Sucre ráno:
Hostel, kde parkuju motorku je stejně jako celé Sucre v jakési typické koloniální architektuře. Pár století se tady potomkům Evropanů mohlo žít opravdu hezky. A mně se dobře spalo, až do devíti.
Běžný obchod je otevřený třeba 6-11, 15-21. Nemusíte mít strach, že by mámy byly tak dlouho od dětí, protože ty malé mají v obchodě s sebou a kluci, co se vrátili ze školy jdou po své práci. Umývači nádobí v jídelnách, čističi bot. Domácí příprava do školy se neřeší, ale úkoly děti dostávají. Škola se dělá ve škole. Navíc v lednu a únoru mají školní prázdniny, proto jsou děti v práci celý den.
Míchaná vajíčka, šunka, sýr, zelenina. Jedna velká dobrota.
Hned vedle je Museo de tesoro a conquistadora přec zajímá zlato, stříbro, měď a drahé kamení. Komentovaná prohlídka asi na hodinu a začíná za půl.
Tak to stihnu ještě pozevlit na náměstí. Běhá tady malinký samojed a snaží se lovit holuby. Podle majitele se jí, je to holka, včera podařilo jednoho holuba chytit. Pak jsem si sedl na lavičku a přisel strýc s báglem, nosí tady všechno ve velké dece přes rameno, něco jako naše noša, ale pouze dvoutráčková. Pro neznalé tráček je padákový úvaz, standartní veleťanská noša má čtyři tráčky.
Strýc rozložil všechno, co měl. Je z dědiny Tabuco, kde jsem včera projížděl. Do Sucre to měl tři hodiny autobusem. Má hromadu rukodělných výrobků, které dělá jeho žena. Nepotřbuju z nabízených věcí nic, ale konverzace nás baví oba.
Museo de tesoro:
Jsme skupinka asi osmi lidí a dvou dětí. Ne, lépe. Jsme skupinka deseti lidí z nichž dvě jsou malé děti. Velmi zajímavě působíí, když jsou všechny vitríny zhasnuté, a průvodce rozsvítí jen jednu, všichni stojí kolem a on povídá, pak se jde dál. Vůbec nehrozí ztráta pozornosti. Má laseové ukazovátko a někdy to vypadá moc pěkně.
Muzeum, těžba. Zajímavé bylo, že mluvil opravdu populárně nučně, takže při popisu vitroriánské ženské módy nepoužil slovo sukně nebo krinolína, ale velký oběv s pevnou struktrou uvnitř. Pro mě ideální. Výklad byl zajímavý, že ani děti nezlobili. Mají tady vystavenou dvou metrákovou geogu ametystu.
V Bolívii se těží sodalit a prý je jen v Afgánistánu, Kanadě a Bolívii. Vypadá to přesně jako modré štukolustro.
Výroba stříbra v době předincká a incké. Rudu rozmělnili paličkou jak v moždíři, smíchali s boraxem a naplnili tím hliněnou pec s mnoha miskovitými otvory po obvodu. A vítr jim to rozdmýchával. Jmenuje se to wayrachina, děravá pec, vitr to rozpálil. Buď byly malé do kterých se foukalo a nebo opravdu na větrném místě. Dole vyteklo stříbro.
Je tady výstavka šperků jednotlivých historicky významných žen ze Sucre a pak lidové šperky třeba z Kantuty, národního kvítka Bolívie.
Největší kus zlata, který se tady přímo našel má 83g a je veliký jak dva palce od nohy. Jinak malinké valounky a šupiny ručně rýžované jako všude.
Ametrino nebo boliviano - ametyst a citrín - smíchané v jednom kameni. Vypadá to velmi zajímavě barevně to přechází z modré přes hnědou do žluté.
Hledám nějaké výhledy na kopci odkud by se dalo Sucre v údolí pěkně vyfotit. Na kopci mají pěknou cementrárnu a vedle je Park zrození, kde jsou modely dinoasurů a vůbec dinosauři jsou tady velmi oblíbení. Je tady spousta autobusů, aut, motorek, hromada lidí. Tam opravdu nejdu. Navíc mám v initenáři podobnou atrakci u Cochabamby.
Významná atrakce je tady Eiffelova věž, má jen pár metrů, kolem je rybníček, kde se jezdí na šlapadlech a všude kolem jsoub pouťové stránky, atrakce a nafukovací hrady. Není tu žádná oslava nebo výročí. Je to tady tak každý víkend a rodiče sem chodí na přilehlé sportoviště a děti na atrakce.
Cesta ze Sucre do Potosí, z 2200m do 4035m. Cesta fantastická, provoz nijak přehnaně velký. Krajina se rychle mění a na dlouhých rovinách jsou obce, která mají tak sto baráků na rozloze Kolína. V dáli je pořád vidět další a vyšší hory. Přemýšlím jak sdělit to, že vyjedu na horizont a rozhled se rozšíří a působivě dává pocit, že tahle země má co nabídnout. Cítím se jako conquistador, když vyfuněl na nejvyšší kopec, posunul si morion z čela a říká své družině: Ač opruzen z dlouhé cesty, cítím - krom sebe a svého koně - i sílu této země. Moje Mařena de Mendóza v Madridu se může radovat na pěkný důchod.
