Den pátý, díl druhý...

Navigace mapy.cz funguje dokonale, cestičky klikaté a je v nich každý ohyb.

Ještě k obědu v obci Pucara. Sedělo tam si šest chlapíků a mezi nimi jeden stařík, kůže barvy dobře upražené kávy, klobouk, provaz omotaný šikmo přes hrudník, při odchodu jsem zjistil, že má i mačetu, kterou si odložil pod sebe na lavici když seděl. Když odcházel, ptám se, jak se jmenuje ten meč, který drží. Slovo machette řekl tak, že z něho šel strach, úplný pan Trej v moterkách.
Všichni seděli u jednoho dlouhého stolu a měli tam místo a říkali, ať si přisednu. Vykládali jsme skoro půl hodiny, o situaci v Evropě, o jejich prezidentských starostech, o socialismu. V Bolívii jsou zemědělci a nemají průmysl, ptal se jaké fabriky máme u nás a co vyrábíme. Vykládali jsme o chovu prasat, slepic, produkci vajec. Když to shrnu, tak skoro všechno co se tady prodává, je bio domácí produkce bez jakékoli výstupní kontroly.
Už paní v muzeu říkala, v Pugaře u kříže doleva a pak pořád do kopce.  Mám to La Higuera 15km slušného offroadu a poslední polovina je už jenom opravdová polňčka, kolem je nový výkop a vyhrnnutá hlína zavazí směrem do cesty. Jakoby tady řádili obří krtci. Pak kolem cesty vede nějaká šedá hadice, jako naše zahradní. Při vjezdu stojí přes cestu žlutý krtek-buldozer a celá cesta dopředu je rozkopaná a rozházená. K cíli je to 300m, parkuju, sluníčko vypaluje a 27˚C. Dál pokrčuju pěšky a jen nalehko. Obcházím kopající kopáče, kteří mě zdraví. Tak vždycky té partě řeknu, že v mé zemi je zvykem pracujícím lidem přát: Kéž Bůh požehná vaší práci. Souhlasně kývají hlavami a děkují. Vidím pracovní obuv nazouváky jenom s páskem přes nárt.
Monument EL Che stojí na konci vesnice, běhají tady psi, slepice, kuřátka, pan kohout a u domečku ve kterém se směje paní opřená o nízká dvířka do pasu je uvázaný oslík. Socha, busta v oploceném parčíku, monument. Zvedá se docela velký pán v kloubouku a zve za 10bol. do muzea. Další baráček. Mají tak židli, na které seděl El Che, když ho popravili a těsně předtím řekl: Střílej, ale zabiješ jenom člověka. Není to příjemné místo, přemýslím jaké to muselo být, když sem jela sto kilometrů horskými cestičkami vojenská jednotka vykonat popravu tak, aby to vypadalo, že padl v boji. Je to 60let zpátky.
Comandante Che složitá osobnost, humanista, lékař, partyzánský velitel, kubánský ministr války nebo průmyslu, teď si nejsem jist; ředitel kubánské národní banky, též popravčí/vrah. Protože bez soudu zastřelil opravdu hodně civilních odpůrců Castrova převratu na Kubě. Někdy v 60. tých letech měl slavný projev v OSN když řekl: Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat. Ten člověk v nebi neskončil.
Symbol protestů mládeže pro následující geenraci z něho udělali omylem bolívijští vojáci, kteří mrrtvé tělo oholili, umyli, učesali, nechali mu otevřené oči a fotili se s ním. Je odtud jedna slavná fotografie Fredyho Alborta, která ležícího Cheguevaru symbolicky spojuje s utrpením Ukřižovaného.
Infrormace, co tady uvádím jsme se v muzeu nedozvěděl, je tam pár ofocených panelů téhož, co mají v muzeu ve Vellagrange a žije to tady především z genia loci.
Fotím se u monumentu s Comandante. A u paní v domečku kupuje dvě tématická trička, vyrobená v Peru. Paní nemá zpět a chce mi dát nějaké staré fotky, ty jí nechci brát, má je úhledně uspořádané, tak jsem ji požádal, zda si její komůrku můžu vytotit. Je jí 77let, žije sama a je tady šťastná. Akci s El Che tady nezažila, nastěhovala se až o hodně později. Škoda, mohla to být krásná výpoveď pamětníka.
U výkopu se pak ptám, co je v té plastové trubce zahrnuté v zemi. Je to vodovod a dělají přípojky pro jednotlivé domy, je jich tady asi devět.
Vyrážím směr Sucre, po šotolině mě čeká 150km do městečka Tomina, pak už bude asfalt. Ptám se majitele ubytovny, zda je možné dojet do tmy do Tomina, říká, že je to daleko, ale že je všechno možné a záleží na řidiči. Je jasné, že to do setmění nestihnu a bude potřeba najít jiné místo na nocleh.
Cesta ubíhá, držím průměrnou rychlost kolem 50km/h a když potkám autobus, mizející v obřím oblaku prachu, tak ten jeden tady padesátkou. Neuvěřitelné. Nakonec mě nechal předjet, asi mu bylo líto, jak žeru ty hromady pachu za ním. Po cestě něco málo fotím. Všude se kolem cesty padou krávy, osli někde na cesta leží stádo koz a když se blížím, zvednou se a udělají místo.
Villa Serrano, ubytovna U rybáře. Parkování uvnitř, zajíděl jsem přes práh a obrubník, ale neškrtl jsem, i když tento Triumph Tiger je docela břichoplaz. Za 40boliviánu s teplou sprchou, elektroinstalace na průtokovém ohřevu na sprše ve mně nevzbuzuje důvěru. Vypínač a jistič je taky na zdi uvnitř koupelny. Ale teplá teče. Sprchu a mytí vlasů odkládám na ráno a jdu do města. Obchůdky se vším jsou otevřené, koupil jsem pětilitrovku balené vody v barelu, který se vejde do kufru.
Ve večerní jídelně dávám večeři a mají v nabídkovém lístku vino tinto za 10bol. Tak jsem si objednal a ona to byla celá láhev, jak nečekané a k ní třídecová sklenička. To určitě sám nevypiju, tak jsem pozval paní za barem a paní kuchařku, oběma jsem odlil do jejich skleniček. Pak nás i vyfotili.
Vyptal jsem se, že tady mají kostel a školu, obec která to má 50km šotolinou k nejbližšímu většímu městu je dotupná pořád kromě deště. V zimě tady sníh není, je to v údolí a jsou tady opět moskyti.
Každý tady zná motyckl Jawa. V Bolívii říkají  uava, nikoli chava.
Boliviánci nemají rádi Španěly.
Všude jsou tady psi, rasa vestaj=VESnické TAJemství, takže španělsky sepu =SEcreto del PUeblo.
Všiml jsem si, že ceny tady v horách souvisí s tlakem vzduchu, se vrustajici nadmořskou výškou klesají. Přepokládám, že v La Paz už to bude jinak.
Teď vstávám, dopisuju tohle, posílám, dám sprchu, sbalím se, něco pofotím kolem náměstí a vyrazím na cestu.
Internet je opravdu všude, kde je cesta, ale tady už je ten nejpomalejší, takže fotky není možné poslat, email ano. Webové stránky fungují, ale pouze v textové verzi, ale o tom později.