Den pátý, díl druhý...

Navigace mapy.cz funguje dokonale, cestičky klikaté a je v nich každý ohyb.

Ještě k obědu v obci Pucara. Sedělo tam si šest chlapíků a mezi nimi jeden stařík, kůže barvy dobře upražené kávy, klobouk, provaz omotaný šikmo přes hrudník, při odchodu jsem zjistil, že má i mačetu, kterou si odložil pod sebe na lavici když seděl. Když odcházel, ptám se, jak se jmenuje ten meč, který drží. Slovo machette řekl tak, že z něho šel strach, úplný pan Trej v moterkách.

Všichni seděli u jednoho dlouhého stolu a měli tam místo a říkali, ať si přisednu. Vykládali jsme skoro půl hodiny, o situaci v Evropě, o jejich prezidentských starostech, o socialismu. V Bolívii jsou zemědělci a nemají průmysl, ptal se jaké fabriky máme u nás a co vyrábíme. Vykládali jsme o chovu prasat, slepic, produkci vajec. Když to shrnu, tak skoro všechno co se tady prodává, je bio domácí produkce bez jakékoli výstupní kontroly.

Už paní v muzeu říkala, v Pugaře u kříže doleva a pak pořád do kopce.  Mám to La Higuera 15km slušného offroadu a poslední polovina je už jenom opravdová polňčka, kolem je nový výkop a vyhrnnutá hlína zavazí směrem do cesty. Jakoby tady řádili obří krtci. Pak kolem cesty vede nějaká šedá hadice, jako naše zahradní. Při vjezdu stojí přes cestu žlutý krtek-buldozer a celá cesta dopředu je rozkopaná a rozházená. K cíli je to 300m, parkuju, sluníčko vypaluje a 27˚C. Dál pokrčuju pěšky a jen nalehko. Obcházím kopající kopáče, kteří mě zdraví. Tak vždycky té partě řeknu, že v mé zemi je zvykem pracujícím lidem přát: Kéž Bůh požehná vaší práci. Souhlasně kývají hlavami a děkují. Vidím pracovní obuv nazouváky jenom s páskem přes nárt.

Monument EL Che stojí na konci vesnice, běhají tady psi, slepice, kuřátka, pan kohout a u domečku ve kterém se směje paní opřená o nízká dvířka do pasu je uvázaný oslík. Socha, busta v oploceném parčíku, monument. Zvedá se docela velký pán v kloubouku a zve za 10bol. do muzea. Další baráček. Mají tak židli, na které seděl El Che, když ho popravili a těsně předtím řekl: Střílej, ale zabiješ jenom člověka. Není to příjemné místo, přemýslím jaké to muselo být, když sem jela sto kilometrů horskými cestičkami vojenská jednotka vykonat popravu tak, aby to vypadalo, že padl v boji. Je to 60let zpátky.

Comandante Che složitá osobnost, humanista, lékař, partyzánský velitel, kubánský ministr války nebo průmyslu, teď si nejsem jist; ředitel kubánské národní banky, též popravčí/vrah. Protože bez soudu zastřelil opravdu hodně civilních odpůrců Castrova převratu na Kubě. Někdy v 60. tých letech měl slavný projev v OSN když řekl: Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat. Ten člověk v nebi neskončil.

Symbol protestů mládeže pro následující geenraci z něho udělali omylem bolívijští vojáci, kteří mrrtvé tělo oholili, umyli, učesali, nechali mu otevřené oči a fotili se s ním. Je odtud jedna slavná fotografie Fredyho Alborta, která ležícího Cheguevaru symbolicky spojuje s utrpením Ukřižovaného.

Infrormace, co tady uvádím jsme se v muzeu nedozvěděl, je tam pár ofocených panelů téhož, co mají v muzeu ve Vellagrange a žije to tady především z genia loci.

Fotím se u monumentu s Comandante. A u paní v domečku kupuje dvě tématická trička, vyrobená v Peru. Paní nemá zpět a chce mi dát nějaké staré fotky, ty jí nechci brát, má je úhledně uspořádané, tak jsem ji požádal, zda si její komůrku můžu vytotit. Je jí 77let, žije sama a je tady šťastná. Akci s El Che tady nezažila, nastěhovala se až o hodně později. Škoda, mohla to být krásná výpoveď pamětníka.

U výkopu se pak ptám, co je v té plastové trubce zahrnuté v zemi. Je to vodovod a dělají přípojky pro jednotlivé domy, je jich tady asi devět.

Vyrážím směr Sucre, po šotolině mě čeká 150km do městečka Tomina, pak už bude asfalt. Ptám se majitele ubytovny, zda je možné dojet do tmy do Tomina, říká, že je to daleko, ale že je všechno možné a záleží na řidiči. Je jasné, že to do setmění nestihnu a bude potřeba najít jiné místo na nocleh.

Cesta ubíhá, držím průměrnou rychlost kolem 50km/h a když potkám autobus, mizející v obřím oblaku prachu, tak ten jeden tady padesátkou. Neuvěřitelné. Nakonec mě nechal předjet, asi mu bylo líto, jak žeru ty hromady pachu za ním. Po cestě něco málo fotím. Všude se kolem cesty padou krávy, osli někde na cesta leží stádo koz a když se blížím, zvednou se a udělají místo.

Villa Serrano, ubytovna U rybáře. Parkování uvnitř, zajíděl jsem přes práh a obrubník, ale neškrtl jsem, i když tento Triumph Tiger je docela břichoplaz. Za 40boliviánu s teplou sprchou, elektroinstalace na průtokovém ohřevu na sprše ve mně nevzbuzuje důvěru. Vypínač a jistič je taky na zdi uvnitř koupelny. Ale teplá teče. Sprchu a mytí vlasů odkládám na ráno a jdu do města. Obchůdky se vším jsou otevřené, koupil jsem pětilitrovku balené vody v barelu, který se vejde do kufru.

Ve večerní jídelně dávám večeři a mají v nabídkovém lístku vino tinto za 10bol. Tak jsem si objednal a ona to byla celá láhev, jak nečekané a k ní třídecová sklenička. To určitě sám nevypiju, tak jsem pozval paní za barem a paní kuchařku, oběma jsem odlil do jejich skleniček. Pak nás i vyfotili.

Vyptal jsem se, že tady mají kostel a školu, obec která to má 50km šotolinou k nejbližšímu většímu městu je dotupná pořád kromě deště. V zimě tady sníh není, je to v údolí a jsou tady opět moskyti.

Každý tady zná motyckl Jawa. V Bolívii říkají  uava, nikoli chava.

Boliviánci nemají rádi Španěly.

