Santa Cruz:
Včera večer jsem si vypral triko a trenky, obé z merina. Jedna z maminek také prala. Měli pračku, po letech se pokazila a do další už nechtějí investovat, takže dvě kamenná umyvadla a studená voda. Jiná tady ani neteče, jeden kohoutek a pro místní pitná voda.
Ráno vstávám, všude kolem visí prádlo a já zjišťuju, že mám všechno stejně mokré, jak jsem to před nejméně deseti hodinama pověsil. Paní domu oznamuje, že vše uschne, jestli vyjde slunce. Napřed mě napadlo použít mikrovlnku jako sušičku, chvilku jsem googlil a našel jsem zprávu od slečny, která to vyzkoušela. Triko pak pohřbila na zahradě.
Zvítězil pan ventilátor, stačilo deset minut pro každou věc a daly se obléct.
Noel ráno radí a barvitě povídá, co všechno nesmím po cestě minout a začínám balit. Co nejvíc věcí, které nepotřebuju pořád, se snažím dostat pod sedlo.
Sbaleno, motorka naložená. Balené vody mám dost. Od paní domu Kristýny si vyžádám křížek na čelo a mám to i s krátkou modlitbou a slzičkama.
Moc nechci psát o cílové destinaci a plánu, protože jsem v Bolívii, kde v devět znamená hodně po deváté a taky možná půl jedenácté a oblíbené odložení řešení věci na zítra je taky věc ošidné, protože zítra=mañana a pozítří=mañana hasta mañana. No a oni někdy to slovíčko hasta vypustí a mají den volna.
Po Santa Cruz jsem nakroužil asi 130km, takže vím, že na jednu 19litrovou nádrž ujedu nejméně 400km, což jsem předpokládal, ale s ohledem na chybějící přední blinky na zánovní motorce, která má na budíku celkový nájezd ODO jen 4500km, bylo lepší si spotřebu ověřit.
Samaipata:
Navigace ze Santa Cruz říká jasně: za 110km zabočte doleva. Opravdu. Jediná cesta, řidiči aut platí mýtné, my na létajících kobercích to máme zdarma. Maximální rychlost je osmdesát, reálná rychlost tak šedesát. Když cesta vede před obydlené městečko, je na začátku a na konci retardér. Taková asfaltová vlna, asi metr široká a vysoká přesně tak, aby SUV auto při průjezdu neškrtlo nárazníkem. Proto tady tak hrozně moc aut má spodní části nárazníku jakoby vyřezané. Snažil jsem se občas něco zajímavého vyfotit, mám navigaci v mobilu namontovavou tesně vedle levého zrcátka, takže mobil foťákem vidí z obalu ven před seba a i za jízdy se dá pořídit snímek bez toho, abych musel zastavovat. Děti s úsilím se držící na poskakujícím přívěsu, napadlo mě jim zamávat, ale neudělal jsem to, kdyby pozdrav opětovali nemají se čím držet. Pak je další mýtná brána a začne neuvěřitelně krásná a nová cesta, ještě má i nalinkovanou žlutou dvojitou čáru uprostřed, něco jako buchlovské hory, jen hezčí zatáčky a tak 70km v kuse. Občas ale takový krásný asfalt skončí a je tam jen písek nebo hlína, klidně půl kilometru a pak cesta pokračuje. Když jsem se při pauze ptal cestářů, co opravovali most, tak jsem pochopil, že cesta vede přes pozemky různých majitelů a ten, kde cesta chybí nedal souhlas. Takže se tam jezdí jakoby nelegálně, ale cesta se tam položit nesmí. A časem majitel souhlas stejně dá a cesta se dodělá, proto jsou tady občas předěly, kdy starý povrch na sto metrů vystřídá beton a pak původní povrch pokračuje.
Po 110km, tesně za cedulí města Samaipata jsem zabočil do leva a čekal mě výjezd do velmi vyvýšeného místa, horská vlásenka jako na slovinský Manhart. Mají tady výtluky, není jich moc, ale když ano je to něco jako by u nás na cestě byl otevřený kanál.
Noel varoval, že Samaipata je v horách a že tam už je zima a taky že ano, z původních Santa Cruzských 38˚C teplota slezla až na 25˚C brr. Cesta do turisticky významného místa byla označena značkou padající kamení a zúžená cesta, jen po jednom kusu úplně dole. Padají kamení znamená, že za nepřehlednou zatáčkou je na cestě spadly kus skály velký jak půl tatry, dobře ať nepřeháním, jako motor z tatry; podlélně uložený, který zasahuje až do kabiny řidiče. Kámen jsem nevyfotil, ale podařilo se mně ho objet. A to bylo důležitejší.
Zúžená cesta znamená, že se směrem ze srázu cesta propadla a tak nějak chybí jeden jízdní pruh. To se mně podařilo vyfotit. V tomto zúžení platí, že přednost má ten, kdo jede první. Pokud jednou oba zároveň, tak ten kdo dříve zatroubí. Pokud zatroubí oba najednou, tak ten, kdo je větší.
