Cochabamba
Celou noc opravdu vydatně pršelo a na plechové střeše nad mou komůrkou bez oken kapky řvaly tolik, že jsem si musel dát sluchátka na spaní. Motorka ráno vypada docela umytě.
Svítí slunce a modré nebe.
Neváhám a před snídaní chci na kopec nad městem, kde rozpíná své svaté ruce Cristo de la Concordia https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Cristo_de_la_Concordia
Každý místní kočabamban vám v první větě k monumentu řekne, že je větší než ten v Riu. Ale kdo by si poměřoval Ježíše. Ne to není vtipné, musím to vyškrtnout.
Shora, stojíce 230m nad městem vidím, jak je rozlehlé. Je to něco jako Santa Cruz de la Sierra, ale v mírnějším pásu, se vzrostlými palmami uprostřed širokých ulic. Celkově se říká, že je toto město lépe udržované.
Například se to pozná podle toho, že všude chodí oražově uniformovaní prodejci a kontroloři parkovacích lístků. Platí i pro motorky, jinak mně dají cadena=řetěz a pokutu. Viděl jsem i pát aut s botičkou.
Na snídani pozdě, na oběd brzy, řekl by Porthos. V pěkném bufetu, kde si každý nabere, co se mu líbí a na konci mu to zváží a zaplat; vybírám dobroty oku lahodící. Již předtím jsem se stavil v lékárně a dostal jsem něco po dvou hodinách, co spolehlivě moji faraonovu/inckou pomstu zastaví.
Cesta do Santa Cruz z Cochabamba
Volím severní cestu, vypadá velmi klikatě a serpentinovatě a také tomu ttak alepoň dvě stě kilomentrů je. Pak začnou opravy cesty, místo tunelů se jede po vrtevnici po šotolině. Všude kamiony a provoz.
Džungle kolem je nádherně zelená a mlžná. Někdo v půli cesty je policejní kontrola se psem, otevřít kufr, vysypat pytel. Psovi to moc nevoněl a tvářil se, že mít delší vodítko, tak mně ty věci označkuje.
Pokračuju dál a v jednom šotolinovém úseku, kde jsem jel první, inu jsem přec na létajícím koberci; chtěl jsem objet velkou díru a když jsem cuknul doleva, na přední kolo mně sestřelil jiný člověk, taky na létajícím koberci. Měl takového čopra, jel bez helmy, jak se tady jezdí. Jeli jsem všichni krokem. Mám chrániče všude, tak jse, zvedl sebe a motorku a šel jsem řešit amigo. Byl v pohodě. Oba jsme upadli na levou stranu. Jeho řadička byla srulovaná, ale za pár minut tam byl jiný motocyklista, sjel pro kus trubky, narovnal plechovou řadičku. Pak jsme se chvíli vzájemně omlouvali.
Triumph Tygr je plastomrdka . jak říká Honza Žlábek o moderních cestovních endrurech. To slovo přesně vystihuje, co se stane, když taková motorka, řádně vybavená všemi padacími rámy od výrobce, upadne. Stát se mi tohle na mém VStromu, tak ho jen zvednu a pokračuju.
Tygrovy budíky, světla štítek a boční plasty jsem sbíral na cestě. Nejvíc bude chybět levé zrcátko.
Kluci počkali, než ověřím, že motorka je ok a můžu pokračovat. Pak jsme na sebe mávli o nic odjeli. Poctivě čekali asi dvacet minut, než jsem zjistil, že bez připojených budíků Tygr nestartuje. Pak už stačilo podle servisního manuálu, co mám v mobillu, spojit - krutyho spojem - ty správné kabely, aby motorka běžela v chybovém režimu.
Ve výsledku se nic nestalo, přišel jsem o přední brzdy - vyřešeno později v první dědině pod kopcem - levý přední kotouč trefil čopr, takže brzda byla kouslá. Mně teď stačilo povolit brdovou hadici, aby se všechno uvolnilo a nic nedře. Zadní brzda funguje včetně ABSka. Světla a budíky jsem přitáhl kurtnou a pak jednou večer na benzince proti zdi našteloval tak, že svítí dobře a kurtna nepovolila ani po natřásnání na desítkách objížděk, kdy jsou čtyři pruhy svedené do dvou, ale nikdo si neláme hlavu s tím, aby to propojil asfaltem. V Bolívii má obvykle silnice dva pruhy, pak je betonový plot, pár metrů místra, další betonový plot a druhá část silnice. V těch místech, kde je to svedené do jednoho pruhu jsou muldy jako na sjezdovce.
Hned v první dědině jsem se stavil v motoopravně, jsou tady opravdu všude. A levý brzdvový třmen jsem odpojil, pravý brdzí. I v této úpravě pořád tygřík brzdí výborně.
Po drobném škobrtnutí, jsem do Santa Cruz ujel asi 300km a nebyl žádný problém. Chybí mně přední štítek.
K nočnímu provozu v Bolívii. Všechno jede pomalu, asi 40km/h. Nikdo nepředjíždí a většinou je to dva tři náklaďáky, pár aut a tak pořád dokola. Nekonečný pomalu se pohybující hlemýžď.
Na základnu v Santa Cruz de la Sierra jsem dorazil před jedenáctou hodinou večerní a hned jsem se celý vypral. Mají tady na praní dvě vekovní umyvadla s kamennou valchou. Voda je velmi velmi měkká, takže věci namočí s práškem na praní, nechají odležet asi deset minut, ovalchutí, opláchnou, ovalchují, opláchnou... vymačkají a pověsí. Tak jak to píšu, tak jsem to taky udělal, ale nebylo to snadné - zlatá pračka nebo alespoň odstředivka.
Vyhlašuji na víkend pauzu, zrestuji se, dospím, dořeším motorku. Seženu levé zrcátko a můžu se zase toulat. Jen vím, že mě majitel motocyklu určitě nepochválí.
Fotky viz