neděle 9. února 2020

Den dvacátý druhý, domů...


[fotky] všechny fotky, lepší ale je dívat se alba uvedená pod každým dnem. Tahle najednou jich bude zbytečně moc a možná nebudou tak zajímavé. U fotek jsou textové popisky.

Trabalengua=jazykolam: Tres tristes tigres tragan en un trigal.

Balení kufru
Sofistikovaným tlakem, vyhrožováním, třepáním a dvěmi silnými kurtnami se podařilo zvítězit, kufr zavřít a později i zapnout. Na letišti dostal obrovský balík plastové fólie, tak myslím, že vydrží. Vešlo se opravdu mnoho stlačitelných krabic maté de coca pura=čaj z čisté koky.

Motoboty vycpané suvenýry, motobundu a další krámy mám v kabinovém zavazadle, kterému rozměrově přesně odpovídá velká pevná Lidl taška.

Poslední společný oběd s přáteli motocyklisty, malou Ariane, kterou jsem se snažil naučil říct tío Tyf.
Juan de Dios si přinesl tak obrovský burger, že musí mít   kuchyni pracovní název - mierda con guitarra.

Na cestu do baťůžku si beru balíček sušených listů koky. Tak jak se prodává za 10bol. na tržišti. Mohu mít s sebou pro osobní potřebu, tak mám.

Na letišti proběhne slzavé loučení, Paola mně chce schovat batoh, abych ještě zůstal. Loučím se slovy: já se vrátím. Však taky Noel řekl, že jak budou teď přistavovat, tak jak příště přijedu, budu mít u něj jednu šopu jen pro sebe.

Letištní kontrola má několik stupňů. Podrobná prohlídka zavazadel. S nápisem LLAMAHA a motobotama v ruce je jasné, že se bude vykládat o motorkách. Musel jsem otevřít všechno a mezi řečí hlásím, že tady mám koku. Prý není problém. Kontrola na drogy s čichacími psy nás čeká až později v tubusu vedoucímu přímo do letadla. Odložit tašky, pes očichá a tak pořád. Jednoho kluka šacují pořádně. Nakonec nic podezřelého nemá, ale oba psi mu chtějí vyhrabat a sežrat něco v tašce.
U mého batohu se drog chtivá fenečka podívá tak, že mám strach, že batoh přeznačkuje.

Bezmála dvanáct hodin letu Santa Cruz de la Sierra -> Madrid jsem prospal. Odlet byl před desátou večerní a v ploskačce ostalo poslední deci vínovice; a tak se krásně spalo.

Rekapitulace výletu
- Motorka silniční verze Triumph Tiger 800, břichoplaz nevhodný do terénu
- Celkový nájezd lehce přes 5000kml
- Jedna drobná nehoda s jinou motorkou
- Jeden pořádný defekt předního kola

Očkování před cestou
- žlutá zimnice
- žloutenka A, B
- břišní tyf
- vzteklina
- 3v1: tetanus, černý kašel, záškrt

Jazyk
Španělsky vždy a všude. Angličtina nefunguje ani u mladých. Jen na recepcích a v turistických kancelářích. Možná ve větších městech. Anglicky mluvící není vnímán jako přítel.

Přístup k lidem
Znáte knihu/film Barva kouzel. Kde Dvoukvítek je prvním turistou na Zeměploše a má velmi specifický, naivní a naprosto nadšený přístup. Tak přesně v tomto duchu jsem postupoval. Éj, pěkného dne vinšuju, teta. Jsem zvědavý turista z Evropy a zajímá mě...hm, jak poznáte svoje lamy od sousedovic. A prosím, čím hubíte slimáky?

Každý, koho jsem potkal si chtěl povídat a byl vstřícný. Jediný zážitek "Dvoukvítkovský," který mně chybí je pravá hospodská rvačka. Tomu požadavku se kluci motorkáři moc, moc, ale moc smáli.

Hygiena
Když si zvyknete, že toaletní papír se hází do koše vedle záchodu a nikoli do mísy, není to tak hrozné. Ale ne každý koš je pěkně zavírací, takže to občas působí... nevzhledně.

Pár pravidel
- Kde mně to nevoní, tam nejím
- Piju pouze balenou vodu bez ledu nebo vodu převařenou
- Šunku, sýr, vejce pouze dobře tepelně upravené /mikrovlnka/
- Motoboty před obutím vytřepu, kdoví kdo v nich v noci přespává
- Každý den ráno si dám probiotika a denní dávku vitamínů/minerálů - Reflex
- Používám bezoplachovou desinfekci na ruce, pořád
- Vždycky se dá na tržišti koupit pár pěkných banánů od matky přírody dobře zabalených nebo čokoláda v originálním balení
- Tajtrlík vnitřně desinfikujícího destilátu večer nemůže ublížit

Dobrá rada byla, jíst už týden před odletem probiotka a při pobytu pokračovat zvýšenou dávkou.

S trochou nostalgie a staženým hrdlem musím říct, moje Ruta del Che končí. Jsem rád, že jsem mohl na vlastní kůži poznat kus světa tak jiného, že má i jiná souhvězdí na obloze. Bolívie se musí žít, nestačí o ní slyšet nebo číst.

Symbol Ernesta Che Guevary v Bolívii. Říkají mu El Che a sděluje: Nezapomínejme na sociálně slabší - i chudobný člověk zaslouží důstojný život. Komunisty v Bolívii nevolíme, ale popravujeme.

Upřímné díky všem, kteří mě podpořili emailem a kteří to se mnou dočetli až do cíle.

Loučím se heslem El Che, kterým jsem cestu začínal: ¡Hasta la victoria siempre! Až do konečného vítězství.

sobota 8. února 2020

Den dvacátý první...

Rozlučkový večer s výborným čistým destilátem z vína. Má 40% a je opravdu chutný.

Nejlepší vtip ze Santa Cruz. Camba je jižan, ten co bydlí v Santa Cruz. Colla [čti koľa] je seveřan. A nemají se moc rádi a pořád se dobírají a tropí si ze sebe šprýmy.
Vtip: Jsou dva collas a jeden camba u řeky Piraí, který protéká Santa Cruz. A collas/sevařani se chtějí stát jižany/cambas. A místní camba jim říká - když přeplavete řeku Piraí stanete se taky camba. První colla přeplave a je z něj camba. Druhý colla plave, ale nemůže a těsně u druhého břehu se začne topit a prosí svého kamaráda o pomoc. Ale on ho nechá colla utopit, protože je camba.

Obecné bolívijské vtipy. Koka se někdy míchá se sodou bikarbonou. A hodně vtipů je na téma, že nahodíš na udičku koku a ryby se vždycky vynoří a poptávají k té koce ještě bikarbonu...

Prezentoval jsem dva vtipy posbírané. Nejlepší vtip z hranice Kosova a Albánie. Kdy Albánec chytne zlatou rybku a ona mu nabízí splnit tři přání, když ji pustí a on to pořád nechápe. Tak mu říká, že ji před týden chytil jeden v Kosova a přál si velký dům, hezkou ženu a moc peněz a dostal to. A pak se rybka ptá Albánce, jaké je tvoje přání? On cvakne ákáčkem a řekne: Chci jeho  adresu.
No a pochopitelně nejvtipnější turkmenistánský vtip, který tady v bolívii opravdu je směšný. U nás moc ne. Kdo znáte, přeskočte.
Stojí koza a beránek u propasti, kterou musí přeskočit. První přeskočí beránek a za ním přeskočí koza a moc se směje. Beránek se ptá, proč se koza směje. A ona říká - beránku, jak jsi skákal, pohnul se ti ocásek a byl ti vidět zadeček. Beránek na to: Ale tobě je vidět pořád. Je to vtip pastevecký.

Na snídani přinesl Noel snídani, jmenuje se to enpanada de arroz/v toustovači mezi dvěma chlebíky zapečená vařená rýže. Nic víc. Je to neuveřitelně hutné a docela dobré.

Nové slovo nucita. To slovo padlo, když jsem si převlékal triko a bylo vidět jak jsem opálený. Ruce a krk spálený a zbytek jak pracovník vápenky.
Nucita je čokoláda napůl bílá a napůl tmavá, tak se od slunce opálí gringo.

Calientito je oblíbené pití na horách, kolem města Vallegrande. Je to sklenice čerstvě nadojedené mléka dolitá na dva prsty destilátem.

Víme, že do sedmdesáti let je požadováno, aby člověk pracoval. Pak je něco jako starobní důchodce. Stát se trochu postará a pomůže, ale nic výzrazného. K zápočtovým listům jsme se už nedostali. Taky neznám daňové zatížení ani strukturu státního rozpočtu, ale o tom asi příště.

Ráno jsem dostal rozlučkové video s Bolívií, které mě dojalo. Podělím se a moc díky: https://drive.google.com/file/d/1CgT1ZpvRFOPlkCyAoNGc9pidgid8h_Ge/view?usp=sharing

Vrácení motorky proběhlo bez problémů. Chtěli sundat tu kurtnu, která všechno drží pohromadě, tak jsem ji sundal a odpojit světla i tachometr, ať neplandají. Nějak to nacení a prý mi i vrátí něco ze zálohy, ale tomu něvěřím. Celý předek je rozsekaný a světla mají ulámané všechny držáčky. Buď to zůstane streetfighter nebo bude oprava druhá. Kupodivu přední ráfek srovaný hasákem se jim líbil, stejně jako nevadilo odpojené ABS a přední brzdy připojené napřímo.

Santa Cruz a období dešťů. Dneska přišla bouřka, intenzivní. Asi čtyřicet minut jsem musel počkat v prodějně Triumph než déšť ustal. Na ulicích i dvacet centimetrů vody. Před hodinou prázdné koryto řeky má teď hladinu výš než metr. Z půjčovny motorek mně vezl Juan de Dios v tandemu, tak jsem mohl za jízdy fotit.

Zbývá se sbalit a ve 21:45 odlétám zpět...

pátek 7. února 2020

Den dvacátý, předposlední...

Sucre -> Santa Cruz
Do cíle to mám necelých 500km. Ráno je mlžné a údolím se valí cancoury mraků. Vypadá to přesně... Tohle znám, tak raději jedu opatrně, abych někde omylem nepřejel Františka Peterku v jeho legendárním kostýmu s širákem a fajfkou: https://youtu.be/CyTxVY03P8I
Ze Sucre je to 250km nádherných rychlých serpentin alpského typu. Povrch je dokonalý asfalt. Pravda, občas kámen, občas půl jízdního pruhu za nepřehlednou zatáčkou sypáno sesuvem, někde leží psi, jinde přechází kráva. Opravdu pěkná cesta, modré nebe, co víc si přát. Krásně strávené dopoledne.
Pak následuje kruhový objezd, benzinka a cesta pokračuje směr Cochabamba, tam ale nejedu. Mým směrem na mě čeká 40km rozbitého asfaltu a šotoliny a pak skoro 200km opravdu mizerné úzké asfaltové cesty typu Tanvald/Vysočina. Cesty úzké, ale provoz obrovský.
Jak se cesta šplhá nahoru a pak sestupuje dolů, tak vede skrz mraky. Není to mlha, neprší, ale je tu mokro. Morká cesta, mokrý já. Místy hluboké červené bláto rozježděné od kamionů.
Do Santa Cruz de la Sierra vjíždím před pátou hodinou odpolední.
Nejprve jsem zamířil na mytí motorky a taky požádal, aby vapkou umyli i moje zablácené kalhoty a boty.
Ještě jsem se zastavil pozdravit v servisu, kde jsme dělali brzdy. Jen tak, pro radost, poklábosit a ukázat fotky zničeného ráfku. Kluci ocenili rovnání hasákem, prý je dobré vědět, že to jde.
Mají tady kousek za městem blátitou motokrosou trať a lákají mě, abych si zítra šel s nimi zablbnout. Obávám se, že nemám odvahu. Slibuju, že příště. Mám tady mnoho cílů, které jsem nenavštívil a spoustu offroadů, které jsem neabsolvoval. Myslím, že vrátit se, je dobrý plán. Ale už odmítám jet na motorce s 19" předním kolem.

V domečku Kristen a Noela mě vítají jako ztraceného syna. Sleduju pár kol karetní hry Loba, takový druh jihoamerikánských žolíků. Každé odpoledne hraje Kristen se svojí dcerou Paolou.

Vrátili se i oba kluci na motorkách a mají pro mě nějaký dárek. Jupí, mám triko LLAMAHA, heč. Juan de Dios si jde projet Triumph Tiger a baví se tím, jak kontrola trakce cuká na hlubokém písku, který je tady všude po krajích betonové cesty.

Dneska to bude povídací a tak trochu rozlučkový večer.

Fotek moc nebude, protože tento typ krajiny už nafocený mám, ale mraky byly super:

čtvrtek 6. února 2020

Den devatenáctý...

Tupiza
Vstávám opravdu v 7h ráno, poprvé  za celou dobu pobytu jsem si nařídil budík a byl potřeba. Loučím se kulatým majitelem hostelu, jeho paní se chtěla se mnou vyfotit, protože jsem první gringo z Česka, kterého tady mají ubytovaného. Je malinko chladno, ale nebe modré. V dáli je obloha temná a blýská se. Vyfotil jsem pár fotek, trochu se přioblékl a jedu si po krásném asfaltu, zatáčka střídá zatáčku.

Řekl bych, že nebude co zapsat, protože se vracím po asfaltu zpátky do Santa Cruz de la Sierra. Jenže...

