici. Je tady maximální povolená rychlost 80, někde 60, před zatáčkami 40. Tygřík, který trpěl na trojku na šotolinách chce jet, držím se bezpečně do 150km/h a jsem rád, že mám silniční obutí. Vlastně je to docela výhra mít hladké gumy, na asfaltu je to s nimi jistější a bezpečnější a na nezpevněných zemitých cestách je to jedno, protože se na nich jezdí pouze za sucha. Až budu motorku vracet, zkusím jim vysvětlil, že kdyby na motorky obouvali pneu Mitas E07, jezdilo by  jim všem lépe a déle. Ale jsou oficiální zastoupení Triumph, tak možná nesmí. Ne, nejsme v Evropě. Mohou cokoli.
Ač jedu prakticky po dálnici, potkávám tady holky, co ženou stádo koz, které je rozptýlené přes oba jízdní pruhy. Chlapce, který žene tři býčky ve správném pruhu, náhodné chodce po jednom po dvou a polehávající psi. Když je nějaké osídlení, mívají nad celou cestou takovou vítací bránu. Je to pevná stavba nebo jako naše mýtné brány nad dálnicí. Tím že je to široké, vrhá to v ostrém slunci asi metr široký stín a v tom stínu jsou naskládní psi, jeden vedle druhého, před celou cestu. Když se blížím, tak se s odporem zvednou, uhnou, ale šlapou po ostatních pořád se drží ve stínu,
Cesta vystoupá až na 3284m v Tabuco. Cítím, jak mně na pravém spánku pulsuje krev a cítím tlak a bolest hlavy, dá se i nahmatat vystoupá žíla na spánku. Trochu zpomalím, občas fotím a jedu.
Osídlení kolem je docela husté, každý kousek země obdělaný, zavlažování a všude něco, v řádcích vysazeného, roste.
Vzpoměl jsem si na kultury popelnicový polí a jiné vzletné názvy dějepisné - tady by to mohla být kultura lidu zděných šop. Opravdu základem domu je jedna šopa. Rozměr něco jako garáž, co se staví u našich paneláků. A z těchto jednotek se skládají celky jako lego, dvě šopy, tři šopy a dvě na dalším patře... je neuvěřitelné, že všechy ty místnosti jsou rozměrově identické.

Sucre:
Vjezd do Sucre je zajímavý. Z ničeho ve vynoří obrovské údolí plné malých domečků. Přijížďím do nejcentrovatějšího centra. Jen jsem slezl z motorky a jdu vyfotit centrální sochu na náměstí pro mapy.cz. Už je u mě kluk a chce mně vyčistit boty. Jsou opravdu zaprášené moc a na to on má oko. Tak tedy ano. Domlouvám předem sumu, chce 10bol. Souhlasím, sedám si a pomaluju vyhrnuju celou vysokou motobotu, ze které doposud viděl jen kousek. Jenom vzdychne a vidím, jak mu dochází, jak tu cenu nasadil moc nízko. Moc ho netrápím, bota je voděodolná, takže nesaje nanášený řídký krém, vysvětluju mu, co je na té botě kůže a co plast, nakonec jsme spokojení oba.
Když se ho ptám, jaký má plán, tak že by chtěli s klukama mít firmu a šít boty.
Jdu konečně na oběd. Lomo, maso z lamy. Je výborné. Pak zjišťuju, zda je tady někde ubytování s parkováním pro motorku. Není to tady zvykem a holka za barem přemýšlí a pak mně nasměruje na 400m vzdálený hostel, kde parkovat můžu. Místo je pěkné, jenom za noc musím platit 150bol. což už je docela vysoká suma. Ale je tady teplá voda a dokonce nový čistý ručník.
Taky jsem se ptal na nějaký cíl v okolí, kam nechodí turisti, ale místní. Je to hrad de la Glorieta a opravdu lidmi a dětmi se to tady hemží i dvacet minut před zavírací dobrou. Hrad z roku 1900 je naprosto vybydlený a nezajímavý. Hned vedle je vojenská akademie, cvičák a střelnice, kde pořád střílí. Obrovský park kolem. Posedávající lidi. Místní. Zajímavé.
Sucre je něco jako obrovské Veletiny na ploše sto kilometrů čtverečních s Uherským Hradištěm uprostřed. Dobrá, Hradiště postavené ve španělském stylu. Ale ty Veletiny sedí.
Poznamenal jsem si, že Bolívii vnímám jako svobodnou zemi. Tady jsou zlatá léta devadesátá už padesát let. Když někdo chce jet po dálnici a na otevřené korbě džípu mít sedící děti, může. Obchodovat je možné s čímkoli a lidi spokojení. Náklady na živobytí nejsou vysoké a vláda do moc věcí lidem nekecá. Všichni znají boty Baťa a vesměs řeknou, že Baťa byl Bolíviec.
Lomo, maso z lamy. Stejk chci pořádně propečený. Krvavý by byl lepší, ale nemám odvahu. K masu jsou tři přílohy, chci jen zeleninu. Holky to vyřešili tak, že mám tři saláty, prostě mně musí dát k tomu tři věci.
Lidi tady všude jsou tady jako naklonovaní. Všichni velmi moc podobní.

Počítání peněz, přeloží se uprostřed a jsou pak balíčky po 50 nebo 100 nebo 1000. A při přepočítávání si je zase srovnám. Je to dobře vymyšlené, takto to do peněženky nikdo nestrčí a musí si to přepočítat.

Večer se jdu projít městem, hned ulice od náměstí je tržiště a totální dědina, vůbec se to neliší od toho, co bylo k vidění ve Vellagrande. Prodej masa teď večer už smrdí moc, psi kolem polehávají nažraní k prasknutí. Je tady část tržiště jenom z ovocem a u některých stánků to voní přesně tak, že by se to ovoce už dalo vypálit na líh. Nabízí tady hrnce, za 1bol zvážení a změření člověka, je tady herna. Moc vtipné, že tady někdo hraje Dynablaster za peníze. Kluk, co hrál Dynablaster a zrovna, když jsem přišel, tak měl Game over, tak jsme dali jednu dvojhru, trochu mě ukázal jak to ovládá a za deset minut bylo po nás, ale nasmáli jsme se.

Dneska jsem opět utahaný jako kotě, zatím to vypadá, že tu nadmořskou výšku snáším dobře.
Sedím v atriu s podloubím v hostelu, zvenku doléhá čilý ruch, dneska jsem dolízal poslední kapky slivovice, dopsal zápisek a popřeju si dobrou noc.