Po cestě je dopravní značka fotoapáru, odpočivadlo a výhled a dvě rodiny se stánky a výhled. Tu značku tam pořídili na společné náklady a prý to funguje dobře. A mladí pak ještě do googlu dali, že je tam místo s fantastickým výhedem a lidi tam zastavují.
Když na druhé straně zastaví auto, hned vyběhnou čtyři malé holky s různým jídlem a nabízí. A hrozně je to baví. Nabízí domácí čerstvý voňavý sýr, mají v plastovém kýblu s vodou a pak nějaké sladkosti a věci, které napekli. Povídám si tátou těch dětí a vykládáme o motorkách, má doma starou Hondu, můj Tygr ho zajímá.
Potosí:
Potosí mě vítá obrovskými stavebními pracemi, staví se tu nějaká obří cesta a na půl kopci vznikají novostavby, typické rodinné jednopodlažní čtyřšopy, ze který zůstanou v místech betonových nosníků na střeše trčet armatury jen tak, aby se jednou mohlo přistavit. Na první pohled je většina domů cihlových.
Ubytování hledám v Casa Blanca de Potosí, který je oblíbený u turistů, je tady pořád plno, hromada lidí, pokojíčky po šesti patrových postelích a na mám pokojíčku jsou už dvě místa obsazená. Vůbec jim nezávidím pach mé plastové zbroje viz conquistador před chvílí.
Motorku můžu prý bez obav parkovat venku, že tady jsme v Potosí a ne v Santa Cruz, ale jestli mám obavy, je o křižovatku níž veřejné parkoviště bez střechy, které je oplocené, na noc zavřené a hlídané. Tak asi Tygr skončí tam, musím to obhlédnout.
Hledám otevřenou restauraci, je 17h a to ještě restaurace na večeře otevřené nejsou a po obědech už zavřeli. Nakonec najdu Trufa negra=černý čumák. Nebo lanýž. Ono trufa znamená obojí.
Telecí stejk s pepřovou omáčkou, zeleninou a dvě volská oka. Myslím, že takový oběd neurazí, byť se servíruje v šest.
Zatím na sobě žádné změny s ohledem na výšku 4000m nepozoruji. Vracím se zpátky a na motorce hledám parkoviště, to doporučené na recepci se mně moc nelíbí. Za chvíli zapadne slunce a chtěl bych ještě někam nahoru na výhled. Potosí je významné tím, že tady byly doly. Takže prakticky Ostrava, cítím se tady jako doma. Nad městem je provrtaný kopec a na jednom z vrcholků je kostel a odtud je výhled. Slušný offroad a podle toho, že na jedné straně je něco jako muzeum a zakonzervovaný důl a na druhé straně ještě za soumraku jezdí náklaďáky, tak se tady pořád těží, ale bohužel už ne stříbro. Jmenuje se to Cerro rico=bohatý kopec. A říká se tady, že z množství stříbra, které se tady vytěžilo by se dal postavit most až do Španělska.
Po cestě zpátky jel přede mnou červený jeep a dálkovým ovladačem si otevřel dvěře od garáže do dvora, tak jsem hned šel zjistit, jestli by se tam neslo přes noc parkovat. V autě byli dva mládežníci, u nás by určitě řidičák ještě neměli. A řidič říkal, že by se musel zeptat otce, ale že je to drsňák a raději to vyřeší jinak a poradil mně, že o dvě ulice výš je bába, která má klíče od dvora, kde se dá bezpečně parkovat. Tady je všechno na kopci - takže se říká k centru a k dolům, jako vlevo a vpravo a pak nahoru a dolů a pak počet křižovatek. Vjezd do dvora jsem našel i paní, která v malém krámku naproti, která odemčela a otevřela vrata, dovnitř jsem vpálil tak rychle, že uskočila. Pak jsme se nasmáli. Tohle parkování bylo neplánované, takže v kufru mám pořád věci, které musím vzít, tak musím jít s kufrem s jedné ruce a s helmou v druhé asi tři ulice dolů.
Teď je čas prozkoumat Potosí pěšky. V jednom obchůdku jsem si dobře popovídal s paní, která mně vysvětlila, že alpaka je totéž, co lama, ale menší. Proto je jedno, jestli jsou vlněné věci z lamy nebo z alkpaky. Hřeje to stejně. Obhlížím tady žluté pončo, má otevřeno každý den od devíti do devíti a je na to sama. Některé věci vyrábí sama. Má tam fakt pěkné žluté pončo, ještě se rozmýšlím, ale vzhledem k tomu, že po návratu mně doma čeká zima a mráz, nebylo by naškodu mít něco teplého na sebe. Drahé není, spíš to beru jako krám, který mně bude celou cestu zavazet v zavazadle.
V Potosí se vyrábí pivo. Jmenuje se Potosina a pít jej, je pěkná psina. Má to 5% alkoholu, čepované tady neexistuje. Pouze lahvové. Litrovka za 20boliviánů. Na večeři jsem ulovil řízek s vařenou zeleninou a pivo pak bylo výborné.
