neděle 16. srpna 2020

neděle 9. února 2020

Den dvacátý druhý, domů...


[fotky] všechny fotky, lepší ale je dívat se alba uvedená pod každým dnem. Tahle najednou jich bude zbytečně moc a možná nebudou tak zajímavé. U fotek jsou textové popisky.

Trabalengua=jazykolam: Tres tristes tigres tragan en un trigal.

Balení kufru
Sofistikovaným tlakem, vyhrožováním, třepáním a dvěmi silnými kurtnami se podařilo zvítězit, kufr zavřít a později i zapnout. Na letišti dostal obrovský balík plastové fólie, tak myslím, že vydrží. Vešlo se opravdu mnoho stlačitelných krabic maté de coca pura=čaj z čisté koky.

Motoboty vycpané suvenýry, motobundu a další krámy mám v kabinovém zavazadle, kterému rozměrově přesně odpovídá velká pevná Lidl taška.

Poslední společný oběd s přáteli motocyklisty, malou Ariane, kterou jsem se snažil naučil říct tío Tyf.
Juan de Dios si přinesl tak obrovský burger, že musí mít   kuchyni pracovní název - mierda con guitarra.

Na cestu do baťůžku si beru balíček sušených listů koky. Tak jak se prodává za 10bol. na tržišti. Mohu mít s sebou pro osobní potřebu, tak mám.

Na letišti proběhne slzavé loučení, Paola mně chce schovat batoh, abych ještě zůstal. Loučím se slovy: já se vrátím. Však taky Noel řekl, že jak budou teď přistavovat, tak jak příště přijedu, budu mít u něj jednu šopu jen pro sebe.

Letištní kontrola má několik stupňů. Podrobná prohlídka zavazadel. S nápisem LLAMAHA a motobotama v ruce je jasné, že se bude vykládat o motorkách. Musel jsem otevřít všechno a mezi řečí hlásím, že tady mám koku. Prý není problém. Kontrola na drogy s čichacími psy nás čeká až později v tubusu vedoucímu přímo do letadla. Odložit tašky, pes očichá a tak pořád. Jednoho kluka šacují pořádně. Nakonec nic podezřelého nemá, ale oba psi mu chtějí vyhrabat a sežrat něco v tašce.
U mého batohu se drog chtivá fenečka podívá tak, že mám strach, že batoh přeznačkuje.

Bezmála dvanáct hodin letu Santa Cruz de la Sierra -> Madrid jsem prospal. Odlet byl před desátou večerní a v ploskačce ostalo poslední deci vínovice; a tak se krásně spalo.

Rekapitulace výletu
- Motorka silniční verze Triumph Tiger 800, břichoplaz nevhodný do terénu
- Celkový nájezd lehce přes 5000kml
- Jedna drobná nehoda s jinou motorkou
- Jeden pořádný defekt předního kola

Očkování před cestou
- žlutá zimnice
- žloutenka A, B
- břišní tyf
- vzteklina
- 3v1: tetanus, černý kašel, záškrt

Jazyk
Španělsky vždy a všude. Angličtina nefunguje ani u mladých. Jen na recepcích a v turistických kancelářích. Možná ve větších městech. Anglicky mluvící není vnímán jako přítel.

Přístup k lidem
Znáte knihu/film Barva kouzel. Kde Dvoukvítek je prvním turistou na Zeměploše a má velmi specifický, naivní a naprosto nadšený přístup. Tak přesně v tomto duchu jsem postupoval. Éj, pěkného dne vinšuju, teta. Jsem zvědavý turista z Evropy a zajímá mě...hm, jak poznáte svoje lamy od sousedovic. A prosím, čím hubíte slimáky?

Každý, koho jsem potkal si chtěl povídat a byl vstřícný. Jediný zážitek "Dvoukvítkovský," který mně chybí je pravá hospodská rvačka. Tomu požadavku se kluci motorkáři moc, moc, ale moc smáli.

Hygiena
Když si zvyknete, že toaletní papír se hází do koše vedle záchodu a nikoli do mísy, není to tak hrozné. Ale ne každý koš je pěkně zavírací, takže to občas působí... nevzhledně.

Pár pravidel
- Kde mně to nevoní, tam nejím
- Piju pouze balenou vodu bez ledu nebo vodu převařenou
- Šunku, sýr, vejce pouze dobře tepelně upravené /mikrovlnka/
- Motoboty před obutím vytřepu, kdoví kdo v nich v noci přespává
- Každý den ráno si dám probiotika a denní dávku vitamínů/minerálů - Reflex
- Používám bezoplachovou desinfekci na ruce, pořád
- Vždycky se dá na tržišti koupit pár pěkných banánů od matky přírody dobře zabalených nebo čokoláda v originálním balení
- Tajtrlík vnitřně desinfikujícího destilátu večer nemůže ublížit

Dobrá rada byla, jíst už týden před odletem probiotka a při pobytu pokračovat zvýšenou dávkou.

S trochou nostalgie a staženým hrdlem musím říct, moje Ruta del Che končí. Jsem rád, že jsem mohl na vlastní kůži poznat kus světa tak jiného, že má i jiná souhvězdí na obloze. Bolívie se musí žít, nestačí o ní slyšet nebo číst.

Symbol Ernesta Che Guevary v Bolívii. Říkají mu El Che a sděluje: Nezapomínejme na sociálně slabší - i chudobný člověk zaslouží důstojný život. Komunisty v Bolívii nevolíme, ale popravujeme.

Upřímné díky všem, kteří mě podpořili emailem a kteří to se mnou dočetli až do cíle.

Loučím se heslem El Che, kterým jsem cestu začínal: ¡Hasta la victoria siempre! Až do konečného vítězství.

sobota 8. února 2020

Den dvacátý první...

Rozlučkový večer s výborným čistým destilátem z vína. Má 40% a je opravdu chutný.

Nejlepší vtip ze Santa Cruz. Camba je jižan, ten co bydlí v Santa Cruz. Colla [čti koľa] je seveřan. A nemají se moc rádi a pořád se dobírají a tropí si ze sebe šprýmy.
Vtip: Jsou dva collas a jeden camba u řeky Piraí, který protéká Santa Cruz. A collas/sevařani se chtějí stát jižany/cambas. A místní camba jim říká - když přeplavete řeku Piraí stanete se taky camba. První colla přeplave a je z něj camba. Druhý colla plave, ale nemůže a těsně u druhého břehu se začne topit a prosí svého kamaráda o pomoc. Ale on ho nechá colla utopit, protože je camba.