Další fotky s popiskami viz https://photos.app.goo.gl/LBi7EVW2YhGeb9Kv5

čtvrtek 23. ledna 2020

Den pátý, díl druhý...

Navigace mapy.cz funguje dokonale, cestičky klikaté a je v nich každý ohyb.

Ještě k obědu v obci Pucara. Sedělo tam si šest chlapíků a mezi nimi jeden stařík, kůže barvy dobře upražené kávy, klobouk, provaz omotaný šikmo přes hrudník, při odchodu jsem zjistil, že má i mačetu, kterou si odložil pod sebe na lavici když seděl. Když odcházel, ptám se, jak se jmenuje ten meč, který drží. Slovo machette řekl tak, že z něho šel strach, úplný pan Trej v moterkách.
Všichni seděli u jednoho dlouhého stolu a měli tam místo a říkali, ať si přisednu. Vykládali jsme skoro půl hodiny, o situaci v Evropě, o jejich prezidentských starostech, o socialismu. V Bolívii jsou zemědělci a nemají průmysl, ptal se jaké fabriky máme u nás a co vyrábíme. Vykládali jsme o chovu prasat, slepic, produkci vajec. Když to shrnu, tak skoro všechno co se tady prodává, je bio domácí produkce bez jakékoli výstupní kontroly.
Už paní v muzeu říkala, v Pugaře u kříže doleva a pak pořád do kopce.  Mám to La Higuera 15km slušného offroadu a poslední polovina je už jenom opravdová polňčka, kolem je nový výkop a vyhrnnutá hlína zavazí směrem do cesty. Jakoby tady řádili obří krtci. Pak kolem cesty vede nějaká šedá hadice, jako naše zahradní. Při vjezdu stojí přes cestu žlutý krtek-buldozer a celá cesta dopředu je rozkopaná a rozházená. K cíli je to 300m, parkuju, sluníčko vypaluje a 27˚C. Dál pokrčuju pěšky a jen nalehko. Obcházím kopající kopáče, kteří mě zdraví. Tak vždycky té partě řeknu, že v mé zemi je zvykem pracujícím lidem přát: Kéž Bůh požehná vaší práci. Souhlasně kývají hlavami a děkují. Vidím pracovní obuv nazouváky jenom s páskem přes nárt.
Monument EL Che stojí na konci vesnice, běhají tady psi, slepice, kuřátka, pan kohout a u domečku ve kterém se směje paní opřená o nízká dvířka do pasu je uvázaný oslík. Socha, busta v oploceném parčíku, monument. Zvedá se docela velký pán v kloubouku a zve za 10bol. do muzea. Další baráček. Mají tak židli, na které seděl El Che, když ho popravili a těsně předtím řekl: Střílej, ale zabiješ jenom člověka. Není to příjemné místo, přemýslím jaké to muselo být, když sem jela sto kilometrů horskými cestičkami vojenská jednotka vykonat popravu tak, aby to vypadalo, že padl v boji. Je to 60let zpátky.
Comandante Che složitá osobnost, humanista, lékař, partyzánský velitel, kubánský ministr války nebo průmyslu, teď si nejsem jist; ředitel kubánské národní banky, též popravčí/vrah. Protože bez soudu zastřelil opravdu hodně civilních odpůrců Castrova převratu na Kubě. Někdy v 60. tých letech měl slavný projev v OSN když řekl: Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat. Ten člověk v nebi neskončil.
Symbol protestů mládeže pro následující geenraci z něho udělali omylem bolívijští vojáci, kteří mrrtvé tělo oholili, umyli, učesali, nechali mu otevřené oči a fotili se s ním. Je odtud jedna slavná fotografie Fredyho Alborta, která ležícího Cheguevaru symbolicky spojuje s utrpením Ukřižovaného.
Infrormace, co tady uvádím jsme se v muzeu nedozvěděl, je tam pár ofocených panelů téhož, co mají v muzeu ve Vellagrange a žije to tady především z genia loci.
Fotím se u monumentu s Comandante. A u paní v domečku kupuje dvě tématická trička, vyrobená v Peru. Paní nemá zpět a chce mi dát nějaké staré fotky, ty jí nechci brát, má je úhledně uspořádané, tak jsem ji požádal, zda si její komůrku můžu vytotit. Je jí 77let, žije sama a je tady šťastná. Akci s El Che tady nezažila, nastěhovala se až o hodně později. Škoda, mohla to být krásná výpoveď pamětníka.
U výkopu se pak ptám, co je v té plastové trubce zahrnuté v zemi. Je to vodovod a dělají přípojky pro jednotlivé domy, je jich tady asi devět.
Vyrážím směr Sucre, po šotolině mě čeká 150km do městečka Tomina, pak už bude asfalt. Ptám se majitele ubytovny, zda je možné dojet do tmy do Tomina, říká, že je to daleko, ale že je všechno možné a záleží na řidiči. Je jasné, že to do setmění nestihnu a bude potřeba najít jiné místo na nocleh.
Cesta ubíhá, držím průměrnou rychlost kolem 50km/h a když potkám autobus, mizející v obřím oblaku prachu, tak ten jeden tady padesátkou. Neuvěřitelné. Nakonec mě nechal předjet, asi mu bylo líto, jak žeru ty hromady pachu za ním. Po cestě něco málo fotím. Všude se kolem cesty padou krávy, osli někde na cesta leží stádo koz a když se blížím, zvednou se a udělají místo.
Villa Serrano, ubytovna U rybáře. Parkování uvnitř, zajíděl jsem přes práh a obrubník, ale neškrtl jsem, i když tento Triumph Tiger je docela břichoplaz. Za 40boliviánu s teplou sprchou, elektroinstalace na průtokovém ohřevu na sprše ve mně nevzbuzuje důvěru. Vypínač a jistič je taky na zdi uvnitř koupelny. Ale teplá teče. Sprchu a mytí vlasů odkládám na ráno a jdu do města. Obchůdky se vším jsou otevřené, koupil jsem pětilitrovku balené vody v barelu, který se vejde do kufru.
Ve večerní jídelně dávám večeři a mají v nabídkovém lístku vino tinto za 10bol. Tak jsem si objednal a ona to byla celá láhev, jak nečekané a k ní třídecová sklenička. To určitě sám nevypiju, tak jsem pozval paní za barem a paní kuchařku, oběma jsem odlil do jejich skleniček. Pak nás i vyfotili.
Vyptal jsem se, že tady mají kostel a školu, obec která to má 50km šotolinou k nejbližšímu většímu městu je dotupná pořád kromě deště. V zimě tady sníh není, je to v údolí a jsou tady opět moskyti.
Každý tady zná motyckl Jawa. V Bolívii říkají  uava, nikoli chava.
Boliviánci nemají rádi Španěly.
Všude jsou tady psi, rasa vestaj=VESnické TAJemství, takže španělsky sepu =SEcreto del PUeblo.
Všiml jsem si, že ceny tady v horách souvisí s tlakem vzduchu, se vrustajici nadmořskou výškou klesají. Přepokládám, že v La Paz už to bude jinak.
Teď vstávám, dopisuju tohle, posílám, dám sprchu, sbalím se, něco pofotím kolem náměstí a vyrazím na cestu.
Internet je opravdu všude, kde je cesta, ale tady už je ten nejpomalejší, takže fotky není možné poslat, email ano. Webové stránky fungují, ale pouze v textové verzi, ale o tom později.