K desáté se vracím do ubytování Bílý dům, sedí tady parta mládežníků z Něměcka a Angle a jeden Ind. Baví se anglicky. Jenom na ně mávnu, ptají se na motorku, ale španělsky nemluví, tak se konverzaci zdvořile vyhýbám.
Pak jde kolem nějaká slečna a to bylo zajímavější. Je z Argentíny, tak jsem se ptal, co je pro Agrentince tak zajímavého na Bolívii, aby sem jel a ona odpověděla od srdce: Nic.
Jsou s přítelem jsou na cestě do Peru a do Ekvádoru. Věnovala mně asi půlhodinu a bylo to výživné, protože mně poctivě opravovala všechny tvary sloves v čase minulém, které jsem odhadl špatně. Bude na čase se je naučit pořádně včetně těch nepravidelných.
Zápisek dopsán, fotky nahrány, okomentovány. Jako všude jinde v Bolívii platí, že jsou-li tady cesty a žijí-li tady lidé, je tady i signál mobilního telefonu. Do města vedou vzduchem tři optická vlákny všech tří operátorů, jsou označená a barevně oddělená. Viděl jsem je, když jsem při vjezdu šel fotit Potosí shora.
Chystám se jít spát. Balím klávesnici a přichází Argentínka, jmenuje se Valerie, že všichni jdeme tančit. Kluci z Německa, pár z Anglie, že je tady taneční klub a musíme tam jít. Inu, proč ne.
Už u vchodu jsem měl problém, vyhazovač/vhazovač mně jedinému oznámil, že nevypadám dostatečně reprezentativně, abych si zasloužil vstoupit. Zbytek tlupy je už uvnitř a já vyjednávám. Mohu mluvit s majitelem. Dostávám odpověď, že tady není. Chci na něj telefon a prý nechce být rušen. Tak se ptám - vy máte problém se mnou, já se vám nelíbím. A vyhazovač to potvrdil. Je o hlavu menší než já. Nakonec se nechal obměkčit, slíbil jsem mu, že se nevyprovokluju žádnou rvačku/lucha a že když nějaká bude, tak budu bojovat za něj. Souhlasil a vpustil mně.
Už vím, jak se cítí Jeňouch od Třebíče, když přijde někam a je o hlavu až dvě větší a o šířku ramen širší než všichni kolem. Užívám si to.
Partu Němců, Angličanů a Argentíky ignotuji. Zkoumám prostor. Přichází kluk jeden bolívijský, že mně musí pozvat na drink. Tak se bavíme a je to vtipné. Chtěli by se podívat do Evropy, to je jejich sen. Ale pak se vrátit.
Až se na mně nalepí kluků boliviánských tak osm, tak jim dávám přednášku. Že Evropa má teď problém, že mnoho různých lidí zradilo svoji zemi a uteklo a věří, že v Evropě jim bude líp. A přitom jim nezáleží na tom, že jejich země trpí a upadá. A že své zemi ubližují tím, že utíkají.
Plácají mě po prsou a říkají, ano, jsi jako my. Říkáš to správně, možná se u nás nežije nejlíp, ale je to naše země a tady jsme doma. Je to moc příjemné.
Vyměňujeme si facebookové kontakty a dopíjíme společně první láhev rumu Abuelo.
Pak jsem ještě odlovil velmi mladý manželský pár a paní mně dlouho povídala o Bolívii. Kdybych to měl hrnout v pár slovech, tak Bolívie zatím nemá průmysl a není ekonomicky výkonná, ale ona chce vyvést své potomky taky, protože pokud nebude líp, když žije a pracuje ona, bude líp potomkům. Tomu říkám svoboda a demokracie. Té vdané holce je sotva dvacet, ale přesně ví. Baví mě to čím dál víc.
Někde na párty, ač podivín, dopisuju tato slova a zdravím domů.
Balím svoji prokující motobundu s conquistadorským křížem a jdu spát.
Je te opravdu podivný místní zvyk, že když potkáte někoho zajímavého, tak mu podáte ruku, zalomíte palce jak trampové a potkáte se pěst na pěst. A teď to hořší. Dáte dotyčnému napít ze své skleničky, ať je v ní cokoli a trváte na tom, že musí upít.
Já jsem tady ten zajímavý a těch skleniček kolem je tam šedesát.
Tančil jsem jen jednou. Sám na obřím parketu a to jenom proto, že zbytek lidí skandoval: Tyf, Tyf, Tyf!!!
Jsem rád, že snad neexistuje záznam.
Tančit sám moc neumím, zvládám jen irský rychlý nohoklad. Ale přízemní akrobacie a pády na všechny divácky atraktivní způsoby mně jde skvěle. A to ocenili potleskem.
Tady jsou tři ráno. Je čas nahrát fotky a ulehnout. Mám aspoň osm nových bolívijských přátel, se kterými jsme si řekli, že jestli oni dokážou s platným mezinárodním řidičákem přistát v Madridu, tak jim zorganizuju motockylový výlet a povodím je nejen po Španělsku. A to udělám!