Cotagaita
Malá vesnice po cestě. Pro jistotu jedu v nepromoku, trochu mží. Pak začalo pršel víc a pak opravdu moc moc a za městečkem Cotagaita se valí přes cestu z hor něco jako blátivá řeka, do toho nevjedu. Vidím jak proud unáší přes cestu kompletní kolo z náklaďáku, ano to těžké obuté, se železým diskem. Udělal jsem krátké video o chvilku později ten strom vlevo padnul a byl taky odnesen. Vpravo od cesty vidím fotbalové hřiště celé pod vodou.

Video deště a na konci i ta blátivá řeka, ale moc pršelo a tak jsem telefon nevyndával z držáku na řídítkách.
Jediný člověk, který z tohoto přívalu vody může mít radost je náčelník hasičů a pochvalně si může mručet: Jój, to je vody. To by sa hasilo.

Zaparkoval jsem pod střechou, dal si teplé kafé, suším merinové věci, pěkně v teploučku a poslouchám bubnování deště, který snad pomalu začne slábnout. Na obzoru se to už trhá. Počkám pár hodin než déšť ustane a budu pokračovat.

Je velmi úsměvné, že vesnička Cotaigata je 80km od Tupiza, po asfaltu, ale opět jsem se musel vrátit a kvůli zavalené cestě nešlo pokračovat.

Už chápu proč mají v každé dědině buldozer. Zhruba po dvou hodinách, ač pořád pršelo, začali se na ulici zase objevovat ňufající psi. To značí, že déšť brzdy skončí. Policisté odpálili tři dělobuchy, použili k tomu patku dopravní značky. Proč nevím. Jestli chtějí déšť rozehnat nebo jestli to znamená, že volají cestáře. Ale během půlhodiny přijel grejdr https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Grejdr

Počasí se lepší, sice pořád ještě prší, ale voda z cesty zmizela, auta už jezdí. Přijely dva autobusy ze směru, kde byla ta rozbahněná řeka přes cestu, řidič sdělil, že už je to průjezdné. Taky v tom dešti už zase jezdí malinké taxíky s plátěnou střechou.

Pokud by takový déšť zastihl člověka, klidně v autě na nezpevněné cestě někdo v horách, nezbyde než zaparkovat na bezpečném místě a čekat. Proto tady věšina lidí v kufru vozí něco jako základní expediční vybavení. Když počasí nepřeje, musí se počkat.

Piju si čaj maté de coca, je to opravdu jenom čajový sáček plný nasekané koky a je to taky jediná věc, která se dá legálně vyvézt. Pytlík sušených kokových listů opravdu v kufru riskovat nebudu.

Přisedl jsem s hrnkem čaje k nějakému strýcovi, co tam seděl s vnukem a zapředl jsem hovor na politické téma bývalého prezidenta jménem Evo Morales. Starší pán, na rudé čepici El Che. Živil se jako horník a probrali jsme kus jeho života. Do roku 2003 byla Bolívie naprosto nejchudší země v America Sur, co vytěžili americké firmy, z toho lidi tady moc neměli. Evo Morales to změnil, za 14 let dokázal změnit stav země k lepšímu, postavilo se opravdu moc nových cest a celkově se zvedla životní úroveň i těch nejchudších. Zaplatil to z těžby a exportu cínu, jakoby tu firmu američanům zestátnil/znárodnil. Jenže po těch letech začal být Evo víc doleva začal koketovat s komunismem podobným tomu na Kubě, tedy znárodnění soukromých podniků a plánované hospodářství. A to už bylo moc, navíc další volební období mít nemohl, zkusil změnit volební zákon a lidi se vzbouřili a teď mají prezidentku, jméno jsem si nezvládl zapamatovat.
Mladého kluka zajímalo, jak se žije v Česku a jaké výrobky produkujeme a jestli těžíme ropu jako v Bolívii. Pravda na Moravskou naftařskou jsem zapomněl, protože na ceně benzínu se to příliš neprojevuje.
Dopídili jsme se k tomu, že minimální mzda v Bolívii je 2200bol. ale obvyklá mzda je 2000bol. měsíčně. Celá rodina. Tady se to chápe zhruba jako 2 dospělí a 4 děti, taková rodina má měsíční náklady všechno včetně jídla asi 1000bol. Nezáleží jestli žijí v malém nebo velkém městě.
Pak jsme se rozloučili.

Dovnitř začali přicházet další a další lidé. Na oběd. Zastavily busy a všichni tady a naproti přes ulici pojedli.
Bylo na čase chystat se k odjezdu, pod mokré motoobleční si dávám teplé prádlo ostravské firmy Restless, které hřeje i když je mokré. Oblékám si plastový bodyarmor a u nejbližšího stolu sedí tři paní a jedna říká, že vypadám jako robot.
Nedal jsem se a strojovým pře-ru-šo-va-ným hla-sem říkám: No-soy-má-qui-na. Ten-go-al-ma. Soy-un-hom-bre. (Nejsem stroj, mám duši. Jsem člověk.) Fakt se holky, věkem lehce přes padesát, váhou lehce přes sto, smály. Trochu jsme se zavykládali a pak přišel řidič jejich autobusu a vyzval je, že se už čeká jenom na ně. To byl úprk.

Trochu řeším motorku - s majitelem jsem v čilém kontaktu přes whatsup. K nehodě jen řekl, že je moc rád, že se nikomu nic nestalo. Poškození motocyklu pochopitelně odečte ze zálohy, kterou jsem tam nechal. Je fajn, že přední ráfek po opravě hasákem vypadá na první pohled skoro jako nový, jen trochu odřený, ale hlavně rovný.

Ještě dneska ráno jsem si řekl, že přijedu na křižovatku Potosí/Tarija a podle nálady a předpovědi počasí se rozhodnu, jestli dám dálniční přesun na server směr Toto Toro, které jsem pořád nenavštívil a nebo to stočím na jih do Tarija, kde to už znám. Přespím ve stejném hostelu a další den po pěkné nové dálnici dorazím do Santa Cruz. Podle počasí a času to vypadá na toto nejrychlejší a nejsnazší řešení. Jenže ! bych málem zapomněl na národní park Liščí chup a offroad skrz něj. V případě deště neprůjedné. Z Tarija do Santa Cruz se po asfaltu dostat nedá.
Křižovatku míjím směr Potosí, přijíždím ze strany Cerro rico/Bohatá hora. Z té strany, kde se aktuálně těží. Na benzince jsem se konečně zbavil druhého kanystru a zcela doplnil nádrž.

Výhledy jsou pořád krásné. Abych to sroval s výhledy u nás doma. Je to jako stát u Barborky na Buchlově, dívat se do kraje, vidět Bílé Karpaty, ale za nimi ještě nevím, třeba aspoň Fatru a v dáli Tatry...

Sucre
Skoro jako doma. Stejný hostel s parkováním pro motorku. Začala škola a malí čističi bot zmizeli. Zůstal tady jen jeden. Sám říká, že je profesionál. Padesátpět let na náměstí v Sucre čistí boty. Požádal jsem ho o pomoc. Moto boty mám od bláta a nemůžu vejít ani do restaurace. Chtěl jsem vyčistit boty jenom trochu - on řekl, že dělá pouze dokonalou práci - budiž. Rozepnul jsem přezky, vysvětlil jsem mu, kde je bota kožená a má smysl ji opečovat a kde je nesavý plast a stačí ho utřít. Na vnitřku motokalhot - Rockway enduro koncept - díky, Pardále; mám od kolen dolů pravou kůži. Tak tedy byla nakonzerována a vyleštěna i ta. Byla to velmi drahá služba - za 50bol. - vzhledem k tomu, že má boty mají asi 10× větší plochu než polobotky a vypatalal na mě hromadu krému a času, platím rád a s úsměvem. Jsem jako ze škatulky. Kéž by zítra nepršelo, boty vypadají fakt jako nové.

Večeře opět z lamího masa a dvě vajíčka navíc. Mňam. Lomo/lamí maso mně bude chybět. Víno stolní, červené, běžné - přesně tak vypadá moje objednávka - chutná skoro jako Dornfelder.

Fotky, místy s popiskami viz https://photos.app.goo.gl/WorASETerkJoDeDe9

středa 5. února 2020

Den osmnáctý...

Tupiza, den opočinkový
Protože jsem offroadový výlet kvůli defektu musel definitivně zrušit a čeká mě už jen dvoudenní návrat po asfaltu do Santa Cruz, tak si ve městě Tupiza dopřávám pohodu a klid. Konečně je čas projít město a poklábosit s místními.

Parta strýců na autobusové/taxi zastávce, která vypadá víc jak pánský klub než zastávka,  zastaví mě. A všechno je zajímá a mě zajímá všechno. Pak přišel jen starší pár, pravděpodobně jediný vousatý místní boliviánec a chtěl se vyfotit se mnou a pak si nás fotili i ti strýci ze zastávky. Taková odpolední pohoda.

S obědem jsem nespěchal, paní měla v té hospůdce pár turistů a malé dítě v kočárku, tak jsem si ho pohoupal. A pak jsme řešili, že už i tady v Bolívii začínají být holky, které záměrně odkládají mateřství až na 25 let života. Žalostnila nad tím, jak je to na první dítě pozdě a tohle, že je její třetí. Vtipné.

Navštívil jsem místo, kde jsem nebyl od maturity. Jdouce kolem nějakého podniku, otevřené okno a oslovili mě paní uvnitř. Tak mě vcuclo kadeřnictví. Že vypadá jak Sorbo ze seriálu Herculec, až jsem se styděl. Že se musí postarat o moje vlasy. Tak souhlasím, ale jenom zastříhnout konečky. Seděl tam mladý Argentínec, kluk s melírem, který tady pracuje; pak holka, která se o mě starala a paní majitelka. Tak jsme načali různá témata. Ona je aktivistka, byla i na demostraci v Buenos Aires a ukazovala fotky s kostičkovanou vlajkou Whiphala. Vzpomněl jsem svůj výlet k monumentu El Che. A zjišťoval jsem, jak vnímá tuto historickou figuru. Mají to tady jako symbol boje proti sociálnímu útlaku. Socialismu říkají jasné ne, ale jsou sociálně citliví, hlavně s ohledem na Pány Bolívie, což jsou ti indiáni z vysočin, kterým se, teď už vím, že hanlivě říká chulos. I ti nejchudší musí mít možnost se uživit.
Ptala se mě na životní náklady, jídlo,  bydlení v Santa Cruz a srovánala tady s koncem světa Tupiza, kde je poslední benzinka a 25km odtud byla významná bitva o nezávislost v roce 1810.
Mají tady také Muzem nezávislosti, které je snad v každém městě.
Vnímám Bolívii jako svobodnou zemi, kde si každý může realizovat své sny. A to s nadšením odsouhlasila.
Seděl jsem v kadeřnictví asi dvě hodiny, pečlivě mě přerovnali každý vlas a odcházel jsem se slušným copem. Pravda, byla to služba z těch drahých, tedy za 20bol. Nabízeli i mytí, pak tady že mě ostříhají nakrátko a vlasy odkoupí, paní dokonce našla asi deset pěkných fotek stárnoucích mužů s polodlouhými vlasy, asi z nějakého gay webu. A tuto možnost jsem zdvořile odmítl s tím, že na takový účes mám málo tetování a svalů.
Pořád chtěli všichni tři vědět, proč mám dlouhé vlasy, když nejsem holka. Možná proto ten gay web.
Paní se taky rozpovídala o tom, jak jim tady bují rasismus a že se jí to nelíbí. Myslím, že zaměnila slovo rasismus a xenofóbie, tedy negativní vymezení se vůči cizincům. Ona s tím prý problém nemá. Ale na otázku, zda by u sebe nechala přespat někoho z Venezuely řekla jasné NIKDY.
Jsem v kadeřnictví, tak jsem načal téma homofobie, protože vím, že ještě před rokem 2000 být 4% znamenalo naprosté vyčlenění ze spoločnosti, nemožnost nakupovat na tržišti a prakticky to vedlo k přestěhování jinam.
Říkají jim tady mariposas=motýli. A dneska se to ve městech společensky přehlíží a nemluví se o tom, ale nevede to k nějaké sociální destrukci.

Další místo, kam mě dovedly náhodné kroky byl obchůdek s drobnostmi, různé rukodělné výrobky a tady trochu obchod se suvenýry, trochu farní obchůdek Glorie. Vede to tady paní původem ze Španělska, žije v tomto městě osm let, má manžela Bolívijce, dvojí občanství, které jí přiznali teprve před třemi roky a hlavně ví, že tu bude navždy gringo=cizinec.
Trochu jsem vzpoměl to, že si tady můžu projet bez helmy na motorce kolem policisty a nikdo to neřeší. Je to tak, policie tady řeší ty důležité věci, třeba bezpečnost a drogy.
Založit firmu vyžaduje jen základní registraci k identifikaci tržeb, taková jejich verze EET. Věci jsou tady sin factura/bez dokladu stejně drahé, ale dělají prodejce šťastnějšími. Prodávat na tržišti cokoli nevyžaduje povolení, jen se platí městu drobný poplatek za místo.
Má kamarádku Argentínku, která tady žije taky spoustu let, ale občanství nedostane, protože tady není vdaná, ač má rodinu a její děti mají bolívijské občanství. Řeší to tak, že jednou za tři měsíce zajede na hodinu a půl vzdálenou argentínskou hranici, přejde celnici tam a zpět a má zase vízum na tři měsíce pobytu.

V cafetérii u dvojitého espressa rozebíráme školství. Už konečně vím, proč ráno vídám děti v uniformách. Prázdniny mají jenom jeden měsíc v lednu a pak tři týdny někdy v červenci. Je vidět, že jsem to předtím nepobral správně. Teď to dělám tak, že si poslechnu výklad a pak to celé vrátím zpět, jak jsem to pochopil, jinými slovy a je to.