Obecné bolívijské vtipy. Koka se někdy míchá se sodou bikarbonou. A hodně vtipů je na téma, že nahodíš na udičku koku a ryby se vždycky vynoří a poptávají k té koce ještě bikarbonu...

Prezentoval jsem dva vtipy posbírané. Nejlepší vtip z hranice Kosova a Albánie. Kdy Albánec chytne zlatou rybku a ona mu nabízí splnit tři přání, když ji pustí a on to pořád nechápe. Tak mu říká, že ji před týden chytil jeden v Kosova a přál si velký dům, hezkou ženu a moc peněz a dostal to. A pak se rybka ptá Albánce, jaké je tvoje přání? On cvakne ákáčkem a řekne: Chci jeho  adresu.
No a pochopitelně nejvtipnější turkmenistánský vtip, který tady v bolívii opravdu je směšný. U nás moc ne. Kdo znáte, přeskočte.
Stojí koza a beránek u propasti, kterou musí přeskočit. První přeskočí beránek a za ním přeskočí koza a moc se směje. Beránek se ptá, proč se koza směje. A ona říká - beránku, jak jsi skákal, pohnul se ti ocásek a byl ti vidět zadeček. Beránek na to: Ale tobě je vidět pořád. Je to vtip pastevecký.

Na snídani přinesl Noel snídani, jmenuje se to enpanada de arroz/v toustovači mezi dvěma chlebíky zapečená vařená rýže. Nic víc. Je to neuveřitelně hutné a docela dobré.

Nové slovo nucita. To slovo padlo, když jsem si převlékal triko a bylo vidět jak jsem opálený. Ruce a krk spálený a zbytek jak pracovník vápenky.
Nucita je čokoláda napůl bílá a napůl tmavá, tak se od slunce opálí gringo.

Calientito je oblíbené pití na horách, kolem města Vallegrande. Je to sklenice čerstvě nadojedené mléka dolitá na dva prsty destilátem.

Víme, že do sedmdesáti let je požadováno, aby člověk pracoval. Pak je něco jako starobní důchodce. Stát se trochu postará a pomůže, ale nic výzrazného. K zápočtovým listům jsme se už nedostali. Taky neznám daňové zatížení ani strukturu státního rozpočtu, ale o tom asi příště.

Ráno jsem dostal rozlučkové video s Bolívií, které mě dojalo. Podělím se a moc díky: https://drive.google.com/file/d/1CgT1ZpvRFOPlkCyAoNGc9pidgid8h_Ge/view?usp=sharing

Vrácení motorky proběhlo bez problémů. Chtěli sundat tu kurtnu, která všechno drží pohromadě, tak jsem ji sundal a odpojit světla i tachometr, ať neplandají. Nějak to nacení a prý mi i vrátí něco ze zálohy, ale tomu něvěřím. Celý předek je rozsekaný a světla mají ulámané všechny držáčky. Buď to zůstane streetfighter nebo bude oprava druhá. Kupodivu přední ráfek srovaný hasákem se jim líbil, stejně jako nevadilo odpojené ABS a přední brzdy připojené napřímo.

Santa Cruz a období dešťů. Dneska přišla bouřka, intenzivní. Asi čtyřicet minut jsem musel počkat v prodějně Triumph než déšť ustal. Na ulicích i dvacet centimetrů vody. Před hodinou prázdné koryto řeky má teď hladinu výš než metr. Z půjčovny motorek mně vezl Juan de Dios v tandemu, tak jsem mohl za jízdy fotit.

Zbývá se sbalit a ve 21:45 odlétám zpět...

pátek 7. února 2020

Den dvacátý, předposlední...

Sucre -> Santa Cruz
Do cíle to mám necelých 500km. Ráno je mlžné a údolím se valí cancoury mraků. Vypadá to přesně... Tohle znám, tak raději jedu opatrně, abych někde omylem nepřejel Františka Peterku v jeho legendárním kostýmu s širákem a fajfkou: https://youtu.be/CyTxVY03P8I
Ze Sucre je to 250km nádherných rychlých serpentin alpského typu. Povrch je dokonalý asfalt. Pravda, občas kámen, občas půl jízdního pruhu za nepřehlednou zatáčkou sypáno sesuvem, někde leží psi, jinde přechází kráva. Opravdu pěkná cesta, modré nebe, co víc si přát. Krásně strávené dopoledne.
Pak následuje kruhový objezd, benzinka a cesta pokračuje směr Cochabamba, tam ale nejedu. Mým směrem na mě čeká 40km rozbitého asfaltu a šotoliny a pak skoro 200km opravdu mizerné úzké asfaltové cesty typu Tanvald/Vysočina. Cesty úzké, ale provoz obrovský.
Jak se cesta šplhá nahoru a pak sestupuje dolů, tak vede skrz mraky. Není to mlha, neprší, ale je tu mokro. Morká cesta, mokrý já. Místy hluboké červené bláto rozježděné od kamionů.
Do Santa Cruz de la Sierra vjíždím před pátou hodinou odpolední.
Nejprve jsem zamířil na mytí motorky a taky požádal, aby vapkou umyli i moje zablácené kalhoty a boty.
Ještě jsem se zastavil pozdravit v servisu, kde jsme dělali brzdy. Jen tak, pro radost, poklábosit a ukázat fotky zničeného ráfku. Kluci ocenili rovnání hasákem, prý je dobré vědět, že to jde.
Mají tady kousek za městem blátitou motokrosou trať a lákají mě, abych si zítra šel s nimi zablbnout. Obávám se, že nemám odvahu. Slibuju, že příště. Mám tady mnoho cílů, které jsem nenavštívil a spoustu offroadů, které jsem neabsolvoval. Myslím, že vrátit se, je dobrý plán. Ale už odmítám jet na motorce s 19" předním kolem.

V domečku Kristen a Noela mě vítají jako ztraceného syna. Sleduju pár kol karetní hry Loba, takový druh jihoamerikánských žolíků. Každé odpoledne hraje Kristen se svojí dcerou Paolou.