Den patý, díl první...

Ráno ve městečku Vellagrande, celým jménem se městys píše Jesús y Montes Claros de los Caballeros del Vallegrande, tedy Ježíš a jasné hory rytířů z velkého údolí. Zajímalo by mě, jak to místní vyplňují do tiskopisů.
Jdu ulovit nějakou snídani, míjím masnu. Obchůdek, kde visí maso, při běžné teplotě, v rohu na lavici paní s dcerou a řezník porcuje. Voní to adekvátně.
Tržiště, místo které má část se stánky se snídaní, uprostřed je obchod se vším od chleba přes pytle rýže, svíčky nebo prací prášek. Pak je sekce masa, teplo, kuřata, maso, fujki. Moc fujki. A z druhé strany jsou stánky, kde prodávají obědy. Dá se tadys sehnat všechno, od hřebíku po lokomotivu.
U prvního stánku je veselá paní, tak ptám kávu do začátku. Ptá jestli překapávanou, kterou má již v konvičce nebo rozpustnou. Volím rozpustnou, protože vím, že dostanu hrnek plný horké vody, lžičku a pixlu Nescafé. Chci hned platit a ona odmítá a říká, že později.
Je to slušný marketingový plán, protože kávu pijící host může dostat chuť na něco dalšího a do té pasti jsem se rád chytil. Ptám, se ve kterém stánku můžu koupit snídani=vejce. A ona nabízí, že mě snídani udělá. Dobrá tedy, pět vajec a zeleninu. Jakou? Umím říct jenom rajče a okurek, tak zkusím jenom rajče. Paní vyrazila do víru tržiště, koupila potřebné potraviny a já mám snídani. Je výborná, navíc u vajíček míchaných nehrozí, že nebudou pořádně udělaná a případné vadné vejce se pozná docela snadno.
U vedlejšího stolu je malý klučík, který si hraje s auty, formulemi, má tam letadlo, vrtulník a tank. Tak děláme závod a pak používáme vrtulník k boji s tankem, který na rozdíl o formule má výbornou terénní prostupnost. Takto nějak se mu to snažím vysvětlit a moc jsme se u toho nasmáli.
Při návratu do ubytování míjím internetovou kavárnu a prodejnu pití, prodejna s jídlem je přímo přes ulici.
Zastavil u mě taxík a nabízel odvoz do La Higuera, cíl mé dnešní cesty. Zdvořile odmítám, že mám svoji motorku.Taxík je normální civilní auto, tak si vnitřně říkám, že by cesta mohla být snadná.

Nové slovo: ganchos=prádelní kolíky.

Při odjezdu se fotím před sochou synovce zakladatele města, kapitáne Pedro Escalante Mendózou. Malinký stativ a dálkové ovládání funguje. V okolí na lavičkách nesedí kdokoli důvěryhodný, koho bych požádal o vyfocení.

Neustále doplňuji mapy.cz, používám je jako navigaci a u spousty míst nemají vlastní fotku. Tak fotím a postupně je nahrávám. V parku ve Vellagrande je socha conquistadora a už je i zveřejněná fotka na mapy.cz a jsem uveden jako autor.

Ve Vellagrande je mausoleum a centrum El Che. Tam dneska začnu. Zaparkovat motorku můžu uvnitř, paní jako jediný průvodce tady je milá. Prošel jsem všechno a v muzeu se ona ptala odkud jsem a já pak jí, zda ona v muzeu El Che ví, že odjezdem do Bolívie, po neúspěchu v africkém Kongu, žil Cheguevara půl roku tajně v Praze Ládví a ona to neví. Tak jsem jí povykládal celou historii tohoto zajímavého argenínce, jak si ji pamatuji a ona pak doplnila, co chybělo. Dobré to bylo, takové edukační.
V obchůdku se suvenýry má krom jiných věcí i knihu, reprint deníku El Che psaného rukou, číst to nejde. A vůbec nevěděla, že v Chile to vydali ve strojovém přepise a ani nevěřila, než jsem jí ukázal svoji PDF kopii v mobilu.

K misi a plánu Ernesta Che Guevary v Bolívii. Tento stát je uprostřed a je srdce Jižní Ameriky, odtud pak červenou revoluci rozšíříme do všech okolních států. Lidé v Bolívii nechtěli socialismus, věděli o popravách na Kubě a i prostý vesnický kečuánský indián věděl, že socialismus by byl, jakoby se vrátili Inkové. Proto mise dopadla jak dopadla.

Cesta Del Che se nejmenuje podle toho, že by tady Guevara chodil, ale že ho tudy vezli k popravě do malé horské vesničky La Higuera.

Paní v muzeu mě ujišťuje, že je to tam dvě a půl hodiny autem. Navigace říká asi 60km. Ve místě Guandalupe odbočím z asfaltu a už chápu, že Bolívie je offoado snubná. To, co je v mapě označeno jako zpevněná cesta je jenom šotolina.

Před vesnicí Pucara potkávám strýca se dvěmi psy a ptám se kde tam dá pojíat oběd. Radí, že chodí do roho domu s červenou střechou. Na moto jsem rychlejší než on pěšky. Je to casa de municipad, tedy obecní dům; prvně mě napadlo slovo veřejný, ale asocice nebyla správná.

Uvnitř byla skupina chlapů na obědě, objednal jsem si dvojité maso s vejcem a zeleninou za 20bol. Mají oběd za 10bol; maso, vejce, rýže, bramborové chipsy a zelenina.

Po obědě jsem výrazné ufouknul pneu, ať ty hladké gumy líp sedí. Bolívie je offroadu zasnoubená. Vůbec není problém, že tady mají auta a motorky naprosto ojelé a hladké pneu. Za sucha to nevadí a za mokra je cesta nesjízdná.

