čtvrtek 27. června 2019

Klíček, absolventi s JAK...





Nová lávka otevřena...

[fotky] od Maryšky Švehlíkové

    Drazí přátelé, přicházím se vámi radovat. Konečně mohu projít suchou nohou spojnicí obou mých rodišť. Díky vám za to. Tato lávka spojuje můj rodný Uherský Brod s rodnou Nivnicí.
    Jsem uvyklý putovat, však mnozí jazykové mne zvou průkopníkem pěší turistiky a reliéfy měst, které jsem popsal a byly vyryty slouží jako základ turistickým známkám dodnes.
    Kráčet, putovat, spojovat a snít. Tato spojnice jakoby chtěla říct - nezůstávejte lapeni labyrintem světa. Hledejte svůj Ráj srdce. Dívejte se kolem s nadhledem a  bez starostí - zdůrazňuji bez starostí, nikoli bez starosty.
    Děkuji moudrým radním zde, že  nezvolili černé tunely jako v Praze, ale transparentně staví bílé lávky.
    Též nabádám k opatrnosti a uvážlivosti. Vím, že město stojí na kopci, ale člověk pro zdraví by devadesát schodů denně překonati měl a myslím, že tři lávky v rodném městě jsou číslem dokonalým, či chcete snad ať vedutu města Brodu zdobí místo pěti věží třeba pět oblouků?
   Chválím nejvíce, že broďané věděli co je to žít z kopce dokopce a teď byly jejich kroky narovnány. Vykročme tedy spolu a těšme se ze spojení. 
    Citát zde zapsaný budiž zní: LÁVKA LEPŠÍ TUNELU.
    Děkuji.

úterý 25. června 2019

BMW F 800 GS....

     Krátce:  Na silnici je to snová motorka. Pro dva pro cestování na asfaltu je to snová motorka.

     Po Španělsku jsme najeli lehce přes 3000km s motorkou BMW F 800 GS, měla najeto asi 50tis. km. Krom toho, že bych uvítal vyšší čelní štítek, můžu říct, že je to pohodlná motorka. Přepínání režimu cesta | déšť | offroad má smysl a je poznat na průběhu výkonu. Mělo to i zbytečnost jako elektronicky nastavitelné tlumení.
     Má to palubní počítač, kde je teplota i všechny druhy spotřeby. Dálniční spotřeba plně naložené motorky, ve dvou byla při 120kmh byla 5.8litru na 100km. Celkově jsme jeli a průměrnou spotřeboj 5.3l/100km.
     Ač budíky mají dvě nulovatelná počitadla, tak mě fakt zklamalo, že jsou jedom třímístná. Není k tomu žádný důvod a tak se nám počitadlo TRIP2 během cesty třikrát vynulovalo. Ještě, že to nezpůsobilo desbordamiento, tedy overflow error.
     Dálnice, úzké klikaté horské cestičky i sto kilometrů po šotolinách. Pohodlně a bezpečně. ABS jsem nevypínal, mimo asfalt jsme jeli výletnickým tempem.
     Saša chválí pohodlné sedlo, opěrku originálního BMW kufru i dostatek místa pro spolujezdce. Kolena pokrčená akorát a pořád měla pocit, že jedeme na odpolední výlet do Průhonic. Je to plnohodnotná motorka pro dva.
     Občas v zatáčce v náklonu Saša škrábla špičkou boty o asfalt, ale to už byly náklony, kdy jsme drhnuli asi centrálním stojanem.
     Srovnání se sériovým Suzuki DL 650 V-Strom vyhraje vždy BMW F 800 GS, kvůli lepší přední vidlici a lepšímu podvozku vůbec.
     Když ale srovnám se svojí stavbou se základem z Suzuki DL 650 V-Strom, ale s přední vidlicí z Yamaha XTZ 750 Supertenére, tak to vyjde nastejno. Jenom BMW má výrazně menší světlou výšku a tím i problém občas přejet větší šuftry při jízdě ve dvou.
     Uvidíme jakou motorku vyzkoušíme příště.

P.S. Originální BMW kufry jsou spíš menší.

