Potosí:
Ráno jsem se probudil a nebylo mně příliš dobře. A včera jsem vypil tři piva, tím to nebude. Když jsem balil věci do kufru a vstal, musel jsem se chytit postele, jak jsem si byl nejistý. A naprosto příšerně mě bolí hlava. Smrkám krev. To bude tou vysokou nadmořskou výškou.
Zašel jsem do lékárny, ač je neděle, tak všude všechno více méně otevřeno alespoň dopoledne. Ta věc se jmenuje Sorojchi pills, mají ji. Dostal jsem jedno platíčko s tím, že mám dávat po osmi hodinách jednu. První jsem si dal ještě v lékárně. Zhruba za půl hodinky už mně je úplně fajn a během dopoledne i normálně vysmrkám. Podle informací, co jsem našel je v těch tobolkách jen aspirin a kofein.
Stavil jsem se v obchůdku s nějakými drobnostmi. Jen proto, že jsem měl čas. Mše v katedrále je až na deset. V krámečku je jenom nějaká holka a mů puštěnou televizi. Tak aspoň zjišťuji, že Flintstoneovi se tady jmenují Pedro pika piedra.
Katedrálu jsem vyfotil zvenku, uvnitř se fotit nesmí. Místo pěkné, lidí tak třetina zaplněných lavic. Když se modlí Otčenáš, mají rozepjaté ruce s dlaněmi k nemi stejně jako kněz. Přejeme si la paz con usted.
Casa de la Moneda de Bolivia, něco jako národní pokladnice a mincovna zároveň. Zavírají v poledne, tak jdu rychle na prohlídku. Kartu ICOM tady neznají. Místní za 20, cizinci za 40bol. Tak to má být. Průvodkyně mluví hodně potichu, tak se držím blízko. Je tady původní stroj na válcování stříbra z ingotů na plech pro režbu mincí z roku 1750. V horním patře se válcuje, jsou tady dřevěná ozubená kola a převody a o patro níž vede osa, kterou dole otáčí pochodující muly. Dělník tady u válování mohl pracovat jen jeden týden v měsíci, aby ho příliš nezatěžovali. Na zbylé tři týdny si musel najít jinou práci. Mula vydržela tahat asi půl roku než vyčerpáním padla a musela být nahrazena. Muly vozili z Argentíny. Stříbro z Uyuni a z místního dolu Cerro Rico=bohatá hora. Nejlepší práci měli poháněči mul, mohli pracovat pořád a starali se o muly.
Na mince se razil znak Potosí a to tak, že velký I protne velké S. Vznikne znak $ dolaru.
Muzeum je to pěkné, jen jejich pan Gazdík má asi pár let dovolenou.
Balím se na cestu, vyhřeznul jsem v recepci v ubytovně a dal tím podkladek pro ostatní, takže teď lovím svoje krámy z hromady turistických krosen a baťohů. Motorka potřebovala trochu dotáhnout řetěz a na to originální nářadí pod sedlem stačí.
Když odjíždím, sedí venku ve výklenku ta Argentínka se svým klukem a přejí šťastnou cestu. Tak jsem se nahlásil, že až se někdy podívám tam k nim, tak se stavím na besedu.
Vracím se ještě na Cerro Rico, kde je ten obrovský důl, včera jsem stihl něco vyfotit shora při slunce západu, ale dneska chci mít fotky těch malinkých domečků pro dělníky, co tam pracovali.
Směr Uyuni:
Na benzinku v Potosí byla docela řada, ale plnou nádrž potřebuji. Cesta má asi jen 200km, je to pěkný asfalt, nalinkovaný, prostřed dvojitou žlutou čárou. Má dvě části ta první je 130km svělých spletitých zatáček, ale se širokou cestou pro kamiony, a že jich tady jezdí. A ta druhá část, méně zábavná je 70km rovně. Tak rovně, že sluníčko na asfaltu v dáli kreslí opravdovou fata morgánu.
Po cestě jsou označena vyhlídková místa značkou, ale už zapoměli jakkoli vytvořit možnost, aby tady člověk mohl bezpečně zastavit a něco vyfotit. Místy je buď mikroodpočívadlo, kam se akorát vejdu, nebo chybí dvě svodila a počítá se s tím, že si tady každý místo najde.
Během cesty se krajina třikrát neb o čtyřikrát neuvěřitelně promění, ze skal jsou travnaté kopce, pak prorostlé kaktusy. První značka pozor lamy. A už je potkávám, jsou jich tady kolem cesty nekonečná stáda. A vždycky v pustině uprostřed ničeho stojí pár domů. Původní hliněné stavby typu šopa z kotovic nechali stát, jen sunadli střechy a postupně se to rozpadne samo a vedle si postavili krásné nové zděné domy...šopy.
Vždycky někde kolem lam je i nějaký člověk. V Bolívii sousedství nabývá zajímavě obludných rozměrů.
Značka nebezpečné stoupání a klesání je vyřešena jako symbol autíčka, které stoupá nebo klesá po přeponě černého pravoúhlého trojúhelníka. A podle toho jak je kopec prudký, je i na obrázku. Někde to vypadá, že to autíčko jede nahoru po zdi.
Do Uyuni dorazím asi půl hodiny před západem slunce, nekonečná asfaltka se zaklikatí a zmizí. Tady je kolem města šotolina, centrum je dlážněné šestiúhelníkovými betonovým dlaždicemi, kterou jsou nepředstavitělně vyježděné a křivé.
Našel jsem ubytování a když se řešil kam dát motorku, přiřítil se džíp a hned vedle ubytování, kde jsem mají kluci sousedi nějaké turistické centrum a dělají tady výlety. Hned se ptám, jestli se na solnou pláň dá jet na motorce. Nedá, je tam voda. Takže se domouvám, že ráno na desátou doplním nějakou jejich skupinu turistů a vyrazím s nimi autem.
Město Uyuni smutné místo na první pohled, je jako z postapo westernu. Obrovské široké ulice, neustále zvířený prach, který se ve vlnách valí ulicemi. Psi, krmící se uprostřed cesty na roztrhaných pytlích odpadků. Zítra musím něco nafotit, je to opravdu ošklivé, betonové, špinavé. A když v tom mračnu prachu vidím maminku, jak se snaží protlačit malinkaté kolečka kočárku s dítětem skrz hrbolatou ulici a v protozu, který ji ignoruje; padá na mě splín.
Jdu si ho užít a spát. V noci má pršet a opět pro mraky není vidět nebe. Ale zítra je předpověď lepší. Venku je teď 12˚C.