Všude jsou tady psi, rasa vestaj=VESnické TAJemství, takže španělsky sepu =SEcreto del PUeblo.

Všiml jsem si, že ceny tady v horách souvisí s tlakem vzduchu, se vrustajici nadmořskou výškou klesají. Přepokládám, že v La Paz už to bude jinak.

Teď vstávám, dopisuju tohle, posílám, dám sprchu, sbalím se, něco pofotím kolem náměstí a vyrazím na cestu.

Internet je opravdu všude, kde je cesta, ale tady už je ten nejpomalejší, takže fotky není možné poslat, email ano. Webové stránky fungují, ale pouze v textové verzi, ale o tom později.

Den patý, díl první...

Ráno ve městečku Vellagrande, celým jménem se městys píše Jesús y Montes Claros de los Caballeros del Vallegrande, tedy Ježíš a jasné hory rytířů z velkého údolí. Zajímalo by mě, jak to místní vyplňují do tiskopisů.

Jdu ulovit nějakou snídani, míjím masnu. Obchůdek, kde visí maso, při běžné teplotě, v rohu na lavici paní s dcerou a řezník porcuje. Voní to adekvátně.

Tržiště, místo které má část se stánky se snídaní, uprostřed je obchod se vším od chleba přes pytle rýže, svíčky nebo prací prášek. Pak je sekce masa, teplo, kuřata, maso, fujki. Moc fujki. A z druhé strany jsou stánky, kde prodávají obědy. Dá se tadys sehnat všechno, od hřebíku po lokomotivu.

U prvního stánku je veselá paní, tak ptám kávu do začátku. Ptá jestli překapávanou, kterou má již v konvičce nebo rozpustnou. Volím rozpustnou, protože vím, že dostanu hrnek plný horké vody, lžičku a pixlu Nescafé. Chci hned platit a ona odmítá a říká, že později.

Je to slušný marketingový plán, protože kávu pijící host může dostat chuť na něco dalšího a do té pasti jsem se rád chytil. Ptám, se ve kterém stánku můžu koupit snídani=vejce. A ona nabízí, že mě snídani udělá. Dobrá tedy, pět vajec a zeleninu. Jakou? Umím říct jenom rajče a okurek, tak zkusím jenom rajče. Paní vyrazila do víru tržiště, koupila potřebné potraviny a já mám snídani. Je výborná, navíc u vajíček míchaných nehrozí, že nebudou pořádně udělaná a případné vadné vejce se pozná docela snadno.

U vedlejšího stolu je malý klučík, který si hraje s auty, formulemi, má tam letadlo, vrtulník a tank. Tak děláme závod a pak používáme vrtulník k boji s tankem, který na rozdíl o formule má výbornou terénní prostupnost. Takto nějak se mu to snažím vysvětlit a moc jsme se u toho nasmáli.

Při návratu do ubytování míjím internetovou kavárnu a prodejnu pití, prodejna s jídlem je přímo přes ulici.

Zastavil u mě taxík a nabízel odvoz do La Higuera, cíl mé dnešní cesty. Zdvořile odmítám, že mám svoji motorku.Taxík je normální civilní auto, tak si vnitřně říkám, že by cesta mohla být snadná.

Nové slovo: ganchos=prádelní kolíky.

Při odjezdu se fotím před sochou synovce zakladatele města, kapitáne Pedro Escalante Mendózou. Malinký stativ a dálkové ovládání funguje. V okolí na lavičkách nesedí kdokoli důvěryhodný, koho bych požádal o vyfocení.

Neustále doplňuji mapy.cz, používám je jako navigaci a u spousty míst nemají vlastní fotku. Tak fotím a postupně je nahrávám. V parku ve Vellagrande je socha conquistadora a už je i zveřejněná fotka na mapy.cz a jsem uveden jako autor.

Ve Vellagrande je mausoleum a centrum El Che. Tam dneska začnu. Zaparkovat motorku můžu uvnitř, paní jako jediný průvodce tady je milá. Prošel jsem všechno a v muzeu se ona ptala odkud jsem a já pak jí, zda ona v muzeu El Che ví, že odjezdem do Bolívie, po neúspěchu v africkém Kongu, žil Cheguevara půl roku tajně v Praze Ládví a ona to neví. Tak jsem jí povykládal celou historii tohoto zajímavého argenínce, jak si ji pamatuji a ona pak doplnila, co chybělo. Dobré to bylo, takové edukační.

V obchůdku se suvenýry má krom jiných věcí i knihu, reprint deníku El Che psaného rukou, číst to nejde. A vůbec nevěděla, že v Chile to vydali ve strojovém přepise a ani nevěřila, než jsem jí ukázal svoji PDF kopii v mobilu.

K misi a plánu Ernesta Che Guevary v Bolívii. Tento stát je uprostřed a je srdce Jižní Ameriky, odtud pak červenou revoluci rozšíříme do všech okolních států. Lidé v Bolívii nechtěli socialismus, věděli o popravách na Kubě a i prostý vesnický kečuánský indián věděl, že socialismus by byl, jakoby se vrátili Inkové. Proto mise dopadla jak dopadla.

Cesta Del Che se nejmenuje podle toho, že by tady Guevara chodil, ale že ho tudy vezli k popravě do malé horské vesničky La Higuera.

Paní v muzeu mě ujišťuje, že je to tam dvě a půl hodiny autem. Navigace říká asi 60km. Ve místě Guandalupe odbočím z asfaltu a už chápu, že Bolívie je offoado snubná. To, co je v mapě označeno jako zpevněná cesta je jenom šotolina.

Před vesnicí Pucara potkávám strýca se dvěmi psy a ptám se kde tam dá pojíat oběd. Radí, že chodí do roho domu s červenou střechou. Na moto jsem rychlejší než on pěšky. Je to casa de municipad, tedy obecní dům; prvně mě napadlo slovo veřejný, ale asocice nebyla správná.

Uvnitř byla skupina chlapů na obědě, objednal jsem si dvojité maso s vejcem a zeleninou za 20bol. Mají oběd za 10bol; maso, vejce, rýže, bramborové chipsy a zelenina.

Po obědě jsem výrazné ufouknul pneu, ať ty hladké gumy líp sedí. Bolívie je offroadu zasnoubená. Vůbec není problém, že tady mají auta a motorky naprosto ojelé a hladké pneu. Za sucha to nevadí a za mokra je cesta nesjízdná.

Teď píšu ve Villa Serano, je 22:30 a po 160km poctivého offroadu jsem utahaný jako kotě. Dopíšu to ráno. Už u toho usínám a mám to samý překlap. Musím spát.

Signál a internet je tady všude, kde je cesta. Ale rychlost je nevalná, fotky nahraju až někde na WIFI.