Zatím nejlepší výstup mé španělštiny je, že mě tady považují za argentínce. Jupí. Stačily tři týdny a docela jsem se rozmluvil, teď ještě číst a číst a nasát dostatek slovní zásoby, ale na to bude spousta času doma.

Dopoledne, možná do odpoledne jsem řešil motorku a zbytek dne příjemně prozevlil. Brzy ráno chci vyrazit na cestu dál, vlastně zpět. V krámečku z alkoholem jsem našel vylepšenou verzi oné vínovice, co jsem už pořídil. Palírna je tady poblíž, proto lahvinka je tady levnější než v supermarketu v Santa Cruz de la Sierra.

Dnešní den považuji za úspěšný, protože jsem moc nevěřil, že se podaří dát motorku dokupy a měl jsem pocit, že odtud pojedu s motorkou na vleku, či autobusem. Bus terminal tady je a jezdí odtud přímé autobusy do Santa Cruz, Sucre, Potosí, La Paz...

Tupiza je místo podobné Uyuni, ale hezčí. Je tady spousta turistických firmiček, které pořádají mnohodenní výpravy na Salar a doporučil bych, kdyby někdo chtěl na Salar, ať začne tady místo v Uyuni. Nabídky těch výletů jsou zajímavé.

Na ulici jsem viděl za celý pobyt první českou motorku tady zn. ČZ. A pod ní loužička oleje, jak si značkuje.

Nic zajímavého jsem nevyfotil, nezaslouží si to svůj odkaz, fotku s pěkným copem nebo vousatého bolívijce přihodím k nějakým fotkám příště.

Je skoro deset večer na konci ulice je nějaký rej. Dechovka. Lidi tančí. Je to zkouška na karneval/fašank, který se blíží. Na jedné straně ulice zkouší dechovka, na druhé straně o kousek dál cifrují kluci a vzadu zkouší holky nějaké tance. Z důvodu etnologického výzkumu je video pravděpodobně neúnosně dlouhé, ale proklikejte to. A hlavně malý Štěpánek Vaškových by sa mňél podívaj, jak sa cifruje v Tupize v Bolívii.
Video viz https://youtu.be/RhERz53hX7A

Den sedmnáctý a půl dne následujícího...

Tarija
Ráno balím a když jsem vyzvedával motorku na parkovišti pod tržištěm, tak jsem musel dofouknout přední kolo.
Cesta Tarija směr Potosí je nádherná horská kliklatá cesta s nádherným povrchem. Všude kolem rostou kaktusy a vypadají děsivě. Doufám, že se v noci nehýbou. Po krásných padesáti asfaltových kilometrech odpočuji na nezpevněnou šotolinovou cestu, pokrytou červeným prachem. Offroad 170km horami a výhledy. Krajina se neustále mění. Po cestě je jenom jedno městečko Impora, u kostela seděl strýc, četl si noviny a říkal, že autobus tudy jezdí jednou denně tam a pak další den zpět. Až do města Tupiza.

Tupiza
Široké cesty, veřejné tržiště, náměstí, obrovské ulice. Vede tudy aktuálně nepoužívaná železnice. Mají tu dvě benzinky a pak v širokém okolí už není žádná. Směruju k místám se jmény Barevná laguna, Zelená laguna nebo skalní útvar Árbol de piedra (Strom z kamene).
V plánu bylo 600km offroadu, tedy asi 36litrů benzínu s sebou. Pořídil jsem dva kanystry, sbalil se a protože z předního kola nemám dobrý pocit, chtěl jsem si v servisu kolo sundat a dát dovnitř duši. Strávil jsem s tím aspoň hodinu a postupně navštívil tři pneu servisy, soustružníka a nikdo mě nedokázal pomoct. Tak jsem to aspoň zkusil. Vtipné bylo, že si opakovně mysleli, že jsem z Argentíny.

Z Tupiza vede cesta klikatá, občas v protisměru náklaďák, občas autobus. Nechápu, jak projede, když místy je od vody vnější jízdní pruh pokleslý nebo úplně sesunutý.
Zastavuji na výhledech a kochám se. Do nekonečna se kupící hory, modrá obloha. Konečně jsem potkal lamy, které byly ochotné nechat se fotit. Stály dvě na malém vršku, vyhřívaly se na sluníčku a odmítali z vršku slézt. Přiblížil jsem se docela blízko. Mylím, že finta je v tom, chcípnout motor a jít v helmě se spuštěným slunečním štítem, takže nemohou vidět oči a utéct.
Lamy jsou označené, že někomu konkrétnímu patří. Ptal jsem se majitele lam a říkal, že někdy jeho označené lamy přivedou domů i nějaké lamy neoznačené. Další den už jsou všechny jeho.
Ale když přijdou cizí označené lamy s těmi jeho, tak je nechá spolu a pak si to nějak přeberou. Přeznačit něčí lamu je krádež a to tady nikdo nedělá, lam je tady pro všechny dost.
Pak jsme se bavili o množení lam a úplně jsem nepochopil, jestli se lamy vyrodí samy, nebo jestli jim musí pomáhat.

Po padesáti kilometrech jsem opět musel dofouknout přední kolo. A na 82km jsem trefil nějakou příčnou drážku, přední kolo ušlo a než jsem stál, tak se přední bezdušová pneu svlékla z obou patek a plandala uprostřed.
Blíží se večer. Chvíli jsem se snažil to nějak spravit, ale bez nářadí to nenasadím.
Zvolil jsem tu jedinou správnou možnost. Otočil to zpátky do Tupizy. Je dvacet hodin, slunce zapadlo, měsíc září nebe nad hlavou bez mráčku a v dáli bouřka. Jedu s prázdným předním kolem, jak se říká "po ráfku" ale ta pneu tam je.
Návrat byla ta nejdrsnější a nejlepší enduro škola jakou jsem zažil. Motorka s prázdným předním kolem se nedá řídit. Tedy dá se řídit vlastně jen směrem působící síly zadního kola a pevným úchopem řídítek. Asi jsem se s řídítkami moc prát nemusel, ke konci zjišťuju, že jsem 80km s pneu plandající mezi vidlicemi zajel za tři a půl hodiny po docela nepěkné a místy kamenité cestě a jel jsem z nadmořské výšky 4000m do 3000m.
Nejel jsem rychle, každých deset a pak pět kilometrů pauza pro odpočinek rukou. Ač je v horách po slunce západu chladno, tak mě záhřálo řízení.
80km bez přední pneu v této nadmořské výšce za tři a půl hodiny považuji za solidní sportovní výkon.
Lamám svítí oči červeně. Když jsem uviděl první dvě červené tečky, zajímavé. Pak se jich rozsvítilo desítky. Vzpomněl jsem si na Epizodu IV Hvězdých válek a raději zmizel, než přijdou a rozeberou mi motorku.



Jižní kříž
O tomhle jsem snil jako kluk. Kdo nečetl edici Knihy odvahy a dobrodružstí? Má oblíbená kniha Pod plachtami kolem světa. Vždycky tam v námořní navigaci na jižní polokouli bylo toto souhvězdí zmíněnou jako důležité. Vždycky jsem ho chtěl vidět.
Po cestě se nad hlavou ukázaly hvězdy, jižní obloha. Mé poprvé, předchozí dva týdny bylo zamračeno a v Uyuni prach zakryl oblohu. Dívám se na oblohu a nevidím to, co znám. Nejsem žádný astronom, ale v telefonu mám hvězdnou mapu oblohy, takže spolehlivě identifikuji jednotlivá souhvězdí. Stojím vždycky na horizontu někde výš něž 3800m nad mořem a jediné světelné znečištění mám kousek měsíce za zády. Použil držák telefonu a motorku jako dokonalý stativ a mám tu nejromantičtější fotku, jako si lze představit. A na ní září dole souhvězdí Jižní kříž.

Tupiza, dneska opět
O půl dvanácté jsem doplandal do hostelu. Je jich tady mnoho. Pokoj pro sebe, sprcha a toaleta společná. Platím 40bol. za noc. Když jsem sundal zpracoval pana domácího, kulatý, relativně mladý kluk s tváří vypoulenou kokou. To jsem zapomněl zmínit. Už ráno jsem si za 10bol. koupil svůj pytlík sušené koky pro jistotu. Před cestou zpět jsem se napil a nacpal si pravou tvář hrstem lístků. Fungovalo to výborně. Bezpečně, bez pádu a s dostatkem energie.
Ogara jeden bolívijský slíbil, že hned ráno sem dostane svého mechanika a zkusí mně nějak pomoct.  Koka lidi sbližuje.
Byl jsem opravdu unavený, než jsem se ubytoval a zabezpečil motorku venku bylo už po půlnoci. Ani nevím, jak jsem padl do kanafasu. Zápisek a fotky musí počkat, potřebuji spát.

Ráno mě prakticky probudilo klepání, že mechanik je už tady. Mrknul na přední kolo a řekl, že to on dělat nemůže, ale doporučil jiného. Hosteliér to nevzdal a jel se mnou. On si vzal malé taxi a já plandal za nimi. Rovně to jede pěkně, ale zatáčet je kumšt.
Bylo to příjemně strávené dopoledne. Naproti sobě přes ulici je gomería=pneuservis a taller de motos=motodílna. V motodílně měl cámara=duši 19palců, sice jen 90/90 ale to nevadí. Mám duši přes hruď a mířím do pneuservisu. Chlapík v pneuservisu nemá imbus 17mm na povolení osy přeního kola. V motoservisu se borec snaží to nějak vymyslet. Nejprve navařil 17mm matku na šroubek a moje poznámky a nedostatečné tloušce dříku šroubu a matičce, která má příliš malou plochu na přenesení síly nebral vážně, řekl jen veremos=uvidíme. A po třetím zabrání ulomil vyrobený svařenec. Mezitím se už scházeli místní. A ptal jsem se po nějaké jiné dílně, kde bych si půjčil takový klíč. A uličané říkali, že tam kousek má autoservis jeden gringo=cizinec, ale ten nic nepůjčí, nepodporuje místní. Tak říkám, že jsem taky gringo, že by to mohlo vyjít.
Autodílna velká, měli všechno, ale takový klíč ne. Největší imbus měli 10mm a pak jeden vyrobený 19mm. Jinak nic.
Vrátil jsem se, a to už můj mechanik uspěl. Má dílnu otevřenou do ulice, je tam s ním manželka a podává mu klíče a radí mu, venku mají kočárek s dítětem. Taková rodinná pohoda.
Svařil dva dlouhé šrouby 17mm dříky k sobě a s velkou ráčnou přední kolo povolil a sundal.
Přes ulici do penuservisu, sundat pneu. Chlapík byl ochotný a udělal přesně, oč jsem ho požádal. Sundal pneu a opravdu poctivě pošel každý milimetr v zářícím slunci, jestli netrčí nějaký drát dovnitř. Vše vypadá vpořádku. Ráfek vypadá otřesně, jako takový podivný mnohohran. Chci to srovnat, bere kladivo. To jsem ho zastavil, nemůže bušit do hliníkového ráfku kladivem, navíc když ho má položený na zemi na brzdovém kotouči. Pěkně hasák nebo velký francouzák, či co to bylo a opravdu ráfek srovnal. Něco ven, něco dovnitř. Vypadá skoro jako zánovní.
Chtěl jsem dovnitř mezi pneu a duši dál pruh gumy jako případnou ochranu. Znají to, říkají tomu ponchillo - rozstříhnul podélně starou duši a do ní dal tu moji novou a celé to vložil do pneumatiky a obul.
Než pneuservis oservisoval mě, tak kolem zastavovali taxíky a za 3bol. jim dofoukávál kola. Má vyvedený vzduch až k silnici.
Kolo opraveno, nafoukáno. Pneuservis si řekl 20bol. to znamená, že to byla "drahá oprava" dal jsem mu ještě 10bol. navíc za srovnání ráfku.

V motoservisu mně zkompletovali motorku. Strávili se mnou dobré dvě hodiny. Svařovali improvizovaný klíč - jasně, že bez ochranné kukly. Ptám se, co budu platit a borec se jen usmál a řekl, že by se chtěl projet na Triumph Tiger 800. Jakože jasně, aby zkusil, jestli je to všechno vpořádku... Tak jel. Bez helmy. Vrátil se za možná patnáct minut, vysmátý a říkal, že mu tygr změnil účes. Pak se ještě chtěl se mnou a s motorkou vyfotit. Tomu říkám služby.

Mít tady někdo dílnu vybavenou tak, jak měl děda ve Veletinách, tak by to tady chápali jako fábrika/průmyslový provoz. Z motodílny jsem měl pocit, že mám v garáži víc nářadí než ten kluk tady. Ale oni si umí poradit, já ne - zatím.

Jsem připraven zase vyrazit. Opouštím myšlénky na barevné laguny, budou muset zůstat napříště. Lehčí motorku a musím se naučit řešit defekty na cestě.

úterý 4. února 2020

Den šestnáctý...

Santa Cruz ráno
Balím motorku na cestu, nějakou vodu, trochu jídla a kolem osmé můžu vyrazit. Přemýšlím se vydat. Na sever nebo na jih?
Volím Jih.