Samaipata, památky:
Pěkné místo, parkoviště, vysečená tráva, stromy jako v parku, domeček se střechou z rákosu, pokladna, obchůdek. První jsem si dal jídlo. Řízek, lečo, zelenina. Paní zprvu nechtěla jídlo takto kazit. Je tady zvykem servírovat řízek, na něm volské oko a jako přílohu rýže, hranolky a bramborová kaše. Milaneza je obalovaný řízek stejný jako u nás, zkusím od Kristin pak vyzvědět z čeho je ten obal.
Památky jsou archeologické, řekli bychom incké. Peru a Bolívie byli kdysi jedna říše. Národ, který tady všude žil se jmenuje Quechua [kečua] a když sem přišli španělé, jmenoval se vládnoucí rod Inkové. Incká říše, je jako Habsurská monarchie. Ale obyvatelé nejsou habsbukové ale rakušané a tady jsou to kečuánci nikoli inkové. Je to jako bychom angličanům říkali stuartovci.
Vstupné pro cizince 50, pro místní 25, pro studenty univerzit 10. Kartu ICOM paní nezná. Beru si lístek a mapku a vycházíme. Hned na začátku oslovím nějaké děti, že mapě nerozumíma potřebuju pomoct, jejich rodiče se smějí. Potkáváme se znovu na první zastavení s výhledem do údolí. K dalšímu zastavení je to do kopce, a tož organizuju závod, kdo tam bude první. Chlapec, kterému jsem nejvíc fandil, nevyhrál, zradil ho řemínek od nazouváků. Vlastně většina lidí tady jde v plážových nazouvákách nebo teniskách. Motoboty a žabky nejsou asi v kurzu.
Na hlavní památce jsou v kamenech vyhloubené tvary popsané na infromační ceduli jako doble zigzag=dvojitý cikcak.
Nejdelší cesta vede k místu Chinkana, to má být labyrint nebo též ztraceniště, je to dlouhý cesta z kopce lesem, připomíná to včerejší botanickou zahradu, jen repelent jsem nechal v motorce, tak mám asi čtyři moskytí zásahy. Cílové místo je díra v zemi zalitá bahnem, kde plavou PETky a obří informační cedula, kde je jasně zobrazeno, že díra má 12+4m a pak pokračuje rovně a že se neví k čemu byla, jestli na vodu nebo jako trest. Po cestě zpátky, vlastně úplně nohoře potkávám rodinu s mládežníky, která jde pomaleji a ptají se, zda stojí za to tam jít. Tak jsme si to vysvětlili, ukázal jsem jim fotky a vrátili se mnou zpět. Nahoře pak jede z nich prohlásil: Arta caminada, expresivně řečeno, že je to fakt dlouhá cesta.
Moje představa byla, že pojedu přes Vallagrande mrknou na muzeum a zakempím v cílu La Hiegura. Navigace nabízí cestu s obrovskou objížďkou po tlusté zelené nebo zkratku po menších cestách. Tak jsem si vybral 40km zkratku. Z asfaltové čtyřproudovky skrz město doleva. Začal písek, hluboký písek, pak polňačka úzká na jedno auto, pořád jsem potkával nějaké lidi v protisměru, občas náklaďák, občas vlečku s brigádníkmi. Ve výsledku to do kopce bylo jako Paso Stelvio, ale v pěkné šotolině. Když jsem si vypnul kontrolu trakce a dalo se držet 40km a užít si to. Jen zpátky se to trochu hatilo. To co jsem vytoupal, musel jsem tady sjet a bylo to stejně klikaté ale podklad byl jako makadam, docela velké šutry a bylo potřeba prostě jet. A hlavně si vypnout ABS, aby se dalo vůbec brzdit. Nebylo to vůbec nic náročného ani nebezpečného, jezdí tady normální auta a né džípy a jiné offroadové obludy.
Pak v jednom místě byl plotek z ostnatého drátu a klacků a sloužil jako ohradník, bylo potřeba ho otevřít, to už krávy opodál zvedly hlavy a vykročily a pak hned zavřít a odjet. Ke konci už ta cesta byla opravdová polňačka s travnatým pruhem uprostěd. Zdůrazňuji cesta, která je vedená v mapách jak zpěvněná cesta, tedy beton, asfalt nebo aspoň panelkaA pak najedou začalo město. A někdo tam pak mával a dozvěděl jsem se, že všichni už teď jezdí tou delší cestou po asfaltu a tady je pár bláznů. Jo hombre loco je blázen. A jsem já, encantado.
Na offroadu jsem se zdržel, slunce zapadá 18:52 a pak je tma. Jakože úplná. Veřejné osvětlení je jenom ve větších městech. Posledních 60km opět za mýtnou bránou jedu už na světla, takže z okolí moc nevidím. Bezpečně se dá jet tak padesátkou, protože krávy krom očí nemají reflexní body. A že se jich tady večer, v chládku páslo.