Vrátili se i oba kluci na motorkách a mají pro mě nějaký dárek. Jupí, mám triko LLAMAHA, heč. Juan de Dios si jde projet Triumph Tiger a baví se tím, jak kontrola trakce cuká na hlubokém písku, který je tady všude po krajích betonové cesty.

Dneska to bude povídací a tak trochu rozlučkový večer.

Fotek moc nebude, protože tento typ krajiny už nafocený mám, ale mraky byly super:

čtvrtek 6. února 2020

Den devatenáctý...

Tupiza
Vstávám opravdu v 7h ráno, poprvé  za celou dobu pobytu jsem si nařídil budík a byl potřeba. Loučím se kulatým majitelem hostelu, jeho paní se chtěla se mnou vyfotit, protože jsem první gringo z Česka, kterého tady mají ubytovaného. Je malinko chladno, ale nebe modré. V dáli je obloha temná a blýská se. Vyfotil jsem pár fotek, trochu se přioblékl a jedu si po krásném asfaltu, zatáčka střídá zatáčku.

Řekl bych, že nebude co zapsat, protože se vracím po asfaltu zpátky do Santa Cruz de la Sierra. Jenže...

Cotagaita
Malá vesnice po cestě. Pro jistotu jedu v nepromoku, trochu mží. Pak začalo pršel víc a pak opravdu moc moc a za městečkem Cotagaita se valí přes cestu z hor něco jako blátivá řeka, do toho nevjedu. Vidím jak proud unáší přes cestu kompletní kolo z náklaďáku, ano to těžké obuté, se železým diskem. Udělal jsem krátké video o chvilku později ten strom vlevo padnul a byl taky odnesen. Vpravo od cesty vidím fotbalové hřiště celé pod vodou.

Video deště a na konci i ta blátivá řeka, ale moc pršelo a tak jsem telefon nevyndával z držáku na řídítkách.
Jediný člověk, který z tohoto přívalu vody může mít radost je náčelník hasičů a pochvalně si může mručet: Jój, to je vody. To by sa hasilo.

Zaparkoval jsem pod střechou, dal si teplé kafé, suším merinové věci, pěkně v teploučku a poslouchám bubnování deště, který snad pomalu začne slábnout. Na obzoru se to už trhá. Počkám pár hodin než déšť ustane a budu pokračovat.

Je velmi úsměvné, že vesnička Cotaigata je 80km od Tupiza, po asfaltu, ale opět jsem se musel vrátit a kvůli zavalené cestě nešlo pokračovat.

Už chápu proč mají v každé dědině buldozer. Zhruba po dvou hodinách, ač pořád pršelo, začali se na ulici zase objevovat ňufající psi. To značí, že déšť brzdy skončí. Policisté odpálili tři dělobuchy, použili k tomu patku dopravní značky. Proč nevím. Jestli chtějí déšť rozehnat nebo jestli to znamená, že volají cestáře. Ale během půlhodiny přijel grejdr https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Grejdr

Počasí se lepší, sice pořád ještě prší, ale voda z cesty zmizela, auta už jezdí. Přijely dva autobusy ze směru, kde byla ta rozbahněná řeka přes cestu, řidič sdělil, že už je to průjezdné. Taky v tom dešti už zase jezdí malinké taxíky s plátěnou střechou.

Pokud by takový déšť zastihl člověka, klidně v autě na nezpevněné cestě někdo v horách, nezbyde než zaparkovat na bezpečném místě a čekat. Proto tady věšina lidí v kufru vozí něco jako základní expediční vybavení. Když počasí nepřeje, musí se počkat.

Piju si čaj maté de coca, je to opravdu jenom čajový sáček plný nasekané koky a je to taky jediná věc, která se dá legálně vyvézt. Pytlík sušených kokových listů opravdu v kufru riskovat nebudu.

Přisedl jsem s hrnkem čaje k nějakému strýcovi, co tam seděl s vnukem a zapředl jsem hovor na politické téma bývalého prezidenta jménem Evo Morales. Starší pán, na rudé čepici El Che. Živil se jako horník a probrali jsme kus jeho života. Do roku 2003 byla Bolívie naprosto nejchudší země v America Sur, co vytěžili americké firmy, z toho lidi tady moc neměli. Evo Morales to změnil, za 14 let dokázal změnit stav země k lepšímu, postavilo se opravdu moc nových cest a celkově se zvedla životní úroveň i těch nejchudších. Zaplatil to z těžby a exportu cínu, jakoby tu firmu američanům zestátnil/znárodnil. Jenže po těch letech začal být Evo víc doleva začal koketovat s komunismem podobným tomu na Kubě, tedy znárodnění soukromých podniků a plánované hospodářství. A to už bylo moc, navíc další volební období mít nemohl, zkusil změnit volební zákon a lidi se vzbouřili a teď mají prezidentku, jméno jsem si nezvládl zapamatovat.
Mladého kluka zajímalo, jak se žije v Česku a jaké výrobky produkujeme a jestli těžíme ropu jako v Bolívii. Pravda na Moravskou naftařskou jsem zapomněl, protože na ceně benzínu se to příliš neprojevuje.
Dopídili jsme se k tomu, že minimální mzda v Bolívii je 2200bol. ale obvyklá mzda je 2000bol. měsíčně. Celá rodina. Tady se to chápe zhruba jako 2 dospělí a 4 děti, taková rodina má měsíční náklady všechno včetně jídla asi 1000bol. Nezáleží jestli žijí v malém nebo velkém městě.
Pak jsme se rozloučili.

Dovnitř začali přicházet další a další lidé. Na oběd. Zastavily busy a všichni tady a naproti přes ulici pojedli.
Bylo na čase chystat se k odjezdu, pod mokré motoobleční si dávám teplé prádlo ostravské firmy Restless, které hřeje i když je mokré. Oblékám si plastový bodyarmor a u nejbližšího stolu sedí tři paní a jedna říká, že vypadám jako robot.
Nedal jsem se a strojovým pře-ru-šo-va-ným hla-sem říkám: No-soy-má-qui-na. Ten-go-al-ma. Soy-un-hom-bre. (Nejsem stroj, mám duši. Jsem člověk.) Fakt se holky, věkem lehce přes padesát, váhou lehce přes sto, smály. Trochu jsme se zavykládali a pak přišel řidič jejich autobusu a vyzval je, že se už čeká jenom na ně. To byl úprk.

