Santa Cruz de la Sierra:
V noci jsem se vzbudil jen jednou, když mně vypadlo z ucha sluchátko a ze snu o letadlové bitvě ve dvouplošníku mě vzbudil řvoucí vrtulový ventilátor.
Přes den má člověk pocit, že tady skoro nikdo nepracuje, kromě zedníků a sekáčů trávy s křovinořezy, případně majitelé všemožných krámků, kteří číhají na kolemjdoucí jako mravkolev v důlku. Musíme oddělit ty, co pracují v klimatizovaných budovách a kancelářích. Tam je pracovní doba zhruba jako u nás, jen někteří pracují i deset hodin. Ale v malinkých domečkách tady na prstenci pět je to trochu jinak, asi v devět ráno majíí všichni skoro hotovo, protože začali prodávat, nakupovat, zajišťovat domácnosti tak ve čtyři ráno. Všechno řídí počasí, v devět ruch utichne, vypukne horko a zase k večeru někdy od šesti do desíti zase ulice ožijí.
Ráno se Noel na pouhé dvě hodinky opravdu rozpovídal a sázel historku za historkou. Dneska je mu šedesát, má tady malý krámek a je spokojený. Povídal o tom, jak se živil jako průvodce pro turisty a jak velel výletům s jeepem, aniž by uměl řídit auto nebo vyměnit kolo. Bude umět poradit, kam přesně vyrazit a slíbil, že si najdeme v mapě cestičky, díky kterým byl pro turisty zajímavý. Občas je po cestě řeka, která se brodí. Tak uvidíme. Zbytečné je tady vypisovat historky, jak po nocích rozdělávali oheň nebo museli použít nejstarší indiánskou babku v horské vesnici jako navigaci, protože znala všechny a věděla, kdo kde z vesnice se kde toulá.
Bylo to velmi příjemné ráno. Nové slovo: Defektu kola říkají pincha=bodlina.
Santa Cruz de la Sierra je obří, kolem historického centra jsou kolem čtvrtě, kterým podle tvaru říkají prstence. Existuje jich aktuálně devět. Čím dál od centra, tím horší kvalita cest a i domů. Opět občas mezi fakt malinkými domečky je obrovská vila i na prstenci devět. Ale cesta k ní je hliněná polňačka, která je ztvrdlá do vyjetých kolejí a při dešti průjedná jen offroadem. Když jela kolem záchranka, byl to jeep s největšími koly, jaké jsem viděl. Aby se opravdu dostali vždy a všude.
Místní poradili, že musím navštívit botanickou zahradu. Tak hurá do toho, je úplně na kraji města, takže jsem to k ní měl asi 20km vzdušnou čarou z prstence pět. Podle navigace jsem jel nejkratší cestou, takže jsem opravdu projel jednotlivé prstence a můžu hodnotit podle kvality povrchu. Jasně že z centra vedou paprskovitě hlavní cesty s výbornou kvalitou povrchu, něco jako naše D1 před rekonstrukcí. Ale liší se cesty které pak tvoří samotnou čtvrť, vždycky je kousek afalt a pak se to zvrhne. Do prstence čtyři je všude slušný asfalt, na pětce máme pěkné betonové cesty, dál už to byl starý vypraskaný beton a panely, ze kterých místy z výmolů trčí obnažená armatura, pak začnou cesty vysypané žlutým pískem a docela hlubokým. Ještě že mám nějaké zkušenosti s jízdou na motorce v terénu. Stačí dát za dva, pak za tři a pořádě vzít za plyn. Doufám, že se tudy nebudu vracet, protože v zrcátku vidím ten obrovský oblak porachu, který za mnou zůstává. Nezapomeňme, že můj tygr má devadesát tři koní. Na posledních prstencích je už jenom rozježděná polňačka a na spojovacích ulicích mezi domy roste hluboká tráva, té se nebojím. A místy rákos; a tomu se vyhýbám. Se zhoršující se povrchem cest ubývá toulavých psů, přibývá volně pochodujících krav a slepic.
