Uyuni:
Ještě ke včerejšímu Salaru. Koupil jsem si v lékárně jelení lůj. Jenže až po prvním použití jsem zjistil, že barví červěně. A když jsem si pak natřel rty, tak se na mě zbytek skupiny fakt divně díval a tak jsem jim svůj omyl vysvětlil. No ale vypadali, že mně to moc nevěří. Ráno u snídaně je to opět veselé. Pan domácí je mistr historek. Ale nejprve jsem začal pár dotazy a tady jsou odpovědi.
Co říkají Boliviánci na přistěhovalce z Venezuely. Pokud pracují, není problém, ale prý jich většina nepracuje, ale jenom žebrá nebo přepadávají lidi. Žádná státní podpora tady neexistuje. A že jsou ty problémy v Santa Cruz, Cochabambě i Potosí. Když se sem tlačí přes hranice nesou ženy před sebou děti jako štít. Obecný názor je pustit sem pouze ty, kteří budou pracovat. Práce je tady dost, neplatí se moc, ale práce je.
Jak tady funguje místní samospráva a proč jsou cesty tak v hrozném stavu. Město tady řeší tady svoz odpadků jednou za dva týdny a hromady se tvoří na prostředku křižovatek, pak veřejné osvětlení, elektrifikaci. Vodovod je někde městský, někde soukromý.
Aby mohl někdo provozovat hotel nebo turistickou kancelář a vozit lidi na Salar, musí mít zaplacenou licenci. Proto ta policejní kontrola při cestě na vjezd na solnou pláň.
V Potosí je firma Aapos, která vlastní vodovod. Její šéf jel malým náklaďakem sám cosi zkontrolovat na kopec, kde je vodní nádrž s pitnou vodou. Po cestě ho stopla nějaká stará paní, ať ji sveze. Vylezla si na korbu a jak jeli, když se ohlédl, tak viděl, že místo hlavy má hlavu lamy. Nezvádl to, na místě se počůral a od té doby nemluvil, byt nemocný a pak umřel.
Protože tío=strýc pracoval a jeho syn doposud pracuje v těžební firmy, tak jsem se ptal, jak jsou hluboké ty Ojos=Oči na Salaru, kde vyvěrá minerální voda a tvoří laguny. Je to různé, ale někde je tloušťka soli až 140m, někde jenom pět. Směrem z Bolívie do Chile se to Salar svažuje.
V dole u Uyuni chodil jeden kluk vždycky ráno do dolů a hvízdal si. Spolupracovníci mu říkali, ať to nedělá, že je to nebezpečné. Jednou slyšeli hvízdání, ale on nepřišel. Když ho šli hledat, tak ho našli zakrváceného a mrtvého. Udělal to duende de mina=důlní skřítek, to je jasná věc.
Vzpomínám, jak jsem jel na postapo festival Junktown, kde si spokojení, zdraví a movití Evropané hrají na postapokalyptický svět. Tady se to žije. Se skvěle odbanými auty a motorkami a také včetně tyfu, žluté zimnice a horečky denge. Zárověň ale bezpečně. Nemocnice a i lokální zdravotní střediska tady jsou. Ma i aplikaci pro mobil, která obsahuje všechno. Lékaře, telefonní čísla i najde nejbližší zdravotnické zařízení podle polohy. Vzhledem k tomu, že kde žijí lidé, tam je mobilní pokrytí a dá se volat opravdu všude.
Zajímalo by mě, jak to dělají, protože že by to byly nějaké hromady vysílačů to jsem ani neviděl. Zatím to vypadá, že s elektrifikací se táhne i internet možná vede přímo po těch drátech,nevím. Ale v každém městečku je domeček s nápisem Entel a do něho vede trs kabelů.
Provoz v Bolívii je ve městech na první pohled naprosto nepřehledný, ale dá se na něj zvyknout. Jezdí tady lidi pomalu, málokdo jede po silnici 90km/h. Většinou se jezdí tak 70km/h. Je pravda, že v takové rychlosti bezpečně fungují i auta, která nejsou v nejlepší kondici a to hlavně díky tomu, že krom asfaltu jezdí po opravdu moc kamenitých a rozbitých polňačkách.
Co s sebou tahám za elektroniku - přeskočte:
Kdosi se ptal, jak píšu své zápisky, jestli to datluju palcem v mobilu. Tak ne, mám velmi komfortní rozkládací bluetooth klávesnici, mobil má pouzdro s nožičkou, aby pěkně stál na stole. A nezbytností je powerbanka, ze které můžu mobil živit třeba pět dní. Při výběru powerbanky jsem měl dva požadavky - podpora rychlého nabíjení a pak aby se dala powebanka dobíjet a zároveň z ní se daly dobíjet dvě další zařízení. Mám Epico E29 30Ah.