Den dvanáctý, domů...

[fotky
    Vstáváme v sedm a balíme, po osmé opouštíme kemp, nejprve jedeme na letiště. Máme to asi 70km a z toho posledních třicet vede naprosto ucpanými čtyřproudými dálnicemi kolem a skrz Madrid. Hned jsme pochopili, že i když všechno stojí, tak motorky jedou úplně vpravo, až za čárou mezi auty a boční betonovou zdí; dá se takto projet i vedle obřího náklaďáku, ale dobré si zablikat a počkat, aby o nás věděl.
     Náš plán je vyložit Sašu s co nejvíce krámy na letišti a já pojedu a prázdnými kufry vrátit motorku, předtím ji proženu myčkou a umyju i zabahněné kufry. A krom drobné navigační chyby, kdy jsem najel cestou do garáží asi o dvacet kilometrů víc, šlo všechno podle plánu.
     Podle letenek máme letět 15:25, internet i informace na letišti říkají, že let OK701 letí 14:55 a po odbavení se objevuje nový čas 15:40. Inu, nezáleží  a tom, zda jsou to České dráhy nebo České aerolinie.
    V letadle na nás vyšlo místo u nouzového východu a tak máme extra místo na nohy. Jupí... přepínáme mobily do režimu letadlo a před sedmou máme být v Praze.
     Hodnocení výletu - celkový nájezd 3100km, věc která chyběla byla sacacorcho=vývrtka, přebytečná věc s sebou byl ešus, misky a vařič. Mít s sebou plavky bylo důležité, jen tentokrát jsme je nepoužili.
     Poznali jsme pěkný kus Španělska.

     Kde jsme si pronajali motorku? Od kluků z [wellcomebikersespana]. Rezervace, záloha na pronájem, měsíc dopředu doplatit plnou cenu pronájmu. Je možnost mít motorku pojištěnou proti všemu a nebo složit vratnou kauci a pak je nutné poslat fotky stavu motocyklu po vrácení a podle toho se vrací peníze. Komunikace super a prakticky se nemusíte potkat. Voucher s GPS souřadnicemi garáží, kde je motorka a klíče. A totéž vrácení. Je možné si motorku půjčit třeba v Madridu a vrátit třeba v Barceloně...Nemají problém s vycestováním kamkoli po Evropě. Nabízí i pronájem navigace, ale přišlo mně levnější a pohodlnější vzít s sebou držák mobilu od Interphone na řídítka (držák montuji na stopku zrcátka, takže navigaci vidím vedle levého zrcátka). Motorka má GPS sledovač, takže pak není problém vyžádat si kompletní záznam trasy. Jenom mně pořád v průběhu výletu chodily maily, jak jsme kde jeli rychle.


pondělí 24. června 2019

Den jedenáctý, hrad 2.0...

[fotky]

    Ač jsme v zemi s mořem; rybám a plodům moře se zatím pořád úspěšně vyhýbám. Mám obavy, že kdybych si dal klobásu z chobotnice, vypadne ze mě v noci ze spacáku chapadlo.
     Kdo z vás ví, z jakého filmu je věta: ,,Vsadím se s vámi o večeři pro celý tábor, že dnes ráno se svými přáteli posnídám na hradbách.'' Vsázím, že Sestra věděla hned. Napovím, že ji řekl hrabě de la Fère při obléhání La Rochelle a která vedla k nejlepšímu balení na piknik vůbec viz [video].
     Tak dneska jsme si to splnili. Byl to oběd s výhledem na římský akvadukt a obé bylo skvělé.
     Tak už je prozrazeno, že cílem naší dnešní cesty bylo město Segovia s jedním s nejlépe dochovaných...[wiki]. Úplně vidím zaměstnanecký zájezd firmy Slovácké vodárny a kanalizace do Segovia, jak se strýci ptají na informačním centru: ,,Tak, paninko, kde to tady máte? Jsme tady kvůli jakémusi vodovodu. Máme ho opravit nebo vyměnit?''
     Je opravdu monumentální. Prošli jsme město, prozkoumali katedrálu s nevyšší věží ve Španělsku. Dalším zastavením byl hrad [Alcázar].
     Segovia je obrovsky turisticky  navštěvované město, trochu jako Praha. Kam se podívám, tam leží japonec a ti co neleží, tak fotí.
     Hrad Alcázar a před ním zaparkovaný ,,trebuchet'' mně připomněl akademickou diskusi, kdy jsme při stavbě brodské lávky, kdy byla postavena zatím jen obří kovová ,,véčka'' a my chtěli zkusit s pořádnou prakovou gumou natahovanou zahradním malotraktorem vystřelit automat na kávu z nádraží až na hvězdárnu.
     Prošel jsem celý hrad s audioprůvodcem u ucha a se slovníkem v mobilu.
Zakladatel muzea Karel III.
      První ředitel muzea hrabě de Gazzola (1689-1780).

