Den patý, díl první...

Ráno ve městečku Vellagrande, celým jménem se městys píše Jesús y Montes Claros de los Caballeros del Vallegrande, tedy Ježíš a jasné hory rytířů z velkého údolí. Zajímalo by mě, jak to místní vyplňují do tiskopisů.
Jdu ulovit nějakou snídani, míjím masnu. Obchůdek, kde visí maso, při běžné teplotě, v rohu na lavici paní s dcerou a řezník porcuje. Voní to adekvátně.
Tržiště, místo které má část se stánky se snídaní, uprostřed je obchod se vším od chleba přes pytle rýže, svíčky nebo prací prášek. Pak je sekce masa, teplo, kuřata, maso, fujki. Moc fujki. A z druhé strany jsou stánky, kde prodávají obědy. Dá se tadys sehnat všechno, od hřebíku po lokomotivu.
U prvního stánku je veselá paní, tak ptám kávu do začátku. Ptá jestli překapávanou, kterou má již v konvičce nebo rozpustnou. Volím rozpustnou, protože vím, že dostanu hrnek plný horké vody, lžičku a pixlu Nescafé. Chci hned platit a ona odmítá a říká, že později.
Je to slušný marketingový plán, protože kávu pijící host může dostat chuť na něco dalšího a do té pasti jsem se rád chytil. Ptám, se ve kterém stánku můžu koupit snídani=vejce. A ona nabízí, že mě snídani udělá. Dobrá tedy, pět vajec a zeleninu. Jakou? Umím říct jenom rajče a okurek, tak zkusím jenom rajče. Paní vyrazila do víru tržiště, koupila potřebné potraviny a já mám snídani. Je výborná, navíc u vajíček míchaných nehrozí, že nebudou pořádně udělaná a případné vadné vejce se pozná docela snadno.
U vedlejšího stolu je malý klučík, který si hraje s auty, formulemi, má tam letadlo, vrtulník a tank. Tak děláme závod a pak používáme vrtulník k boji s tankem, který na rozdíl o formule má výbornou terénní prostupnost. Takto nějak se mu to snažím vysvětlit a moc jsme se u toho nasmáli.
Při návratu do ubytování míjím internetovou kavárnu a prodejnu pití, prodejna s jídlem je přímo přes ulici.
Zastavil u mě taxík a nabízel odvoz do La Higuera, cíl mé dnešní cesty. Zdvořile odmítám, že mám svoji motorku.Taxík je normální civilní auto, tak si vnitřně říkám, že by cesta mohla být snadná.

Nové slovo: ganchos=prádelní kolíky.

Při odjezdu se fotím před sochou synovce zakladatele města, kapitáne Pedro Escalante Mendózou. Malinký stativ a dálkové ovládání funguje. V okolí na lavičkách nesedí kdokoli důvěryhodný, koho bych požádal o vyfocení.

Neustále doplňuji mapy.cz, používám je jako navigaci a u spousty míst nemají vlastní fotku. Tak fotím a postupně je nahrávám. V parku ve Vellagrande je socha conquistadora a už je i zveřejněná fotka na mapy.cz a jsem uveden jako autor.

Ve Vellagrande je mausoleum a centrum El Che. Tam dneska začnu. Zaparkovat motorku můžu uvnitř, paní jako jediný průvodce tady je milá. Prošel jsem všechno a v muzeu se ona ptala odkud jsem a já pak jí, zda ona v muzeu El Che ví, že odjezdem do Bolívie, po neúspěchu v africkém Kongu, žil Cheguevara půl roku tajně v Praze Ládví a ona to neví. Tak jsem jí povykládal celou historii tohoto zajímavého argenínce, jak si ji pamatuji a ona pak doplnila, co chybělo. Dobré to bylo, takové edukační.
V obchůdku se suvenýry má krom jiných věcí i knihu, reprint deníku El Che psaného rukou, číst to nejde. A vůbec nevěděla, že v Chile to vydali ve strojovém přepise a ani nevěřila, než jsem jí ukázal svoji PDF kopii v mobilu.

K misi a plánu Ernesta Che Guevary v Bolívii. Tento stát je uprostřed a je srdce Jižní Ameriky, odtud pak červenou revoluci rozšíříme do všech okolních států. Lidé v Bolívii nechtěli socialismus, věděli o popravách na Kubě a i prostý vesnický kečuánský indián věděl, že socialismus by byl, jakoby se vrátili Inkové. Proto mise dopadla jak dopadla.

Cesta Del Che se nejmenuje podle toho, že by tady Guevara chodil, ale že ho tudy vezli k popravě do malé horské vesničky La Higuera.

Paní v muzeu mě ujišťuje, že je to tam dvě a půl hodiny autem. Navigace říká asi 60km. Ve místě Guandalupe odbočím z asfaltu a už chápu, že Bolívie je offoado snubná. To, co je v mapě označeno jako zpevněná cesta je jenom šotolina.

Před vesnicí Pucara potkávám strýca se dvěmi psy a ptám se kde tam dá pojíat oběd. Radí, že chodí do roho domu s červenou střechou. Na moto jsem rychlejší než on pěšky. Je to casa de municipad, tedy obecní dům; prvně mě napadlo slovo veřejný, ale asocice nebyla správná.

Uvnitř byla skupina chlapů na obědě, objednal jsem si dvojité maso s vejcem a zeleninou za 20bol. Mají oběd za 10bol; maso, vejce, rýže, bramborové chipsy a zelenina.

Po obědě jsem výrazné ufouknul pneu, ať ty hladké gumy líp sedí. Bolívie je offroadu zasnoubená. Vůbec není problém, že tady mají auta a motorky naprosto ojelé a hladké pneu. Za sucha to nevadí a za mokra je cesta nesjízdná.

Teď píšu ve Villa Serano, je 22:30 a po 160km poctivého offroadu jsem utahaný jako kotě. Dopíšu to ráno. Už u toho usínám a mám to samý překlap. Musím spát.

Signál a internet je tady všude, kde je cesta. Ale rychlost je nevalná, fotky nahraju až někde na WIFI.