Teď píšu ve Villa Serano, je 22:30 a po 160km poctivého offroadu jsem utahaný jako kotě. Dopíšu to ráno. Už u toho usínám a mám to samý překlap. Musím spát.

Signál a internet je tady všude, kde je cesta. Ale rychlost je nevalná, fotky nahraju až někde na WIFI.

středa 22. ledna 2020

Den čtvrtý - Samaipata, Vellagrande...

Santa Cruz:
Včera večer jsem si vypral triko a trenky, obé z merina. Jedna z  maminek také prala. Měli pračku, po letech se pokazila a do další už nechtějí investovat, takže dvě kamenná umyvadla a studená voda. Jiná tady ani neteče, jeden kohoutek a pro místní pitná voda.
Ráno vstávám, všude kolem visí prádlo a já zjišťuju, že mám všechno stejně mokré, jak jsem to před nejméně deseti hodinama pověsil. Paní domu oznamuje, že vše uschne, jestli vyjde slunce. Napřed mě napadlo použít mikrovlnku jako sušičku, chvilku jsem googlil a našel jsem zprávu od slečny, která to vyzkoušela. Triko pak pohřbila na zahradě.
Zvítězil pan ventilátor, stačilo deset minut pro každou věc a daly se obléct.

Noel ráno radí a barvitě povídá, co všechno nesmím po cestě minout a začínám balit. Co nejvíc věcí, které nepotřebuju pořád, se snažím dostat pod sedlo.

Sbaleno, motorka naložená. Balené vody mám dost. Od paní domu Kristýny si vyžádám křížek na čelo a mám to i s krátkou modlitbou a slzičkama.

Moc nechci psát o cílové destinaci a plánu, protože jsem v Bolívii, kde v devět znamená hodně po deváté a taky možná půl jedenácté a oblíbené odložení řešení věci na zítra je taky věc ošidné, protože zítra=mañana a pozítří=mañana hasta mañana. No a oni někdy to slovíčko hasta vypustí a mají den volna.
Po Santa Cruz jsem nakroužil asi 130km, takže vím, že na jednu 19litrovou nádrž ujedu nejméně 400km, což jsem předpokládal, ale s ohledem na chybějící přední blinky na zánovní motorce, která má na budíku celkový nájezd ODO jen 4500km, bylo lepší si spotřebu ověřit.

Samaipata:
Navigace ze Santa Cruz říká jasně: za 110km zabočte doleva. Opravdu. Jediná cesta, řidiči aut platí mýtné, my na létajících kobercích to máme zdarma. Maximální rychlost je osmdesát, reálná rychlost tak šedesát. Když cesta vede před obydlené městečko, je na začátku a na konci retardér. Taková asfaltová vlna, asi metr široká a vysoká přesně tak, aby SUV auto při průjezdu neškrtlo nárazníkem. Proto tady tak hrozně moc aut má spodní části nárazníku jakoby vyřezané. Snažil jsem se občas něco zajímavého vyfotit, mám navigaci v mobilu namontovavou tesně vedle levého zrcátka, takže mobil foťákem vidí z obalu ven před seba a i za jízdy se dá pořídit snímek bez toho, abych musel zastavovat. Děti s úsilím se držící na poskakujícím přívěsu, napadlo mě jim zamávat, ale neudělal jsem to, kdyby pozdrav opětovali nemají se čím držet. Pak je další mýtná brána a začne neuvěřitelně krásná a nová cesta, ještě má i nalinkovanou žlutou dvojitou čáru uprostřed, něco jako buchlovské hory, jen hezčí zatáčky a tak 70km v kuse. Občas ale takový krásný asfalt skončí a je tam jen písek nebo hlína, klidně půl kilometru a pak cesta pokračuje. Když jsem se při pauze ptal cestářů, co opravovali most, tak jsem pochopil, že cesta vede přes pozemky různých majitelů a ten, kde cesta chybí nedal souhlas. Takže se tam jezdí jakoby nelegálně, ale cesta se tam položit nesmí. A časem majitel souhlas stejně dá a cesta se dodělá, proto jsou tady občas předěly, kdy starý povrch na sto metrů vystřídá beton a pak původní povrch pokračuje.
Po 110km, tesně za cedulí města Samaipata jsem zabočil do leva a čekal mě výjezd do velmi vyvýšeného místa, horská vlásenka jako na slovinský Manhart. Mají tady výtluky, není jich moc, ale když ano je to něco jako by u nás na cestě byl otevřený kanál.

Noel varoval, že Samaipata je v horách a že tam už je zima a taky že ano, z původních Santa Cruzských 38˚C teplota slezla až na 25˚C brr. Cesta do turisticky významného místa byla označena značkou padající kamení a zúžená cesta, jen po jednom kusu úplně dole. Padají kamení znamená, že za nepřehlednou zatáčkou je na cestě spadly kus skály velký jak půl tatry, dobře ať nepřeháním, jako motor z tatry; podlélně uložený, který zasahuje až do kabiny řidiče. Kámen jsem nevyfotil, ale podařilo se mně ho objet. A to bylo důležitejší.
Zúžená cesta znamená, že se směrem ze srázu cesta propadla a tak nějak chybí jeden jízdní pruh. To se mně podařilo vyfotit. V tomto zúžení platí, že přednost má ten, kdo jede první. Pokud jednou oba zároveň, tak ten kdo dříve zatroubí. Pokud zatroubí oba najednou, tak ten, kdo je větší.