     Cesta dolů z věží vypadá takto.

     Další cíl bylo město Ávila. [Opevnění], obrovská obludnost objímající celé centrum města a určitě stojí za shlédnutí.


    Naproti tomu stojí místo stejně významné, žel menší a tím je komůrka, kde přebývala [Ninja od Ježíše].
     V relikviáři mají její prst obrostlý plísní... a měla fakt pěkný rukopis.
     [Katedrála v Ávile] je ač zvenčí méně zdobná, tak obrovská a ještě větší. Projíždíme drobnými cestičkami po centru, pocit jako v Portu. Cestičky dlážděné, uzounké, člověk má pocit, že už jede lo chodníku a pak v protisměru potká popeláře. Večer se vracíme do El Escorial, kde máme domovský kemp. Jediné místo, kde jsme strávili tři noci po sobě a čtyři celkem.
     Jediné rozumné víno, které není litrové a má šroubovací uzávěr.

neděle 23. června 2019

Den desátý, hrad...


[fotky]
   
   Byli jsme na mši v El Escorial ve farním kostele Svatého Bartoloměje, apoštola.     
       Průvod Božího těla městem jsem poctivě zdokumentoval.
     Odpoledne jsme vyrazili na hrad [Manzanares el Real], je z 15. století a je to největší hrad ve Španělsku.
     Už vím, kde Lego vzalo předlohu pro hrad.
     Pak už se jen touláme. Co vy to bylo za slunečnou neděli, kdy je 30°C bez výletu ,,K Trampovi.'' Cestu M-618 z vesnice Hoyo de Manzanares prohlašuju za lepší a delší zážitek jak Stelvio, kde jsme byli celkem třikrát.
     Možná M-618 nemá tak brutální serpentiny, ale jeli jsme to třikrát a pořád to bylo zábavné.
     Stará cesta M-618.
     Sdílím můj největší dnešní zážitek.

     Večer ještě lecos následovalo, ale nevím jak rozumně to zapsat. Potkali jsme tady strýca, jménem Carlos, ktery jezdí do kempu, kde jsme na dovolené už 27 let. Pokud bych ho měl k někomu přirovnat, tak Zdeněk ZZ z našeho muzea. Neuvěřitelné historky o tom, jak s kamarádem ze Segovie chodili po akvaduktu nebo jak si sedli v noci na královský trůn, protože jejich dalši kamarád pracoval jako ostraha a spolu se opili.
     Ptal jsem se ho, co dělá Španěl, když se chce smát. Jestli si vypráví vtipy. A už to víme. Španěl, když se chce smát, tak se ráno podívá do zrcadla.
    
   

sobota 22. června 2019

Den devátý, kříž...