Trochu řeším motorku - s majitelem jsem v čilém kontaktu přes whatsup. K nehodě jen řekl, že je moc rád, že se nikomu nic nestalo. Poškození motocyklu pochopitelně odečte ze zálohy, kterou jsem tam nechal. Je fajn, že přední ráfek po opravě hasákem vypadá na první pohled skoro jako nový, jen trochu odřený, ale hlavně rovný.

Ještě dneska ráno jsem si řekl, že přijedu na křižovatku Potosí/Tarija a podle nálady a předpovědi počasí se rozhodnu, jestli dám dálniční přesun na server směr Toto Toro, které jsem pořád nenavštívil a nebo to stočím na jih do Tarija, kde to už znám. Přespím ve stejném hostelu a další den po pěkné nové dálnici dorazím do Santa Cruz. Podle počasí a času to vypadá na toto nejrychlejší a nejsnazší řešení. Jenže ! bych málem zapomněl na národní park Liščí chup a offroad skrz něj. V případě deště neprůjedné. Z Tarija do Santa Cruz se po asfaltu dostat nedá.
Křižovatku míjím směr Potosí, přijíždím ze strany Cerro rico/Bohatá hora. Z té strany, kde se aktuálně těží. Na benzince jsem se konečně zbavil druhého kanystru a zcela doplnil nádrž.

Výhledy jsou pořád krásné. Abych to sroval s výhledy u nás doma. Je to jako stát u Barborky na Buchlově, dívat se do kraje, vidět Bílé Karpaty, ale za nimi ještě nevím, třeba aspoň Fatru a v dáli Tatry...

Sucre
Skoro jako doma. Stejný hostel s parkováním pro motorku. Začala škola a malí čističi bot zmizeli. Zůstal tady jen jeden. Sám říká, že je profesionál. Padesátpět let na náměstí v Sucre čistí boty. Požádal jsem ho o pomoc. Moto boty mám od bláta a nemůžu vejít ani do restaurace. Chtěl jsem vyčistit boty jenom trochu - on řekl, že dělá pouze dokonalou práci - budiž. Rozepnul jsem přezky, vysvětlil jsem mu, kde je bota kožená a má smysl ji opečovat a kde je nesavý plast a stačí ho utřít. Na vnitřku motokalhot - Rockway enduro koncept - díky, Pardále; mám od kolen dolů pravou kůži. Tak tedy byla nakonzerována a vyleštěna i ta. Byla to velmi drahá služba - za 50bol. - vzhledem k tomu, že má boty mají asi 10× větší plochu než polobotky a vypatalal na mě hromadu krému a času, platím rád a s úsměvem. Jsem jako ze škatulky. Kéž by zítra nepršelo, boty vypadají fakt jako nové.

Večeře opět z lamího masa a dvě vajíčka navíc. Mňam. Lomo/lamí maso mně bude chybět. Víno stolní, červené, běžné - přesně tak vypadá moje objednávka - chutná skoro jako Dornfelder.

Fotky, místy s popiskami viz https://photos.app.goo.gl/WorASETerkJoDeDe9

středa 5. února 2020

Den osmnáctý...

Tupiza, den opočinkový
Protože jsem offroadový výlet kvůli defektu musel definitivně zrušit a čeká mě už jen dvoudenní návrat po asfaltu do Santa Cruz, tak si ve městě Tupiza dopřávám pohodu a klid. Konečně je čas projít město a poklábosit s místními.

Parta strýců na autobusové/taxi zastávce, která vypadá víc jak pánský klub než zastávka,  zastaví mě. A všechno je zajímá a mě zajímá všechno. Pak přišel jen starší pár, pravděpodobně jediný vousatý místní boliviánec a chtěl se vyfotit se mnou a pak si nás fotili i ti strýci ze zastávky. Taková odpolední pohoda.

S obědem jsem nespěchal, paní měla v té hospůdce pár turistů a malé dítě v kočárku, tak jsem si ho pohoupal. A pak jsme řešili, že už i tady v Bolívii začínají být holky, které záměrně odkládají mateřství až na 25 let života. Žalostnila nad tím, jak je to na první dítě pozdě a tohle, že je její třetí. Vtipné.

Navštívil jsem místo, kde jsem nebyl od maturity. Jdouce kolem nějakého podniku, otevřené okno a oslovili mě paní uvnitř. Tak mě vcuclo kadeřnictví. Že vypadá jak Sorbo ze seriálu Herculec, až jsem se styděl. Že se musí postarat o moje vlasy. Tak souhlasím, ale jenom zastříhnout konečky. Seděl tam mladý Argentínec, kluk s melírem, který tady pracuje; pak holka, která se o mě starala a paní majitelka. Tak jsme načali různá témata. Ona je aktivistka, byla i na demostraci v Buenos Aires a ukazovala fotky s kostičkovanou vlajkou Whiphala. Vzpomněl jsem svůj výlet k monumentu El Che. A zjišťoval jsem, jak vnímá tuto historickou figuru. Mají to tady jako symbol boje proti sociálnímu útlaku. Socialismu říkají jasné ne, ale jsou sociálně citliví, hlavně s ohledem na Pány Bolívie, což jsou ti indiáni z vysočin, kterým se, teď už vím, že hanlivě říká chulos. I ti nejchudší musí mít možnost se uživit.
Ptala se mě na životní náklady, jídlo,  bydlení v Santa Cruz a srovánala tady s koncem světa Tupiza, kde je poslední benzinka a 25km odtud byla významná bitva o nezávislost v roce 1810.
Mají tady také Muzem nezávislosti, které je snad v každém městě.
Vnímám Bolívii jako svobodnou zemi, kde si každý může realizovat své sny. A to s nadšením odsouhlasila.
Seděl jsem v kadeřnictví asi dvě hodiny, pečlivě mě přerovnali každý vlas a odcházel jsem se slušným copem. Pravda, byla to služba z těch drahých, tedy za 20bol. Nabízeli i mytí, pak tady že mě ostříhají nakrátko a vlasy odkoupí, paní dokonce našla asi deset pěkných fotek stárnoucích mužů s polodlouhými vlasy, asi z nějakého gay webu. A tuto možnost jsem zdvořile odmítl s tím, že na takový účes mám málo tetování a svalů.
Pořád chtěli všichni tři vědět, proč mám dlouhé vlasy, když nejsem holka. Možná proto ten gay web.
Paní se taky rozpovídala o tom, jak jim tady bují rasismus a že se jí to nelíbí. Myslím, že zaměnila slovo rasismus a xenofóbie, tedy negativní vymezení se vůči cizincům. Ona s tím prý problém nemá. Ale na otázku, zda by u sebe nechala přespat někoho z Venezuely řekla jasné NIKDY.
Jsem v kadeřnictví, tak jsem načal téma homofobie, protože vím, že ještě před rokem 2000 být 4% znamenalo naprosté vyčlenění ze spoločnosti, nemožnost nakupovat na tržišti a prakticky to vedlo k přestěhování jinam.
Říkají jim tady mariposas=motýli. A dneska se to ve městech společensky přehlíží a nemluví se o tom, ale nevede to k nějaké sociální destrukci.