Samaipata, památky:
Pěkné místo, parkoviště, vysečená tráva, stromy jako v parku, domeček se střechou z rákosu, pokladna, obchůdek. První jsem si dal jídlo. Řízek, lečo, zelenina. Paní zprvu nechtěla jídlo takto kazit. Je tady zvykem servírovat řízek, na něm volské oko a jako přílohu rýže, hranolky a bramborová kaše. Milaneza je obalovaný řízek stejný jako u nás, zkusím od Kristin pak vyzvědět z čeho je ten obal.
Památky jsou archeologické, řekli bychom incké. Peru a Bolívie byli kdysi jedna říše. Národ, který tady všude žil se jmenuje Quechua [kečua] a když sem přišli španělé, jmenoval se vládnoucí rod Inkové. Incká říše, je jako Habsurská monarchie. Ale obyvatelé nejsou habsbukové ale rakušané a tady jsou to kečuánci nikoli inkové. Je to jako bychom angličanům říkali stuartovci.
Vstupné pro cizince 50, pro místní 25, pro studenty univerzit 10. Kartu ICOM paní nezná. Beru si lístek a mapku a vycházíme. Hned na začátku oslovím nějaké děti, že mapě nerozumíma potřebuju pomoct, jejich rodiče se smějí. Potkáváme se znovu na první zastavení s výhledem do údolí. K dalšímu zastavení je to do kopce, a tož organizuju závod, kdo tam bude první. Chlapec, kterému jsem nejvíc fandil, nevyhrál, zradil ho řemínek od nazouváků. Vlastně většina lidí tady jde v plážových nazouvákách nebo teniskách. Motoboty a žabky nejsou asi v kurzu.
Na hlavní památce jsou v kamenech vyhloubené tvary popsané na infromační ceduli jako doble zigzag=dvojitý cikcak.
Nejdelší cesta vede k místu Chinkana, to má být labyrint nebo též ztraceniště, je to dlouhý cesta z kopce lesem, připomíná to včerejší botanickou zahradu, jen repelent jsem nechal v motorce, tak mám asi čtyři moskytí zásahy. Cílové místo je díra v zemi zalitá bahnem, kde plavou PETky a obří informační cedula, kde je jasně zobrazeno, že díra má 12+4m a pak pokračuje rovně a že se neví k čemu byla, jestli na vodu nebo jako trest. Po cestě zpátky, vlastně úplně nohoře potkávám rodinu s mládežníky, která jde pomaleji a ptají se, zda stojí za to tam jít. Tak jsme si to vysvětlili, ukázal jsem jim fotky a vrátili se mnou zpět. Nahoře pak jede z nich prohlásil: Arta caminada, expresivně řečeno, že je to fakt dlouhá cesta.

Moje představa byla, že pojedu přes Vallagrande mrknou na muzeum a zakempím v cílu  La Hiegura. Navigace nabízí cestu s obrovskou objížďkou po tlusté zelené nebo zkratku po menších cestách. Tak jsem si vybral 40km zkratku. Z asfaltové čtyřproudovky skrz město doleva. Začal písek, hluboký písek, pak polňačka úzká na jedno auto, pořád jsem potkával nějaké lidi v protisměru, občas náklaďák, občas vlečku s brigádníkmi. Ve výsledku to do kopce bylo jako Paso Stelvio, ale v pěkné šotolině. Když jsem si vypnul kontrolu trakce a dalo se držet 40km a užít si to. Jen zpátky se to trochu hatilo. To co jsem vytoupal, musel jsem tady sjet a bylo to stejně klikaté ale podklad byl jako makadam, docela velké šutry a bylo potřeba prostě jet. A hlavně si vypnout ABS, aby se dalo vůbec brzdit. Nebylo to vůbec nic náročného ani nebezpečného, jezdí tady normální auta a né džípy a jiné offroadové obludy.
Pak v jednom místě byl plotek z ostnatého drátu a klacků a sloužil jako ohradník, bylo potřeba ho otevřít, to už krávy opodál zvedly hlavy a vykročily a pak hned zavřít a odjet. Ke konci už ta cesta byla opravdová polňačka s travnatým pruhem uprostěd. Zdůrazňuji cesta, která je vedená v mapách jak zpěvněná cesta, tedy beton, asfalt nebo aspoň panelkaA pak najedou začalo město. A někdo tam pak mával a dozvěděl jsem se, že všichni už teď jezdí tou delší cestou po asfaltu a tady je pár bláznů. Jo hombre loco je blázen. A jsem já, encantado.
Na offroadu jsem se zdržel, slunce zapadá 18:52 a pak je tma. Jakože úplná. Veřejné osvětlení je jenom ve větších městech. Posledních 60km opět za mýtnou bránou jedu už na světla, takže z okolí moc nevidím. Bezpečně se dá jet tak padesátkou, protože krávy krom očí nemají reflexní body. A že se jich tady večer, v chládku páslo.

Vallagrande:
Je to docela v horách, teplota večer klesla až na příšerných 20˚C. Paní na ubytovně mně nutila deku navíc. Naviguji se podle offline map z mapy.cz. Zkusil jsem tři modré postýlky v mapě, první je v osm večer zhasnuto, ve druhé se ještě svítí a ve třetí mě vítá paní a její syn nabízí, že motorku můžu dát do garáže. Ubytování jako u babičky v Drslavicích, pěkné atrium a kolem asi osm pokojů. Za 40boliviánů je pokojík s koupelnou, s ramínkama bez štěnic. Z garáže se vylíhl dvorek s pořádnou branou, tak alespoň nemusím parkovat na ulici. Vyhřezl jsem kufr a žlutý motovak na pokoji, otevřel kufr a musel jsem se pochválit, balil jsem si ráno obři řecký jogurt na večeři a napadlo mě, že se může otevří, tak jsem ho dal do uřezané PETky. No a jogurt při tom dlouhém natřásání na offroadu prostě vybuchl. Sníst to šlo a v kufru krom víka nebylo zasaženo nic.
Zamčel jsem pokojíček, jenom visací zámek, který se navleče do něčeho, co připomíná kované hlavolamy na jarmarcích a stejně snadno se provléká. když zůstaly obě křídla dveří pootevřené směrem dovnitř pod úhled aspoň 20˚, tak to zamčít šlo. Obešel jsem náměstí a uvědomil si, jak moc cítím ťapky nohou, ale nevím jestli je to od chození po Samaipatě  nebo běhání s mládežníky tamtéž a nebo čtyřicetikilometrovým offroadem ve stupačkách.
Ale stačil jsem si všimnou, že vánoční výzdoba v oknech zůstává nejen na kostelech, stejně jako vánoční bilboard v Santa Cruz.
Našel jsem k deváté večerní otevřené čtyři obchody - počítačovou hernu, obchod s oblečním, knihkupectví a tabernu. Vybral jsem si to poslední a objednal si vodu, kávu a chtěl jsem nějakou štamrlu coby schlafttrruňk. Něco místního. Bylo to u baru, byli tam i dva jiní hosté vedle mě, tak jsme si vysvětlili, že hledám něco silnějšího a ne likér. Měli griotku a fernet. Takže Fernet, prý je to něco jako Jägermeistr a pijí to s kolou. Tak jsem se odhalil, že jsem z Republica Checa, stejně jak je napsáno na etiketě výrobce té lihoviny. Chtěli o tom pití vědět víc, tak jsem je seznámil s tím, že u nás se pije fertet buď samotný a říkáme mu lata de caja=lak na rakve nebo se pije fernet s tonikem, říkáme mu Fe-Ton. Chemii měli, tak jsme si rozuměli. Tedy Antonio de hierro=železný Tony. Uvidíme jestli se to ujme.