[fotky]

     Dnes opravdu nikam nespěcháme, ještě před polednem si dopřáváme poležení na sluníčku s nadšením tuláka v červenci; posloucháme Cimrmanovu hru Dobytí severního pólu čechem Karlem Němcem. Poslechli jsme ji celou. Dnes nám začaly opravdové prázdniny alespoň na pár dní.
     Vyjíždíme až po poledni a silnice N-621, po které jedeme je nejznámější motocyklová trasa na severním pobřeží Španělska. Je to něco jako buchlovské hory, ale na sto kilometrech.
     Zastavujeme v městě Potes, vyjíždíme na kopec, kde je klášter, abychom zjistili, že je při odpolední siestě zavřeno, projdeme zahradu a vydáme se pěšinkou, pěšky a bez motorky asi deset minut do kopce na Emita de  Santa Catalina.
     Vracíme se do města a po obědě bloudíme po centru, potkáváme strýca, co má jako mazlíčka husu. Procházíme krámky, podaří se mně přesvědčit Sašu, že opravdu s sebou na motorce nepotáhneme kompletní sadu smaltovaného nádobí pro celou jednotku. Tady konečně mají kastaněty, které si objednala jedna kolegyně a bylo nezbytné je sehnat a doposud se nedařilo. Sobě pak kupuju triko s realistickou fotkou hodného vlka, který žije taky v okolí v Picos de Europa. Celé tohle místo na sto honů čpí turistikou a cykloturistikou.
     Vyjíždíme zpátky na kopec je klášter Santo Toribio  po návštěvě kostela s barokní kaplí, kde je uložená relikvie z [Kristova kříže]. Kaple je za mříží a ke kříži bylo opravdu opravdu daleko. Vyšli jsme ven, stavili se v obchůdku s poutními drobnostmi a hledali jsme fotku, abychom na tom kříži našli to místečko, kde je uložen ten kousek z kříže. Zrovna se tam nachomýtl bratr benediktín, co šel kolem. Dali jsme řeč a on vysvětlil, že je to celé jinak.
     To celé je Ten Kříž. Asi metr krát půl metru. A řekl, že nejlepší bude se podívat. Vzal nás a nejen nás, ale lidi, co zrovna v kostele byli, otevřel mříž a pustil nás do kaple. Vyndal obří kříž ze svatostánku a povykládal celou historii. Řekl, ze do Vatikánu jezdí lidi uctívat malinký kousek a tady mají macka o kterém nikdo neví. Asi nemají PR specialitu Aleše, jako my v muzeu.
     Ač se tam fotit nesmí, tak nám to bylo povoleno a nakonec nás ještě bratr benediktín pozval a vyfotil spolu.
     Je to největší kus Kristova kříze na světě a je tady uložený víc jak tisíc let, v devatenáctém století ho dali pod sklo a nechali obnažený jen kousek dole, na dotek a políbení. Udělali to proto, protože bratři mniši si neustále odlamovi další a další třísky do svých cel a pro další VIP.
     Bylo to zajímavé a intenzivní.
     Když jsem přistoupil já, tak Padre konvezoval a dlouho, ostatní čekali. Říkal, vidíš, sáhni sem a pořádně zatlač, celé se to hýbe. Je to z jednoho kusu. Moc vtipné.
     Saša si pak pořídila na památku této události stříbrný řetízek s přívěškem.
     Venku k nám přišel borec s tím, že nás potkal v San Sebastían de Garabandal na mši a jde na kus řeči. Vykládali jsme docela dlouho a říkal, ze víme víc jak on. Vůbec neznal místo Limpias se zázračnou sochou. Je fajn být v kontaktu s místními.
     Pak nás už čekal jen večerní přesun směrem k Madridu s příjezdem do kempu kousek před půlnocí. Dnes jsme najeli bez mála šest stovek kilometrů.
     Pěkné to bylo. S larvinkou vína můžeme usnout. Dobrou noc všem.

pátek 21. června 2019

Den osmý, po okolí...


[fotky]