Krajina se mění, vše je zelené, kolem cest louky s krávami nebo lány kukuřice (nebo slunečnice?) Nejprve je to pár set kilometrů rovně a bouřka, která byla v dáli se kvapem blíží. Ač mám nepromok, je to přívalový déšť, který bolí do rukou. Ten typ deště, který když zastihne strýca na Antoníčku na půti, tož než rozevře deštník, má vodu v holénkách a zplihlý klobůk přes uši jak kokršpaněl. Tedy během půlhodinky jsem mokrý skrz.
Pak vysvitlo sluníčko, nebe modré a já absolvoval první policejní kontrolu. Řidičský průkaz. Hm, pas. A dotaz policisty ať předložím carné de conducir internacional. Tak mu říkám, že Bolívie nemá podepsanou žádnou ze dvou smluv o mezinárodních řidičácích, tak mám pro jistotu oba. Zklamaný nebyl, opravdu se smál. Po cestě jsou mýtné brány a u nich občas policejní kontrola. Mýtné brány motorky projíždí, ale běda, když nezastaví u policisty. Většinou jenom mávne, ale je potřeba zastavit a podívat se.
Na této kontrole sbalím mokrý nepromok a crčí mně z rukávů voda. Slunce vypaluje a věřím, že po cestě pěkně proschnu.
Druhá policejní kontrola byla vtipná. Policajt si mě zavolal, říkám co že chce, jestli dokumenty a on že si chce pohlédnout motorku a že by chtěl takovou motorku řídit. Zdržel jsem se dlouho a ostatní řidiče jenom odmával, aniž by se díval.
Na takových kontrolách taky bývá napsáno, že pokračovat dál s autem bez poznávací značky je zakázáno. Jenom vás s autem bez SPZetky otočí zpět.

Villa montes
Pěkné město u Národního parku Aguaragüe, kde by se dalo rozumně bydlet, kdyby někdo chtěl zkoumat národní park. Je opravdu horko, tak horko, že jsem rád, že si v kalhotech a bundě vezu vlastní pařeniště a výborně se chladím tím, jak schnu.
Už po cestě do Villa montes začaly nádherné serpentiny, klikatá cesta s dokonalým povrchem. Pravda, místy leží v jízdním pruhu hejno krav, jindy stojí kráva/býk/nerozpoznáno uprostřed cesty a odmítá se hnout. Na motorce není problém, ale jestli uhne tomu kamionu v protisměru, uvidíme.
Další mýtná brána a začíná další cesta, krásná dálnice mizí za zatáčkou. Vyrazím a po dvou zatáčkách asfalt skončí, začíná průjezd skrz Aguaragüe, znamená to v guaranštině liščí chlup/srst. Guaranština je jeden z myslím 35 účedních jazyků, které jsou v p.t. Mnohonárodnostním státě Bolivíe k užití.
Cesta se zúží prakticky do jediného pruhu, zakouslá do oranžové skály, dole meandruje divoká řeka, povrch cesty je šotolina, písek, místy sesypané kamínky a kameny. Bez svodidel, hluboký sráz dolů. Velmi podobně vypadá Cesta smrti u La Pazu a i tady mě čeká pěkných 90km offroadu.
Teď už Triumph Tiger 800, úprava streetfighter, typ Venóš.
Pravda, v úzkém průjezdu mezi dvěma skalami jsem v protisměru potkal náklaďák Coca-Cola, cesta se používá. Na úzké motorce není problém. Po tisící děkuji za to, že jsem sbalený do výšky a že nemám široké boční kufry. Nevím, jak by to dopadlo v autě, protože řidič náklaďáku nedal výstrahu a určitě do zatáčky neviděl. Možná to byla chyba psa.
Na nepřehledných úsecích jsou domečky a v nich je chlap a pes. Myslím, že pes je signální a lidská obsluha se stará o potřeby psa. Budky jsou umístěné tak, že na sebe přes údolí asi vidí. Tohle je jediné místo v Bolívii, které jsem navštívil, kde neplatí teze: kde je osídlení nebo vede cesta, tam je i signál mobilního operátora Entel. Liščí chlup je offline.
Se sjezdem do údolí se cesta změní na šířku čtyřpruhé, pořád šotoliny. Je to příjmená rychlá šotolina, kamení velikosti polovičního makadamu buší do krytu motoru a jedu si krásných sedmdesát nebo osmdesát kilometrů v hodině, ve stupačkách a připadám si, že zkušenosti nabyté v offroadových vyjížďkách u nás měly smysl. A předjíždí mě strýc na skůtru. Pak další motorka, vzadu naložené dva pytle snad brambor s křížem přivázaný rýč. Ano, tady běžný třicátník s motorkou má najeto po nezpěvněných cestách=v offroadu víc, než my v Evropě najedeme za celý život.
Dalších padesát kilometrů a jako rozjetím kouzelné žáby je za dalším horizontem opět dokonalý asfalt, dva široké jízdní pruhy, uprostřed nová žlutá dvojitá plná čára. Je to před dvě stovky kilometrů zatáček, stoupání, klesání mezi zelenými homolovitými horami a oblohou blízko, že se na ni dá sáhnout.
Smráká se. Na další mýtné bráně, mě policista vyzve, ať si nastavím světla, aby mu svítili na hruď a ne do očí. Tak jsem povolil kurtnu, která drží celý kokpit pohromadě, nastavil jsem světla níž a on se zajímal jak se stane, že taková velká motorka má světla na špagátku.

Většina malých sídel po cestě se jmenuje podle svatých, na směrovník by stačilo nahoru připsat modleme se a dole orodujte za nás. Města podle svatých, ale vždy mužů. Po svaté holce se občas jmenuje nějaký most - Puente santa Ana, santa Bárbara...

Tarija
Celým jménem Villa San Bernardo de la Frontera de Tarixa=město svatého Bernarda z hranic s Tarixou. Je to slušně velké město, založené v 16. století, vzhledově podobné Cochabambě nebo Santa Cruz.
Toť má dnešní cesty cíl. Necelých 700km ze Santa Cruz a se soumrakem, plný radosti z pěkného offroadu jsem našel ubytování dvě ulice od náměstí za 70bol. se sprchou a klimatizací; hned jsem všude rozvěsil mokré věci a přepnul klimu na vysušování. Parkování motorky v podzemní hlídané garáži ochodního cestra za rohem od bydlení za 5bol. do rána. Otevírají v osm. Ideální.

Pak už nic zajímavého, procházka městem. Ráno zkusím něco vyfotit. Na večeři milanesa neapolitana=řízek/šunka/sýr. Přišel za mnou nějaký člověk a říkal, že je umělec. Já mu na to, že to vidím, že se to pozná podle toho, že má kolem krku šátek i když je horko. Smál se a nabídl mě ke koupi své jedinečné skvosty. Tak jsem si ho alespoň vyfotil.

Zprvu to vypadalo, že kvůli dešti fotky nebudou, pak jsem si říkal, jestli to neotočit, když ten přívalový déšť odhadly předpovědi na srážky čtyři milimetry s pravděpodobností šesedát procent.

Fotky viz

pondělí 3. února 2020

Den patnáctý, odpočinkový...

Santa Cruz
Neděle, den odpočinku a regenerace.
První mši v katedrále sloužil biskup a lidí bylo plno.
Dneska mám v plánu nedělat nic, proto není co psát.

Vyrazil jsem místního parku kultury a oddechu/bioparku Güembé. Video řekne víc, než bych dokázal napsat.
Válet se v bazénu bylo velmi příjmené. K večeru jsme vyrazili od Noela na besedu ke strýčkovi, který má velkou Toyotu a zajistilí transport na letiště. Strávil jsem příjemnou hodinku se studentou medicíny a jejími dvěma bratry, kteří jezdí na motorkách a jsou nadšení do postapo filmů. Tak jsme si pak prošli nějaké fotky a bylo to příjemné setkání a klábosení o hloupostech.

Jak tráví čas, když mají prázdniny? Motorka, fotbal a hlavně kolo. Pořád chtějí všichni jezdit na horských kolech po horských cestách.

Nové slovo z jazyka quechua: akulliku=žvýkat koku.

Je neděle a tady je všude párty už od soumraku. Odpoledne se hrál fotbal. Jen tady kolem pěti cuadras/bloků jsou tři hřiště. Většina soukromých obchodů a stánků kromě supermarketů a velkých obchodních center má zavřeno. Mají šestidenní pracovní týden, sobota je pracovní. V neděli je klid a hlavně večer se všude pije, hraje muzika a všichni se baví.
Ptal jsem se, jak je možné, že se tam baví a pijí, když je zítra pracovní den. A odpověď jsem dostal třikrát prakticky stejnou: Ano je, pero hasta mañana=ale až zítra. Navíc, jestli mohou pracovat v pondělí podle bolívijského čau, tak není problém. Malé soukromé obchůdky nemají napsanou otevírací dobu, nikde. Jsou soukromé a buď otevřené jsou a nebo ne a to každý vidí, tak proč se svazovat pravidly. A když nebude otevřeno tady, tak za dvěmi bloky jsou tři podobné obchody.

Pár fotek s popiskama:

neděle 2. února 2020

Den čtrnáctý, díl druhý...

Fiesta, rodinná oslava
Je po čtvrté odpoledne a já se chystám přesunout na rodinnou oslavu. Jsou to první narozeniny vnučky, sešlost v domě rodičů otce malinké Ariane. Jsem tam mezi prvními, abych se správně naladil a seznámil. Tesně před odjezdem jsem zjistil, že oslava je tématická - kočičky. Tak si beru jediné triko, které tady mám, triko s vlkem žijícím v národním parku Picos de Europa na severu Španělska. Mám v plánu lovit a sežrat nějaké kočky.
Vítá mě majitel domu, vysmátý strýc s tetováním lezoucím z pod rozepnuté košile a se znakem hippie na krku. Nemít ten znak tu nožičku dole, zapadl by mezi typické mercedesáře na konci omsdesátých let v Česku.
Chce mě přivítat štamprlí, ale jak vidí, že jsem přijel na motorce ihned teskní nad tím, že na fiesty se jezdí taxíkem.
Začátek je oddělený - ženy zvlášť mají svůj kroužek a muži v zahradním domku pijí a vedou moudré řeči. Začali jsme povídáním ve dvou plus harmonikář a během pár hodin nás už bylo přes tucet.
Bylo veselé, když harmonikář pro mě a pana domácího hrál tango. Zdvořile jsem se zeptal, zda s ním musím tančit. Trochu mě vyděsil, řekl, že je to typické argentinské tango a v Argentíně se také tančí tango ve třech chlapech. To se musí vyzkoušet, jednou, doma. Pevně doufám, že ne tady a teď.
Lidé se schází, přinesli nějaké obrovské dorty. Na to, že je to oslava narozenin malinké holčičky, rozsahem a výpravou je to zcela srovnatelné s běžnou moravskou nekrojovanou svatbou.
Servíruje se první, co bych nazval párek v rohlíku, oni říkají panchita=pan+chorrizo=pečivo a klobása. No atibiotika proti průjmu dojím až zítra ráno, takže s chutí do toho. Vždycky roznesou jídlo postupně všem a než všichni pojedí, čeká se.
Pak je pár písniček, nejprve harmonikář a pak i nějaké bolívijská Dáda s dětskými písničkami. Por ejemplo=například:
X=1
:ZACATEK  Jede X traktor a vesele si zatáčí, pak přejede most a potká další traktor, a jedou X+1 traktory a vesele si zatáčí, pak přejedou most a potkají další traktor... GO TO :ZACATEK

Další se servírovala bulka uvnitř s kuřecím salátem. Chutnalo to jako rybičková pomazánka, asi to bylo vodní kuře...

Veselosti veselé, tetičky vysmáté. Malé děti mají kočičí ouška nalepené na vlasových čelenkách. Se psem na triku je můžu honit, oni si pak sundají uši a dělají, že už nejsou kočky... Když jsem si ta ouška zkusil já, tak jak byla čelenka malinká, opírala se mně o spánku pouze na dvou bodech, jak jsem se pohnul, spadla mně ouška na bradu a to už se tetičky kolem smíchem dusily dorty.
Pak mě požádali, abych udělat piñatu. Stál jsem na židli a držel velkou papírovou věc ve tvaru kočičí hlavy, dole třásně a děti se snažili vyskočit a vytrhat zevnitř sladkosti. Pak hlavu vysypaly a začali sbírat. Já tam stojím, v rukou obrovskou prázdou hlavu, tak jsem si ji nasadil a bylo hotovo.

Krájení dortu, nejoblíbenější zákusek marshmallow napůl namočený v čokoládě nabodlý na dlouhé špejli.
Všechna výzdoba se musí dělat ručně, dělají ji sestřenice a zakládají si na tom, aby vše bylo vystříhané slepené a aby nic nekupovaly. Do toho vánoční blikátka a oslava jak vyšitá.
Pocitově svatba.

Každé dítě dostalo kabelku s dárečky, pár drobností, a hlavně -  a to nevím, koho to napsalo - přidal signální píšťalku s kuličkou. Děti si pohvizdovaly, pak mně můj amigo comandante América přinesl červenou píšťalku pro mě. A pak začal rej, protože osm dětí přes celý dům až na zahradu vytlačilo mě, abych já pak sám je přepískal a zahnal je zpět. Zvládl jsem tak deset iterací a potřeboval jsem pauzu.

Přišla lehká večeře. Půl brambory, vařená zelenina a voňavý kus pečeného kuřecího. Každý k tomu talíři dostal pouze vidličku a každý bojoval s talířem v jedné ruce, sedící, s vidličkou v druhé ruce s kuřetem. Bylo to vtipné a evidentně to byl záměr. Ověřil jsem to a ano byl. Jde o to, aby hosté jedli pomalu, protože po další písničce se bude servírovat dort.

Jsou tady asi tři lokální santacruzské písničky a zpívali je s harmonikářem všichni - pamatuju si Vivat Santa Cruz. Všechny písničky, co za celý večer hudebník odzpíval byly velmi textové a všichni je poslouchali a on sděloval moudra. Opravdu všichni poslouchali text. On hrál pro společnost a společnost dávala pozor. To mě zaujalo.

Před krájením dortu rodinné focení všech s mladým párem a malou holčičkou.

Dort vypadal hezky a kupodivu nebyl odporně sladký, opravdu dobrý lehký dort. Opět se nařezal na tácky a každý dostal, k tomu v listovém těstě zapečený banán.