Analýza zbožnosti, ver 0.1:
Zatím jsem se konkrétně napsal, jen usuzuji. Ve skoro každém městě kruhový objezd, kde je uprostřed žehnající Kristus. Benzinky se tu jmenují Santa Maria II,V.. co jsem potkal. Pokud potkáte na ulici zahalenou holku, tak má obvykle u pasu růženec a je to řádová sestra. Když se s někým bavím a vzpomenu, že někde na cestě  bylo horko jako v pekle nebo zmíním prokletý déšť je vidět, že na to reagují negativně a nelíbí se jim to. Brát Boží jméno nadarmo se ve španělštině teprve učím, zkusím se doptat nějakého kněze.
Je tady oblíbený obraz s Ježíšem, kde je napsáno: Když se na mě díváš, jsem s tebou.

Nové poznatky k provozu:
Značka zúžení cesty se používá v místě, kde je třeba most, či jiné místo, kde se nedá použít minule zmíněné pravidlo první, tedy pokud se tam vejdu, tam tam jedu, čímž vzniká proměnlivý počet jízdních pruhů.
Neexistuje tady značka nezpevněná krajnice a jestli ano, tak jsou na hranicích při vjezdu do země. Žádné krajnice tady nejsou, navíc si myslím, že auta postupně jezdící tam kde by byla krajnice udusají podloží a cesta se pak snadno rozšíří o nějaký ten metr. 
Že předjedu kamion v zatáčce zprava bych nečekal, ale když se přede mě, jedoucím těsně za kamionem vecpal osobák a plynule pokračoval a se dvěma koly mimo silnici kamion předjel, neváhal jsem. Navíc jsem úzký, takže jsem mohl zůstat na cestě.

Takže kdybych dnešní den chtěl popsat tak, jak se stal. Jel jsem ze Santa Cruz do Vallegrande, po cestě se zastavil na památce původního osídlení, dal si řízek na oběd, projel nějakou polňačku a večer se ubytoval v příjemném alojamientu=ubytování. Jenže takto by mě to nebavilo psát a vás to číst.

Je po půlnoci, jdu spát.

Tentokrát jsem dal dohromady i nějaké fotky, měly u nich být popisky a opravdu tam jsou, ale nevím, zda se vám automaticky zobrazí. Snad jsou ve správném pořadí. Zaslouží si je vidět jen ten, kdo se dočetl až sem viz [odkaz na fotky].

Den třetí, díl druhý...

Místo odpočinku jsem našel lepší plán. Vyrazil jsem do muzea, všechna podle webu zavírají v šest a jen Muzeum nezávislosti v sedm. Půl hodina cesty ve špičce do středu města, kterou jsem se zkusil objet okolními uličkami, ve výsledku to trvalo stejně dlouho.
Celá budova muzea, protože je vládní byla obehnána provázkem s nápisy nevstupovat, nachystané pneumatiky s vlajkou, asi k zapálení. Chystá se tu nějaká demonstrace a zítra se prý má všechno vyřešit. Jde o nějaké složitosti v mnohonárodnostím státě Bolívie. Už včera večer tady kolem náměstí postávali chlapíci s megafony a hulákali na lidi, aby se připojili. Prvně jsem to chápal tak, že to patří k večernímu koloritu, protože lidí bylo v parku hodně a úplně řvouny přehlíželi.

Pár pravidel silničního provozu tady:
1. Pokud se tam vejdu, tak tam jedu.
2. Červená znamená zpomal.
3. Předost zprava platí pouze pokud auto zpomalí.
4. Pokud se náklad dá na auto naložit, dá se taky odvézt.
5. Směrovky se používají náhodně a většinou obě najednou.
6. Silnice má pruhů tolik, kolik je dolů zaokrouhlený podíl šířky vozovky a součtu šířky všech vozidel v místě měření; a vždycky kousek chybí, protože pravidlo první.
7. Klaksonem říkám, že se cpu někam, kam se vejít nemohu. Pokud do stejného místa míří více vozidel, pořadí se určí podle toho kdo, kdy troubil.
8. Vždy pokračuj v započaté trajektorii, prudká změna směru je zbytečné riziko.
9. Nic z výše uvedeného neplatí pro motocykly, ty jsou tady něco jako nezávislé létající koberce.

Takto nějak se jezdí a ač to napsané může vypadat vtipně, není. Míjet náklaďák plný zboží naloženém nad bočnice, které nadskakuje na hrbolech je jedna věc, ale když na tom zboží ještě sedí tři podsadití závozníci, je lépe vzít za plyn, brknou o klakson a zmizet nejbliší mezerou mezi auty.

Chodci jsou tří druhů
a/ ti, kteří chtějí přejít cestu - občas na přechodu, občas jinde. Jsou jako srny, přibývají, kumulí se a až jejich množství a stres překročí práh únosnosti, tak pomalu, s pohledem upřeným na místo, kam chtějí jít, vykročí. Zdůrazním, že obvykle nejdou nejkratší cestou.
b/ prodejci, kteří do vozovky vejdou, když je červená a provoz se na chvilku zastaví, jak naskočí zelená, tak zmizí.
c/ stopaři - obvykle s batohem, stojí na mnoha proudé cestě tam, kde by vedla čářa, kdyby byla nalinkovaná. Stojí mezi auty tak dlouho, než je někdo vezme.

Spousta aut a samohybů, které tady jezdí možná byly k vidění ve fimu Mad Max nebo v jiném postapu. A zároveň je tady stejně moc nových obrovských SUV a terénních aut. Nový náklaďák jsem nezahlédl.
Řekl bych, že kdyby se tady jezdilo jako u nás, byl by celý provoz plynulejší a asi třikrát rychlejší, všude je omezení padesát, místy osmdesát. Většinou omezení rychlosti stejně zařídí nepoměr mezi kvalitou povrchu a kvalitou tlumičů auta.

Sousedi, vedlejší přilehlý dům mají dneska večer nějakou párty, která se vyznačuje převším hlučností. Doufám, že to větrák rozežene.
Nakonec párty rozehnal první pořádný déšť tady, neprší dlouho, ale je to neuvěřitelně intenzivní. 

úterý 21. ledna 2020

Den třetí...

Santa Cruz de la Sierra:
V noci jsem se vzbudil jen jednou, když mně vypadlo z ucha sluchátko a ze snu o letadlové bitvě ve dvouplošníku mě vzbudil řvoucí vrtulový ventilátor.