Další místo, kam mě dovedly náhodné kroky byl obchůdek s drobnostmi, různé rukodělné výrobky a tady trochu obchod se suvenýry, trochu farní obchůdek Glorie. Vede to tady paní původem ze Španělska, žije v tomto městě osm let, má manžela Bolívijce, dvojí občanství, které jí přiznali teprve před třemi roky a hlavně ví, že tu bude navždy gringo=cizinec.
Trochu jsem vzpoměl to, že si tady můžu projet bez helmy na motorce kolem policisty a nikdo to neřeší. Je to tak, policie tady řeší ty důležité věci, třeba bezpečnost a drogy.
Založit firmu vyžaduje jen základní registraci k identifikaci tržeb, taková jejich verze EET. Věci jsou tady sin factura/bez dokladu stejně drahé, ale dělají prodejce šťastnějšími. Prodávat na tržišti cokoli nevyžaduje povolení, jen se platí městu drobný poplatek za místo.
Má kamarádku Argentínku, která tady žije taky spoustu let, ale občanství nedostane, protože tady není vdaná, ač má rodinu a její děti mají bolívijské občanství. Řeší to tak, že jednou za tři měsíce zajede na hodinu a půl vzdálenou argentínskou hranici, přejde celnici tam a zpět a má zase vízum na tři měsíce pobytu.

V cafetérii u dvojitého espressa rozebíráme školství. Už konečně vím, proč ráno vídám děti v uniformách. Prázdniny mají jenom jeden měsíc v lednu a pak tři týdny někdy v červenci. Je vidět, že jsem to předtím nepobral správně. Teď to dělám tak, že si poslechnu výklad a pak to celé vrátím zpět, jak jsem to pochopil, jinými slovy a je to.

Zatím nejlepší výstup mé španělštiny je, že mě tady považují za argentínce. Jupí. Stačily tři týdny a docela jsem se rozmluvil, teď ještě číst a číst a nasát dostatek slovní zásoby, ale na to bude spousta času doma.

Dopoledne, možná do odpoledne jsem řešil motorku a zbytek dne příjemně prozevlil. Brzy ráno chci vyrazit na cestu dál, vlastně zpět. V krámečku z alkoholem jsem našel vylepšenou verzi oné vínovice, co jsem už pořídil. Palírna je tady poblíž, proto lahvinka je tady levnější než v supermarketu v Santa Cruz de la Sierra.

Dnešní den považuji za úspěšný, protože jsem moc nevěřil, že se podaří dát motorku dokupy a měl jsem pocit, že odtud pojedu s motorkou na vleku, či autobusem. Bus terminal tady je a jezdí odtud přímé autobusy do Santa Cruz, Sucre, Potosí, La Paz...

Tupiza je místo podobné Uyuni, ale hezčí. Je tady spousta turistických firmiček, které pořádají mnohodenní výpravy na Salar a doporučil bych, kdyby někdo chtěl na Salar, ať začne tady místo v Uyuni. Nabídky těch výletů jsou zajímavé.

Na ulici jsem viděl za celý pobyt první českou motorku tady zn. ČZ. A pod ní loužička oleje, jak si značkuje.

Nic zajímavého jsem nevyfotil, nezaslouží si to svůj odkaz, fotku s pěkným copem nebo vousatého bolívijce přihodím k nějakým fotkám příště.

Je skoro deset večer na konci ulice je nějaký rej. Dechovka. Lidi tančí. Je to zkouška na karneval/fašank, který se blíží. Na jedné straně ulice zkouší dechovka, na druhé straně o kousek dál cifrují kluci a vzadu zkouší holky nějaké tance. Z důvodu etnologického výzkumu je video pravděpodobně neúnosně dlouhé, ale proklikejte to. A hlavně malý Štěpánek Vaškových by sa mňél podívaj, jak sa cifruje v Tupize v Bolívii.
Video viz https://youtu.be/RhERz53hX7A

Den sedmnáctý a půl dne následujícího...

Tarija
Ráno balím a když jsem vyzvedával motorku na parkovišti pod tržištěm, tak jsem musel dofouknout přední kolo.
Cesta Tarija směr Potosí je nádherná horská kliklatá cesta s nádherným povrchem. Všude kolem rostou kaktusy a vypadají děsivě. Doufám, že se v noci nehýbou. Po krásných padesáti asfaltových kilometrech odpočuji na nezpevněnou šotolinovou cestu, pokrytou červeným prachem. Offroad 170km horami a výhledy. Krajina se neustále mění. Po cestě je jenom jedno městečko Impora, u kostela seděl strýc, četl si noviny a říkal, že autobus tudy jezdí jednou denně tam a pak další den zpět. Až do města Tupiza.

Tupiza
Široké cesty, veřejné tržiště, náměstí, obrovské ulice. Vede tudy aktuálně nepoužívaná železnice. Mají tu dvě benzinky a pak v širokém okolí už není žádná. Směruju k místám se jmény Barevná laguna, Zelená laguna nebo skalní útvar Árbol de piedra (Strom z kamene).
V plánu bylo 600km offroadu, tedy asi 36litrů benzínu s sebou. Pořídil jsem dva kanystry, sbalil se a protože z předního kola nemám dobrý pocit, chtěl jsem si v servisu kolo sundat a dát dovnitř duši. Strávil jsem s tím aspoň hodinu a postupně navštívil tři pneu servisy, soustružníka a nikdo mě nedokázal pomoct. Tak jsem to aspoň zkusil. Vtipné bylo, že si opakovně mysleli, že jsem z Argentíny.