Oblíbená věc tady je listové těsto přeložené do tvaru hřebenu a buď je to sladké a uvnitř je banán. Nebo je to naslano a uvnitř je nějaký plísňový sýr  a nějaká kvašená zeleninová čalamáda. Sladká verze byla jako o maminky a slaná verze spolehlivě odradila podivnou vůní zapečeného kimči.

Jsem rád, že jsem na fiestu jel na motorce, jinak bych tam asi zůstal v podroušeném stavu doteď. Bolívijci umí pít a říkali, že když je třeba svatba, tak fiesta trvá i pět dní.

Povídal jsem si tam se spoustou lidí a dojal mě motorkář jménem Juan de Dios=Jan z Boha. Který si večer odpáral nějaké bolívijské nášivky, aby mně je mohl dál. Těžko sdělit někomu, kdo nejezdí na motorce - asi srovnání jako by si pro mě vyřezával tetovanou kůži z těla.

Existují i nějaká videa, které pořídili přítomní hosté a pak mně je poslali, ale obávám se, že prezentovat se dá jen pan harmonikář a možná je za ním přistřiženo něco navíc:
Odkaz na fotky:

Den čtrnáctý, díl první...

Santa Cruz:
Vstávám až v osm ráno. Dneska mně ani nevadil řvoucí ventilátor, tak jsem byl znaven.

Servis motocyklu, možno přeskočit:
Prvně řeším motorku.
Za 20bol. jsem v krámečku s náhradními díly sehnal držák levého zrcátka a spojky. Díl z vraku, ale poslouží. Ještě jsem si ve vedlejším servisu půjčil klíč 14mm, abych zrcátko mohl nastavit. Ten chlapík měl v krámečku na motorky úplně všecho.

Pak jsem se doptal na nejbližší myčku. Velký prostor vedle supermarketu a drsný šéf všechny hlídá ze své klimatizované budky.
Tlakové mytí, šampon, ruční mytí hadrem, tlakový oplach. To se musí dodržet. Tak jsem aspoň kluka a vapkou požádal, aby pořádně prostříkl brzdové destičky a zámek od kufru.
Když jsem mu řekl, že jsem spokojen a že motorka za dva dny bude vypadat stejně, tak jen loupnul okem do budky a řekl, že musí vykonat všechny části práce.
Motorka i po pořádné sprše svítí, budík funguje a hlavně startuje. Měl jsem trochu obavy, když jsem viděl, jak se tachometr na kurtně zmítá a uhýbá tlaku vapky.
Další zastavení motodílna, která se honosí nápisek žluté na černé - brzdy a tlumiče. Vysvětlil jsem svůj problém, přední brzdu mám pravděpodobně zavzdušněnou a taky se po pár použitích neuvolní.
Kluci se snažili, změřili jestli jsou kotouče rovné a jsou. Takže by měly fungovat brzdiče na obou stranách.
Chyběly nějaké podložky pod banja na hadicích, pak měli kapalinu jen DOT3 aj. Majitel vždycky sedl nehlučnější skůtr, jaký kdy byl a za řevu motoru určitě bez výfuku vyrazil na nákup a vždy vše sehnal. Trvalo mu to vždycky patnáct až dvacet minut, tak jsme mezitím klábosili s klukama v dílně o tom, jak všichni všechno v Bolívii umí opravit. Někdy už nevratně, ale umí to opravit.
Každý z kluků má tady vypoulenou tvář a cucá koku. Protože kluci bojovali s ABS a fakt se snažili systém odvzdušnit, ale jediné podlakové vybavení měli hubu a když jsem viděl, jak borec plive brzdovou kapalinu a stejně se jim to nemohlo podařit odvzdušnit, vyrazil jsem za roh na nákup, koupil tři energy drinky, pracovali na tom tři - podavač nářadí, mačkač páčky/radič, šéf/majitel dílny. Vyhlásil jsem pauzu na přemýšlení.
Oni mně nabídli koku.

Koka za skrání/koka za škraňů, nutno přečíst:
Pár suchých lístků si strčím vedle zubů do skráně. Nijak se nežvýká ani s ničím nemíchá. Nechat tam, proslinit. Štávu, kterou to pustí nepolykat, ale vyplivnout. Mám tak malinko, že ani nemám bambulku na tváři. Je to zajímavé, jazyk a líce trochu dřevění. Prý to generuje energii.
Hned jsem zjišťoval, zda dostanu klepeta, když si to koupím domů jako vítané. Ale podle kluků je legální vyvézt jednu libru sušených listů koky. Ještě
ověřím na letišti.
Asi se z koky dá vyrobit nějaká droga, ale samotné listy sušené koky jsou tady vnímány jako u nás třeba káva nebo redbull. Každý řidič náklaďáku má vypoulenou tvář.

Úspěšně dokončený servis motorky:
Když už se chystali rozebrat jednotku ABS, tak jsem do procesu vstoupil s tím, že zadní brzda včetně antiblokačního systému funguje dobře a chci aby to tak zůstalo. Požádal jsem je, aby přední brzdy zapojili napřímo bez nutnosti vést kapalinu přes jednotku ABS. Tak se taky stalo, brzdovou hadici ze staré krosky a už mám odvzdušněno a nastaveno a vše funguje a brzdí tak, jak má.
Levé zrcátko jako nové, světla a budíky drží kurtna od rockway.cz a aní se nehnou. Vzhledem tomu, že jsem s tím takto včera ujel neméně 150km v noci, tak to svítí správně. Jen na nezpevněných objížďkách se to celé trochu natřásá.
Uchycení čelního štítku řešit nebudu, stejně při rychlostech kolem 80km/h není štítek potřeba. Entonces/pues=tož motorka připravená na další cestu.
Firmičky kolem cest tady fungují tak, že když někdo nový přijde, snaží se mu ihned pomoci a vyhovět, či v případě servisu alespoň uvést vozidlo do stavu, aby nemohl pokračovat a musel zůstat. Než dodělali moji motorku stihli asi čtyři další zákazníky a menšími věcmi jen tak mezi řečí.
Je pravda, že sedí a čekají jak pavouk v síti. A jak přijde zákazník, tak už se nezastaví. Obvykle jsou aspoň tři. Někde i pět.

Na oběd jsem si zašel do společné jídelny u supermarketu, jako zákusek jsem si koupil nějaké cerálie, chci udržet střeva v dobrém stavu. A sušenek bylo moc a vedle u stolu seděl nějaký starý strýc a pil kafé. Tak jsem mu nabídl sušenky jako vhodný doplněk ke kávě. Povídal, jak se mu jako seniorovi žije v Santa Cruz, pochází někde z jihu Bolívie, do Santa Cruz přišel jako mladý a už tady zůstal. Pak jsme se dostali k tomu, že se stará a někdy i žije v nějaké síti kláštěrů tady v okolí a dal mně tipy na návštěvu.

Chulos [čulos]
Indiáni a indiánky z vysočiny, to jsou ty domečky roztroušené na obrovské ploše. Říká se jim chulo/chula. Nejsem si jist, zda se tak nazývají oni sami. Jestli to není tak trochu městké označení vesnického prosťáčka. Pánové -chulos se obléká docela moderně, jen nosí barevný opasek, kombinace kůže a látky. Dámy - chulas nosí zásadně vrstvené sukně, opravdu nemají takové zadky, ale třeba deset sukní nad sebou. Přesné počty ještě zjistím - dotazem. Čím bohatší chula, tím víc sukní.
Ve včerejší dávce fotek byla fotka ze svatebního salónu, šaty pro bohatou chulu.
Na vlasech mají klobouk odpovídající místu/regionu odkud pochází. Někde jsou to bílé široké klobouky, někde vysoké buřinky hnědé nebo černé. Klobouk mají na drdolu připnutý jehlicí nebo mají uvnitř velkou zapínací vlasovou sponku.
Myslel jsem, že tady nakoupím hromadu krásných buřinek pro Okrašlovací spolek Calma, žel buřinky se nosí na vlasech a byly by na obvod hlavy, odhaduji, čtyřicet centimetrů. To je dětská velikost.

K večeru mě čeká účast na rodinné akci - oslava prvních narozenin vnučky Noela. Ale o tom napíšu až později a podrobně.

Fotky přidám také až v další části.

sobota 1. února 2020

Den třináctý...

Cochabamba
Celou noc opravdu vydatně pršelo a na plechové střeše nad mou komůrkou bez oken kapky řvaly tolik, že jsem si musel dát sluchátka na spaní. Motorka ráno vypada docela umytě.
Svítí slunce a modré nebe.
Neváhám a před snídaní chci na kopec nad městem, kde rozpíná své svaté ruce Cristo de la Concordia https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Cristo_de_la_Concordia
Každý místní kočabamban vám v první větě k monumentu řekne, že je větší než ten v Riu. Ale kdo by si poměřoval Ježíše. Ne to není vtipné, musím to vyškrtnout.

Shora, stojíce 230m nad městem vidím, jak je rozlehlé. Je to něco jako Santa Cruz de la Sierra, ale v mírnějším pásu, se vzrostlými palmami uprostřed širokých ulic. Celkově se říká, že je toto město lépe udržované.
Například se to pozná podle toho, že všude chodí oražově uniformovaní prodejci a kontroloři parkovacích lístků. Platí i pro motorky, jinak mně dají cadena=řetěz a pokutu. Viděl jsem i pát aut s botičkou.

Na snídani pozdě, na oběd brzy, řekl by Porthos. V pěkném bufetu, kde si každý nabere, co se mu líbí a na konci mu to zváží a zaplat; vybírám dobroty oku lahodící. Již předtím jsem se stavil v lékárně a dostal jsem něco po dvou hodinách, co spolehlivě moji faraonovu/inckou pomstu zastaví.

Cesta do Santa Cruz z Cochabamba
Volím severní cestu, vypadá velmi klikatě a serpentinovatě a také tomu ttak alepoň dvě stě kilomentrů je. Pak začnou opravy cesty, místo tunelů se jede po vrtevnici po šotolině. Všude kamiony a provoz.
Džungle kolem je nádherně zelená a mlžná. Někdo v půli cesty je policejní kontrola se psem, otevřít kufr, vysypat pytel. Psovi to moc nevoněl a tvářil se, že mít delší vodítko, tak mně ty věci označkuje.
Pokračuju dál a v jednom šotolinovém úseku, kde jsem jel první, inu jsem přec na létajícím koberci; chtěl jsem objet velkou díru a když jsem cuknul doleva, na přední kolo mně sestřelil jiný člověk, taky na létajícím koberci. Měl takového čopra, jel bez helmy, jak se tady jezdí. Jeli jsem všichni krokem. Mám chrániče všude, tak jse, zvedl sebe a motorku a šel jsem řešit amigo. Byl v pohodě. Oba jsme upadli na levou stranu. Jeho řadička byla srulovaná, ale za pár minut tam byl jiný motocyklista, sjel pro kus trubky, narovnal plechovou řadičku. Pak jsme se chvíli vzájemně omlouvali.
Triumph Tygr je plastomrdka . jak říká Honza Žlábek o moderních cestovních endrurech. To slovo přesně vystihuje, co se stane, když taková motorka, řádně vybavená všemi padacími rámy od výrobce, upadne. Stát se mi tohle na mém VStromu, tak ho jen zvednu a pokračuju.
Tygrovy budíky, světla štítek a boční plasty jsem sbíral na cestě. Nejvíc bude chybět levé zrcátko.
Kluci počkali, než ověřím, že motorka je ok a můžu pokračovat. Pak jsme na sebe mávli o nic odjeli. Poctivě čekali asi dvacet minut, než jsem zjistil, že bez připojených budíků Tygr nestartuje. Pak už stačilo podle servisního manuálu, co mám v mobillu, spojit - krutyho spojem - ty správné kabely, aby motorka běžela v chybovém režimu.
Ve výsledku se nic nestalo, přišel jsem o přední brzdy - vyřešeno později v první dědině pod kopcem - levý přední kotouč trefil čopr, takže brzda byla kouslá. Mně teď stačilo povolit brdovou hadici, aby se všechno uvolnilo a nic nedře. Zadní brzda funguje včetně ABSka. Světla a budíky jsem přitáhl kurtnou a pak jednou večer na benzince proti zdi našteloval tak, že svítí dobře a kurtna nepovolila ani po natřásnání na desítkách objížděk, kdy jsou čtyři pruhy svedené do dvou, ale nikdo si neláme hlavu s tím, aby to propojil asfaltem. V Bolívii má obvykle silnice dva pruhy, pak je betonový plot, pár metrů místra, další betonový plot a druhá část silnice. V těch místech, kde je to svedené do jednoho pruhu jsou muldy jako na sjezdovce.
Hned v první dědině jsem se stavil v motoopravně, jsou tady opravdu všude. A levý brzdvový třmen jsem odpojil, pravý brdzí. I v této úpravě pořád tygřík brzdí výborně.

Po drobném škobrtnutí, jsem do Santa Cruz ujel asi 300km a nebyl žádný problém. Chybí mně přední štítek.

K nočnímu provozu v Bolívii. Všechno jede pomalu, asi 40km/h. Nikdo nepředjíždí a většinou je to dva tři náklaďáky, pár aut a tak pořád dokola. Nekonečný pomalu se pohybující hlemýžď.

Na základnu v Santa Cruz de la Sierra jsem dorazil před jedenáctou hodinou večerní a hned jsem se celý vypral. Mají tady na praní dvě vekovní umyvadla s kamennou valchou. Voda je velmi velmi měkká, takže věci namočí s práškem na praní, nechají odležet asi deset minut, ovalchutí, opláchnou, ovalchují, opláchnou... vymačkají a pověsí. Tak jak to píšu, tak jsem to taky udělal, ale nebylo to snadné - zlatá pračka nebo alespoň odstředivka.

