Uyuni:
Včera večer jsem zi zapomněl vzít lék proto smrti z nadmořské výšky, tak už ráno cítím, že ho potřebuju.
Snídaně je připravená a pan domácí je v dobrém rozmaru. K rozhovoru jsme se dostali tak, když jsem zmínil, že včera večer ještě před zaparkováním motorky jsem u jeho sousedů domluvil s člověkem jménem Jesus, že jeho turistická kancelář mě dneska vezme na Salar a že vyrazíme v deset.
Povídal o tom, že pracoval pro Němce, který trval na tom, že do práce musí chodit přesně! A ne podle času bolívijského. Pak pracoval pro firmu a servisoval velké tiskařské plotry. Výběrové řízení dělali tak, že dali někomu oservisovat nefunčkní věc, která nešla opravit. Několik hodin ho pozorovali, když s tou věcí nezačal třepat nebo do ní kopat, tak ho vzali.
A pozor, nevzali každého. Dobré byly historky, jak s nějakými Kanaďany dělal geologický průzkum. Velmi vtipný strýc.
Počítání času po bolívijsku funguje asi takto:
10:45 plus 20min = 11:30
Jakoby čas nematematicky zaokroulovali nahoru. Ručička přeleze celou a už netřeba spěchat, protože máme načastou další půlhodinu až celou hodinu.
Protože pořád zbývá nějaký čas, prošel jsem se na autobusové nádraží, potkal krojované babky s typickými klobouky, podle kterých poznáte odkud jsou. Něco jako u nás výšivky na kroji.
Hrbatá ulice plná salarského prachu, na křižovatce uprostřed hromádka odpadků, kde se včera večer přehrabovali psi.
Až po půl dvanácté se potkáváme u auta - skupina turistů, kteří využijí nabídku skvělé cestovní kanceláře Maya Connection. Venezulský pár, Brazilec, Čech a bolívijský řidič a průvodce.
Nasoukali jsme se do džípu a řidič si zapnul pás, čímž mě překvapil.
Hřbitov vlaků:
Místo, kde rezaví vlaky, které kdysi vozily rudu z dolů v Uyuni do Potosí ke zpracování. Lidi to po nocich tajne rozebírají, takže vraky postupně mizí.
...a nevadí vám, že je tam pešuňk a koleje
Velké vrakoviště a myslím, že Kovozoo ve Starém Městě je hezčí.
Vylezl jsem si a střechu a oslovil jsem kluka na vedlejší střeše, že jsme jako ve filmu a čeká nás rvačka na střeše vlaku. Hned zaujal bojovou pozici a já jsem si ho vyfotil, pak jsem přelezl za ním a vyfotili nás jeho rodiče. Film Osamělý jezdec má rád a viděl ho mnohokrát.
Pro zajímavost dneska jezdí vlaky z Uyuni do Oruro. Nějak v Bolívii ta sláva železnice upadá. Myslel jsem, že právě železnice dělá civilizaci, ale tady evidentně zvítězily auta.
Je tady krásně vidět, jak se v období dešťů všechno zelená. Být tu v jiný čas, keře tady nejsou nebo jsou suché.
Je tady krásně vidět, jak se v období dešťů všechno zelená. Být tu v jiný čas, keře tady nejsou nebo jsou suché.
Smlouvání u nějakých suvenýrů:
Jsou zvyklí smlouvat o cenu. Tak jsem zkusil smlouvat o množství zboží za stejnou cenu. Nakonec jsem za stejný obnos koupil dvojnásobek věcí, ale přitom slevu 50% bych nikdy nedostal. Prodejce byl chytrý kluk, tak dvacet roků, vypadal spokojeně, tak jsem rychle mazal zpátky k autu, než mu to dojde.
Obvykle to cenu jde ukecat o 30% pokud se zboží špatně prodává a cizinci jsou prý hloupí, že nesmlouvají. Nášivku Dakar2015 jsem zaplatil bez smlouvání - nebylo kam smlouvat.
Po cestě jedna běžná policejní kontrola. Zátaras. Jen chce doklady a lékárničku a chce ji i otevřít. A pokračujeme.
Colchani:
Mikrovesnička, kde mají fotbalové hřiště, nádraží, ulici plnou stánku se suvenýry pro turisky, muzeum soli a vjezd na Salar. Muzeum je takové, že nezaslouží návštěvu.
Salar:
Největší solná pláň na světě je velká jako půl Moravy.
Salar, je tady 10 miliard tu soli a těží se 25 tisíc tun ročně. Tímto tempem sůl vytěží za 4000let. I kdyby těžku z desetiásobili, tak pořád bude na 400let zásoby.
Bolívijská vlajka má červenou, žlutou a zelenou. Červená je statečnost bolívijských vojáků, zelená je plodnost země a žlutá je nerostné bohatství. Aktuálně to vypadá, že v Bolívii leží největší zásoby lithia na planetě. Snad nedopadnou po intervenci amerických těžařů jako se stříbrem a Španěly.
Vjezdů na Salar je jen několik, hodně na kraji solné pláně jakou měkká místa, kudy se nedá projet.
Je tady místy vlhko a kaluže, místy sucho. První zastávku máme u ojos=očí, místa, kde vyvěrá netermální minerální voda, dělá to pěknou malinkou lagunku a člověk musí dávat pozor, kam šlape. Na druhé straně Salaru je Chile a tam už ojos udělali opravdu obrovské a pěkné laguny.
