Santa Cruz de la Sierra:
Let dobrý. Jedenáct a půl hodiny v letadle. Palubní obrazovka se chlubila, že letíme rychlostí 1050km/h. Já jsem naměřil 997km/h. Moc se mně nezdá, že by Boeing lítal mach1.
Roste ve mně pocit, že podle toho, co tady jezdí za káry emisním očištěním celé Evropy planetu nezachráníme. Toyota ve které jedeme z letiště měla své nejlepší roky za sebou už v divokých devadesátých.
Učím se místní pravidla. Červená na semaforu znamená zpomal. Absence pružení na straně spolujezdce znamená, že na panelové cestě skáčeme jen 80km/h. Ať autu nekřivdím, je možné, že na pravé straně má sportovní podvozek a na levé terénní.
V Santa Cruz de la Sierra mám ubytování u Noela, otce Diegova. Už tady mám prvního kamaráda, říkám mu comandante america, má pět let na triku znak marvelovského hrdiny a řádili jsme od rána. Bylo mu pět a chodí do školy. Tady děti jdou povinně v pěti letech, mohou i od čtyř. Do školky mohou od tří do pěti, pokud chtějí rodiče. Moje španělština stačí na to, abychom rozmnožovali dinasury a krmili mladé. Na dvorku si se mnou chtěl hrát s pistolí. Přišli jsme spolu na to, že je třeba si víc povídat a hrát a méně střílet. A tak si jsme sehráli situaci, kdy ho v temné ulici přepadne někdo moc ošklivý a chce ho okrást. A chlapec chtěl hned použít zbraň a střílet. Tak jsme si vysvětlili, že když mě jenom spoutá a uvrhne do vězení, tak je naděje, že se třeba zlepším. Ale to jsem si nevšiml, že už nás pozorují a poslouchají všichni dospělí a staří. Edukaci jsem zvládl a pro ty starší jsem pak dodal, že chápu, že někdy je použití zbraní bolestně nezbytné. Ještě že jsem se v letadle prokousával deníkem El Che. Slovní zásobu na komunikaci s o válce, revoluci včetně zbraní a munice už mám.
Motorka by měla být přichystána v devět, mám spousta času, postupně vykládám se všemi, co tady bydlí. Počasí dobré, hic, vlhko a v motokalhotech je fajn. Už si tvořím mikrolima.
Přesvědčují mě, že je tady voda z vodovodu pitná. V Santa Cruz de la Sierra ano, ale pozor La Pazu nebo Chocabambě ne. Je třeba se zeptat někoho důvěrychodného.
V devět jsem zkusil vyzvednout motorku, vtipné je, že obrovském městě je firma, kterou hledám Eurobike.com.bo necelé 4km od místa, kde jsem a kde budu parkovat za pořádnou branou motorku. Pro informaci Eurobike.com.bo úplně pronájem motorky nenabízí, to je sólo akce majitele, ale to jsem zjistil až později.
Jsem v 9 na místě, nikdo o ničem neví, ale já jsem telefonoval a mluvil přímo se šéfem. A on potvrdil před týdnem, že motorka bude dnes. Bylo třeba trochu doupravit cenu, po telefonu slíbil za 30USD na den a nakonec to vyšlo stejně jak půjčení motorky ve Španělsku. Platit se kartou dá, to není problém. Ale oni počkají až mají peníze opravdu na svém účtu převedeny a trvá to prý tak dva až tři dny. Tolik času bez motorky nezvládnu. Město je třeba protoulat a mám tipy od paní domácí a Noela, co všechno zajímavého vidět.
Takže myšlenku o platbu kartou opouštím a jdu vybrat z bankomatu hotovost, ač se jedná o papír říkají tady: en metálico. Motorku budu mít připravenou ve tři odpoledne.
Santa Cruz de la Sierra, bankomaty:
Je jich v obchodním cetru třeba osm budek vedle sebe. Praží sluníčko, ve stínu 30°C a vyleze to až na 37°C. Každý bankomat má domeček se skleněnými průsvitnýmj dvířky, komplet neprodyšně se zavřivším, když vejdu. Přesně takto se cítí chilli paprička ve skleníku, taky červenám a pouštím šťávu. Mám dvě karty a osm benlomatů, to je 16 pokusů na poprvé. Pak identifikuju, že některé jsou offline chvílemi, na jednom spadl Windows XP. Pak zjišťuji kolik je zvykem si vybírat a kolik který bankomat umí dát. Trvalo to dlouho, ale podařilo se po stupně po částkách 2000BOL vyplacených v padesátkách, stovkách a sem tam nějaké dvoustovce. Svírám v ruce pakl peněz, obrovský tak, že netuším kam ho strčit. V tom skleníku mám pocit, že je to má mzda a já jsem si ji tady aktuální analýzou situace vydělal. Stejný problém totiž mají skoro všichni, tak jim radím, že občas se to zobrazí s chybou, ale stisknutím kombinace tlačítek kolem displeje se to dá obejít a pokračovat. Jak dělám poslední výběr jsem ukázal paní ve frontě za mnou a myslím, že oni to už pak řeknou.
Dařilo se mně na to přijít jenom proto, že online v mobilu sleduji, jak se transakci daří. Kreditní karta MasterCard funguje, debetní VISA karta ne.
Santa Cruz je obří a ještě větší. Moderní budovy a obchodní centra velké jak pět Zlatých jablek nad sebou a pak domečky typu italský nebo španělský venkov. Občas asfalt skončí a je písek a pak zas pokračuje asfalt, nikdo to neřeším. Už chápu, proč tady tak trpí tlumiče.
Když se vezu v autě se zbytky zadních tlumičů a jedeme za autobusem, tak bud staví tam, kde ho někdo mávnutím ruky s palcem stopne a vlastně tak nějak přibrzdí a cestující velmi rychle naskočí. I velmi objemné paní to umí svižně jako opičky o čagan nedbaje.
Vrátil jsem se do domečku a zjistil jsem, že amigo comandante America, který se převlékl do trika se Spidermanem obsadil moji postel. Naštějí je na sladké a já ne.
Stavil jsem se u místního telefonního operátora Entel. Prázdná simka za 20BOL a předplacená karta na měsíc s 12GB internetu za 100BOL=350Kč. Chtěl po mně doklad totožnosti, ale já krom mobilu, powebanky a pár drobných nemám nic. Všechno jsem nechal doma pro jistotu a pas jsem opravdu zapomněl. Bez pasu to nejde. Inu nezbylo než přesvědčit někoho místního, aby koupil kartu na sebe. Tak se také stalo, ale aktivaci mně musela vyklikat paní, která kartu prodala, protože něčím tak složitým bych se asi neprokousal nikdy.
Roamingovou cenu českého Vodafone se 100MB na den za 199,- nejsem ochoten akceptovat.
Mám s sebou malý modem, kterým jsem měl v plánu kolem sebe osvětově šířit wifi, ale ve které SIM karta nefunguje, musím tedy přepnout svůj mobil na číslo +591 63442787 a na něm v případě nutnosti budu k zastižení drahým hovorem. Jinak jsem online, alepoň tady v Santa Cruz.
Posílám zápisek, tady je tři odpoledne a za chvíli snad převezmu motorku. My tomu věříme!