Vallagrande:
Je to docela v horách, teplota večer klesla až na příšerných 20˚C. Paní na ubytovně mně nutila deku navíc. Naviguji se podle offline map z mapy.cz. Zkusil jsem tři modré postýlky v mapě, první je v osm večer zhasnuto, ve druhé se ještě svítí a ve třetí mě vítá paní a její syn nabízí, že motorku můžu dát do garáže. Ubytování jako u babičky v Drslavicích, pěkné atrium a kolem asi osm pokojů. Za 40boliviánů je pokojík s koupelnou, s ramínkama bez štěnic. Z garáže se vylíhl dvorek s pořádnou branou, tak alespoň nemusím parkovat na ulici. Vyhřezl jsem kufr a žlutý motovak na pokoji, otevřel kufr a musel jsem se pochválit, balil jsem si ráno obři řecký jogurt na večeři a napadlo mě, že se může otevří, tak jsem ho dal do uřezané PETky. No a jogurt při tom dlouhém natřásání na offroadu prostě vybuchl. Sníst to šlo a v kufru krom víka nebylo zasaženo nic.
Zamčel jsem pokojíček, jenom visací zámek, který se navleče do něčeho, co připomíná kované hlavolamy na jarmarcích a stejně snadno se provléká. když zůstaly obě křídla dveří pootevřené směrem dovnitř pod úhled aspoň 20˚, tak to zamčít šlo. Obešel jsem náměstí a uvědomil si, jak moc cítím ťapky nohou, ale nevím jestli je to od chození po Samaipatě nebo běhání s mládežníky tamtéž a nebo čtyřicetikilometrovým offroadem ve stupačkách.
Ale stačil jsem si všimnou, že vánoční výzdoba v oknech zůstává nejen na kostelech, stejně jako vánoční bilboard v Santa Cruz.
Našel jsem k deváté večerní otevřené čtyři obchody - počítačovou hernu, obchod s oblečním, knihkupectví a tabernu. Vybral jsem si to poslední a objednal si vodu, kávu a chtěl jsem nějakou štamrlu coby schlafttrruňk. Něco místního. Bylo to u baru, byli tam i dva jiní hosté vedle mě, tak jsme si vysvětlili, že hledám něco silnějšího a ne likér. Měli griotku a fernet. Takže Fernet, prý je to něco jako Jägermeistr a pijí to s kolou. Tak jsem se odhalil, že jsem z Republica Checa, stejně jak je napsáno na etiketě výrobce té lihoviny. Chtěli o tom pití vědět víc, tak jsem je seznámil s tím, že u nás se pije fertet buď samotný a říkáme mu lata de caja=lak na rakve nebo se pije fernet s tonikem, říkáme mu Fe-Ton. Chemii měli, tak jsme si rozuměli. Tedy Antonio de hierro=železný Tony. Uvidíme jestli se to ujme.
Analýza zbožnosti, ver 0.1:
Zatím jsem se konkrétně napsal, jen usuzuji. Ve skoro každém městě kruhový objezd, kde je uprostřed žehnající Kristus. Benzinky se tu jmenují Santa Maria II,V.. co jsem potkal. Pokud potkáte na ulici zahalenou holku, tak má obvykle u pasu růženec a je to řádová sestra. Když se s někým bavím a vzpomenu, že někde na cestě bylo horko jako v pekle nebo zmíním prokletý déšť je vidět, že na to reagují negativně a nelíbí se jim to. Brát Boží jméno nadarmo se ve španělštině teprve učím, zkusím se doptat nějakého kněze.
Je tady oblíbený obraz s Ježíšem, kde je napsáno: Když se na mě díváš, jsem s tebou.
Nové poznatky k provozu:
Značka zúžení cesty se používá v místě, kde je třeba most, či jiné místo, kde se nedá použít minule zmíněné pravidlo první, tedy pokud se tam vejdu, tam tam jedu, čímž vzniká proměnlivý počet jízdních pruhů.
Neexistuje tady značka nezpevněná krajnice a jestli ano, tak jsou na hranicích při vjezdu do země. Žádné krajnice tady nejsou, navíc si myslím, že auta postupně jezdící tam kde by byla krajnice udusají podloží a cesta se pak snadno rozšíří o nějaký ten metr.
Že předjedu kamion v zatáčce zprava bych nečekal, ale když se přede mě, jedoucím těsně za kamionem vecpal osobák a plynule pokračoval a se dvěma koly mimo silnici kamion předjel, neváhal jsem. Navíc jsem úzký, takže jsem mohl zůstat na cestě.
Takže kdybych dnešní den chtěl popsat tak, jak se stal. Jel jsem ze Santa Cruz do Vallegrande, po cestě se zastavil na památce původního osídlení, dal si řízek na oběd, projel nějakou polňačku a večer se ubytoval v příjemném alojamientu=ubytování. Jenže takto by mě to nebavilo psát a vás to číst.
Je po půlnoci, jdu spát.
Tentokrát jsem dal dohromady i nějaké fotky, měly u nich být popisky a opravdu tam jsou, ale nevím, zda se vám automaticky zobrazí. Snad jsou ve správném pořadí. Zaslouží si je vidět jen ten, kdo se dočetl až sem viz [odkaz na fotky].