Salar je ohraničen mraky, tak zkouším odprezentovat za mnou sedícímu páru, že si myslím, že na Salaru se odpařuje méně vody než kolem a proto mraky tvoří tu hranici a nad námi je modré nebe bez mráčku. Ona to bude meteorologická kravina, ale odsouhlasili to jako logické.
Monument Dakar 2015 postavený ze soli stojí vedle hotelu ze soli, kde nám náš průvodce přichystal oběd a pojedli jsme spolu. Měl ubrus, talířky, hrnce v věcmi, ubrousky na talíře, vodu s PETkách. Opravdu slušná cestovní kancelář.
Je tady ostrov vlajek, atrakce na focení. Fotím Brazilce u jeho vlajky a on pak mě u naší. Do odjezdu zbývá hromada času, tak klábosím s partou Paraguaců a vím, že teď v období dešťů se tam na motorce jezdit nedá, ale doporučili zhruba září-prosinec. Když jsem se zeptal, že nevím, jestli příštěš chci do Argentíny nebo Paraguaye byli jednohlasně a hlučně pro svoji zemi.
Při focení jsem chtěl natáhlé ruce a za chvíli se tak už fotilo víc skupinek.
Našel jsem místo, kde Jan Amos Komenský nikdy nebyl, ale mohl, protože dnes největší města mají obvykle založení někdy před rokem 1600. Stejně je to nevěřitelné, že v Praze Rudolf II. pěstoval alchymii a tady španělé těžili hory stříbra.
Sluníčko pořádně vypaluje a do toho fouká studený vítr. Jeden by velmi snadno zapomněl na opalovací krém. Já jsem natřený, takže jediné co mám spálené je místy kůže mezi vlasy.
Sůl se jiskří sluníčkem, zastavujeme, abychom udělali nějaké fotky, v rámci turistických výprav se to tady předpokládá. Takových džípů jako jsem my je tady desítky.
Na Salaru dopadne na člověka pocit vlastní nepatrností s jemností kovadliny.
Na Salaru dopadne na člověka pocit vlastní nepatrností s jemností kovadliny.
Pak nás čeká asi půlhodinový přesun do místa, kde zastavíme a musíme si všichni obout gumáky, protože dál už je voda. Když je solná pláň pod vodou, vytvoří obrovské zrcadlo. Je to pěkné a s tím focením je problém, že tady všechny fotky budou asi vypadat stejně, ale stejně je dělám.
K večeřu náš průvodce vybalil stůl s ubrusem se jménem jejich kanceláře, otevřel láhev vína, sin sacacorcha=bez vývrtky; víno zatlačením špuntu dovnitř vám klidně otevřou i v restauraci; a všichni si dali skleničku nebo dvě včetně řidiče. Sluníčko se chýlí obzoru a začíná být chladno, holka venezulská si dává další skleničku aby to vydžel, když my s Brazilcem máme trička, ona má celou dobu zimní bundu a její kluk šlušně tlustý svetr.
Venezuelci jsou v Bolívii teď na mnoha místech, protože se jim žije lépe v Bolívii než doma. Musím se zeptat bolívijců jak to vnímají. Ten pár v naší turistické skupince byl stejný případ, část jejich rodiny žije v Sucre a část v Cochabambě. U stolu sedíme, gumáky po kotníky ve vodě, ty moje trochu prosakují a klábosí se o kravinách. Jako třeba která pláž je kde nejlepší, a jak byl ten venezuelský pár na výletě v Bogotě a pak v Limě a teď jsou tady.
Čekání na západ slunce stálo za to, skrz oranžové mraky se zrcadlí v nehybných pár centimetrech vody na solnou plání. Nevím, proč každý na fotce chce Slunce držet, já ho chci... hm, ze sebe vydat zadní branou.
Pak už je soumrak a na světla vyrazíme zpátky do Uyuni. Všichni v autě okamžitě usnuli, chvíli jsem myslel, že i řidič, ale to jenom nastavoval autorádio. Nápis na kameni u cesty Cristo te ama=Kristus tě miluje po únavném dni potěší. Za tmy se vracíme k základně jejich cestovní kanceláře, na rozdíl od zbytku skupiny bydlím hned v baráku vedle. Všichni máme hlad, tak nabízím asi čtyři možná místa, kam bychom mohli zajít. Diví se, že to tady znám. Neznám, mám mapy.cz a včera jsem jedl maso lomo v Boca grande, takže něco vím. Ale jim se to zdá daleko a řeší traxi, než jejich taxi přijelo a stojí před turistickou cestovní kanceláří Salar a syn, tak já si vytlačím ven motorku, tentokrát předními vraty, mávnu na ně, oni na mě. A pak zmizím v obrovském oblaku prachu. Věděl jsem, že tam ještě čekají a hned po nastartování jsem si vypnul kontrolu trakce, aby Tygr pořádně zahrabal.
Když tady je v hospodě televize, běží na ní písničky z youtube nebo spotify bez předplacení, takže pár písniček a reklama. Večeřím lomo, lamí masíčko se dvěmi vejci jako včera a ač to mám do restaurace kousek, asi 800m, tak jsem musel protáhnout Tygříka, ale to už vlastně víte z předchozího odstavce. To znamená, že vino Terruňo funguje znamenitě.
Moc se tady používají tiskárny, heslo na wifi mají napsané rukou, různé nabídky na dveřích tady. Zatím ještě tolik netisknou. A když už je něco vytištěné, je to barevně a zalaminované.
Fotečky z ranního Uyuni a Salaru viz