Den čtvrtý - Samaipata, Vellagrande...

Santa Cruz:

Včera večer jsem si vypral triko a trenky, obé z merina. Jedna z  maminek také prala. Měli pračku, po letech se pokazila a do další už nechtějí investovat, takže dvě kamenná umyvadla a studená voda. Jiná tady ani neteče, jeden kohoutek a pro místní pitná voda.

Ráno vstávám, všude kolem visí prádlo a já zjišťuju, že mám všechno stejně mokré, jak jsem to před nejméně deseti hodinama pověsil. Paní domu oznamuje, že vše uschne, jestli vyjde slunce. Napřed mě napadlo použít mikrovlnku jako sušičku, chvilku jsem googlil a našel jsem zprávu od slečny, která to vyzkoušela. Triko pak pohřbila na zahradě.

Zvítězil pan ventilátor, stačilo deset minut pro každou věc a daly se obléct.

Noel ráno radí a barvitě povídá, co všechno nesmím po cestě minout a začínám balit. Co nejvíc věcí, které nepotřebuju pořád, se snažím dostat pod sedlo.

Sbaleno, motorka naložená. Balené vody mám dost. Od paní domu Kristýny si vyžádám křížek na čelo a mám to i s krátkou modlitbou a slzičkama.

Moc nechci psát o cílové destinaci a plánu, protože jsem v Bolívii, kde v devět znamená hodně po deváté a taky možná půl jedenácté a oblíbené odložení řešení věci na zítra je taky věc ošidné, protože zítra=mañana a pozítří=mañana hasta mañana. No a oni někdy to slovíčko hasta vypustí a mají den volna.

Po Santa Cruz jsem nakroužil asi 130km, takže vím, že na jednu 19litrovou nádrž ujedu nejméně 400km, což jsem předpokládal, ale s ohledem na chybějící přední blinky na zánovní motorce, která má na budíku celkový nájezd ODO jen 4500km, bylo lepší si spotřebu ověřit.

Samaipata:

Navigace ze Santa Cruz říká jasně: za 110km zabočte doleva. Opravdu. Jediná cesta, řidiči aut platí mýtné, my na létajících kobercích to máme zdarma. Maximální rychlost je osmdesát, reálná rychlost tak šedesát. Když cesta vede před obydlené městečko, je na začátku a na konci retardér. Taková asfaltová vlna, asi metr široká a vysoká přesně tak, aby SUV auto při průjezdu neškrtlo nárazníkem. Proto tady tak hrozně moc aut má spodní části nárazníku jakoby vyřezané. Snažil jsem se občas něco zajímavého vyfotit, mám navigaci v mobilu namontovavou tesně vedle levého zrcátka, takže mobil foťákem vidí z obalu ven před seba a i za jízdy se dá pořídit snímek bez toho, abych musel zastavovat. Děti s úsilím se držící na poskakujícím přívěsu, napadlo mě jim zamávat, ale neudělal jsem to, kdyby pozdrav opětovali nemají se čím držet. Pak je další mýtná brána a začne neuvěřitelně krásná a nová cesta, ještě má i nalinkovanou žlutou dvojitou čáru uprostřed, něco jako buchlovské hory, jen hezčí zatáčky a tak 70km v kuse. Občas ale takový krásný asfalt skončí a je tam jen písek nebo hlína, klidně půl kilometru a pak cesta pokračuje. Když jsem se při pauze ptal cestářů, co opravovali most, tak jsem pochopil, že cesta vede přes pozemky různých majitelů a ten, kde cesta chybí nedal souhlas. Takže se tam jezdí jakoby nelegálně, ale cesta se tam položit nesmí. A časem majitel souhlas stejně dá a cesta se dodělá, proto jsou tady občas předěly, kdy starý povrch na sto metrů vystřídá beton a pak původní povrch pokračuje.

Po 110km, tesně za cedulí města Samaipata jsem zabočil do leva a čekal mě výjezd do velmi vyvýšeného místa, horská vlásenka jako na slovinský Manhart. Mají tady výtluky, není jich moc, ale když ano je to něco jako by u nás na cestě byl otevřený kanál.

Noel varoval, že Samaipata je v horách a že tam už je zima a taky že ano, z původních Santa Cruzských 38˚C teplota slezla až na 25˚C brr. Cesta do turisticky významného místa byla označena značkou padající kamení a zúžená cesta, jen po jednom kusu úplně dole. Padají kamení znamená, že za nepřehlednou zatáčkou je na cestě spadly kus skály velký jak půl tatry, dobře ať nepřeháním, jako motor z tatry; podlélně uložený, který zasahuje až do kabiny řidiče. Kámen jsem nevyfotil, ale podařilo se mně ho objet. A to bylo důležitejší.

Zúžená cesta znamená, že se směrem ze srázu cesta propadla a tak nějak chybí jeden jízdní pruh. To se mně podařilo vyfotit. V tomto zúžení platí, že přednost má ten, kdo jede první. Pokud jednou oba zároveň, tak ten kdo dříve zatroubí. Pokud zatroubí oba najednou, tak ten, kdo je větší.

Samaipata, památky:

Pěkné místo, parkoviště, vysečená tráva, stromy jako v parku, domeček se střechou z rákosu, pokladna, obchůdek. První jsem si dal jídlo. Řízek, lečo, zelenina. Paní zprvu nechtěla jídlo takto kazit. Je tady zvykem servírovat řízek, na něm volské oko a jako přílohu rýže, hranolky a bramborová kaše. Milaneza je obalovaný řízek stejný jako u nás, zkusím od Kristin pak vyzvědět z čeho je ten obal.

Památky jsou archeologické, řekli bychom incké. Peru a Bolívie byli kdysi jedna říše. Národ, který tady všude žil se jmenuje Quechua [kečua] a když sem přišli španělé, jmenoval se vládnoucí rod Inkové. Incká říše, je jako Habsurská monarchie. Ale obyvatelé nejsou habsbukové ale rakušané a tady jsou to kečuánci nikoli inkové. Je to jako bychom angličanům říkali stuartovci.

Vstupné pro cizince 50, pro místní 25, pro studenty univerzit 10. Kartu ICOM paní nezná. Beru si lístek a mapku a vycházíme. Hned na začátku oslovím nějaké děti, že mapě nerozumíma potřebuju pomoct, jejich rodiče se smějí. Potkáváme se znovu na první zastavení s výhledem do údolí. K dalšímu zastavení je to do kopce, a tož organizuju závod, kdo tam bude první. Chlapec, kterému jsem nejvíc fandil, nevyhrál, zradil ho řemínek od nazouváků. Vlastně většina lidí tady jde v plážových nazouvákách nebo teniskách. Motoboty a žabky nejsou asi v kurzu.

