Villa Serrano:
Ráno celé městečko žije, zkusil jsem vyrazit na snídani, ale žádná věc, kterou nabízeli ve mně nevzbudila důvěru. Až na překapávanou kávu. Snídám sto gramový pytlík ořechů ze zásob. Mám ořechy, tak 400g a pak sušené maso, ale vůbec dobře nevoní, mám obavu, jestli mu horko v kufru neublížilo, ale prý je to nezkazitelné. Je to takový můj trpasličí chleba, tady věc poslední záchrany. Ale nikdy nebylo tak zle, aby se musel jíst trpasličí chléb.
Vedle vchodu do ubytovny U rybáře sedí strýc s pytlem v kterém se zálibně prohrabuje. Prodává koku. Kdejaký člověk tady má vyboulenou skráň a cucá koku.
Při výjezdu s motorkou ze dvorečka ubytovny zjišťuju, že platforma pro uloží zadního kufru je opravu velmi volná, včerejší natřásání na offroadu zanechalo stopy. Navštívil jsem opravnu motocyklů, povykládal se servisáky, půjčil si nástrčné klíče a malý inbus. Od začátku mělo uložení kufru vůli a když jsem se ptal v servisu, kde mně motorku chystlali, tak tvrdili, že je to odpružení a má to tak být a dokazovali to tím, že se stejně kvedlali platformy na všech Triumph Tigerech, které tam měli.
Potřeboval jsem asi dvacet desítek posložek, tak hned za rohem v železářství kříženém s moto díly jsem je koupl. Za 10bol. Všechno tady v horách stojí 10bol. Oběd, hrst podložek... Všechno jsem dal dokupy a když jsem se ptal, co chtějí za půjčení nářadí, tak se jenom smáli. Byli rádi, že si mohli prolézt velkou Triumph motorku.
Už včera večer jsem přijel na rezervu, tak jsem zjišťoval jak je to tady s benzínem. V každé obci je místo s barill negro, tedy s černým barelem, kde se dá koupit benzín. Je za 4bol za litr, na benzince je pro místní benzín za 3.5bol za litr. Ale kluci ze servisu na moji otázku, zde moje motorka může dostat benzín z černého sudu jednoznačně odpověděli záporně. Leda by měla karburátor a pořádný palivový filtr.
K nejbližší benzince a na asfalt je to 25km krásným offroadem, který začíná za vesnicí odbočkou vlevo, rozježděný brod, písečné pole a pak kamenitá šotolina.
Při tankování v nádrži zbývali čtyři litry, hned hlásím, že chci platit hotově a bez dokladu - sin faktura. A jak už odhalil Pavel Suchý ve své knize Jawa kolem světa. Tady kombinace modré oči a požadavek bez dokladu znamená, že mám benzín za cenu pro místní. Funguje to. Platit 13korun za litr benzínu je fajn.
Cesta do Sucre je nádherná široká cesta, uprostřed dva žluté pruhy, klikatá a příjemná. Jmenuje se RN6 a na google street view je celá k dispozici. Je tady maximální povolená rychlost 80, někde 60, před zatáčkami 40. Tygřík, který trpěl na trojku na šotolinách chce jet, držím se bezpečně do 150km/h a jsem rád, že mám silniční obutí. Vlastně je to docela výhra mít hladké gumy, na asfaltu je to s nimi jistější a bezpečnější a na nezpevněných zemitých cestách je to jedno, protože se na nich jezdí pouze za sucha. Až budu motorku vracet, zkusím jim vysvětlil, že kdyby na motorky obouvali pneu Mitas E07, jezdilo by jim všem lépe a déle. Ale jsou oficiální zastoupení Triumph, tak možná nesmí. Ne, nejsme v Evropě. Mohou cokoli.
Ač jedu prakticky po dálnici, potkávám tady holky, co ženou stádo koz, které je rozptýlené přes oba jízdní pruhy. Chlapce, který žene tři býčky ve správném pruhu, náhodné chodce po jednom po dvou a polehávající psi. Když je nějaké osídlení, mívají nad celou cestou takovou vítací bránu. Je to pevná stavba nebo jako naše mýtné brány nad dálnicí. Tím že je to široké, vrhá to v ostrém slunci asi metr široký stín a v tom stínu jsou naskládní psi, jeden vedle druhého, před celou cestu. Když se blížím, tak se s odporem zvednou, uhnou, ale šlapou po ostatních pořád se drží ve stínu,
Cesta vystoupá až na 3284m v Tabuco. Cítím, jak mně na pravém spánku pulsuje krev a cítím tlak a bolest hlavy, dá se i nahmatat vystoupá žíla na spánku. Trochu zpomalím, občas fotím a jedu.
Osídlení kolem je docela husté, každý kousek země obdělaný, zavlažování a všude něco, v řádcích vysazeného, roste.
