Tupiza, den opočinkový
Protože jsem offroadový výlet kvůli defektu musel definitivně zrušit a čeká mě už jen dvoudenní návrat po asfaltu do Santa Cruz, tak si ve městě Tupiza dopřávám pohodu a klid. Konečně je čas projít město a poklábosit s místními.
Parta strýců na autobusové/taxi zastávce, která vypadá víc jak pánský klub než zastávka, zastaví mě. A všechno je zajímá a mě zajímá všechno. Pak přišel jen starší pár, pravděpodobně jediný vousatý místní boliviánec a chtěl se vyfotit se mnou a pak si nás fotili i ti strýci ze zastávky. Taková odpolední pohoda.
S obědem jsem nespěchal, paní měla v té hospůdce pár turistů a malé dítě v kočárku, tak jsem si ho pohoupal. A pak jsme řešili, že už i tady v Bolívii začínají být holky, které záměrně odkládají mateřství až na 25 let života. Žalostnila nad tím, jak je to na první dítě pozdě a tohle, že je její třetí. Vtipné.
Navštívil jsem místo, kde jsem nebyl od maturity. Jdouce kolem nějakého podniku, otevřené okno a oslovili mě paní uvnitř. Tak mě vcuclo kadeřnictví. Že vypadá jak Sorbo ze seriálu Herculec, až jsem se styděl. Že se musí postarat o moje vlasy. Tak souhlasím, ale jenom zastříhnout konečky. Seděl tam mladý Argentínec, kluk s melírem, který tady pracuje; pak holka, která se o mě starala a paní majitelka. Tak jsme načali různá témata. Ona je aktivistka, byla i na demostraci v Buenos Aires a ukazovala fotky s kostičkovanou vlajkou Whiphala. Vzpomněl jsem svůj výlet k monumentu El Che. A zjišťoval jsem, jak vnímá tuto historickou figuru. Mají to tady jako symbol boje proti sociálnímu útlaku. Socialismu říkají jasné ne, ale jsou sociálně citliví, hlavně s ohledem na Pány Bolívie, což jsou ti indiáni z vysočin, kterým se, teď už vím, že hanlivě říká chulos. I ti nejchudší musí mít možnost se uživit.
Ptala se mě na životní náklady, jídlo, bydlení v Santa Cruz a srovánala tady s koncem světa Tupiza, kde je poslední benzinka a 25km odtud byla významná bitva o nezávislost v roce 1810.
Mají tady také Muzem nezávislosti, které je snad v každém městě.
Vnímám Bolívii jako svobodnou zemi, kde si každý může realizovat své sny. A to s nadšením odsouhlasila.
Seděl jsem v kadeřnictví asi dvě hodiny, pečlivě mě přerovnali každý vlas a odcházel jsem se slušným copem. Pravda, byla to služba z těch drahých, tedy za 20bol. Nabízeli i mytí, pak tady že mě ostříhají nakrátko a vlasy odkoupí, paní dokonce našla asi deset pěkných fotek stárnoucích mužů s polodlouhými vlasy, asi z nějakého gay webu. A tuto možnost jsem zdvořile odmítl s tím, že na takový účes mám málo tetování a svalů.
Pořád chtěli všichni tři vědět, proč mám dlouhé vlasy, když nejsem holka. Možná proto ten gay web.
Paní se taky rozpovídala o tom, jak jim tady bují rasismus a že se jí to nelíbí. Myslím, že zaměnila slovo rasismus a xenofóbie, tedy negativní vymezení se vůči cizincům. Ona s tím prý problém nemá. Ale na otázku, zda by u sebe nechala přespat někoho z Venezuely řekla jasné NIKDY.
Jsem v kadeřnictví, tak jsem načal téma homofobie, protože vím, že ještě před rokem 2000 být 4% znamenalo naprosté vyčlenění ze spoločnosti, nemožnost nakupovat na tržišti a prakticky to vedlo k přestěhování jinam.
Říkají jim tady mariposas=motýli. A dneska se to ve městech společensky přehlíží a nemluví se o tom, ale nevede to k nějaké sociální destrukci.