Na hlavní památce jsou v kamenech vyhloubené tvary popsané na infromační ceduli jako doble zigzag=dvojitý cikcak.

Nejdelší cesta vede k místu Chinkana, to má být labyrint nebo též ztraceniště, je to dlouhý cesta z kopce lesem, připomíná to včerejší botanickou zahradu, jen repelent jsem nechal v motorce, tak mám asi čtyři moskytí zásahy. Cílové místo je díra v zemi zalitá bahnem, kde plavou PETky a obří informační cedula, kde je jasně zobrazeno, že díra má 12+4m a pak pokračuje rovně a že se neví k čemu byla, jestli na vodu nebo jako trest. Po cestě zpátky, vlastně úplně nohoře potkávám rodinu s mládežníky, která jde pomaleji a ptají se, zda stojí za to tam jít. Tak jsme si to vysvětlili, ukázal jsem jim fotky a vrátili se mnou zpět. Nahoře pak jede z nich prohlásil: Arta caminada, expresivně řečeno, že je to fakt dlouhá cesta.

Moje představa byla, že pojedu přes Vallagrande mrknou na muzeum a zakempím v cílu  La Hiegura. Navigace nabízí cestu s obrovskou objížďkou po tlusté zelené nebo zkratku po menších cestách. Tak jsem si vybral 40km zkratku. Z asfaltové čtyřproudovky skrz město doleva. Začal písek, hluboký písek, pak polňačka úzká na jedno auto, pořád jsem potkával nějaké lidi v protisměru, občas náklaďák, občas vlečku s brigádníkmi. Ve výsledku to do kopce bylo jako Paso Stelvio, ale v pěkné šotolině. Když jsem si vypnul kontrolu trakce a dalo se držet 40km a užít si to. Jen zpátky se to trochu hatilo. To co jsem vytoupal, musel jsem tady sjet a bylo to stejně klikaté ale podklad byl jako makadam, docela velké šutry a bylo potřeba prostě jet. A hlavně si vypnout ABS, aby se dalo vůbec brzdit. Nebylo to vůbec nic náročného ani nebezpečného, jezdí tady normální auta a né džípy a jiné offroadové obludy.

Pak v jednom místě byl plotek z ostnatého drátu a klacků a sloužil jako ohradník, bylo potřeba ho otevřít, to už krávy opodál zvedly hlavy a vykročily a pak hned zavřít a odjet. Ke konci už ta cesta byla opravdová polňačka s travnatým pruhem uprostěd. Zdůrazňuji cesta, která je vedená v mapách jak zpěvněná cesta, tedy beton, asfalt nebo aspoň panelkaA pak najedou začalo město. A někdo tam pak mával a dozvěděl jsem se, že všichni už teď jezdí tou delší cestou po asfaltu a tady je pár bláznů. Jo hombre loco je blázen. A jsem já, encantado.

Na offroadu jsem se zdržel, slunce zapadá 18:52 a pak je tma. Jakože úplná. Veřejné osvětlení je jenom ve větších městech. Posledních 60km opět za mýtnou bránou jedu už na světla, takže z okolí moc nevidím. Bezpečně se dá jet tak padesátkou, protože krávy krom očí nemají reflexní body. A že se jich tady večer, v chládku páslo.

Vallagrande:

Je to docela v horách, teplota večer klesla až na příšerných 20˚C. Paní na ubytovně mně nutila deku navíc. Naviguji se podle offline map z mapy.cz. Zkusil jsem tři modré postýlky v mapě, první je v osm večer zhasnuto, ve druhé se ještě svítí a ve třetí mě vítá paní a její syn nabízí, že motorku můžu dát do garáže. Ubytování jako u babičky v Drslavicích, pěkné atrium a kolem asi osm pokojů. Za 40boliviánů je pokojík s koupelnou, s ramínkama bez štěnic. Z garáže se vylíhl dvorek s pořádnou branou, tak alespoň nemusím parkovat na ulici. Vyhřezl jsem kufr a žlutý motovak na pokoji, otevřel kufr a musel jsem se pochválit, balil jsem si ráno obři řecký jogurt na večeři a napadlo mě, že se může otevří, tak jsem ho dal do uřezané PETky. No a jogurt při tom dlouhém natřásání na offroadu prostě vybuchl. Sníst to šlo a v kufru krom víka nebylo zasaženo nic.

Zamčel jsem pokojíček, jenom visací zámek, který se navleče do něčeho, co připomíná kované hlavolamy na jarmarcích a stejně snadno se provléká. když zůstaly obě křídla dveří pootevřené směrem dovnitř pod úhled aspoň 20˚, tak to zamčít šlo. Obešel jsem náměstí a uvědomil si, jak moc cítím ťapky nohou, ale nevím jestli je to od chození po Samaipatě  nebo běhání s mládežníky tamtéž a nebo čtyřicetikilometrovým offroadem ve stupačkách.

Ale stačil jsem si všimnou, že vánoční výzdoba v oknech zůstává nejen na kostelech, stejně jako vánoční bilboard v Santa Cruz.

Našel jsem k deváté večerní otevřené čtyři obchody - počítačovou hernu, obchod s oblečním, knihkupectví a tabernu. Vybral jsem si to poslední a objednal si vodu, kávu a chtěl jsem nějakou štamrlu coby schlafttrruňk. Něco místního. Bylo to u baru, byli tam i dva jiní hosté vedle mě, tak jsme si vysvětlili, že hledám něco silnějšího a ne likér. Měli griotku a fernet. Takže Fernet, prý je to něco jako Jägermeistr a pijí to s kolou. Tak jsem se odhalil, že jsem z Republica Checa, stejně jak je napsáno na etiketě výrobce té lihoviny. Chtěli o tom pití vědět víc, tak jsem je seznámil s tím, že u nás se pije fertet buď samotný a říkáme mu lata de caja=lak na rakve nebo se pije fernet s tonikem, říkáme mu Fe-Ton. Chemii měli, tak jsme si rozuměli. Tedy Antonio de hierro=železný Tony. Uvidíme jestli se to ujme.

Analýza zbožnosti, ver 0.1:

Zatím jsem se konkrétně napsal, jen usuzuji. Ve skoro každém městě kruhový objezd, kde je uprostřed žehnající Kristus. Benzinky se tu jmenují Santa Maria II,V.. co jsem potkal. Pokud potkáte na ulici zahalenou holku, tak má obvykle u pasu růženec a je to řádová sestra. Když se s někým bavím a vzpomenu, že někde na cestě  bylo horko jako v pekle nebo zmíním prokletý déšť je vidět, že na to reagují negativně a nelíbí se jim to. Brát Boží jméno nadarmo se ve španělštině teprve učím, zkusím se doptat nějakého kněze.

Je tady oblíbený obraz s Ježíšem, kde je napsáno: Když se na mě díváš, jsem s tebou.

Nové poznatky k provozu:

Značka zúžení cesty se používá v místě, kde je třeba most, či jiné místo, kde se nedá použít minule zmíněné pravidlo první, tedy pokud se tam vejdu, tam tam jedu, čímž vzniká proměnlivý počet jízdních pruhů.

Neexistuje tady značka nezpevněná krajnice a jestli ano, tak jsou na hranicích při vjezdu do země. Žádné krajnice tady nejsou, navíc si myslím, že auta postupně jezdící tam kde by byla krajnice udusají podloží a cesta se pak snadno rozšíří o nějaký ten metr. 

Že předjedu kamion v zatáčce zprava bych nečekal, ale když se přede mě, jedoucím těsně za kamionem vecpal osobák a plynule pokračoval a se dvěma koly mimo silnici kamion předjel, neváhal jsem. Navíc jsem úzký, takže jsem mohl zůstat na cestě.

Takže kdybych dnešní den chtěl popsat tak, jak se stal. Jel jsem ze Santa Cruz do Vallegrande, po cestě se zastavil na památce původního osídlení, dal si řízek na oběd, projel nějakou polňačku a večer se ubytoval v příjemném alojamientu=ubytování. Jenže takto by mě to nebavilo psát a vás to číst.

Je po půlnoci, jdu spát.

Tentokrát jsem dal dohromady i nějaké fotky, měly u nich být popisky a opravdu tam jsou, ale nevím, zda se vám automaticky zobrazí. Snad jsou ve správném pořadí. Zaslouží si je vidět jen ten, kdo se dočetl až sem viz [odkaz na fotky].

Den třetí, díl druhý...

Místo odpočinku jsem našel lepší plán. Vyrazil jsem do muzea, všechna podle webu zavírají v šest a jen Muzeum nezávislosti v sedm. Půl hodina cesty ve špičce do středu města, kterou jsem se zkusil objet okolními uličkami, ve výsledku to trvalo stejně dlouho.

Celá budova muzea, protože je vládní byla obehnána provázkem s nápisy nevstupovat, nachystané pneumatiky s vlajkou, asi k zapálení. Chystá se tu nějaká demonstrace a zítra se prý má všechno vyřešit. Jde o nějaké složitosti v mnohonárodnostím státě Bolívie. Už včera večer tady kolem náměstí postávali chlapíci s megafony a hulákali na lidi, aby se připojili. Prvně jsem to chápal tak, že to patří k večernímu koloritu, protože lidí bylo v parku hodně a úplně řvouny přehlíželi.

Pár pravidel silničního provozu tady:

1. Pokud se tam vejdu, tak tam jedu.

2. Červená znamená zpomal.

3. Předost zprava platí pouze pokud auto zpomalí.

4. Pokud se náklad dá na auto naložit, dá se taky odvézt.

5. Směrovky se používají náhodně a většinou obě najednou.

6. Silnice má pruhů tolik, kolik je dolů zaokrouhlený podíl šířky vozovky a součtu šířky všech vozidel v místě měření; a vždycky kousek chybí, protože pravidlo první.

7. Klaksonem říkám, že se cpu někam, kam se vejít nemohu. Pokud do stejného místa míří více vozidel, pořadí se určí podle toho kdo, kdy troubil.

8. Vždy pokračuj v započaté trajektorii, prudká změna směru je zbytečné riziko.

9. Nic z výše uvedeného neplatí pro motocykly, ty jsou tady něco jako nezávislé létající koberce.

Takto nějak se jezdí a ač to napsané může vypadat vtipně, není. Míjet náklaďák plný zboží naloženém nad bočnice, které nadskakuje na hrbolech je jedna věc, ale když na tom zboží ještě sedí tři podsadití závozníci, je lépe vzít za plyn, brknou o klakson a zmizet nejbliší mezerou mezi auty.

Chodci jsou tří druhů

a/ ti, kteří chtějí přejít cestu - občas na přechodu, občas jinde. Jsou jako srny, přibývají, kumulí se a až jejich množství a stres překročí práh únosnosti, tak pomalu, s pohledem upřeným na místo, kam chtějí jít, vykročí. Zdůrazním, že obvykle nejdou nejkratší cestou.

b/ prodejci, kteří do vozovky vejdou, když je červená a provoz se na chvilku zastaví, jak naskočí zelená, tak zmizí.

c/ stopaři - obvykle s batohem, stojí na mnoha proudé cestě tam, kde by vedla čářa, kdyby byla nalinkovaná. Stojí mezi auty tak dlouho, než je někdo vezme.

Spousta aut a samohybů, které tady jezdí možná byly k vidění ve fimu Mad Max nebo v jiném postapu. A zároveň je tady stejně moc nových obrovských SUV a terénních aut. Nový náklaďák jsem nezahlédl.

Řekl bych, že kdyby se tady jezdilo jako u nás, byl by celý provoz plynulejší a asi třikrát rychlejší, všude je omezení padesát, místy osmdesát. Většinou omezení rychlosti stejně zařídí nepoměr mezi kvalitou povrchu a kvalitou tlumičů auta.

Sousedi, vedlejší přilehlý dům mají dneska večer nějakou párty, která se vyznačuje převším hlučností. Doufám, že to větrák rozežene.

Nakonec párty rozehnal první pořádný déšť tady, neprší dlouho, ale je to neuvěřitelně intenzivní. 

Den třetí...

Santa Cruz de la Sierra:

V noci jsem se vzbudil jen jednou, když mně vypadlo z ucha sluchátko a ze snu o letadlové bitvě ve dvouplošníku mě vzbudil řvoucí vrtulový ventilátor.

Přes den má člověk pocit, že tady skoro nikdo nepracuje, kromě zedníků a sekáčů trávy s křovinořezy, případně majitelé všemožných krámků, kteří číhají na kolemjdoucí jako mravkolev v důlku. Musíme oddělit ty, co pracují v klimatizovaných budovách a kancelářích. Tam je pracovní doba zhruba jako u nás, jen někteří pracují i deset hodin. Ale v malinkých domečkách tady na prstenci pět je to trochu jinak, asi v devět ráno majíí všichni skoro hotovo, protože začali prodávat, nakupovat, zajišťovat domácnosti tak ve čtyři ráno. Všechno řídí počasí, v devět ruch utichne, vypukne horko a zase k večeru někdy od šesti do desíti zase ulice ožijí.

Ráno se Noel na pouhé dvě hodinky opravdu rozpovídal a sázel historku za historkou. Dneska je mu šedesát, má tady malý krámek a je spokojený. Povídal o tom, jak se živil jako průvodce pro turisty a jak velel výletům s jeepem, aniž by uměl řídit auto nebo vyměnit kolo. Bude umět poradit, kam přesně vyrazit a slíbil, že si najdeme v mapě cestičky, díky kterým byl pro turisty zajímavý. Občas je po cestě řeka, která se brodí. Tak uvidíme. Zbytečné je tady vypisovat historky, jak po nocích rozdělávali oheň nebo museli použít nejstarší indiánskou babku v horské vesnici jako navigaci, protože znala všechny a věděla, kdo kde z vesnice se kde toulá.

Bylo to velmi příjemné ráno. Nové slovo: Defektu kola říkají pincha=bodlina.

Santa Cruz de la Sierra je obří, kolem historického centra jsou kolem čtvrtě, kterým podle tvaru říkají prstence. Existuje jich aktuálně devět. Čím dál od centra, tím horší kvalita cest a i domů. Opět občas mezi fakt malinkými domečky je obrovská vila i na prstenci devět. Ale cesta k ní je hliněná polňačka, která je ztvrdlá do vyjetých kolejí a při dešti průjedná jen offroadem. Když jela kolem záchranka, byl to jeep s největšími koly, jaké jsem viděl. Aby se opravdu dostali vždy a všude.

Místní poradili, že musím navštívit botanickou zahradu. Tak hurá do toho, je úplně na kraji města, takže jsem to k ní měl asi 20km vzdušnou čarou z prstence pět. Podle navigace jsem jel nejkratší cestou, takže jsem opravdu projel jednotlivé prstence a můžu hodnotit podle kvality povrchu. Jasně že z centra vedou paprskovitě hlavní cesty s výbornou kvalitou povrchu, něco jako naše D1 před rekonstrukcí. Ale liší se cesty které pak tvoří samotnou čtvrť, vždycky je kousek afalt a pak se to zvrhne. Do prstence čtyři je všude slušný asfalt, na pětce máme pěkné betonové cesty, dál už to byl starý vypraskaný beton a panely, ze kterých místy z výmolů trčí obnažená armatura, pak začnou cesty vysypané žlutým pískem a docela hlubokým. Ještě že mám nějaké zkušenosti s jízdou na motorce v terénu. Stačí dát za dva, pak  za tři a pořádě vzít za plyn. Doufám, že se tudy nebudu vracet, protože v zrcátku vidím ten obrovský oblak porachu, který za mnou zůstává. Nezapomeňme, že můj tygr má devadesát tři koní. Na posledních prstencích je už jenom rozježděná polňačka a na spojovacích ulicích mezi domy roste hluboká tráva, té se nebojím. A místy rákos; a tomu se vyhýbám. Se zhoršující se povrchem cest ubývá toulavých psů, přibývá volně pochodujících krav a slepic.

Botanická zahrada je vlastně obrovský oplocený obrovský les, v tomto případě asi spíš džungle. Ale mají tady opravdu poctivě vysekanou trávu a vyvýšené dřevěné chodníčky, je jasné, že když moc prší bude to tady pod vodou. Ve znaku mají veselého lenochoda, ale toho jsem nepotkal. U laguny je zábrana s výstrahou, že mám dávat pozor na kajmany. Kolem občas proběhne po trávníku želva, chodí pomalu a potichu. Před vstupem do lesa s vycházkou k rozhledně je upozornění - použij repelent proti moskytům. Moc lidí tady nepotkávám, ale zahrada návštěvníky má. V  potoce se to pod lekníny podivně zmítá a mezi stromy se ozývají zvuky, že mě každou chvíli něco sežere. Vodu s sebou mám. Je tady neskutečný hic a dusno a ještě větší horko. Právě tady a teď jsem pochopil, že se na sever Bolívie nevydám, má to být brána do Amazonie, nížina a lesy tohoto typu. Je to velmi nepříjmené lepivé dusno, pár dní v tomhle a obrostu plísní, žel nebude ušlechtilá. Aniž bych se ztratil, strávil v zeleni pět hodin.

Od zaměstnanců zahrady zjišťuji, co zajímavého tady je a kam pokračovat. Po cestě zpět z úplné periferie zpět volím cestu nejrychlejší a po asfaltu, aby na mě někde nečíhal strýc s vidlemi za ten prachový oblak, co jsem jim tam nechal. Na každé světelné křivovatce dál od centra jsou prodejci všeho, na červenou vyrazí mezi auta a nabízí snad všechno od vody, přes zmrzlinu, denní tisk až po obaly na mobily.

Po cestě zpátky zažívám místní déšť, palubní počítač hlásí 34˚C. Intenzivní přeháňka, která skončila, než jsem stihlo zastavit. Teplota spadla na 28˚C a rázem je příjemně. Než ujedu deset kilometrů jsem zase suchý a zpocený.

Ano, v Bolívii je teď období dešťů, znamená to, že tady občas prší. Mimo toto období neprší vůbec. Řeky v Santa Cruz jsou obrovská betonová koryta ve kterých je místy pár centimetrů vody, mimo období dešťů jsou suchá úplně. Uvidím, zda to tak funguje i ve vyšších polohách.

Na velmi pozdní oběd jsem si zašel do doporučeného krámku ve velkém nákupním centru s klimatizací. Vepřová kotleta s vejcem a pěti druhy zeleniny. Je kupodivu, že takový obrovský oběd stojí stejně jako sto gramový pytlík kešu v supermarketu. Dal jsem si k tomu volitelné picanté, nějakou nasekanou maču z pálivé papriky. Je to pohoda, nepálí to vůbec. Tolik k picanté. Ale někde uvnitř svých příloh ze zeleniny jsem náhodou našel tři lusky něčeho, proti čemu je carolina reaper sladký mazlík. Slzím a věřím, že je to jen pětiminutovka. Byla. Minutový nástup plus čtyři minuty utrpení. O zbytku jídla netuším jak chutná.

Tam kde přebývám, v domě Noela, se dá jíst na ulici. Lidi doma navaří a pak to prodávají sousedům, zatím jsem nepochopil, jaký v tom je systém, kdo kdy vaří, ale celý oběd s kuřecím, vejce a náhodnou přílohou je za deset boliviánů.

Na ulici se ozve bučení krávy, dívám se a jede kolem prodejce mléka. V džípu s obřím bučícím amplionem na střeše.

Zajímavost: Košíkům v supermarketu zatáčí jen přední kolečka.

