Santa Cruz ráno
Balím motorku na cestu, nějakou vodu, trochu jídla a kolem osmé můžu vyrazit. Přemýšlím se vydat. Na sever nebo na jih?
Volím Jih.
Krajina se mění, vše je zelené, kolem cest louky s krávami nebo lány kukuřice (nebo slunečnice?) Nejprve je to pár set kilometrů rovně a bouřka, která byla v dáli se kvapem blíží. Ač mám nepromok, je to přívalový déšť, který bolí do rukou. Ten typ deště, který když zastihne strýca na Antoníčku na půti, tož než rozevře deštník, má vodu v holénkách a zplihlý klobůk přes uši jak kokršpaněl. Tedy během půlhodinky jsem mokrý skrz.
Pak vysvitlo sluníčko, nebe modré a já absolvoval první policejní kontrolu. Řidičský průkaz. Hm, pas. A dotaz policisty ať předložím carné de conducir internacional. Tak mu říkám, že Bolívie nemá podepsanou žádnou ze dvou smluv o mezinárodních řidičácích, tak mám pro jistotu oba. Zklamaný nebyl, opravdu se smál. Po cestě jsou mýtné brány a u nich občas policejní kontrola. Mýtné brány motorky projíždí, ale běda, když nezastaví u policisty. Většinou jenom mávne, ale je potřeba zastavit a podívat se.
Na této kontrole sbalím mokrý nepromok a crčí mně z rukávů voda. Slunce vypaluje a věřím, že po cestě pěkně proschnu.
Druhá policejní kontrola byla vtipná. Policajt si mě zavolal, říkám co že chce, jestli dokumenty a on že si chce pohlédnout motorku a že by chtěl takovou motorku řídit. Zdržel jsem se dlouho a ostatní řidiče jenom odmával, aniž by se díval.
Na takových kontrolách taky bývá napsáno, že pokračovat dál s autem bez poznávací značky je zakázáno. Jenom vás s autem bez SPZetky otočí zpět.
Villa montes
Pěkné město u Národního parku Aguaragüe, kde by se dalo rozumně bydlet, kdyby někdo chtěl zkoumat národní park. Je opravdu horko, tak horko, že jsem rád, že si v kalhotech a bundě vezu vlastní pařeniště a výborně se chladím tím, jak schnu.
Už po cestě do Villa montes začaly nádherné serpentiny, klikatá cesta s dokonalým povrchem. Pravda, místy leží v jízdním pruhu hejno krav, jindy stojí kráva/býk/nerozpoznáno uprostřed cesty a odmítá se hnout. Na motorce není problém, ale jestli uhne tomu kamionu v protisměru, uvidíme.
Další mýtná brána a začíná další cesta, krásná dálnice mizí za zatáčkou. Vyrazím a po dvou zatáčkách asfalt skončí, začíná průjezd skrz Aguaragüe, znamená to v guaranštině liščí chlup/srst. Guaranština je jeden z myslím 35 účedních jazyků, které jsou v p.t. Mnohonárodnostním státě Bolivíe k užití.
Cesta se zúží prakticky do jediného pruhu, zakouslá do oranžové skály, dole meandruje divoká řeka, povrch cesty je šotolina, písek, místy sesypané kamínky a kameny. Bez svodidel, hluboký sráz dolů. Velmi podobně vypadá Cesta smrti u La Pazu a i tady mě čeká pěkných 90km offroadu.
Teď už Triumph Tiger 800, úprava streetfighter, typ Venóš.
Pravda, v úzkém průjezdu mezi dvěma skalami jsem v protisměru potkal náklaďák Coca-Cola, cesta se používá. Na úzké motorce není problém. Po tisící děkuji za to, že jsem sbalený do výšky a že nemám široké boční kufry. Nevím, jak by to dopadlo v autě, protože řidič náklaďáku nedal výstrahu a určitě do zatáčky neviděl. Možná to byla chyba psa.
Na nepřehledných úsecích jsou domečky a v nich je chlap a pes. Myslím, že pes je signální a lidská obsluha se stará o potřeby psa. Budky jsou umístěné tak, že na sebe přes údolí asi vidí. Tohle je jediné místo v Bolívii, které jsem navštívil, kde neplatí teze: kde je osídlení nebo vede cesta, tam je i signál mobilního operátora Entel. Liščí chlup je offline.
Se sjezdem do údolí se cesta změní na šířku čtyřpruhé, pořád šotoliny. Je to příjmená rychlá šotolina, kamení velikosti polovičního makadamu buší do krytu motoru a jedu si krásných sedmdesát nebo osmdesát kilometrů v hodině, ve stupačkách a připadám si, že zkušenosti nabyté v offroadových vyjížďkách u nás měly smysl. A předjíždí mě strýc na skůtru. Pak další motorka, vzadu naložené dva pytle snad brambor s křížem přivázaný rýč. Ano, tady běžný třicátník s motorkou má najeto po nezpěvněných cestách=v offroadu víc, než my v Evropě najedeme za celý život.
Dalších padesát kilometrů a jako rozjetím kouzelné žáby je za dalším horizontem opět dokonalý asfalt, dva široké jízdní pruhy, uprostřed nová žlutá dvojitá plná čára. Je to před dvě stovky kilometrů zatáček, stoupání, klesání mezi zelenými homolovitými horami a oblohou blízko, že se na ni dá sáhnout.
Smráká se. Na další mýtné bráně, mě policista vyzve, ať si nastavím světla, aby mu svítili na hruď a ne do očí. Tak jsem povolil kurtnu, která drží celý kokpit pohromadě, nastavil jsem světla níž a on se zajímal jak se stane, že taková velká motorka má světla na špagátku.
Většina malých sídel po cestě se jmenuje podle svatých, na směrovník by stačilo nahoru připsat modleme se a dole orodujte za nás. Města podle svatých, ale vždy mužů. Po svaté holce se občas jmenuje nějaký most - Puente santa Ana, santa Bárbara...
Tarija
Celým jménem Villa San Bernardo de la Frontera de Tarixa=město svatého Bernarda z hranic s Tarixou. Je to slušně velké město, založené v 16. století, vzhledově podobné Cochabambě nebo Santa Cruz.
Toť má dnešní cesty cíl. Necelých 700km ze Santa Cruz a se soumrakem, plný radosti z pěkného offroadu jsem našel ubytování dvě ulice od náměstí za 70bol. se sprchou a klimatizací; hned jsem všude rozvěsil mokré věci a přepnul klimu na vysušování. Parkování motorky v podzemní hlídané garáži ochodního cestra za rohem od bydlení za 5bol. do rána. Otevírají v osm. Ideální.
Pak už nic zajímavého, procházka městem. Ráno zkusím něco vyfotit. Na večeři milanesa neapolitana=řízek/šunka/sýr. Přišel za mnou nějaký člověk a říkal, že je umělec. Já mu na to, že to vidím, že se to pozná podle toho, že má kolem krku šátek i když je horko. Smál se a nabídl mě ke koupi své jedinečné skvosty. Tak jsem si ho alespoň vyfotil.
Zprvu to vypadalo, že kvůli dešti fotky nebudou, pak jsem si říkal, jestli to neotočit, když ten přívalový déšť odhadly předpovědi na srážky čtyři milimetry s pravděpodobností šesedát procent.
Fotky viz