Botanická zahrada je vlastně obrovský oplocený obrovský les, v tomto případě asi spíš džungle. Ale mají tady opravdu poctivě vysekanou trávu a vyvýšené dřevěné chodníčky, je jasné, že když moc prší bude to tady pod vodou. Ve znaku mají veselého lenochoda, ale toho jsem nepotkal. U laguny je zábrana s výstrahou, že mám dávat pozor na kajmany. Kolem občas proběhne po trávníku želva, chodí pomalu a potichu. Před vstupem do lesa s vycházkou k rozhledně je upozornění - použij repelent proti moskytům. Moc lidí tady nepotkávám, ale zahrada návštěvníky má. V potoce se to pod lekníny podivně zmítá a mezi stromy se ozývají zvuky, že mě každou chvíli něco sežere. Vodu s sebou mám. Je tady neskutečný hic a dusno a ještě větší horko. Právě tady a teď jsem pochopil, že se na sever Bolívie nevydám, má to být brána do Amazonie, nížina a lesy tohoto typu. Je to velmi nepříjmené lepivé dusno, pár dní v tomhle a obrostu plísní, žel nebude ušlechtilá. Aniž bych se ztratil, strávil v zeleni pět hodin.
Od zaměstnanců zahrady zjišťuji, co zajímavého tady je a kam pokračovat. Po cestě zpět z úplné periferie zpět volím cestu nejrychlejší a po asfaltu, aby na mě někde nečíhal strýc s vidlemi za ten prachový oblak, co jsem jim tam nechal. Na každé světelné křivovatce dál od centra jsou prodejci všeho, na červenou vyrazí mezi auta a nabízí snad všechno od vody, přes zmrzlinu, denní tisk až po obaly na mobily.
Po cestě zpátky zažívám místní déšť, palubní počítač hlásí 34˚C. Intenzivní přeháňka, která skončila, než jsem stihlo zastavit. Teplota spadla na 28˚C a rázem je příjemně. Než ujedu deset kilometrů jsem zase suchý a zpocený.
Ano, v Bolívii je teď období dešťů, znamená to, že tady občas prší. Mimo toto období neprší vůbec. Řeky v Santa Cruz jsou obrovská betonová koryta ve kterých je místy pár centimetrů vody, mimo období dešťů jsou suchá úplně. Uvidím, zda to tak funguje i ve vyšších polohách.
Na velmi pozdní oběd jsem si zašel do doporučeného krámku ve velkém nákupním centru s klimatizací. Vepřová kotleta s vejcem a pěti druhy zeleniny. Je kupodivu, že takový obrovský oběd stojí stejně jako sto gramový pytlík kešu v supermarketu. Dal jsem si k tomu volitelné picanté, nějakou nasekanou maču z pálivé papriky. Je to pohoda, nepálí to vůbec. Tolik k picanté. Ale někde uvnitř svých příloh ze zeleniny jsem náhodou našel tři lusky něčeho, proti čemu je carolina reaper sladký mazlík. Slzím a věřím, že je to jen pětiminutovka. Byla. Minutový nástup plus čtyři minuty utrpení. O zbytku jídla netuším jak chutná.
Tam kde přebývám, v domě Noela, se dá jíst na ulici. Lidi doma navaří a pak to prodávají sousedům, zatím jsem nepochopil, jaký v tom je systém, kdo kdy vaří, ale celý oběd s kuřecím, vejce a náhodnou přílohou je za deset boliviánů.
Na ulici se ozve bučení krávy, dívám se a jede kolem prodejce mléka. V džípu s obřím bučícím amplionem na střeše.
Zajímavost: Košíkům v supermarketu zatáčí jen přední kolečka.
Je pět odpoledne a jsem utahaný jako kotě. Měl bych vybrat a poslat nějaké fotky, udělám to. Ale napřed se natáhnu...