Z Tupiza vede cesta klikatá, občas v protisměru náklaďák, občas autobus. Nechápu, jak projede, když místy je od vody vnější jízdní pruh pokleslý nebo úplně sesunutý.
Zastavuji na výhledech a kochám se. Do nekonečna se kupící hory, modrá obloha. Konečně jsem potkal lamy, které byly ochotné nechat se fotit. Stály dvě na malém vršku, vyhřívaly se na sluníčku a odmítali z vršku slézt. Přiblížil jsem se docela blízko. Mylím, že finta je v tom, chcípnout motor a jít v helmě se spuštěným slunečním štítem, takže nemohou vidět oči a utéct.
Lamy jsou označené, že někomu konkrétnímu patří. Ptal jsem se majitele lam a říkal, že někdy jeho označené lamy přivedou domů i nějaké lamy neoznačené. Další den už jsou všechny jeho.
Ale když přijdou cizí označené lamy s těmi jeho, tak je nechá spolu a pak si to nějak přeberou. Přeznačit něčí lamu je krádež a to tady nikdo nedělá, lam je tady pro všechny dost.
Pak jsme se bavili o množení lam a úplně jsem nepochopil, jestli se lamy vyrodí samy, nebo jestli jim musí pomáhat.

Po padesáti kilometrech jsem opět musel dofouknout přední kolo. A na 82km jsem trefil nějakou příčnou drážku, přední kolo ušlo a než jsem stál, tak se přední bezdušová pneu svlékla z obou patek a plandala uprostřed.
Blíží se večer. Chvíli jsem se snažil to nějak spravit, ale bez nářadí to nenasadím.
Zvolil jsem tu jedinou správnou možnost. Otočil to zpátky do Tupizy. Je dvacet hodin, slunce zapadlo, měsíc září nebe nad hlavou bez mráčku a v dáli bouřka. Jedu s prázdným předním kolem, jak se říká "po ráfku" ale ta pneu tam je.
Návrat byla ta nejdrsnější a nejlepší enduro škola jakou jsem zažil. Motorka s prázdným předním kolem se nedá řídit. Tedy dá se řídit vlastně jen směrem působící síly zadního kola a pevným úchopem řídítek. Asi jsem se s řídítkami moc prát nemusel, ke konci zjišťuju, že jsem 80km s pneu plandající mezi vidlicemi zajel za tři a půl hodiny po docela nepěkné a místy kamenité cestě a jel jsem z nadmořské výšky 4000m do 3000m.
Nejel jsem rychle, každých deset a pak pět kilometrů pauza pro odpočinek rukou. Ač je v horách po slunce západu chladno, tak mě záhřálo řízení.
80km bez přední pneu v této nadmořské výšce za tři a půl hodiny považuji za solidní sportovní výkon.
Lamám svítí oči červeně. Když jsem uviděl první dvě červené tečky, zajímavé. Pak se jich rozsvítilo desítky. Vzpomněl jsem si na Epizodu IV Hvězdých válek a raději zmizel, než přijdou a rozeberou mi motorku.



Jižní kříž
O tomhle jsem snil jako kluk. Kdo nečetl edici Knihy odvahy a dobrodružstí? Má oblíbená kniha Pod plachtami kolem světa. Vždycky tam v námořní navigaci na jižní polokouli bylo toto souhvězdí zmíněnou jako důležité. Vždycky jsem ho chtěl vidět.
Po cestě se nad hlavou ukázaly hvězdy, jižní obloha. Mé poprvé, předchozí dva týdny bylo zamračeno a v Uyuni prach zakryl oblohu. Dívám se na oblohu a nevidím to, co znám. Nejsem žádný astronom, ale v telefonu mám hvězdnou mapu oblohy, takže spolehlivě identifikuji jednotlivá souhvězdí. Stojím vždycky na horizontu někde výš něž 3800m nad mořem a jediné světelné znečištění mám kousek měsíce za zády. Použil držák telefonu a motorku jako dokonalý stativ a mám tu nejromantičtější fotku, jako si lze představit. A na ní září dole souhvězdí Jižní kříž.

Tupiza, dneska opět
O půl dvanácté jsem doplandal do hostelu. Je jich tady mnoho. Pokoj pro sebe, sprcha a toaleta společná. Platím 40bol. za noc. Když jsem sundal zpracoval pana domácího, kulatý, relativně mladý kluk s tváří vypoulenou kokou. To jsem zapomněl zmínit. Už ráno jsem si za 10bol. koupil svůj pytlík sušené koky pro jistotu. Před cestou zpět jsem se napil a nacpal si pravou tvář hrstem lístků. Fungovalo to výborně. Bezpečně, bez pádu a s dostatkem energie.
Ogara jeden bolívijský slíbil, že hned ráno sem dostane svého mechanika a zkusí mně nějak pomoct.  Koka lidi sbližuje.
Byl jsem opravdu unavený, než jsem se ubytoval a zabezpečil motorku venku bylo už po půlnoci. Ani nevím, jak jsem padl do kanafasu. Zápisek a fotky musí počkat, potřebuji spát.