Je pět odpoledne a jsem utahaný jako kotě. Měl bych vybrat a poslat nějaké fotky, udělám to. Ale napřed se natáhnu...

Den druhý, díl druhý...

Zajímavosti:

Nejsou tady čtvrti bohatých nebo chudých, všichni žijí a staví pohromadě. Vedle nádherné vily stojí opravdu chudobné domečky s obřím dvorem a několika rodinami, které tam žijí. Pak stojí totálně vybydlený krámek a dívám se, čtu a ona je to lékárna.

Pro motorku se vezu na motorce, nějaká dvěstěpadesátky, což je tady spíš větší kubatura. Protože s helmou v ruce a v moto oblečení opravdu není problém přistoupit k někomu, kdo zatím jede sám a protože jsem větší a on jede směrem, kterým potřebuju, tak se vezu. Je to zážitek a učím se místní pravidla, zatím to vypadá, že jsou zvyková. Na motorce se držím zuby nehty, protože jednou rukou fotím. Nemít boty, tak mám prsty od nohou omotané kolem zadních stupaček jako opička kolem větve stromu. V době, kdy by našinec dávno dobržďoval, tak můj řidič ještě brzdit nezačal. A pak to zašlápne. Doufám, že zadní svařenec trubek, sloužící jako nosič, nepovolí.

Přebírám Triump Tiger 800, nikoli v offroadové verzi XC v barvě černé. Chlapci v servisu se opravdu dušovali, že je všechno v naprostém pořádku a oservisované. Nemám výhrad, všechno super... tedy až na chybějící přední blinkry. Tvrdili, že to tak má být  z výroby. Stroj někdo položil, rozbil do strany trčící přední blinkr a oni místo opravy sundali ten dobrý, přiznali to až jsem uklázal na rozbitou odrazku na vidlici, kterou nesundali, protože jí zbylo skoro tři čtvrtě. Tak jsme se zasmáli a dobré. Policie tady vyžaduje blikačky pouze zadní a podle stavu některých aut nejen u motocyklů. Zásuvku 12V jsem si vyzkoušel a funguje.

Montuji držák navigace a zpátky se už vracím po svých kolech, proplétám se hustým provozem a uvědomuji si, že pro mě je motocyklová sezóna 2020 zahájena. Na benzince se na mě obsluha škaredě dívala, že si chci nabrat benzín sám. Je tady asi dvanáct stojanů ve čtyřech řadách a jedna paní. Všichni stojí a čekají a obsluhuje jediná paní. Naplní nádrž podle požadavků, zúčtuje a dlouho pohovoří. A pak se řada pohne. Čerpá se pouze u prvních stojanů kam ona chodí. Zajímavý způsob jak prodloužit životnost čerpacích stojanů na opravdu dlouhou dobu.

K večeru jsem vyrazil na nákup balené vody do obřího nákupního centra. Já vím, že říkají, že ta z vodovodu je pitná. Věřím jim, ale nevím, zda je pitná i pro gringa zhýčkaného vodou Slováckých vodáren... a kanalizací. Zatím nemám odvahu. Slunce tady vypaluje tak, že ač natřený faktorem padesát už gringo asi  dlouho nezůstanu. Po nákupu se toulám středem města, stihnul jsem pobožnost v katedrále a pak jsem obhlížel v parku sochu coronela Ignacia Warnese, který v Santa Cruz padl 1816 a zasloužil se o nezávislost Republiky Bolívie. Jak už to tady chodí nebyl místní, ale pocházel z Argentíny. Při návratu, večer kolem osmé večerní to vypadá, že každý, kdo má cokoli - co se dá nastartovat - vyrazil do ulic. Když míjím mikrobusy plné lidí, všimnu si, že to, co na první pohled vypadá jako vyvýšené saní do hlubokých brodů, jsou výfuky vyvedené komínkem někde na úroveň střechy, někde jen pod otevřené okénko cestujích. Je to fajn, že čadí shora.

Magdě a Alešovi se omlouvám za hrubky, anakoludy a jiné záludnosti, které tady bez korektury můžete číst. Já to po sobě nečtu, opravdu jsem rád, že to stíhám psát. Je tady tolik věcí k řešení a tolik témat k probrání. Večerní přednáška o alkoholu trvala aspoň hodinu a vyjádřili jsme se všichni. Ještě, že mám slovník v mobilu, protože tolik typů ovoce, ze kterých se tady palí v hlavě zatím neudržím. Po společné ochutnávce slivovice, kdy se paní domu - chtěl jsem napsat růžolící se, ale ona je indiánka - zakuckala a pobrečela si, protože destiláty tady pijí pouze muži. Aspoň tak to tvrdí ona. Je typická, vysmátá, tmavá, kulatá, hodná a především vysmátá. Celý den stíhá být na dvou místech zároveň v kuchyni a přes dvůr v obchodě.  V obyvacím pokoji z okna do ulice udělali prakticky chybějící zeď, nejaký překlad tam snad je, ale možná to drží jen střecha; a tam provozuje mikroobchůdek s moukou, olejem, rýží, okurkama, kuřecím masem a banány a dalšími drobnostmi. Když přechází přes dvůr nadkrytý plechovou střechou ještě občas postříká z hadice savou cihlovou dlažbu a opravdu to chladí a dělá v průjezdu příjemně.

Zůstalo nové slovo guarapo, to je bolívijský burčák.

Chystám se spát, proti posteli mám tak silný ventilátor, že češe na pěšinku a řve jak čmelák těsně před vzlétnutím (myslím letadlo). Teď sedím pod návratím, píšu si a otevřenými dveřmi mrknu do vedlejšího pokoje a mají to tam stejně, krom ventilátoru mají navíc zapnutou obří televizi, ale přes hluk větráku není slyšet zvuk. Proč tady nemají radiální ventilátory, které na rozdíl od ventilátorů axiálních jen předou a funí? Mít s sebou špunty do uší nebo pořádně zabořené sluchátkové pecky do uší se hodí.

Výletování začíná. Dobrou noc.

Den druhý...

Santa Cruz de la Sierra:

Let dobrý. Jedenáct a půl hodiny v letadle. Palubní obrazovka se chlubila, že letíme rychlostí 1050km/h. Já jsem naměřil 997km/h. Moc se mně nezdá, že by Boeing lítal mach1.

Roste ve mně pocit, že podle toho, co tady jezdí za káry emisním očištěním celé Evropy planetu nezachráníme. Toyota ve které jedeme z letiště měla své nejlepší roky za sebou už v divokých devadesátých.