Další místo, kam mě dovedly náhodné kroky byl obchůdek s drobnostmi, různé rukodělné výrobky a tady trochu obchod se suvenýry, trochu farní obchůdek Glorie. Vede to tady paní původem ze Španělska, žije v tomto městě osm let, má manžela Bolívijce, dvojí občanství, které jí přiznali teprve před třemi roky a hlavně ví, že tu bude navždy gringo=cizinec.
Trochu jsem vzpoměl to, že si tady můžu projet bez helmy na motorce kolem policisty a nikdo to neřeší. Je to tak, policie tady řeší ty důležité věci, třeba bezpečnost a drogy.
Založit firmu vyžaduje jen základní registraci k identifikaci tržeb, taková jejich verze EET. Věci jsou tady sin factura/bez dokladu stejně drahé, ale dělají prodejce šťastnějšími. Prodávat na tržišti cokoli nevyžaduje povolení, jen se platí městu drobný poplatek za místo.
Má kamarádku Argentínku, která tady žije taky spoustu let, ale občanství nedostane, protože tady není vdaná, ač má rodinu a její děti mají bolívijské občanství. Řeší to tak, že jednou za tři měsíce zajede na hodinu a půl vzdálenou argentínskou hranici, přejde celnici tam a zpět a má zase vízum na tři měsíce pobytu.
V cafetérii u dvojitého espressa rozebíráme školství. Už konečně vím, proč ráno vídám děti v uniformách. Prázdniny mají jenom jeden měsíc v lednu a pak tři týdny někdy v červenci. Je vidět, že jsem to předtím nepobral správně. Teď to dělám tak, že si poslechnu výklad a pak to celé vrátím zpět, jak jsem to pochopil, jinými slovy a je to.
Zatím nejlepší výstup mé španělštiny je, že mě tady považují za argentínce. Jupí. Stačily tři týdny a docela jsem se rozmluvil, teď ještě číst a číst a nasát dostatek slovní zásoby, ale na to bude spousta času doma.
Dopoledne, možná do odpoledne jsem řešil motorku a zbytek dne příjemně prozevlil. Brzy ráno chci vyrazit na cestu dál, vlastně zpět. V krámečku z alkoholem jsem našel vylepšenou verzi oné vínovice, co jsem už pořídil. Palírna je tady poblíž, proto lahvinka je tady levnější než v supermarketu v Santa Cruz de la Sierra.
Dnešní den považuji za úspěšný, protože jsem moc nevěřil, že se podaří dát motorku dokupy a měl jsem pocit, že odtud pojedu s motorkou na vleku, či autobusem. Bus terminal tady je a jezdí odtud přímé autobusy do Santa Cruz, Sucre, Potosí, La Paz...
Tupiza je místo podobné Uyuni, ale hezčí. Je tady spousta turistických firmiček, které pořádají mnohodenní výpravy na Salar a doporučil bych, kdyby někdo chtěl na Salar, ať začne tady místo v Uyuni. Nabídky těch výletů jsou zajímavé.
Na ulici jsem viděl za celý pobyt první českou motorku tady zn. ČZ. A pod ní loužička oleje, jak si značkuje.
Nic zajímavého jsem nevyfotil, nezaslouží si to svůj odkaz, fotku s pěkným copem nebo vousatého bolívijce přihodím k nějakým fotkám příště.
Je skoro deset večer na konci ulice je nějaký rej. Dechovka. Lidi tančí. Je to zkouška na karneval/fašank, který se blíží. Na jedné straně ulice zkouší dechovka, na druhé straně o kousek dál cifrují kluci a vzadu zkouší holky nějaké tance. Z důvodu etnologického výzkumu je video pravděpodobně neúnosně dlouhé, ale proklikejte to. A hlavně malý Štěpánek Vaškových by sa mňél podívaj, jak sa cifruje v Tupize v Bolívii.
Video viz https://youtu.be/RhERz53hX7A
Je skoro deset večer na konci ulice je nějaký rej. Dechovka. Lidi tančí. Je to zkouška na karneval/fašank, který se blíží. Na jedné straně ulice zkouší dechovka, na druhé straně o kousek dál cifrují kluci a vzadu zkouší holky nějaké tance. Z důvodu etnologického výzkumu je video pravděpodobně neúnosně dlouhé, ale proklikejte to. A hlavně malý Štěpánek Vaškových by sa mňél podívaj, jak sa cifruje v Tupize v Bolívii.
Video viz https://youtu.be/RhERz53hX7A