Ráno mě prakticky probudilo klepání, že mechanik je už tady. Mrknul na přední kolo a řekl, že to on dělat nemůže, ale doporučil jiného. Hosteliér to nevzdal a jel se mnou. On si vzal malé taxi a já plandal za nimi. Rovně to jede pěkně, ale zatáčet je kumšt.
Bylo to příjemně strávené dopoledne. Naproti sobě přes ulici je gomería=pneuservis a taller de motos=motodílna. V motodílně měl cámara=duši 19palců, sice jen 90/90 ale to nevadí. Mám duši přes hruď a mířím do pneuservisu. Chlapík v pneuservisu nemá imbus 17mm na povolení osy přeního kola. V motoservisu se borec snaží to nějak vymyslet. Nejprve navařil 17mm matku na šroubek a moje poznámky a nedostatečné tloušce dříku šroubu a matičce, která má příliš malou plochu na přenesení síly nebral vážně, řekl jen veremos=uvidíme. A po třetím zabrání ulomil vyrobený svařenec. Mezitím se už scházeli místní. A ptal jsem se po nějaké jiné dílně, kde bych si půjčil takový klíč. A uličané říkali, že tam kousek má autoservis jeden gringo=cizinec, ale ten nic nepůjčí, nepodporuje místní. Tak říkám, že jsem taky gringo, že by to mohlo vyjít.
Autodílna velká, měli všechno, ale takový klíč ne. Největší imbus měli 10mm a pak jeden vyrobený 19mm. Jinak nic.
Vrátil jsem se, a to už můj mechanik uspěl. Má dílnu otevřenou do ulice, je tam s ním manželka a podává mu klíče a radí mu, venku mají kočárek s dítětem. Taková rodinná pohoda.
Svařil dva dlouhé šrouby 17mm dříky k sobě a s velkou ráčnou přední kolo povolil a sundal.
Přes ulici do penuservisu, sundat pneu. Chlapík byl ochotný a udělal přesně, oč jsem ho požádal. Sundal pneu a opravdu poctivě pošel každý milimetr v zářícím slunci, jestli netrčí nějaký drát dovnitř. Vše vypadá vpořádku. Ráfek vypadá otřesně, jako takový podivný mnohohran. Chci to srovnat, bere kladivo. To jsem ho zastavil, nemůže bušit do hliníkového ráfku kladivem, navíc když ho má položený na zemi na brzdovém kotouči. Pěkně hasák nebo velký francouzák, či co to bylo a opravdu ráfek srovnal. Něco ven, něco dovnitř. Vypadá skoro jako zánovní.
Chtěl jsem dovnitř mezi pneu a duši dál pruh gumy jako případnou ochranu. Znají to, říkají tomu ponchillo - rozstříhnul podélně starou duši a do ní dal tu moji novou a celé to vložil do pneumatiky a obul.
Než pneuservis oservisoval mě, tak kolem zastavovali taxíky a za 3bol. jim dofoukávál kola. Má vyvedený vzduch až k silnici.
Kolo opraveno, nafoukáno. Pneuservis si řekl 20bol. to znamená, že to byla "drahá oprava" dal jsem mu ještě 10bol. navíc za srovnání ráfku.

V motoservisu mně zkompletovali motorku. Strávili se mnou dobré dvě hodiny. Svařovali improvizovaný klíč - jasně, že bez ochranné kukly. Ptám se, co budu platit a borec se jen usmál a řekl, že by se chtěl projet na Triumph Tiger 800. Jakože jasně, aby zkusil, jestli je to všechno vpořádku... Tak jel. Bez helmy. Vrátil se za možná patnáct minut, vysmátý a říkal, že mu tygr změnil účes. Pak se ještě chtěl se mnou a s motorkou vyfotit. Tomu říkám služby.

Mít tady někdo dílnu vybavenou tak, jak měl děda ve Veletinách, tak by to tady chápali jako fábrika/průmyslový provoz. Z motodílny jsem měl pocit, že mám v garáži víc nářadí než ten kluk tady. Ale oni si umí poradit, já ne - zatím.

Jsem připraven zase vyrazit. Opouštím myšlénky na barevné laguny, budou muset zůstat napříště. Lehčí motorku a musím se naučit řešit defekty na cestě.

úterý 4. února 2020

Den šestnáctý...

Santa Cruz ráno
Balím motorku na cestu, nějakou vodu, trochu jídla a kolem osmé můžu vyrazit. Přemýšlím se vydat. Na sever nebo na jih?
Volím Jih.

Krajina se mění, vše je zelené, kolem cest louky s krávami nebo lány kukuřice (nebo slunečnice?) Nejprve je to pár set kilometrů rovně a bouřka, která byla v dáli se kvapem blíží. Ač mám nepromok, je to přívalový déšť, který bolí do rukou. Ten typ deště, který když zastihne strýca na Antoníčku na půti, tož než rozevře deštník, má vodu v holénkách a zplihlý klobůk přes uši jak kokršpaněl. Tedy během půlhodinky jsem mokrý skrz.
Pak vysvitlo sluníčko, nebe modré a já absolvoval první policejní kontrolu. Řidičský průkaz. Hm, pas. A dotaz policisty ať předložím carné de conducir internacional. Tak mu říkám, že Bolívie nemá podepsanou žádnou ze dvou smluv o mezinárodních řidičácích, tak mám pro jistotu oba. Zklamaný nebyl, opravdu se smál. Po cestě jsou mýtné brány a u nich občas policejní kontrola. Mýtné brány motorky projíždí, ale běda, když nezastaví u policisty. Většinou jenom mávne, ale je potřeba zastavit a podívat se.
Na této kontrole sbalím mokrý nepromok a crčí mně z rukávů voda. Slunce vypaluje a věřím, že po cestě pěkně proschnu.
Druhá policejní kontrola byla vtipná. Policajt si mě zavolal, říkám co že chce, jestli dokumenty a on že si chce pohlédnout motorku a že by chtěl takovou motorku řídit. Zdržel jsem se dlouho a ostatní řidiče jenom odmával, aniž by se díval.
Na takových kontrolách taky bývá napsáno, že pokračovat dál s autem bez poznávací značky je zakázáno. Jenom vás s autem bez SPZetky otočí zpět.