Vzpoměl jsem si na kultury popelnicový polí a jiné vzletné názvy dějepisné - tady by to mohla být kultura lidu zděných šop. Opravdu základem domu je jedna šopa. Rozměr něco jako garáž, co se staví u našich paneláků. A z těchto jednotek se skládají celky jako lego, dvě šopy, tři šopy a dvě na dalším patře... je neuvěřitelné, že všechy ty místnosti jsou rozměrově identické.
Sucre:
Vjezd do Sucre je zajímavý. Z ničeho ve vynoří obrovské údolí plné malých domečků. Přijížďím do nejcentrovatějšího centra. Jen jsem slezl z motorky a jdu vyfotit centrální sochu na náměstí pro mapy.cz. Už je u mě kluk a chce mně vyčistit boty. Jsou opravdu zaprášené moc a na to on má oko. Tak tedy ano. Domlouvám předem sumu, chce 10bol. Souhlasím, sedám si a pomaluju vyhrnuju celou vysokou motobotu, ze které doposud viděl jen kousek. Jenom vzdychne a vidím, jak mu dochází, jak tu cenu nasadil moc nízko. Moc ho netrápím, bota je voděodolná, takže nesaje nanášený řídký krém, vysvětluju mu, co je na té botě kůže a co plast, nakonec jsme spokojení oba.
Když se ho ptám, jaký má plán, tak že by chtěli s klukama mít firmu a šít boty.
Jdu konečně na oběd. Lomo, maso z lamy. Je výborné. Pak zjišťuju, zda je tady někde ubytování s parkováním pro motorku. Není to tady zvykem a holka za barem přemýšlí a pak mně nasměruje na 400m vzdálený hostel, kde parkovat můžu. Místo je pěkné, jenom za noc musím platit 150bol. což už je docela vysoká suma. Ale je tady teplá voda a dokonce nový čistý ručník.
Taky jsem se ptal na nějaký cíl v okolí, kam nechodí turisti, ale místní. Je to hrad de la Glorieta a opravdu lidmi a dětmi se to tady hemží i dvacet minut před zavírací dobrou. Hrad z roku 1900 je naprosto vybydlený a nezajímavý. Hned vedle je vojenská akademie, cvičák a střelnice, kde pořád střílí. Obrovský park kolem. Posedávající lidi. Místní. Zajímavé.
Sucre je něco jako obrovské Veletiny na ploše sto kilometrů čtverečních s Uherským Hradištěm uprostřed. Dobrá, Hradiště postavené ve španělském stylu. Ale ty Veletiny sedí.
Poznamenal jsem si, že Bolívii vnímám jako svobodnou zemi. Tady jsou zlatá léta devadesátá už padesát let. Když někdo chce jet po dálnici a na otevřené korbě džípu mít sedící děti, může. Obchodovat je možné s čímkoli a lidi spokojení. Náklady na živobytí nejsou vysoké a vláda do moc věcí lidem nekecá. Všichni znají boty Baťa a vesměs řeknou, že Baťa byl Bolíviec.
Lomo, maso z lamy. Stejk chci pořádně propečený. Krvavý by byl lepší, ale nemám odvahu. K masu jsou tři přílohy, chci jen zeleninu. Holky to vyřešili tak, že mám tři saláty, prostě mně musí dát k tomu tři věci.
Lidi tady všude jsou tady jako naklonovaní. Všichni velmi moc podobní.
Počítání peněz, přeloží se uprostřed a jsou pak balíčky po 50 nebo 100 nebo 1000. A při přepočítávání si je zase srovnám. Je to dobře vymyšlené, takto to do peněženky nikdo nestrčí a musí si to přepočítat.
Večer se jdu projít městem, hned ulice od náměstí je tržiště a totální dědina, vůbec se to neliší od toho, co bylo k vidění ve Vellagrande. Prodej masa teď večer už smrdí moc, psi kolem polehávají nažraní k prasknutí. Je tady část tržiště jenom z ovocem a u některých stánků to voní přesně tak, že by se to ovoce už dalo vypálit na líh. Nabízí tady hrnce, za 1bol zvážení a změření člověka, je tady herna. Moc vtipné, že tady někdo hraje Dynablaster za peníze. Kluk, co hrál Dynablaster a zrovna, když jsem přišel, tak měl Game over, tak jsme dali jednu dvojhru, trochu mě ukázal jak to ovládá a za deset minut bylo po nás, ale nasmáli jsme se.
Dneska jsem opět utahaný jako kotě, zatím to vypadá, že tu nadmořskou výšku snáším dobře.
Sedím v atriu s podloubím v hostelu, zvenku doléhá čilý ruch, dneska jsem dolízal poslední kapky slivovice, dopsal zápisek a popřeju si dobrou noc.
Další fotky s popiskami viz https://photos.app.goo.gl/LBi7EVW2YhGeb9Kv5