     Celou noc i ráno prší a tak nikam nespěcháme. Až k polednímu je po dešti a přesunujeme se do města Santander.
     Nejdůležitější montáž našeho výletu tvořená z igelitoveho pytlíku a izolepy, je to ochrana nabíječky mobilu, tedy naší navigace před deštěm.
     Podle mapy tady vypadá všechno blízko, ale jen lodí, jak musíme všechno objet podél pobřeží, tak kilometry příjemně přibývají. V součtu máme najeto po Španělsku krásné dva tisíce kilometrů.
     Námořní muzeum v Sanderu plné potvor z moře vylovených a vysušených nebo v lihu naložených. Pro nás je důležité akvárium, které mají ve sklepě a kde je opravdový život moře. Myslel jsem, že tam dostanu chuť na rybu, ale nestalo se tak.
     Prohlídka katedrály, nějaké místní zajímavosti. Používám aplikaci s názvem Wotsdis. Těží data obsahující GPS souřadnice z wikipedie a zobrazí je podle vzdálenosti. A tak občas narazíme na něco, o čem by i podrobný papírový průvodce mlčel.
     Navštěvujeme park oddechu s pláží, obcházíme Palác Magdalena. Poležíme v parku i na pláži a pozor, na pláži jsme jediní a sundali jsme si jenom bundy, kuklu si nechávám. Santander [podobně tady] je místo, kam Španělé jezdí na dovolenou.
     Doplňuji postupně chybějící fotky památek pro mapy.cz a bavíme se okolím. Je krásných 20°C a konečně vypaluje sluníčko.
     Až k večeru míříme zpět se zastávkou v městu Santoña, kde krom přístavu a několika pevností, které prohlížíme mají ještě děkovný monument postavený 1996.
     Pevnost Fuerte de San Carlos, kvůli které jsme sem vyrazili, je hned první obranná pozice zátoky a vzdorovala útokům Francouzů. Válka byla vyhlášena 1635, pevnost se rozhodli dostavět až o padesát let později. Místo, které pamatuje mnoho výstřelů. Vyjet na motorce až na velkou terasu pro dělové baterie bylo téměř povinností. [Pevnosti v Santoña].
     Z Google Earth vypadala mnohem zajímavější a větší než reálně je.
    Nejlepší fotka dnešního dne... a vy tady děláte co?

čtvrtek 20. června 2019

Den sedmý, odpočinkový...

 
[fotky]

   Ráno nás budí kravské zvonce, jsme v kempu na kopci a kravičky prošly opravdu blízko a nebo nám místní kempař chce dopřát pocit agroturistický a pověsil zvonec na psa nebo s ním chodí sám.
     Saša vylézá ze stanu a rozhlédne se slovy: město, moře, kuře, stavení.
     Po nejlepší studené snídani, jakou si dokážu představit balíme motorku, oblékáme nepromoky a za stálého mžení vyrážíme. Při výjezdu z kempu jsme si uvědomili, že přesně tady jsme už byli, minule když jsme zvolili první odbočku k pláži. Svět je malý o náhody v něm není nouze, takže  [náhody] se opravdu dějí.
     Je krásných 14°C a prokousáváme se horskou cestičkou do San Sebastian de [Garabandal]. V deset na mši a potom ai Saša vyšla s partou peruánců a místním psem na vyhlídku k borovicím k Panně Marii. Peruánci si s odkazem na Sašiny gumové kalhoty a boty mysleli, že pes je její a ona je z vesnice.
     Já zatím vykládám s místními. Krom jiných i s Angličanem, který tady má dům a tráví tady tři měsíce v roce a ten mně radí cíle v okolí, které nesmíme minout.
     Dáváme pauzu a čekáme, zda désť trošku nepovolí.
     Protože pořád vytrvale prší a sucho je jenom v tunelech, je jasné, že sucho bude i v jeskyni a nás naše BMW unáší k [Altamiře] a trávíme odpoledne v muzeu a v jeskyni, přesněji v dokonalé, laserem zaměřené a z polystyrénu vystavené kopii té původní, která je zakonzervována pro další věky.
     Malby tu mají pěkné, jsou na stropě a nejlíp je vychutná člověk ležící. A nejsou to je pukliny a tvary, ale krásně reliéfy vystupující a bříška zvířat tvořící. Malba, co vydržela 20tis. let.
     Srovnejte s tím, co vám v interiéru vytvořil malíř a vám tam nezatéká, neroste tam lišejník a nepečete tam snad zvěř oštěpem ulovenou na ohni.
     Z Altamiry fičíme asi 70km do městečka Limpias, kde nás čeká druhý duchovní zážitek dnešního dne. Kostelík San Pedro je výjimečný viz [zázračný kříž]. 
     Hned po vstupu do kostela se ke mně vydal pan farář a chtěl po mně dodělat jakési poličky do lavic, pak se začal omlouvat, spletl si mě s jejich truhlářem. Rozuměl jsem mu vše s výjimkou jediného slova - carpintero - truhlář. Už si ho budu pamatovat, navíc když pták ,,carpintero'' je datel.
     Vybíráme náhodně v mapě kemp na pláži, ať si užijeme šum moře a ověříme, zda je celé severní pobřeží Španělska ideálním místem pro kravistiku. 
     Tady tady chovají koně. Sedíce v kořenech obřího eukalyptusu, se skleničkou jalovcové, sledujeme jednoho i s jezdcem, jak si chodí v moři a já přemýšlím, zda koní koblížek plave.

středa 19. června 2019

Den šestý...


[fotky]

    Ranní probuzení bylo jako se vzbudit ve Veletinách vedle kravína. Šum moře a vůně kraviček. Balíme, konečně byl čas vyptat si klíč, a utáhnout pravé zrcátko, které v rychlostech nad 110kmh plandá; zde se francouzský klíč jmenuje llave inglés, tedy klíč anglický.
     Přesunujeme se na Playa de las catedrales, včera byla pod vodou a dneska víme, že příliv přijde až o půl jedné. Ráno jsme tam skoro sami, procházíme se po písku na hraně moře a kravistiku měníme za krabistiku, tedy turistiku u které nás pozorují krabi. Až při návratu potkáváme zástupy důchodců.
     Vtipný je strýc s čaganem, který se mu boří do mokrého písku nebo paní, která si dává na boty pytlíky Lidl, aby ochránila boty. Radím jí, že chytřejší je to bosky s botami v ruce, její manžel se směje a říká, že ji nikdo a nic nepřesvědčí.
     Saša vytvoří pár věrohodných hromádek a se slovy ¿Mira, topos? Lákáme místní k uvahám o krtcích v písku.
     Je čas zmizet do hor. Touláme se cestičkami podle navigace pro cyklisty. Mapy.cz se snaží dát přednost pohybu po vrstevnici než sjíždění do údolí a výjezdy nahoru. Díváme se do míst, že i místní
 kroutí hlavou. Ohodí nás ,,jahodový koktejl,'' kterým kdosi hnojí pole. Jsou tady krávy i malinkatá telátka. Co s tím mlékem dělají? Už vím, krmí s ním koně. A že se jich tady volně pasou desítky.
     Je to jako jezdit Tatranským národním parkem, jen svobodně a bez postihu. Vysoká pasa, cestičky pro jednu motorku, pršelo a tak se držíme na zpevněné cestě a smutně koukáme po rozbahněných horňačkách.
     Omlouváme se Šumičanom, říkat o jejich bydlišti, že je to obydlená zatáčka je urážka. Obydlené zatáčky jsou tady kolem Rosady. Šumice sú město jak Hluk.
     Oviedo, památky prerománské. Tady stavěli v devátém století patrové zdobené budovy a u nás se zmohli na rotundy? Ne, myslím, že architekt kostelíka v Modré byl v Oviedu, viděl a řekl, příliš zdobné, tudy cesta nevede. Udělám to lepší. Zkoumáme dva kostely a fontánu. Vyjedeme až nahoru na monument Srdce Ježíšova objímající město jako v Buenos Aires.
     Sedíme v restauraci kousek pod monumetem u stolu a výhledem na město a jako cílovou destinaci vybíráme Kemp La Paz, Playa de Bretones. Je na strmém břehu moře, bydlí se na terasách, dole ševelí moře... asi dvacet kilometrů před cílem nás dohání déšť a vypadá to, že bude pršet celou noc a tak s dovolením šéfa Cafeteríe stavíme stan, pravdou je, že ho staví Saša sama
 a já píšu zápisek blog. Staví stan na terase pod markýzou, kde je sucho a neprší. Jenom ráno musíme sbalit do devíti hodin ráno.
      Když Saša stavila stan, slyšela zvonky. Kostel tady není. Byly to krávy co šly domů z pastvy nad kempem.