Villa montes
Pěkné město u Národního parku Aguaragüe, kde by se dalo rozumně bydlet, kdyby někdo chtěl zkoumat národní park. Je opravdu horko, tak horko, že jsem rád, že si v kalhotech a bundě vezu vlastní pařeniště a výborně se chladím tím, jak schnu.
Už po cestě do Villa montes začaly nádherné serpentiny, klikatá cesta s dokonalým povrchem. Pravda, místy leží v jízdním pruhu hejno krav, jindy stojí kráva/býk/nerozpoznáno uprostřed cesty a odmítá se hnout. Na motorce není problém, ale jestli uhne tomu kamionu v protisměru, uvidíme.
Další mýtná brána a začíná další cesta, krásná dálnice mizí za zatáčkou. Vyrazím a po dvou zatáčkách asfalt skončí, začíná průjezd skrz Aguaragüe, znamená to v guaranštině liščí chlup/srst. Guaranština je jeden z myslím 35 účedních jazyků, které jsou v p.t. Mnohonárodnostním státě Bolivíe k užití.
Cesta se zúží prakticky do jediného pruhu, zakouslá do oranžové skály, dole meandruje divoká řeka, povrch cesty je šotolina, písek, místy sesypané kamínky a kameny. Bez svodidel, hluboký sráz dolů. Velmi podobně vypadá Cesta smrti u La Pazu a i tady mě čeká pěkných 90km offroadu.
Teď už Triumph Tiger 800, úprava streetfighter, typ Venóš.
Pravda, v úzkém průjezdu mezi dvěma skalami jsem v protisměru potkal náklaďák Coca-Cola, cesta se používá. Na úzké motorce není problém. Po tisící děkuji za to, že jsem sbalený do výšky a že nemám široké boční kufry. Nevím, jak by to dopadlo v autě, protože řidič náklaďáku nedal výstrahu a určitě do zatáčky neviděl. Možná to byla chyba psa.
Na nepřehledných úsecích jsou domečky a v nich je chlap a pes. Myslím, že pes je signální a lidská obsluha se stará o potřeby psa. Budky jsou umístěné tak, že na sebe přes údolí asi vidí. Tohle je jediné místo v Bolívii, které jsem navštívil, kde neplatí teze: kde je osídlení nebo vede cesta, tam je i signál mobilního operátora Entel. Liščí chlup je offline.
Se sjezdem do údolí se cesta změní na šířku čtyřpruhé, pořád šotoliny. Je to příjmená rychlá šotolina, kamení velikosti polovičního makadamu buší do krytu motoru a jedu si krásných sedmdesát nebo osmdesát kilometrů v hodině, ve stupačkách a připadám si, že zkušenosti nabyté v offroadových vyjížďkách u nás měly smysl. A předjíždí mě strýc na skůtru. Pak další motorka, vzadu naložené dva pytle snad brambor s křížem přivázaný rýč. Ano, tady běžný třicátník s motorkou má najeto po nezpěvněných cestách=v offroadu víc, než my v Evropě najedeme za celý život.
Dalších padesát kilometrů a jako rozjetím kouzelné žáby je za dalším horizontem opět dokonalý asfalt, dva široké jízdní pruhy, uprostřed nová žlutá dvojitá plná čára. Je to před dvě stovky kilometrů zatáček, stoupání, klesání mezi zelenými homolovitými horami a oblohou blízko, že se na ni dá sáhnout.
Smráká se. Na další mýtné bráně, mě policista vyzve, ať si nastavím světla, aby mu svítili na hruď a ne do očí. Tak jsem povolil kurtnu, která drží celý kokpit pohromadě, nastavil jsem světla níž a on se zajímal jak se stane, že taková velká motorka má světla na špagátku.

Většina malých sídel po cestě se jmenuje podle svatých, na směrovník by stačilo nahoru připsat modleme se a dole orodujte za nás. Města podle svatých, ale vždy mužů. Po svaté holce se občas jmenuje nějaký most - Puente santa Ana, santa Bárbara...

Tarija
Celým jménem Villa San Bernardo de la Frontera de Tarixa=město svatého Bernarda z hranic s Tarixou. Je to slušně velké město, založené v 16. století, vzhledově podobné Cochabambě nebo Santa Cruz.
Toť má dnešní cesty cíl. Necelých 700km ze Santa Cruz a se soumrakem, plný radosti z pěkného offroadu jsem našel ubytování dvě ulice od náměstí za 70bol. se sprchou a klimatizací; hned jsem všude rozvěsil mokré věci a přepnul klimu na vysušování. Parkování motorky v podzemní hlídané garáži ochodního cestra za rohem od bydlení za 5bol. do rána. Otevírají v osm. Ideální.

Pak už nic zajímavého, procházka městem. Ráno zkusím něco vyfotit. Na večeři milanesa neapolitana=řízek/šunka/sýr. Přišel za mnou nějaký člověk a říkal, že je umělec. Já mu na to, že to vidím, že se to pozná podle toho, že má kolem krku šátek i když je horko. Smál se a nabídl mě ke koupi své jedinečné skvosty. Tak jsem si ho alespoň vyfotil.

Zprvu to vypadalo, že kvůli dešti fotky nebudou, pak jsem si říkal, jestli to neotočit, když ten přívalový déšť odhadly předpovědi na srážky čtyři milimetry s pravděpodobností šesedát procent.

Fotky viz

pondělí 3. února 2020

Den patnáctý, odpočinkový...

Santa Cruz
Neděle, den odpočinku a regenerace.
První mši v katedrále sloužil biskup a lidí bylo plno.
Dneska mám v plánu nedělat nic, proto není co psát.

Vyrazil jsem místního parku kultury a oddechu/bioparku Güembé. Video řekne víc, než bych dokázal napsat.
Válet se v bazénu bylo velmi příjmené. K večeru jsme vyrazili od Noela na besedu ke strýčkovi, který má velkou Toyotu a zajistilí transport na letiště. Strávil jsem příjemnou hodinku se studentou medicíny a jejími dvěma bratry, kteří jezdí na motorkách a jsou nadšení do postapo filmů. Tak jsme si pak prošli nějaké fotky a bylo to příjemné setkání a klábosení o hloupostech.

Jak tráví čas, když mají prázdniny? Motorka, fotbal a hlavně kolo. Pořád chtějí všichni jezdit na horských kolech po horských cestách.

Nové slovo z jazyka quechua: akulliku=žvýkat koku.

Je neděle a tady je všude párty už od soumraku. Odpoledne se hrál fotbal. Jen tady kolem pěti cuadras/bloků jsou tři hřiště. Většina soukromých obchodů a stánků kromě supermarketů a velkých obchodních center má zavřeno. Mají šestidenní pracovní týden, sobota je pracovní. V neděli je klid a hlavně večer se všude pije, hraje muzika a všichni se baví.
Ptal jsem se, jak je možné, že se tam baví a pijí, když je zítra pracovní den. A odpověď jsem dostal třikrát prakticky stejnou: Ano je, pero hasta mañana=ale až zítra. Navíc, jestli mohou pracovat v pondělí podle bolívijského čau, tak není problém. Malé soukromé obchůdky nemají napsanou otevírací dobu, nikde. Jsou soukromé a buď otevřené jsou a nebo ne a to každý vidí, tak proč se svazovat pravidly. A když nebude otevřeno tady, tak za dvěmi bloky jsou tři podobné obchody.

Pár fotek s popiskama: