Tupiza
Vstávám opravdu v 7h ráno, poprvé za celou dobu pobytu jsem si nařídil budík a byl potřeba. Loučím se kulatým majitelem hostelu, jeho paní se chtěla se mnou vyfotit, protože jsem první gringo z Česka, kterého tady mají ubytovaného. Je malinko chladno, ale nebe modré. V dáli je obloha temná a blýská se. Vyfotil jsem pár fotek, trochu se přioblékl a jedu si po krásném asfaltu, zatáčka střídá zatáčku.
Řekl bych, že nebude co zapsat, protože se vracím po asfaltu zpátky do Santa Cruz de la Sierra. Jenže...
Cotagaita
Malá vesnice po cestě. Pro jistotu jedu v nepromoku, trochu mží. Pak začalo pršel víc a pak opravdu moc moc a za městečkem Cotagaita se valí přes cestu z hor něco jako blátivá řeka, do toho nevjedu. Vidím jak proud unáší přes cestu kompletní kolo z náklaďáku, ano to těžké obuté, se železým diskem. Udělal jsem krátké video o chvilku později ten strom vlevo padnul a byl taky odnesen. Vpravo od cesty vidím fotbalové hřiště celé pod vodou.
Video deště a na konci i ta blátivá řeka, ale moc pršelo a tak jsem telefon nevyndával z držáku na řídítkách.
Jediný člověk, který z tohoto přívalu vody může mít radost je náčelník hasičů a pochvalně si může mručet: Jój, to je vody. To by sa hasilo.
Zaparkoval jsem pod střechou, dal si teplé kafé, suším merinové věci, pěkně v teploučku a poslouchám bubnování deště, který snad pomalu začne slábnout. Na obzoru se to už trhá. Počkám pár hodin než déšť ustane a budu pokračovat.
Je velmi úsměvné, že vesnička Cotaigata je 80km od Tupiza, po asfaltu, ale opět jsem se musel vrátit a kvůli zavalené cestě nešlo pokračovat.
Už chápu proč mají v každé dědině buldozer. Zhruba po dvou hodinách, ač pořád pršelo, začali se na ulici zase objevovat ňufající psi. To značí, že déšť brzdy skončí. Policisté odpálili tři dělobuchy, použili k tomu patku dopravní značky. Proč nevím. Jestli chtějí déšť rozehnat nebo jestli to znamená, že volají cestáře. Ale během půlhodiny přijel grejdr https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Grejdr
Počasí se lepší, sice pořád ještě prší, ale voda z cesty zmizela, auta už jezdí. Přijely dva autobusy ze směru, kde byla ta rozbahněná řeka přes cestu, řidič sdělil, že už je to průjezdné. Taky v tom dešti už zase jezdí malinké taxíky s plátěnou střechou.
Pokud by takový déšť zastihl člověka, klidně v autě na nezpevněné cestě někdo v horách, nezbyde než zaparkovat na bezpečném místě a čekat. Proto tady věšina lidí v kufru vozí něco jako základní expediční vybavení. Když počasí nepřeje, musí se počkat.
Piju si čaj maté de coca, je to opravdu jenom čajový sáček plný nasekané koky a je to taky jediná věc, která se dá legálně vyvézt. Pytlík sušených kokových listů opravdu v kufru riskovat nebudu.
Přisedl jsem s hrnkem čaje k nějakému strýcovi, co tam seděl s vnukem a zapředl jsem hovor na politické téma bývalého prezidenta jménem Evo Morales. Starší pán, na rudé čepici El Che. Živil se jako horník a probrali jsme kus jeho života. Do roku 2003 byla Bolívie naprosto nejchudší země v America Sur, co vytěžili americké firmy, z toho lidi tady moc neměli. Evo Morales to změnil, za 14 let dokázal změnit stav země k lepšímu, postavilo se opravdu moc nových cest a celkově se zvedla životní úroveň i těch nejchudších. Zaplatil to z těžby a exportu cínu, jakoby tu firmu američanům zestátnil/znárodnil. Jenže po těch letech začal být Evo víc doleva začal koketovat s komunismem podobným tomu na Kubě, tedy znárodnění soukromých podniků a plánované hospodářství. A to už bylo moc, navíc další volební období mít nemohl, zkusil změnit volební zákon a lidi se vzbouřili a teď mají prezidentku, jméno jsem si nezvládl zapamatovat.