Všechno fotím mobilem Samsung S10e a myslím, že jsou fotky ucházející kvality, navíc ty co dávám na google fotky zmenšuju na 1920×1080 a jedna pak má jen něco kolem 300kB.
Maps.me považuju za nejjednodušší offline fungující navigaci s velmi rychlým offline hledáním, protože mapové podklady jednoho státu mají jen desítky megabajtů.
Další historka po snídani:
Laguana de Tarapaya, kde se koupali Inkové. Je to aktivní vulkánické místo a termální prameny. Jel tam kamión z kopce, přejel most a do kopce nemohl vyjet a spal ze srázu do vody. Našli ho až pracovníci za kopcem, kteří v noci nemohli spát, protože hladina laguny vypadala, že na ní plavou hořící svíčky a celou noc slyšeli nářek trpící duše.
V Potosí je spousta starých domů a lidi tam nechtějí bydlet. V noci jsou tam slyšet divné zvuky. Většinou tam dělají jen kanceláře, aby tam nikdo nezústával přes noc. V jednom starém domě udělali školu, ale děti tam potkávali zakrvácenou řádovou sestru a pak se báli chodit do školy.
Mincovní dům je v noci nebezpečný, je to špatné místo plné utrpení a touhy po bohatství. Je potřeba taková místa se soumrakem vyklidit a nechat minulosti.
Vykládali jsme celé dopoledne, strýc je geolog/chemik tady z univerzity v Uyuni. Hodně hovořil i o těžbě lithia, které je právě unitř soli v Salaru. Vláda trvá na tom, aby těžařské firmy zaměstnali nejprve absolventy místní univerzity, když jich není dost, tak vybírají v rámci kraje a teprve pak mohou vzít z celé Bolívie.
Pak se načalo téma GPS, on pracoval a vyměřoval v USA v Coloradu v době, kdy GPS záměrně vysílalo nepřesný signál a musel se kalibrovat na nivelačním bodě vlastním vysílačem korekce. My jsme si s tím ve škole hráli v rámci Geografických informačních systémů a on se tím živil.
Konečně jsem se po poledni vymotal, paní domácí nám udělala společnou fotku u motorky a můžu jet.
Na benzinkách poctivě do počítače zapisují SPZty vozidel a jména řidičů a čísla jejich dokladů.
Při cestě z Uyuni jsem se zastavil na hřbitově, který v mapě vypadá docela obrovský.
Směr Oruro. Cesta je rovná a nekonečná, dá se jet pořád gpskových 150km/h. Tygřík při tomto tempu sežere 6,3litru na 100km. S ohledem na nadmořskou výšku a nízkooktanový benzín, to není špatné. Jen v Santa Cruz jsem viděl na jednom strojanu Natural92, což bylo nejvyšší číslo. A pak už nikde.
Krajina se kolem mění, ale nic nového, tak fotky jsou z rozhledny u cesty, kde jsem poslal bolívijskou rodinku na výletě do míst kde jsem už byl. Fotíme se dole u lam.
Lamy jsou zvědavé a plaché zároveň, úplně na nic vidíte, jak natahuje krk a hrozně ji všechno zajímá a pak se zase plaše otočí a zas znovu. Mají uši označené červenými bamulkami, vypadí nazdobeně.
Taky jsem viděl lamě, jak saje mámě lamě mléko. Přeloženo pro Táňu, viděl jsem lamátko. Chtěl bych ho vyfotit.
Taky jsem viděl lamě, jak saje mámě lamě mléko. Přeloženo pro Táňu, viděl jsem lamátko. Chtěl bych ho vyfotit.
Oruro:
Velké město, doly, kolem nějaké cementárny. Vně města je podivná směs zbořenišť, nedostavených novostaveb, barevných stránku, toulajích se psů a nikam nespěchajících lidí.
Pak už se chybím do odpolední dopravní špičky a jedu uprostřed štrůdlu aut asi šest kilometrů po rozkopaných cestách přímo do centra. Těsně kolem centra je ještě jedna vrstva stánků, malých krámečků a všude mraky lidí.
Střed je klidnější, park, všude čističi bot a nějaká holčička mně hned nabízí cosi sladkého za 1,5bol. Skoro jsem ji zašlápl, jak je malinká.
Na oběd milanesa napolitana, řízek a na něm šunka a na tom sýr. Kolem chci místo rýže a hranonek jen zeleninu. Funguje to a chutná to.