Vyhlašuji na víkend pauzu, zrestuji se, dospím, dořeším motorku. Seženu levé zrcátko a můžu se zase toulat. Jen vím, že mě majitel motocyklu určitě nepochválí.

Fotky viz

pátek 31. ledna 2020

Den dvanáctý...

San Pedro de Tiquina
Ráno mě budí bubnování deště, na osm mám domluvenou snídani. Volská oka, mamita je dělá tak, že vyklepne vejce do vrstvy horkého oleje. Mňam. Dokonce k tomu přidá hromadu vařené zeleniny.
Včera večer jsme tady s malinkou holčičkou hladili modrooké zvíře, mám krátké video viz https://youtu.be/r9jqigEVCpI

Copacabana?
Ráno balím motorku a chci vyrazit 40km serpeninami do Copacabana. Zhruba v polovině cesty houstne déšť, v dáli vidím temno takové, že nelze rozpoznat, kde končí obloha a začíná hladina jezera. Na silnici začíná být mlha, že by se dala krájet. Nechci přejet místního hombre de carrizo=Rákosníčka. Otáčím se zpět. Při čekání na přívoz ověřuji na budce s informacemi pro loďky a vypadá to, že tři dny bude na západní části jezera deštivo, že s lodí nevyjde nikdo.

Nalodil jsem se a přemýšlím, jak je to vlastně se slavnou Cestou smrti a její sjízdností dnes. Policista, kterého jsem se ptal si krátce zavolal a pak jasně sdělil, že pokud tři dny po sobě nebude pršet, mělo by se cesta dát bezpečně sjet směrem dolů.

Cochabamba
Sleduji předpověď počasí, směr a pravděpodobnosti srážek. Z mé cesty do Cochabamby pršelo jen malý kousek. Než jsem přijel k městu, tak jsem krásně proschnul. Jestli v poledne u jezera byly jen 4˚C, tak tady je krásných 24˚C a radost se proplétat nekončenou dopravní zácpou s počínajícím průjmem (nedopravním).

Našel jsem ubytování, sehnal večeři a zcela znavem jdu spát. Opravdu potřebuju pauzu a taky si ji o víkendu dopřeju.

Ptal jsem se recepčního, kdy skončí ten déšť a on naprosto seriózně odpověděl - v březnu.

Tajtrlíka/štamplu si tady nikde není možné koupit. Kdekoli a i v baru prodají pouze celou láhev, k tomu dvoulitrový džbán a dva litry třeba džusu. Nic pro mě. Dopřál jsem si trochu vína pro dobrý spánek. Nabízeli mně na výběr z hromady druhů a na mé - chci červené stolní víno se someliér tvářil podivně, ale víno přinesl, bylo to stejné  a stálo srovnatelně jako v horské vesničce Villa Serano dostupné jen po nezpevněných cestách. Pro info Merlot by stál 10× víc.

Fotek dneska nebylo moc, protože za deště fotit nešlo a pak na klikaté cestě moc nebylo kde bezpečně zastavit. Ale něco mám viz

čtvrtek 30. ledna 2020

Den jedenáctý...

La Paz
Neuvěřitelná směsice lidí, vozidel a psů. Od spodu zaplněná vůní grilovaného jídla přímo na ulici smíchaná s pachem výfových plynů; venku polehavajících psů a shora rámovaná změtí kabelů elektrického vedení a optických kabelů. Jestli bych něco v La Paz nechtěl dělat , tak je to profese elekrikář.
Ač je to sídelní město bolívijské vlády, tak stejně jako kdekoli jinde, se zde mísí chudoba a bohatství. Lidé prodávají na ulici chlebové placky, ovoce, zmrzlinu. Kdo může, tak má malý krámeček s jakýmkoli zbožím. Některé krámky vypadají, že s tím zbožím tam bydlí i majitel. A vidět vyskládané šunky zavařené v igelitu jen tak na hromadě bez chladničky, vyděsí.
Včera večer jsem koupil pár vajec a dneska ráno jsem využil místní kuchyňky v hostelu. Řekl bych, že je v lepším a čistčím stavu než byla společná kuchyňka na kolejích v Ostravě, kterou nám jednou uklizečka již nevydrvživší, sanovala vápnem.
Vajíčka jsou výborná potravina, protože zkažené vajíčko se neschová. Vejce s oranžovými žloutky, velikost větší než naše L.

V hostelu s extra příplatem za parkování platím 40bol. Na La Paz neuvěřitelné - Paitití hostel v bezpečné čtvrti.

Rozhodl jsem se vyrazit do nejcentrovatějšího cetra. Doprava prakticky stojí, po obou stranách cesty jsou stánky a všude chodí lidi. Tím, že doprava stojí myslím, že kdyby si řidič auta v koloně zašel k holiči a pak se vrátil, nijak by se to na rychlosti dopravy neprojevilo.
Snažím se s motorkou držet úplně vpravo a proplétat se mezi lidmi. Měl jsem, štěstí, přede mě se vtačil chlapík s malým ručním vozíkem prodávající zmrzlinu. Byl široký stejně jako já, měl gumovou mačkací houkačku a lidé mu/nám ustupovali z cesty.
Zastavil jsem kousek od hlavního náměstí, jsou tady všude policajti včetně těch se štíty, je tady nějaká demonstrace.
Pár fotek, pár minutový pokes s vojáky u jejich Kawasaki KLV 650 a pokračuju.
Dojet sem bylo nepříjmené a stejně tak je tomu na cestě zpět. Uličky La Pazské jsou příkré, asi tak o 1/3 příkrejší než ulice Hodinářská (pro Broďany) nebo Nuselské schody (pro ty ostatní). Když musím zastavit, tak motorku na přední brzdě neudržím a klouže zpět, musím ji držet za zadní brzdě.
V La Paz mají městskou hromadnou dopravu vyřešenu malými autobusy a lanovkou. Autobusy prastarými s atmosférickými dieselovými motory, které tady fungují. Když zkoušeli moderní autobusy s novými motory, tak nevydržely. Lanovka vypadá moc pěkně, určitě na google najdete krásné fotky shora. Do mých motocyklových deníků by se takové fotky nehodily.
Navigace přes město říká 10min cesty, na motorce je to lehce přes hodinu. Kdo může, pojede lanovkou a bude v práci včas.

El Alto, městská rozhledna Atipiris
Při odjezdu se jednomu sympatickému staršímu prodejci podařilo, an červené, prodat mně kožený opasek.
Vymotat se z centra bylo nepříjemné, ale stálo to za to. Rozhledna s pěkným výhledem a udržovaná. Především je ve směru mého dalšího cíle.
V dvojměstí La Paz/El Alto se chystalo k pořádné bouřce, tak jsem za lehkého mrholení rychle prchal pryč. Zatím svoji cestu řídím podle předpovědi/loupání v kolenou tety windy.com a předpovědi se jí daří dobře.

Tiwanaku
Archeologické naleziště, muzeum starých kultrur, muzeum keramiky a obrovské vykopávky, kde nic zajímavého není. Tedy kromě bodláků velkých jako pěst, ty se mně líbily. Ploužil jsem se pod pálícím sluncem a trpěl. Škoda, že to nejde projet na motorce, díky terénním nerovnostem by tady byla pěkná enduro trať. Na wiki máte vše včetně lepších fotek https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Tiwanaku
Co mě zaujalo v muzeu je mumie Momia aymara http://jdem.cz/ffu889

Nadmořská výška opravdu není pro našince/nížince sranda. Naše Šněžka nemá dva kilometry výšky a nejvyšší maďarské hory - Tatry - mají sotva přes dva a půl. A teď jsem skoro ve čtyřech kilometrech nad mořem.

Směr Copacabana, kam jsem nedojel
V Tiwanaku fotím z motorky cestáře, kde mě zaujalo, že kopou paní v krojových sukních a podle navigace jedu směr jezero Titicaca do městečka Copacabana. Došlo k drobné navigační chybě, nezkotroloval jsem si v navigaci cestu a dorazil na hranice Perú a kousek cesty mě navigace chtěla vést přes jiný stát. Tam ale s pronajatou motorkou nesmím a ani mě tam nepustí. Takže se vracím a čeká mě bolívijská vojenská kontrola, které musím vysvětlil, že nejedu z Perú, ale že su trůba=tonto, který nevěděl, že cesta vede ven z Bolívie.
Musím se vrátit 100km do El Alto a pokračovat do Copacabana jinudy. Po cestě fotíl vysoké hory s ledovými čepičkami v dáli, jinak vše ubíhá rychle a po asfaltu, jenom místy je šotolina. Jediné, co mě na cestě překvapilo byl chybějící most nahrazený přívozem. Netrvalo to ani dvě minuty a už mám motorku naloděnou. Platí se při výjezdu 30bol. Udělal jsem pár fotek a probral s jedním bolívijským řidičem problematiku změn cesty asfalt/šotolina. Oni s tím nemají problém, prostě jedou tak, jako by šotolina byla všude.

Už je po západu slunce, tma. Jsem v dědině San Perdo de Tiquina a do cíle mě čeká spousta pěkných serpenin, které chci projet za světla a ne na světla. Ubytování, na večeři kotleta se zeleninou a slíbené parkování na dvorku. Úzkými dvířky motorka neprojede, tak mám slíbené parkování uvnitř v hospodě po zavíračce, jsou to jenom dva schůdky, asi 30cm obrubník a 20cm schod.
Před zavíračkou, beseduju s paní domácí a její vnučkou a bavíme se o Bolívii a politice. I stará paní ví, že komunismus a socialimus prezidenta Evo Morelase tady nikdo nechce.
Vnučka nezná El Che, tak večer končím krátkou edukací.

Dnešní zápisek zapsal p.t. Sop El Tyf, ono totiž na solné pláni bylo chladno a v gumákách mokro a zima.

Jsem připojen na mobilní síti rychlostí H+ Fotky se podařilo odeslat, ač to trvalo půl hodinku. Ale popisky zatím chybí, při pomalém připojení se mně google fotky nenačtou a nemůžu dopsat popisky. Snad udělám zítra.

Takže alespoň fotky viz  https://photos.app.goo.gl/WbZU1uzfy6vmrUJe8

středa 29. ledna 2020

Den desátý, cíl La Paz...

Uyuni:
Ještě ke včerejšímu Salaru. Koupil jsem si v lékárně jelení lůj. Jenže až po prvním použití jsem zjistil, že barví červěně. A když jsem si pak natřel rty, tak se na mě zbytek skupiny fakt divně díval a tak jsem jim svůj omyl vysvětlil. No ale vypadali, že mně to moc nevěří. Ráno u snídaně je to opět veselé. Pan domácí je mistr historek. Ale nejprve jsem začal pár dotazy a tady jsou odpovědi.

Co říkají Boliviánci na přistěhovalce z Venezuely. Pokud pracují, není problém, ale prý jich většina nepracuje, ale jenom žebrá nebo přepadávají lidi. Žádná státní podpora tady neexistuje. A že jsou ty problémy v Santa Cruz, Cochabambě i Potosí. Když se sem tlačí přes hranice nesou ženy před sebou děti jako štít. Obecný názor je pustit sem pouze ty, kteří budou pracovat. Práce je tady dost, neplatí se moc, ale práce je.

Jak tady funguje místní samospráva a proč jsou cesty tak v hrozném stavu. Město tady řeší tady svoz odpadků jednou za dva týdny a hromady se tvoří na prostředku křižovatek, pak veřejné osvětlení, elektrifikaci. Vodovod je někde městský, někde soukromý.
Aby mohl někdo provozovat hotel nebo turistickou kancelář a vozit lidi na Salar, musí mít zaplacenou licenci. Proto ta policejní kontrola při cestě na vjezd na solnou pláň.

V Potosí je firma Aapos, která vlastní vodovod. Její šéf jel malým náklaďakem sám cosi zkontrolovat na kopec, kde je vodní nádrž s pitnou vodou. Po cestě ho stopla nějaká stará paní, ať ji sveze. Vylezla si na korbu a jak jeli, když se ohlédl, tak viděl, že místo hlavy má hlavu lamy. Nezvádl to, na místě se počůral a od té doby nemluvil, byt nemocný a pak umřel.

Protože tío=strýc pracoval a jeho syn doposud pracuje v těžební firmy, tak jsem se ptal, jak jsou hluboké ty Ojos=Oči na Salaru, kde vyvěrá minerální voda a tvoří laguny. Je to různé, ale někde je tloušťka soli až 140m, někde jenom pět. Směrem z Bolívie do Chile se to Salar svažuje.

V dole u Uyuni chodil jeden kluk vždycky ráno do dolů a hvízdal si. Spolupracovníci mu říkali, ať to nedělá, že je to nebezpečné. Jednou slyšeli hvízdání, ale on nepřišel. Když ho šli hledat, tak ho našli zakrváceného a mrtvého. Udělal to duende de mina=důlní skřítek, to je jasná věc.

Vzpomínám, jak jsem jel na postapo festival Junktown, kde si spokojení, zdraví a movití Evropané hrají na postapokalyptický svět. Tady se to žije. Se skvěle odbanými auty a motorkami a také včetně tyfu, žluté zimnice a horečky denge. Zárověň ale bezpečně. Nemocnice a i lokální zdravotní střediska tady jsou. Ma i aplikaci pro mobil, která obsahuje všechno. Lékaře, telefonní čísla i najde nejbližší zdravotnické zařízení podle polohy. Vzhledem k tomu, že kde žijí lidé, tam je mobilní pokrytí a dá se volat opravdu všude.
Zajímalo by mě, jak to dělají, protože že by to byly nějaké hromady vysílačů to jsem ani neviděl. Zatím to vypadá, že s elektrifikací se táhne i internet možná vede přímo po těch drátech,nevím. Ale v každém městečku je domeček s nápisem Entel a do něho vede trs kabelů.