Přes den má člověk pocit, že tady skoro nikdo nepracuje, kromě zedníků a sekáčů trávy s křovinořezy, případně majitelé všemožných krámků, kteří číhají na kolemjdoucí jako mravkolev v důlku. Musíme oddělit ty, co pracují v klimatizovaných budovách a kancelářích. Tam je pracovní doba zhruba jako u nás, jen někteří pracují i deset hodin. Ale v malinkých domečkách tady na prstenci pět je to trochu jinak, asi v devět ráno majíí všichni skoro hotovo, protože začali prodávat, nakupovat, zajišťovat domácnosti tak ve čtyři ráno. Všechno řídí počasí, v devět ruch utichne, vypukne horko a zase k večeru někdy od šesti do desíti zase ulice ožijí.

Ráno se Noel na pouhé dvě hodinky opravdu rozpovídal a sázel historku za historkou. Dneska je mu šedesát, má tady malý krámek a je spokojený. Povídal o tom, jak se živil jako průvodce pro turisty a jak velel výletům s jeepem, aniž by uměl řídit auto nebo vyměnit kolo. Bude umět poradit, kam přesně vyrazit a slíbil, že si najdeme v mapě cestičky, díky kterým byl pro turisty zajímavý. Občas je po cestě řeka, která se brodí. Tak uvidíme. Zbytečné je tady vypisovat historky, jak po nocích rozdělávali oheň nebo museli použít nejstarší indiánskou babku v horské vesnici jako navigaci, protože znala všechny a věděla, kdo kde z vesnice se kde toulá.
Bylo to velmi příjemné ráno. Nové slovo: Defektu kola říkají pincha=bodlina.

Santa Cruz de la Sierra je obří, kolem historického centra jsou kolem čtvrtě, kterým podle tvaru říkají prstence. Existuje jich aktuálně devět. Čím dál od centra, tím horší kvalita cest a i domů. Opět občas mezi fakt malinkými domečky je obrovská vila i na prstenci devět. Ale cesta k ní je hliněná polňačka, která je ztvrdlá do vyjetých kolejí a při dešti průjedná jen offroadem. Když jela kolem záchranka, byl to jeep s největšími koly, jaké jsem viděl. Aby se opravdu dostali vždy a všude.

Místní poradili, že musím navštívit botanickou zahradu. Tak hurá do toho, je úplně na kraji města, takže jsem to k ní měl asi 20km vzdušnou čarou z prstence pět. Podle navigace jsem jel nejkratší cestou, takže jsem opravdu projel jednotlivé prstence a můžu hodnotit podle kvality povrchu. Jasně že z centra vedou paprskovitě hlavní cesty s výbornou kvalitou povrchu, něco jako naše D1 před rekonstrukcí. Ale liší se cesty které pak tvoří samotnou čtvrť, vždycky je kousek afalt a pak se to zvrhne. Do prstence čtyři je všude slušný asfalt, na pětce máme pěkné betonové cesty, dál už to byl starý vypraskaný beton a panely, ze kterých místy z výmolů trčí obnažená armatura, pak začnou cesty vysypané žlutým pískem a docela hlubokým. Ještě že mám nějaké zkušenosti s jízdou na motorce v terénu. Stačí dát za dva, pak  za tři a pořádě vzít za plyn. Doufám, že se tudy nebudu vracet, protože v zrcátku vidím ten obrovský oblak porachu, který za mnou zůstává. Nezapomeňme, že můj tygr má devadesát tři koní. Na posledních prstencích je už jenom rozježděná polňačka a na spojovacích ulicích mezi domy roste hluboká tráva, té se nebojím. A místy rákos; a tomu se vyhýbám. Se zhoršující se povrchem cest ubývá toulavých psů, přibývá volně pochodujících krav a slepic.

Botanická zahrada je vlastně obrovský oplocený obrovský les, v tomto případě asi spíš džungle. Ale mají tady opravdu poctivě vysekanou trávu a vyvýšené dřevěné chodníčky, je jasné, že když moc prší bude to tady pod vodou. Ve znaku mají veselého lenochoda, ale toho jsem nepotkal. U laguny je zábrana s výstrahou, že mám dávat pozor na kajmany. Kolem občas proběhne po trávníku želva, chodí pomalu a potichu. Před vstupem do lesa s vycházkou k rozhledně je upozornění - použij repelent proti moskytům. Moc lidí tady nepotkávám, ale zahrada návštěvníky má. V  potoce se to pod lekníny podivně zmítá a mezi stromy se ozývají zvuky, že mě každou chvíli něco sežere. Vodu s sebou mám. Je tady neskutečný hic a dusno a ještě větší horko. Právě tady a teď jsem pochopil, že se na sever Bolívie nevydám, má to být brána do Amazonie, nížina a lesy tohoto typu. Je to velmi nepříjmené lepivé dusno, pár dní v tomhle a obrostu plísní, žel nebude ušlechtilá. Aniž bych se ztratil, strávil v zeleni pět hodin.

Od zaměstnanců zahrady zjišťuji, co zajímavého tady je a kam pokračovat. Po cestě zpět z úplné periferie zpět volím cestu nejrychlejší a po asfaltu, aby na mě někde nečíhal strýc s vidlemi za ten prachový oblak, co jsem jim tam nechal. Na každé světelné křivovatce dál od centra jsou prodejci všeho, na červenou vyrazí mezi auta a nabízí snad všechno od vody, přes zmrzlinu, denní tisk až po obaly na mobily.

Po cestě zpátky zažívám místní déšť, palubní počítač hlásí 34˚C. Intenzivní přeháňka, která skončila, než jsem stihlo zastavit. Teplota spadla na 28˚C a rázem je příjemně. Než ujedu deset kilometrů jsem zase suchý a zpocený.
Ano, v Bolívii je teď období dešťů, znamená to, že tady občas prší. Mimo toto období neprší vůbec. Řeky v Santa Cruz jsou obrovská betonová koryta ve kterých je místy pár centimetrů vody, mimo období dešťů jsou suchá úplně. Uvidím, zda to tak funguje i ve vyšších polohách.

Na velmi pozdní oběd jsem si zašel do doporučeného krámku ve velkém nákupním centru s klimatizací. Vepřová kotleta s vejcem a pěti druhy zeleniny. Je kupodivu, že takový obrovský oběd stojí stejně jako sto gramový pytlík kešu v supermarketu. Dal jsem si k tomu volitelné picanté, nějakou nasekanou maču z pálivé papriky. Je to pohoda, nepálí to vůbec. Tolik k picanté. Ale někde uvnitř svých příloh ze zeleniny jsem náhodou našel tři lusky něčeho, proti čemu je carolina reaper sladký mazlík. Slzím a věřím, že je to jen pětiminutovka. Byla. Minutový nástup plus čtyři minuty utrpení. O zbytku jídla netuším jak chutná.