Při odchodu se vybavuju s dvěma kluky, nabízí sladkosti, za 1bol. Tak jsem jednu tyčku koupil a říkám, hej, já nejím sladké, nechceš ty? Měli jste vidět ty oči, když si to vzal zpátky. Dohlížel na ně dědeček, jsou u něho na prázdninách a jsou z Potosí. Chtěl jsem dědu vyfotit, a ptal se proč to chci. Tak říkám, že v jeho tváři vidím, že neměl jednoduchý život a fotkou ho může sdílet. Stejně nechtěl. Musím vymyslet něco lepšího nebo fotit dřív než se zeptám.
Fotím v Oruro nějaké dvě sochy a posílám mapám. Balím se pokračuju směr La Paz.
Našel jsem si ubytování v Hostelu Paitití a je fakt levný. Na La Paz, chce v dolarech jen $10 za noc včetně garáže. Poslal jsem putík v mapě Valerii v Santa Cruz, která před La Pazem varovala, že ne všechny čtvrtě jsou bezpečné. Tak jsem se trefil správně.
Do La Paz je to dalších 200km prakticky rovně, výškový rozdíl mezi Uyuni, Oruro a La Paz zas není tak velký, takže žádné serpentíny se nekonaly. Celou dobu se dá jet pěkných gpskových 160km. V jednom úseku potkávám policejní auto, je tady maximálka osmdesát, on jede tak sto čtyřicet. Když někoho předjíždí zprava, tak rozbliká majáky. Chvíli se za ním vleču, pak jedu vedle něj, mávnul na mě a já jsem zatáhl za plyn, Tygřík se zase probudil a policejní auto za chvilku zmizelo ze zrcátek.
La Paz
Město začíná nekonečnou zástavbou partových cihlových šop už 17km od mého cíle, který je zhruba uprostřed města. Beru benzín a holky, co na benzince pracují mají uniformu s krojovou sukní. Už je tma. Zatím mám dojem, že město jedne obří srtk a nic víc.
Místo, kde má být hostel jsem našel, ale ubytování tam nebylo, ale nějaké krejčovství. Bába naproti v obchůdku hned věděla a říkala, že loni tady byli kdosi s motorkama a a taky netrefili hostel. Je v příčné ulici asi jen 30m daleko.
Zvonek, veselý pán v anglické letecké bundě s kožešinovým límcem, otevřel garáž, zapsal jsem se, dostal jsem klíče a horní palandu. Jsou tu pokoje s pratrovkama, sdílené bydlení, společná kuchyňka. Je tu nějaký anglicky mluvící pár a pak dvě holky z Kolumbie, tak se bavíme o kravinách. Zašel jsem si za radu k bábě koupil pár vajíček na snídani. Sýr měla, ale své vlastní výroby, tak jsem neměl odvahu. Ještě jednu PETku balené vody navíc a jsem vybaven.
Trochu jsem vyrazil na průzkum pěšky, do restaurace Oso goloso=Mlsný medvěd, ale měli zavřeno. Nakonec to byl nějaký malý bufet s pozením. Ono je to jednoduché, když to uvnitř podniku nevoní, nedokážu tam jíst.
Ale už získávám odvahu a ty věci, co dělají na ulici, grilované maso a k tomu mají salát z rajčat a cibule. Zatím se jenom dívám.
Je to nevěřitelný provoz, k hostelu jsem se proplétal mezi auty a malým autobusy, nad hlavou projíždí lanovka. Víc uvidím ráno.
Teď mířím do nějaké místní nálevny s Peruáncem, Boliviáncem a Kolumbijcem. Potkal jsem je na ulici, ale už jim došla PETka s alkoholem, tak hledají něco dalšího. Kluci se velmi rychle zbořili, takže je opuštím. V rohu sedí parta místních a pořád mně nabízí pivo, zdvořile odmítám. V nejbližším obchůdku kupuju láhev červeného a vracím se na hostel. Z anglicky mluvícího páru se vyklubala Argentínka a Němec. Vykládání dobré, dokonce ta holka jedna argeninská měla na nožíku sacacorcha=vývrtku. Budu muset v želežářství koupit vrut, kleště a křížový šroubovák mám v multitoolu s sebou.
Večer tady ještě syn majitele pečuje o svá akvária, u toho bublání se bude krásně spát. Poradil, která místa je potřeba navštívit v okolí. Tak mám plán.
Kolem cesty jsou obdělaná pole, obrovské plochy, vyskládané pěkné řádky něčeho, takové keříky. Používají docela malé traktory, ve srovnání s těmi obludami značky John Deere, které jezdí v ZOD Poolšaví.
Abych se vyjádřil přesně, je to oseté pole s půdou přesné barvy antuky tenisového kurtu, a myslím že bude i stejně úrodné. Ale je obdodí dešťů, takže občas jsou tu i kaluže a malé jezírka a uprostřed pustiny se všechno zelená.
Dneska jsem toho moc nenafotil, protože na dálnici se moc nedalo zastavit.
Fotky mají popisky, aby se v nich dalo vyznat viz