Provoz v Bolívii je ve městech na první pohled naprosto nepřehledný, ale dá se na něj zvyknout. Jezdí tady lidi pomalu, málokdo jede po silnici 90km/h. Většinou se jezdí tak 70km/h. Je pravda, že v takové rychlosti bezpečně fungují i auta, která nejsou v nejlepší kondici a to hlavně díky tomu, že krom asfaltu jezdí po opravdu moc kamenitých a rozbitých polňačkách.

Co s sebou tahám za elektroniku - přeskočte:
Kdosi se ptal, jak píšu své zápisky, jestli to datluju palcem v mobilu. Tak ne, mám velmi komfortní rozkládací bluetooth klávesnici, mobil má pouzdro s nožičkou, aby pěkně stál na stole. A nezbytností je powerbanka, ze které můžu mobil živit třeba pět dní. Při výběru powerbanky jsem měl dva požadavky - podpora rychlého nabíjení a pak aby se dala powebanka dobíjet a zároveň z ní se daly dobíjet dvě další zařízení. Mám Epico E29 30Ah.
Všechno fotím mobilem Samsung S10e a myslím, že jsou fotky ucházející kvality, navíc ty co dávám na google fotky zmenšuju na 1920×1080 a jedna pak má jen něco kolem 300kB.
Navigaci používám mapy.cz v záloze mám HereWeGo a maps.me.
Maps.me považuju za nejjednodušší offline fungující navigaci s velmi rychlým offline hledáním, protože mapové podklady jednoho státu mají jen desítky megabajtů.

Další historka po snídani:
Laguana de Tarapaya, kde se koupali Inkové.  Je to aktivní vulkánické místo a termální prameny. Jel tam kamión z kopce, přejel most a do kopce nemohl vyjet a spal ze srázu do vody. Našli ho až pracovníci za kopcem, kteří v noci nemohli spát, protože hladina laguny vypadala, že na ní plavou hořící svíčky a celou noc slyšeli nářek trpící duše.

V Potosí je spousta starých domů a lidi tam nechtějí bydlet. V noci jsou tam slyšet divné zvuky. Většinou tam dělají jen kanceláře, aby tam nikdo nezústával přes noc. V jednom starém domě udělali školu, ale děti tam potkávali zakrvácenou řádovou sestru a pak se báli chodit do školy.
Mincovní dům je v noci nebezpečný, je to špatné místo plné utrpení a touhy po bohatství. Je potřeba taková místa se soumrakem vyklidit a nechat minulosti.

Vykládali jsme celé dopoledne, strýc je geolog/chemik tady z univerzity v Uyuni. Hodně hovořil i o těžbě lithia, které je právě unitř soli v Salaru. Vláda trvá na tom, aby těžařské firmy zaměstnali nejprve absolventy místní univerzity, když jich není dost, tak vybírají v rámci kraje a teprve pak mohou vzít z celé Bolívie.

Pak se načalo téma GPS, on pracoval a vyměřoval v USA v Coloradu v době, kdy GPS záměrně vysílalo nepřesný signál a musel se kalibrovat na nivelačním bodě vlastním vysílačem korekce. My jsme si s tím ve škole hráli v rámci Geografických informačních systémů a on se tím živil.

Konečně jsem se po poledni vymotal, paní domácí nám udělala společnou fotku u motorky a můžu jet.

Na benzinkách poctivě do počítače zapisují SPZty vozidel a jména řidičů a čísla jejich dokladů.

Při cestě z Uyuni jsem se zastavil na hřbitově, který v mapě vypadá docela obrovský.

Směr Oruro. Cesta je rovná a nekonečná, dá se jet pořád gpskových 150km/h. Tygřík při tomto tempu sežere 6,3litru na 100km. S ohledem na nadmořskou výšku a nízkooktanový benzín, to není špatné. Jen v Santa Cruz jsem viděl na jednom strojanu Natural92, což bylo nejvyšší číslo. A pak už nikde.
Krajina se kolem mění, ale nic nového, tak fotky jsou z rozhledny u cesty, kde jsem poslal bolívijskou rodinku na výletě do míst kde jsem už byl. Fotíme se dole u lam.
Lamy jsou zvědavé a plaché zároveň, úplně na nic vidíte, jak natahuje krk a hrozně ji všechno zajímá a pak se zase plaše otočí a zas znovu. Mají uši označené červenými bamulkami, vypadí nazdobeně.
Taky jsem viděl lamě, jak saje mámě lamě mléko. Přeloženo pro Táňu, viděl jsem lamátko. Chtěl bych ho vyfotit.

Oruro:
Velké město, doly, kolem nějaké cementárny. Vně města je podivná směs zbořenišť, nedostavených novostaveb, barevných stránku, toulajích se psů a nikam nespěchajících lidí.
Pak už se chybím do odpolední dopravní špičky a jedu uprostřed štrůdlu aut asi šest kilometrů po rozkopaných cestách přímo do centra. Těsně kolem centra je ještě jedna vrstva stánků, malých krámečků a všude mraky lidí.
Střed je klidnější, park, všude čističi bot a nějaká holčička mně hned nabízí cosi sladkého za 1,5bol. Skoro jsem ji zašlápl, jak je malinká.
Na oběd milanesa napolitana, řízek a na něm šunka a na tom sýr. Kolem chci místo rýže a hranonek jen zeleninu. Funguje to a chutná to.
Při odchodu se vybavuju s dvěma kluky, nabízí sladkosti, za 1bol. Tak jsem jednu tyčku koupil a říkám, hej, já nejím sladké, nechceš ty? Měli jste vidět ty oči, když si to vzal zpátky. Dohlížel na ně dědeček, jsou u něho na prázdninách a jsou z Potosí. Chtěl jsem dědu vyfotit, a ptal se proč to chci. Tak říkám, že v jeho tváři vidím, že neměl jednoduchý život a fotkou ho může sdílet. Stejně nechtěl. Musím vymyslet něco lepšího nebo fotit dřív než se zeptám.
Fotím v Oruro nějaké dvě sochy a posílám mapám. Balím se pokračuju směr La Paz.
Našel jsem si ubytování v Hostelu Paitití a je fakt levný. Na La Paz, chce v dolarech jen $10 za noc včetně garáže. Poslal jsem putík v mapě Valerii v Santa Cruz, která před La Pazem varovala, že ne všechny čtvrtě jsou bezpečné. Tak jsem se trefil správně.

Do La Paz je to dalších 200km prakticky rovně, výškový rozdíl mezi Uyuni, Oruro a La Paz zas není tak velký, takže žádné serpentíny se nekonaly. Celou dobu se dá jet pěkných gpskových 160km. V jednom úseku potkávám policejní auto, je tady maximálka osmdesát, on jede tak sto čtyřicet. Když někoho předjíždí zprava, tak rozbliká majáky. Chvíli se za ním vleču, pak jedu vedle něj, mávnul na mě a já jsem zatáhl  za plyn, Tygřík se zase probudil a policejní auto za chvilku zmizelo ze zrcátek.

La Paz
Město začíná nekonečnou zástavbou partových cihlových šop už 17km od mého cíle, který je zhruba uprostřed města. Beru benzín a holky, co na benzince pracují mají uniformu s krojovou sukní. Už je tma. Zatím mám dojem, že město jedne obří srtk a nic víc.
Místo, kde má být hostel jsem našel, ale ubytování tam nebylo, ale nějaké krejčovství. Bába naproti v obchůdku hned věděla a říkala, že loni tady byli kdosi s motorkama a a taky netrefili hostel. Je v příčné ulici asi jen 30m daleko.
Zvonek, veselý pán v anglické letecké bundě s kožešinovým límcem, otevřel garáž, zapsal jsem se, dostal jsem klíče a horní palandu. Jsou tu pokoje s pratrovkama, sdílené bydlení, společná kuchyňka. Je tu nějaký anglicky mluvící pár a pak dvě holky z Kolumbie, tak se bavíme o kravinách. Zašel jsem si za radu k bábě koupil pár vajíček na snídani. Sýr měla, ale své vlastní výroby, tak jsem neměl odvahu. Ještě jednu PETku balené vody navíc a jsem vybaven.
Trochu jsem vyrazil na průzkum pěšky, do restaurace Oso goloso=Mlsný medvěd, ale měli zavřeno. Nakonec to byl nějaký malý bufet s pozením. Ono je to jednoduché, když to uvnitř podniku nevoní, nedokážu tam jíst.
Ale už získávám odvahu a ty věci, co dělají na ulici, grilované maso a k tomu mají salát z rajčat a cibule. Zatím se jenom dívám.
Je to nevěřitelný provoz, k hostelu jsem se proplétal mezi auty a malým autobusy, nad hlavou projíždí lanovka. Víc uvidím ráno.

Teď mířím do nějaké místní nálevny s Peruáncem, Boliviáncem a Kolumbijcem. Potkal jsem je na ulici, ale už jim došla PETka s alkoholem, tak hledají něco dalšího. Kluci se velmi rychle zbořili, takže je opuštím. V rohu sedí parta místních a pořád mně nabízí pivo, zdvořile odmítám. V nejbližším obchůdku kupuju láhev červeného a vracím se na hostel. Z anglicky mluvícího páru se vyklubala Argentínka a Němec. Vykládání dobré, dokonce ta holka jedna argeninská měla na nožíku sacacorcha=vývrtku. Budu muset v želežářství koupit vrut, kleště a křížový šroubovák mám v multitoolu s sebou.
Večer tady ještě syn majitele pečuje o svá akvária, u toho bublání se bude krásně spát. Poradil, která místa je potřeba navštívit v okolí. Tak mám plán.

Kolem cesty jsou obdělaná pole, obrovské plochy, vyskládané pěkné řádky něčeho, takové keříky. Používají docela malé traktory, ve srovnání s těmi obludami značky John Deere, které jezdí v ZOD Poolšaví.
Abych se vyjádřil přesně, je to oseté pole s půdou přesné barvy antuky tenisového kurtu, a myslím že bude i stejně úrodné. Ale je obdodí dešťů, takže občas jsou tu i kaluže a malé jezírka a uprostřed pustiny se všechno zelená.

Dneska jsem toho moc nenafotil, protože na dálnici se moc nedalo zastavit.
Fotky mají popisky, aby se v nich dalo vyznat viz

úterý 28. ledna 2020

Den devátý...

Uyuni:
Včera večer jsem zi zapomněl vzít lék proto smrti z nadmořské výšky, tak už ráno cítím, že ho potřebuju.
Snídaně je připravená a pan domácí je v dobrém rozmaru. K rozhovoru jsme se dostali tak, když jsem zmínil, že včera večer ještě před zaparkováním motorky jsem u jeho sousedů domluvil s člověkem jménem Jesus, že jeho turistická kancelář mě dneska vezme na Salar a že vyrazíme v deset.

Povídal o tom, že pracoval pro Němce, který trval na tom, že do práce musí chodit přesně! A ne podle času bolívijského. Pak pracoval pro firmu a servisoval velké tiskařské plotry. Výběrové řízení dělali tak, že dali někomu oservisovat nefunčkní věc, která nešla opravit. Několik hodin ho pozorovali, když s tou věcí nezačal třepat nebo do ní kopat, tak ho vzali.
A pozor, nevzali každého. Dobré byly historky, jak s nějakými Kanaďany dělal geologický průzkum. Velmi vtipný strýc.

Počítání času po bolívijsku funguje asi takto:
10:45 plus 20min = 11:30
Jakoby čas nematematicky zaokroulovali nahoru. Ručička přeleze celou a už netřeba spěchat, protože máme načastou další půlhodinu až celou hodinu.

Protože pořád zbývá nějaký čas, prošel jsem se na autobusové nádraží, potkal krojované babky s typickými klobouky, podle kterých poznáte odkud jsou. Něco jako u nás výšivky na kroji.
Hrbatá ulice plná salarského prachu, na křižovatce uprostřed hromádka odpadků, kde se včera večer přehrabovali psi.

Až po půl dvanácté se potkáváme u auta - skupina turistů, kteří využijí nabídku skvělé cestovní kanceláře Maya Connection. Venezulský pár, Brazilec, Čech a bolívijský řidič a průvodce.
Nasoukali jsme se do džípu a řidič si zapnul pás, čímž mě překvapil.

Hřbitov vlaků:
Místo, kde rezaví vlaky, které kdysi vozily rudu z dolů v Uyuni do Potosí ke zpracování. Lidi to po nocich tajne rozebírají, takže vraky postupně mizí.
...a nevadí vám, že je tam pešuňk a koleje
Velké vrakoviště a myslím, že Kovozoo ve Starém Městě je hezčí.
Vylezl jsem si a střechu a oslovil jsem kluka na vedlejší střeše, že jsme jako ve filmu a čeká nás rvačka na střeše vlaku. Hned zaujal bojovou pozici a já jsem si ho vyfotil, pak jsem přelezl za ním a vyfotili nás jeho rodiče. Film Osamělý jezdec má rád a viděl ho mnohokrát.

Pro zajímavost dneska jezdí vlaky z Uyuni do Oruro. Nějak v Bolívii ta sláva železnice upadá. Myslel jsem, že právě železnice dělá civilizaci, ale tady evidentně zvítězily auta.

Je tady krásně vidět, jak se v období dešťů všechno zelená. Být tu v jiný čas, keře tady nejsou nebo jsou suché.