Učím se místní pravidla. Červená na semaforu znamená zpomal. Absence pružení na straně spolujezdce znamená, že na panelové cestě skáčeme jen 80km/h. Ať autu nekřivdím, je možné, že na pravé straně má sportovní podvozek a na levé terénní.

V Santa Cruz de la Sierra mám ubytování u Noela, otce Diegova. Už tady mám prvního kamaráda, říkám mu comandante america, má pět let na triku znak marvelovského hrdiny a řádili jsme od rána. Bylo mu pět a chodí do školy. Tady děti jdou povinně v pěti letech, mohou i od čtyř. Do školky mohou od tří do pěti, pokud chtějí rodiče. Moje španělština stačí na to, abychom rozmnožovali dinasury a krmili mladé. Na dvorku si se mnou chtěl hrát s pistolí. Přišli jsme spolu na to, že je třeba si víc povídat a hrát a méně střílet. A tak si jsme sehráli situaci, kdy ho v temné ulici přepadne někdo moc ošklivý a chce ho okrást. A chlapec chtěl hned použít zbraň a střílet. Tak jsme si vysvětlili, že když mě jenom spoutá a uvrhne do vězení, tak je naděje, že se třeba zlepším. Ale to jsem si nevšiml, že už nás pozorují a poslouchají všichni dospělí a staří. Edukaci jsem zvládl a pro ty starší jsem pak dodal, že chápu, že někdy je použití zbraní bolestně nezbytné. Ještě že jsem se v letadle prokousával deníkem El Che. Slovní zásobu na komunikaci s o válce, revoluci včetně zbraní a munice už mám.

Motorka by měla být přichystána v devět, mám spousta času, postupně vykládám se všemi, co tady bydlí. Počasí dobré, hic, vlhko a v motokalhotech je fajn. Už si tvořím mikrolima.

Přesvědčují mě, že je tady voda z vodovodu pitná. V Santa Cruz de la Sierra ano, ale pozor La Pazu nebo Chocabambě ne. Je třeba se zeptat někoho důvěrychodného.

V devět jsem zkusil vyzvednout motorku, vtipné je, že obrovském městě je firma, kterou hledám Eurobike.com.bo necelé 4km od místa, kde jsem a kde budu parkovat za pořádnou branou motorku. Pro informaci Eurobike.com.bo úplně pronájem motorky nenabízí, to je sólo akce majitele, ale to jsem zjistil až později.

Jsem v 9 na místě, nikdo o ničem neví, ale já jsem telefonoval a mluvil přímo se šéfem. A on potvrdil před týdnem, že motorka bude dnes. Bylo třeba trochu doupravit cenu, po telefonu slíbil za 30USD na den a nakonec to vyšlo stejně jak půjčení motorky ve Španělsku. Platit se kartou dá, to není problém. Ale oni počkají až mají peníze opravdu na svém účtu převedeny a trvá to prý tak dva až tři dny.  Tolik času bez motorky nezvládnu. Město je třeba protoulat a mám tipy od paní domácí a Noela, co všechno zajímavého vidět.

Takže myšlenku o platbu kartou opouštím a jdu vybrat z bankomatu hotovost, ač se jedná o papír říkají tady: en metálico. Motorku budu mít připravenou ve tři odpoledne.

Santa Cruz de la Sierra, bankomaty:

Je jich v obchodním cetru třeba osm budek vedle sebe. Praží sluníčko, ve stínu 30°C a vyleze to až na 37°C. Každý bankomat má domeček se skleněnými průsvitnýmj dvířky, komplet neprodyšně se zavřivším, když vejdu. Přesně takto se cítí chilli paprička ve skleníku, taky červenám a pouštím šťávu. Mám dvě karty a osm benlomatů, to je 16 pokusů na poprvé. Pak identifikuju, že některé jsou offline chvílemi, na jednom spadl Windows XP. Pak zjišťuji kolik je zvykem si vybírat a kolik který bankomat umí dát. Trvalo to dlouho, ale podařilo se po stupně po částkách 2000BOL vyplacených v padesátkách, stovkách a sem tam nějaké dvoustovce. Svírám v ruce pakl peněz, obrovský tak, že netuším kam ho strčit. V tom skleníku mám pocit, že je to má mzda a já jsem si ji tady aktuální analýzou situace vydělal. Stejný problém totiž mají skoro všichni, tak jim radím, že občas se to zobrazí s chybou, ale stisknutím kombinace tlačítek kolem displeje se to dá obejít a pokračovat. Jak dělám poslední výběr jsem ukázal paní ve frontě za mnou a myslím, že oni to už pak řeknou.

Dařilo se mně na to přijít jenom proto, že online v mobilu sleduji, jak se transakci daří. Kreditní karta MasterCard funguje, debetní VISA karta ne.

Santa Cruz je obří a ještě větší. Moderní budovy a obchodní centra velké jak pět Zlatých jablek nad sebou a pak domečky typu italský nebo španělský venkov. Občas asfalt skončí a je písek a pak zas pokračuje asfalt, nikdo to neřeším. Už chápu, proč tady tak trpí tlumiče.

Když se vezu v autě se zbytky zadních tlumičů a jedeme za autobusem, tak bud staví tam, kde ho někdo mávnutím ruky s palcem stopne a vlastně tak nějak přibrzdí a cestující velmi rychle naskočí. I velmi objemné paní to umí svižně jako opičky o čagan nedbaje.

Vrátil jsem se do domečku a zjistil jsem, že amigo comandante America, který se převlékl do trika se Spidermanem obsadil moji postel. Naštějí je na sladké a já ne.

Stavil jsem se u místního telefonního operátora Entel. Prázdná simka za 20BOL a předplacená karta na měsíc s 12GB internetu za 100BOL=350Kč.  Chtěl po mně doklad totožnosti, ale já krom mobilu, powebanky a pár drobných nemám nic. Všechno jsem nechal doma pro jistotu a pas jsem opravdu zapomněl. Bez pasu to nejde. Inu nezbylo než přesvědčit někoho místního, aby koupil kartu na sebe. Tak se také stalo, ale aktivaci mně musela vyklikat paní, která kartu prodala, protože něčím tak složitým bych se asi neprokousal nikdy.

Roamingovou cenu českého Vodafone se 100MB na den za 199,-  nejsem ochoten akceptovat.

Mám s sebou malý modem, kterým jsem měl v plánu kolem sebe osvětově šířit wifi, ale ve které SIM karta nefunguje, musím tedy přepnout svůj mobil na číslo +591 63442787 a na něm v případě nutnosti budu k zastižení drahým hovorem. Jinak jsem online, alepoň tady v Santa Cruz.

Posílám zápisek, tady je tři odpoledne a za chvíli snad převezmu motorku. My tomu věříme!