Tam kde přebývám, v domě Noela, se dá jíst na ulici. Lidi doma navaří a pak to prodávají sousedům, zatím jsem nepochopil, jaký v tom je systém, kdo kdy vaří, ale celý oběd s kuřecím, vejce a náhodnou přílohou je za deset boliviánů.

Na ulici se ozve bučení krávy, dívám se a jede kolem prodejce mléka. V džípu s obřím bučícím amplionem na střeše.

Zajímavost: Košíkům v supermarketu zatáčí jen přední kolečka.

Je pět odpoledne a jsem utahaný jako kotě. Měl bych vybrat a poslat nějaké fotky, udělám to. Ale napřed se natáhnu...

Den druhý, díl druhý...

Zajímavosti:
Nejsou tady čtvrti bohatých nebo chudých, všichni žijí a staví pohromadě. Vedle nádherné vily stojí opravdu chudobné domečky s obřím dvorem a několika rodinami, které tam žijí. Pak stojí totálně vybydlený krámek a dívám se, čtu a ona je to lékárna.

Pro motorku se vezu na motorce, nějaká dvěstěpadesátky, což je tady spíš větší kubatura. Protože s helmou v ruce a v moto oblečení opravdu není problém přistoupit k někomu, kdo zatím jede sám a protože jsem větší a on jede směrem, kterým potřebuju, tak se vezu. Je to zážitek a učím se místní pravidla, zatím to vypadá, že jsou zvyková. Na motorce se držím zuby nehty, protože jednou rukou fotím. Nemít boty, tak mám prsty od nohou omotané kolem zadních stupaček jako opička kolem větve stromu. V době, kdy by našinec dávno dobržďoval, tak můj řidič ještě brzdit nezačal. A pak to zašlápne. Doufám, že zadní svařenec trubek, sloužící jako nosič, nepovolí.

Přebírám Triump Tiger 800, nikoli v offroadové verzi XC v barvě černé. Chlapci v servisu se opravdu dušovali, že je všechno v naprostém pořádku a oservisované. Nemám výhrad, všechno super... tedy až na chybějící přední blinkry. Tvrdili, že to tak má být  z výroby. Stroj někdo položil, rozbil do strany trčící přední blinkr a oni místo opravy sundali ten dobrý, přiznali to až jsem uklázal na rozbitou odrazku na vidlici, kterou nesundali, protože jí zbylo skoro tři čtvrtě. Tak jsme se zasmáli a dobré. Policie tady vyžaduje blikačky pouze zadní a podle stavu některých aut nejen u motocyklů. Zásuvku 12V jsem si vyzkoušel a funguje.
Montuji držák navigace a zpátky se už vracím po svých kolech, proplétám se hustým provozem a uvědomuji si, že pro mě je motocyklová sezóna 2020 zahájena. Na benzince se na mě obsluha škaredě dívala, že si chci nabrat benzín sám. Je tady asi dvanáct stojanů ve čtyřech řadách a jedna paní. Všichni stojí a čekají a obsluhuje jediná paní. Naplní nádrž podle požadavků, zúčtuje a dlouho pohovoří. A pak se řada pohne. Čerpá se pouze u prvních stojanů kam ona chodí. Zajímavý způsob jak prodloužit životnost čerpacích stojanů na opravdu dlouhou dobu.

K večeru jsem vyrazil na nákup balené vody do obřího nákupního centra. Já vím, že říkají, že ta z vodovodu je pitná. Věřím jim, ale nevím, zda je pitná i pro gringa zhýčkaného vodou Slováckých vodáren... a kanalizací. Zatím nemám odvahu. Slunce tady vypaluje tak, že ač natřený faktorem padesát už gringo asi  dlouho nezůstanu. Po nákupu se toulám středem města, stihnul jsem pobožnost v katedrále a pak jsem obhlížel v parku sochu coronela Ignacia Warnese, který v Santa Cruz padl 1816 a zasloužil se o nezávislost Republiky Bolívie. Jak už to tady chodí nebyl místní, ale pocházel z Argentíny. Při návratu, večer kolem osmé večerní to vypadá, že každý, kdo má cokoli - co se dá nastartovat - vyrazil do ulic. Když míjím mikrobusy plné lidí, všimnu si, že to, co na první pohled vypadá jako vyvýšené saní do hlubokých brodů, jsou výfuky vyvedené komínkem někde na úroveň střechy, někde jen pod otevřené okénko cestujích. Je to fajn, že čadí shora.

Magdě a Alešovi se omlouvám za hrubky, anakoludy a jiné záludnosti, které tady bez korektury můžete číst. Já to po sobě nečtu, opravdu jsem rád, že to stíhám psát. Je tady tolik věcí k řešení a tolik témat k probrání. Večerní přednáška o alkoholu trvala aspoň hodinu a vyjádřili jsme se všichni. Ještě, že mám slovník v mobilu, protože tolik typů ovoce, ze kterých se tady palí v hlavě zatím neudržím. Po společné ochutnávce slivovice, kdy se paní domu - chtěl jsem napsat růžolící se, ale ona je indiánka - zakuckala a pobrečela si, protože destiláty tady pijí pouze muži. Aspoň tak to tvrdí ona. Je typická, vysmátá, tmavá, kulatá, hodná a především vysmátá. Celý den stíhá být na dvou místech zároveň v kuchyni a přes dvůr v obchodě.  V obyvacím pokoji z okna do ulice udělali prakticky chybějící zeď, nejaký překlad tam snad je, ale možná to drží jen střecha; a tam provozuje mikroobchůdek s moukou, olejem, rýží, okurkama, kuřecím masem a banány a dalšími drobnostmi. Když přechází přes dvůr nadkrytý plechovou střechou ještě občas postříká z hadice savou cihlovou dlažbu a opravdu to chladí a dělá v průjezdu příjemně.
Zůstalo nové slovo guarapo, to je bolívijský burčák.

Chystám se spát, proti posteli mám tak silný ventilátor, že češe na pěšinku a řve jak čmelák těsně před vzlétnutím (myslím letadlo). Teď sedím pod návratím, píšu si a otevřenými dveřmi mrknu do vedlejšího pokoje a mají to tam stejně, krom ventilátoru mají navíc zapnutou obří televizi, ale přes hluk větráku není slyšet zvuk. Proč tady nemají radiální ventilátory, které na rozdíl od ventilátorů axiálních jen předou a funí? Mít s sebou špunty do uší nebo pořádně zabořené sluchátkové pecky do uší se hodí.

Výletování začíná. Dobrou noc.