Smlouvání u nějakých suvenýrů:
Jsou zvyklí smlouvat o cenu. Tak jsem zkusil smlouvat o množství zboží za stejnou cenu. Nakonec jsem za stejný obnos koupil dvojnásobek věcí, ale přitom slevu 50% bych nikdy nedostal. Prodejce byl chytrý kluk, tak dvacet roků, vypadal spokojeně, tak jsem rychle mazal zpátky k autu, než mu to dojde.
Obvykle to cenu jde ukecat o 30% pokud se zboží špatně prodává a cizinci jsou prý hloupí, že nesmlouvají. Nášivku Dakar2015 jsem zaplatil bez smlouvání - nebylo kam smlouvat.
Po cestě jedna běžná policejní kontrola. Zátaras. Jen chce doklady a lékárničku a chce ji i otevřít. A pokračujeme.

Colchani:
Mikrovesnička, kde mají fotbalové hřiště, nádraží, ulici plnou stánku se suvenýry pro turisky, muzeum soli a vjezd na Salar. Muzeum je takové, že nezaslouží návštěvu.

Salar:
Největší solná pláň na světě je velká jako půl Moravy.
Salar, je tady 10 miliard tu  soli a těží se 25 tisíc tun ročně. Tímto tempem sůl vytěží za 4000let. I kdyby těžku z desetiásobili, tak pořád bude na 400let zásoby.

Bolívijská vlajka má červenou, žlutou a zelenou. Červená je statečnost bolívijských vojáků, zelená je plodnost země a žlutá je nerostné bohatství. Aktuálně to vypadá, že v Bolívii leží největší zásoby lithia na planetě. Snad nedopadnou po intervenci amerických těžařů jako se stříbrem a Španěly.
Vjezdů na Salar je jen několik, hodně na kraji solné pláně jakou měkká místa, kudy se nedá projet.
Je tady místy vlhko a kaluže, místy sucho. První zastávku máme u ojos=očí, místa, kde vyvěrá netermální minerální voda, dělá to pěknou malinkou lagunku a člověk musí dávat pozor, kam šlape. Na druhé straně Salaru je Chile a tam už ojos udělali opravdu obrovské a pěkné laguny.
Salar je ohraničen mraky, tak zkouším odprezentovat za mnou sedícímu páru, že si myslím, že na Salaru se odpařuje méně vody než kolem a proto mraky tvoří tu hranici a nad námi je modré nebe bez mráčku. Ona to bude meteorologická kravina, ale odsouhlasili to jako logické.

Monument Dakar 2015 postavený ze soli stojí vedle hotelu ze soli, kde nám náš průvodce přichystal oběd a pojedli jsme spolu. Měl ubrus, talířky, hrnce v věcmi, ubrousky na talíře, vodu s PETkách. Opravdu slušná cestovní kancelář.

Je tady ostrov vlajek, atrakce na focení. Fotím Brazilce u jeho vlajky a on pak mě u naší. Do odjezdu zbývá hromada času, tak klábosím s partou Paraguaců a vím, že teď v období dešťů se tam na motorce jezdit nedá, ale doporučili zhruba září-prosinec. Když jsem se zeptal, že nevím, jestli příštěš chci do Argentíny nebo Paraguaye byli jednohlasně a hlučně pro svoji zemi.
Při focení jsem chtěl natáhlé ruce a za chvíli se tak už fotilo víc skupinek.

Našel jsem místo, kde Jan Amos Komenský nikdy nebyl, ale mohl, protože dnes největší města mají obvykle založení někdy před rokem 1600. Stejně je to nevěřitelné, že v Praze Rudolf II. pěstoval alchymii a tady španělé těžili hory stříbra.

Sluníčko pořádně vypaluje a do toho fouká studený vítr. Jeden by velmi snadno zapomněl na opalovací krém. Já jsem natřený, takže jediné co mám spálené je místy kůže mezi vlasy.

Sůl se jiskří sluníčkem, zastavujeme, abychom udělali nějaké fotky, v rámci turistických výprav se to tady předpokládá. Takových džípů jako jsem my je tady desítky.

Na Salaru dopadne na člověka pocit vlastní nepatrností s jemností kovadliny.

Pak nás čeká asi půlhodinový přesun do místa, kde zastavíme a musíme si všichni obout gumáky, protože dál už je voda. Když je solná pláň pod vodou, vytvoří obrovské zrcadlo. Je to pěkné a s tím focením je problém, že tady všechny fotky budou asi vypadat stejně, ale stejně je dělám.
K večeřu náš průvodce vybalil stůl s ubrusem se jménem jejich kanceláře, otevřel láhev vína, sin sacacorcha=bez vývrtky; víno zatlačením špuntu dovnitř vám klidně otevřou i v restauraci; a všichni si dali skleničku nebo dvě včetně řidiče. Sluníčko se chýlí obzoru a začíná být chladno, holka venezulská si dává další skleničku aby to vydžel, když my s Brazilcem máme trička, ona má celou dobu zimní bundu a její kluk šlušně tlustý svetr.

Venezuelci jsou v Bolívii teď na mnoha místech, protože se jim žije lépe v Bolívii než doma. Musím se zeptat bolívijců jak to vnímají. Ten pár v naší turistické skupince byl stejný případ, část jejich rodiny žije v Sucre a část v Cochabambě. U stolu sedíme, gumáky po kotníky ve vodě, ty moje trochu prosakují a klábosí se o kravinách. Jako třeba která pláž je kde nejlepší, a jak byl ten venezuelský pár na výletě v Bogotě a pak v Limě a teď jsou tady.

Čekání na západ slunce stálo za to, skrz oranžové mraky se zrcadlí v nehybných pár centimetrech vody na solnou plání. Nevím, proč každý na fotce chce Slunce držet, já ho chci... hm, ze sebe vydat zadní branou.

Pak už je soumrak a na světla vyrazíme zpátky do Uyuni. Všichni v autě okamžitě usnuli, chvíli jsem myslel, že i řidič, ale to jenom nastavoval autorádio. Nápis na kameni u cesty Cristo te ama=Kristus tě miluje po únavném dni potěší.  Za tmy se vracíme k základně jejich cestovní kanceláře, na rozdíl od zbytku skupiny bydlím hned v baráku vedle. Všichni máme hlad, tak nabízím asi čtyři možná místa, kam bychom mohli zajít. Diví se, že to tady znám. Neznám, mám mapy.cz a včera jsem jedl maso lomo v Boca grande, takže něco vím. Ale jim se to zdá daleko a řeší traxi, než jejich taxi přijelo a stojí před turistickou cestovní kanceláří Salar a syn, tak já si vytlačím ven motorku, tentokrát předními vraty, mávnu na ně, oni na mě. A pak zmizím v obrovském oblaku prachu. Věděl jsem, že tam ještě čekají a hned po nastartování jsem si vypnul kontrolu trakce, aby Tygr pořádně zahrabal.

Když tady je v hospodě televize, běží na ní písničky z youtube nebo spotify bez předplacení, takže pár písniček a reklama. Večeřím lomo, lamí masíčko se dvěmi vejci jako včera a ač to mám do restaurace kousek, asi 800m, tak jsem musel protáhnout Tygříka, ale to už vlastně víte z předchozího odstavce.  To znamená, že vino Terruňo funguje znamenitě.

Moc se tady používají tiskárny, heslo na wifi mají napsané rukou, různé nabídky na dveřích tady. Zatím ještě tolik netisknou. A když už je něco vytištěné, je to barevně a zalaminované.

Fotečky z ranního Uyuni a Salaru viz

pondělí 27. ledna 2020

Den osmý...

Potosí:
Ráno jsem se probudil a nebylo mně příliš dobře. A včera jsem vypil tři piva, tím to nebude. Když jsem balil věci do kufru a vstal, musel jsem se chytit postele, jak jsem si byl nejistý. A naprosto příšerně mě bolí hlava. Smrkám krev. To bude tou vysokou nadmořskou výškou. 
Zašel jsem do lékárny, ač je neděle, tak všude všechno více méně otevřeno alespoň dopoledne.  Ta věc se jmenuje Sorojchi pills, mají ji. Dostal jsem jedno platíčko s tím, že mám dávat po osmi hodinách jednu. První jsem si dal ještě v lékárně. Zhruba za půl hodinky už mně je úplně fajn a během dopoledne i normálně vysmrkám. Podle informací, co jsem našel je v těch tobolkách jen aspirin a kofein.

Stavil jsem se v obchůdku s nějakými drobnostmi. Jen proto, že jsem měl čas. Mše v katedrále je až na deset. V krámečku je jenom nějaká holka a mů puštěnou televizi. Tak aspoň zjišťuji, že Flintstoneovi se tady jmenují Pedro pika piedra.

Katedrálu jsem vyfotil zvenku, uvnitř se fotit nesmí. Místo pěkné, lidí tak třetina zaplněných lavic. Když se modlí Otčenáš, mají rozepjaté ruce s dlaněmi k nemi stejně jako kněz. Přejeme si la paz con usted.

Casa de la Moneda de Bolivia, něco jako národní pokladnice a mincovna zároveň. Zavírají v poledne, tak jdu rychle na prohlídku. Kartu ICOM tady neznají. Místní za 20, cizinci za 40bol. Tak to má být. Průvodkyně mluví hodně potichu, tak se držím blízko. Je tady původní stroj na válcování stříbra z ingotů na plech pro režbu mincí z roku 1750. V horním patře se válcuje, jsou tady dřevěná ozubená kola a převody a o patro níž vede osa, kterou dole otáčí pochodující muly. Dělník tady u válování mohl pracovat jen jeden týden v měsíci, aby ho příliš nezatěžovali. Na zbylé tři týdny si musel najít jinou práci. Mula vydržela tahat asi půl roku než vyčerpáním padla a musela být nahrazena. Muly vozili z Argentíny. Stříbro z Uyuni a z místního dolu Cerro Rico=bohatá hora. Nejlepší práci měli poháněči mul, mohli pracovat pořád a starali se o muly.

Na mince se razil znak Potosí a to tak, že velký I protne velké S. Vznikne znak $ dolaru.
Muzeum je to pěkné, jen jejich pan Gazdík má asi pár let dovolenou.

Balím se na cestu, vyhřeznul jsem v recepci v ubytovně a dal tím podkladek pro ostatní, takže teď lovím svoje krámy z hromady turistických krosen a baťohů. Motorka potřebovala trochu dotáhnout řetěz a na to originální nářadí pod sedlem stačí.

Když odjíždím, sedí venku ve výklenku ta Argentínka se svým klukem a přejí šťastnou cestu. Tak jsem se nahlásil, že až se někdy podívám tam k nim, tak se stavím na besedu.

Vracím se ještě na Cerro Rico, kde je ten obrovský důl, včera jsem stihl něco vyfotit shora při slunce západu, ale dneska chci mít fotky těch malinkých domečků pro dělníky, co tam pracovali.

Směr Uyuni:
Na benzinku v Potosí byla docela řada, ale plnou nádrž potřebuji. Cesta má asi jen 200km, je to pěkný asfalt, nalinkovaný, prostřed dvojitou žlutou čárou. Má dvě části ta první je 130km svělých spletitých zatáček, ale se širokou cestou pro kamiony, a že jich tady jezdí. A ta druhá část, méně zábavná je 70km rovně. Tak rovně, že sluníčko na asfaltu v dáli kreslí opravdovou fata morgánu.
Po cestě jsou označena vyhlídková místa značkou, ale už zapoměli jakkoli vytvořit možnost, aby tady člověk mohl bezpečně zastavit a něco vyfotit. Místy je buď mikroodpočívadlo, kam se akorát vejdu, nebo chybí dvě svodila a počítá se s tím, že si tady každý místo najde.
Během cesty se krajina třikrát neb o čtyřikrát neuvěřitelně promění, ze skal jsou travnaté kopce, pak prorostlé kaktusy. První značka pozor lamy. A už je potkávám, jsou jich tady kolem cesty nekonečná stáda. A vždycky v pustině uprostřed ničeho stojí pár domů. Původní hliněné stavby typu šopa z kotovic nechali stát, jen sunadli střechy a postupně se to rozpadne samo a vedle si postavili krásné nové zděné domy...šopy.
Vždycky někde kolem lam je i nějaký člověk. V Bolívii sousedství nabývá zajímavě obludných rozměrů.
Značka nebezpečné stoupání a klesání je vyřešena jako symbol autíčka, které stoupá nebo klesá po přeponě černého pravoúhlého trojúhelníka. A podle toho jak je kopec prudký, je i na obrázku. Někde to vypadá, že to autíčko jede nahoru po zdi.

Do Uyuni dorazím asi půl hodiny před západem slunce, nekonečná asfaltka se zaklikatí a zmizí. Tady je kolem města šotolina, centrum je dlážněné šestiúhelníkovými betonovým dlaždicemi, kterou jsou nepředstavitělně vyježděné a křivé.
Našel jsem ubytování a když se řešil kam dát motorku, přiřítil se džíp a hned vedle ubytování, kde jsem mají kluci sousedi nějaké turistické centrum a dělají tady výlety. Hned se ptám, jestli se na solnou pláň dá jet na motorce. Nedá, je tam voda. Takže se domouvám, že ráno na desátou doplním nějakou jejich skupinu turistů a vyrazím s nimi autem.

Město Uyuni smutné místo na první pohled, je jako  z postapo westernu. Obrovské široké ulice, neustále zvířený prach, který se ve vlnách valí ulicemi. Psi, krmící se uprostřed cesty na roztrhaných pytlích odpadků. Zítra musím něco nafotit, je to opravdu ošklivé, betonové, špinavé. A když v tom mračnu prachu vidím maminku, jak se snaží protlačit malinkaté kolečka kočárku s dítětem skrz hrbolatou ulici a v protozu, který ji ignoruje; padá na mě splín.

Jdu si ho užít a spát. V noci má pršet a opět pro mraky není vidět nebe. Ale zítra je předpověď lepší. Venku je teď 12˚C.