Den jedenáctý...

La Paz
Neuvěřitelná směsice lidí, vozidel a psů. Od spodu zaplněná vůní grilovaného jídla přímo na ulici smíchaná s pachem výfových plynů; venku polehavajících psů a shora rámovaná změtí kabelů elektrického vedení a optických kabelů. Jestli bych něco v La Paz nechtěl dělat , tak je to profese elekrikář.
Ač je to sídelní město bolívijské vlády, tak stejně jako kdekoli jinde, se zde mísí chudoba a bohatství. Lidé prodávají na ulici chlebové placky, ovoce, zmrzlinu. Kdo může, tak má malý krámeček s jakýmkoli zbožím. Některé krámky vypadají, že s tím zbožím tam bydlí i majitel. A vidět vyskládané šunky zavařené v igelitu jen tak na hromadě bez chladničky, vyděsí.
Včera večer jsem koupil pár vajec a dneska ráno jsem využil místní kuchyňky v hostelu. Řekl bych, že je v lepším a čistčím stavu než byla společná kuchyňka na kolejích v Ostravě, kterou nám jednou uklizečka již nevydrvživší, sanovala vápnem.
Vajíčka jsou výborná potravina, protože zkažené vajíčko se neschová. Vejce s oranžovými žloutky, velikost větší než naše L.

V hostelu s extra příplatem za parkování platím 40bol. Na La Paz neuvěřitelné - Paitití hostel v bezpečné čtvrti.

Rozhodl jsem se vyrazit do nejcentrovatějšího cetra. Doprava prakticky stojí, po obou stranách cesty jsou stánky a všude chodí lidi. Tím, že doprava stojí myslím, že kdyby si řidič auta v koloně zašel k holiči a pak se vrátil, nijak by se to na rychlosti dopravy neprojevilo.
Snažím se s motorkou držet úplně vpravo a proplétat se mezi lidmi. Měl jsem, štěstí, přede mě se vtačil chlapík s malým ručním vozíkem prodávající zmrzlinu. Byl široký stejně jako já, měl gumovou mačkací houkačku a lidé mu/nám ustupovali z cesty.
Zastavil jsem kousek od hlavního náměstí, jsou tady všude policajti včetně těch se štíty, je tady nějaká demonstrace.
Pár fotek, pár minutový pokes s vojáky u jejich Kawasaki KLV 650 a pokračuju.
Dojet sem bylo nepříjmené a stejně tak je tomu na cestě zpět. Uličky La Pazské jsou příkré, asi tak o 1/3 příkrejší než ulice Hodinářská (pro Broďany) nebo Nuselské schody (pro ty ostatní). Když musím zastavit, tak motorku na přední brzdě neudržím a klouže zpět, musím ji držet za zadní brzdě.
V La Paz mají městskou hromadnou dopravu vyřešenu malými autobusy a lanovkou. Autobusy prastarými s atmosférickými dieselovými motory, které tady fungují. Když zkoušeli moderní autobusy s novými motory, tak nevydržely. Lanovka vypadá moc pěkně, určitě na google najdete krásné fotky shora. Do mých motocyklových deníků by se takové fotky nehodily.
Navigace přes město říká 10min cesty, na motorce je to lehce přes hodinu. Kdo může, pojede lanovkou a bude v práci včas.

El Alto, městská rozhledna Atipiris
Při odjezdu se jednomu sympatickému staršímu prodejci podařilo, an červené, prodat mně kožený opasek.
Vymotat se z centra bylo nepříjemné, ale stálo to za to. Rozhledna s pěkným výhledem a udržovaná. Především je ve směru mého dalšího cíle.
V dvojměstí La Paz/El Alto se chystalo k pořádné bouřce, tak jsem za lehkého mrholení rychle prchal pryč. Zatím svoji cestu řídím podle předpovědi/loupání v kolenou tety windy.com a předpovědi se jí daří dobře.

Tiwanaku
Archeologické naleziště, muzeum starých kultrur, muzeum keramiky a obrovské vykopávky, kde nic zajímavého není. Tedy kromě bodláků velkých jako pěst, ty se mně líbily. Ploužil jsem se pod pálícím sluncem a trpěl. Škoda, že to nejde projet na motorce, díky terénním nerovnostem by tady byla pěkná enduro trať. Na wiki máte vše včetně lepších fotek https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Tiwanaku
Co mě zaujalo v muzeu je mumie Momia aymara http://jdem.cz/ffu889

Nadmořská výška opravdu není pro našince/nížince sranda. Naše Šněžka nemá dva kilometry výšky a nejvyšší maďarské hory - Tatry - mají sotva přes dva a půl. A teď jsem skoro ve čtyřech kilometrech nad mořem.

Směr Copacabana, kam jsem nedojel
V Tiwanaku fotím z motorky cestáře, kde mě zaujalo, že kopou paní v krojových sukních a podle navigace jedu směr jezero Titicaca do městečka Copacabana. Došlo k drobné navigační chybě, nezkotroloval jsem si v navigaci cestu a dorazil na hranice Perú a kousek cesty mě navigace chtěla vést přes jiný stát. Tam ale s pronajatou motorkou nesmím a ani mě tam nepustí. Takže se vracím a čeká mě bolívijská vojenská kontrola, které musím vysvětlil, že nejedu z Perú, ale že su trůba=tonto, který nevěděl, že cesta vede ven z Bolívie.
Musím se vrátit 100km do El Alto a pokračovat do Copacabana jinudy. Po cestě fotíl vysoké hory s ledovými čepičkami v dáli, jinak vše ubíhá rychle a po asfaltu, jenom místy je šotolina. Jediné, co mě na cestě překvapilo byl chybějící most nahrazený přívozem. Netrvalo to ani dvě minuty a už mám motorku naloděnou. Platí se při výjezdu 30bol. Udělal jsem pár fotek a probral s jedním bolívijským řidičem problematiku změn cesty asfalt/šotolina. Oni s tím nemají problém, prostě jedou tak, jako by šotolina byla všude.

Už je po západu slunce, tma. Jsem v dědině San Perdo de Tiquina a do cíle mě čeká spousta pěkných serpenin, které chci projet za světla a ne na světla. Ubytování, na večeři kotleta se zeleninou a slíbené parkování na dvorku. Úzkými dvířky motorka neprojede, tak mám slíbené parkování uvnitř v hospodě po zavíračce, jsou to jenom dva schůdky, asi 30cm obrubník a 20cm schod.
Před zavíračkou, beseduju s paní domácí a její vnučkou a bavíme se o Bolívii a politice. I stará paní ví, že komunismus a socialimus prezidenta Evo Morelase tady nikdo nechce.
Vnučka nezná El Che, tak večer končím krátkou edukací.

Dnešní zápisek zapsal p.t. Sop El Tyf, ono totiž na solné pláni bylo chladno a v gumákách mokro a zima.

Jsem připojen na mobilní síti rychlostí H+ Fotky se podařilo odeslat, ač to trvalo půl hodinku. Ale popisky zatím chybí, při pomalém připojení se mně google fotky nenačtou a nemůžu dopsat popisky. Snad udělám zítra.

Takže alespoň fotky viz  https://photos.app.goo.gl/WbZU1uzfy6vmrUJe8