Mladého kluka zajímalo, jak se žije v Česku a jaké výrobky produkujeme a jestli těžíme ropu jako v Bolívii. Pravda na Moravskou naftařskou jsem zapomněl, protože na ceně benzínu se to příliš neprojevuje.
Dopídili jsme se k tomu, že minimální mzda v Bolívii je 2200bol. ale obvyklá mzda je 2000bol. měsíčně. Celá rodina. Tady se to chápe zhruba jako 2 dospělí a 4 děti, taková rodina má měsíční náklady všechno včetně jídla asi 1000bol. Nezáleží jestli žijí v malém nebo velkém městě.
Pak jsme se rozloučili.
Dovnitř začali přicházet další a další lidé. Na oběd. Zastavily busy a všichni tady a naproti přes ulici pojedli.
Bylo na čase chystat se k odjezdu, pod mokré motoobleční si dávám teplé prádlo ostravské firmy Restless, které hřeje i když je mokré. Oblékám si plastový bodyarmor a u nejbližšího stolu sedí tři paní a jedna říká, že vypadám jako robot.
Nedal jsem se a strojovým pře-ru-šo-va-ným hla-sem říkám: No-soy-má-qui-na. Ten-go-al-ma. Soy-un-hom-bre. (Nejsem stroj, mám duši. Jsem člověk.) Fakt se holky, věkem lehce přes padesát, váhou lehce přes sto, smály. Trochu jsme se zavykládali a pak přišel řidič jejich autobusu a vyzval je, že se už čeká jenom na ně. To byl úprk.
Trochu řeším motorku - s majitelem jsem v čilém kontaktu přes whatsup. K nehodě jen řekl, že je moc rád, že se nikomu nic nestalo. Poškození motocyklu pochopitelně odečte ze zálohy, kterou jsem tam nechal. Je fajn, že přední ráfek po opravě hasákem vypadá na první pohled skoro jako nový, jen trochu odřený, ale hlavně rovný.
Ještě dneska ráno jsem si řekl, že přijedu na křižovatku Potosí/Tarija a podle nálady a předpovědi počasí se rozhodnu, jestli dám dálniční přesun na server směr Toto Toro, které jsem pořád nenavštívil a nebo to stočím na jih do Tarija, kde to už znám. Přespím ve stejném hostelu a další den po pěkné nové dálnici dorazím do Santa Cruz. Podle počasí a času to vypadá na toto nejrychlejší a nejsnazší řešení. Jenže ! bych málem zapomněl na národní park Liščí chup a offroad skrz něj. V případě deště neprůjedné. Z Tarija do Santa Cruz se po asfaltu dostat nedá.
Křižovatku míjím směr Potosí, přijíždím ze strany Cerro rico/Bohatá hora. Z té strany, kde se aktuálně těží. Na benzince jsem se konečně zbavil druhého kanystru a zcela doplnil nádrž.
Výhledy jsou pořád krásné. Abych to sroval s výhledy u nás doma. Je to jako stát u Barborky na Buchlově, dívat se do kraje, vidět Bílé Karpaty, ale za nimi ještě nevím, třeba aspoň Fatru a v dáli Tatry...
Sucre
Skoro jako doma. Stejný hostel s parkováním pro motorku. Začala škola a malí čističi bot zmizeli. Zůstal tady jen jeden. Sám říká, že je profesionál. Padesátpět let na náměstí v Sucre čistí boty. Požádal jsem ho o pomoc. Moto boty mám od bláta a nemůžu vejít ani do restaurace. Chtěl jsem vyčistit boty jenom trochu - on řekl, že dělá pouze dokonalou práci - budiž. Rozepnul jsem přezky, vysvětlil jsem mu, kde je bota kožená a má smysl ji opečovat a kde je nesavý plast a stačí ho utřít. Na vnitřku motokalhot - Rockway enduro koncept - díky, Pardále; mám od kolen dolů pravou kůži. Tak tedy byla nakonzerována a vyleštěna i ta. Byla to velmi drahá služba - za 50bol. - vzhledem k tomu, že má boty mají asi 10× větší plochu než polobotky a vypatalal na mě hromadu krému a času, platím rád a s úsměvem. Jsem jako ze škatulky. Kéž by zítra nepršelo, boty vypadají fakt jako nové.
Večeře opět z lamího masa a dvě vajíčka navíc. Mňam. Lomo/lamí maso mně bude chybět. Víno stolní, červené, běžné - přesně tak vypadá moje objednávka - chutná skoro jako Dornfelder.
Fotky, místy s popiskami viz https://photos.app.goo.gl/WorASETerkJoDeDe9