Den třetí, díl druhý...

Místo odpočinku jsem našel lepší plán. Vyrazil jsem do muzea, všechna podle webu zavírají v šest a jen Muzeum nezávislosti v sedm. Půl hodina cesty ve špičce do středu města, kterou jsem se zkusil objet okolními uličkami, ve výsledku to trvalo stejně dlouho.

Celá budova muzea, protože je vládní byla obehnána provázkem s nápisy nevstupovat, nachystané pneumatiky s vlajkou, asi k zapálení. Chystá se tu nějaká demonstrace a zítra se prý má všechno vyřešit. Jde o nějaké složitosti v mnohonárodnostím státě Bolívie. Už včera večer tady kolem náměstí postávali chlapíci s megafony a hulákali na lidi, aby se připojili. Prvně jsem to chápal tak, že to patří k večernímu koloritu, protože lidí bylo v parku hodně a úplně řvouny přehlíželi.

Pár pravidel silničního provozu tady:

1. Pokud se tam vejdu, tak tam jedu.

2. Červená znamená zpomal.

3. Předost zprava platí pouze pokud auto zpomalí.

4. Pokud se náklad dá na auto naložit, dá se taky odvézt.

5. Směrovky se používají náhodně a většinou obě najednou.

6. Silnice má pruhů tolik, kolik je dolů zaokrouhlený podíl šířky vozovky a součtu šířky všech vozidel v místě měření; a vždycky kousek chybí, protože pravidlo první.

7. Klaksonem říkám, že se cpu někam, kam se vejít nemohu. Pokud do stejného místa míří více vozidel, pořadí se určí podle toho kdo, kdy troubil.

8. Vždy pokračuj v započaté trajektorii, prudká změna směru je zbytečné riziko.

9. Nic z výše uvedeného neplatí pro motocykly, ty jsou tady něco jako nezávislé létající koberce.

Takto nějak se jezdí a ač to napsané může vypadat vtipně, není. Míjet náklaďák plný zboží naloženém nad bočnice, které nadskakuje na hrbolech je jedna věc, ale když na tom zboží ještě sedí tři podsadití závozníci, je lépe vzít za plyn, brknou o klakson a zmizet nejbliší mezerou mezi auty.

Chodci jsou tří druhů

a/ ti, kteří chtějí přejít cestu - občas na přechodu, občas jinde. Jsou jako srny, přibývají, kumulí se a až jejich množství a stres překročí práh únosnosti, tak pomalu, s pohledem upřeným na místo, kam chtějí jít, vykročí. Zdůrazním, že obvykle nejdou nejkratší cestou.

b/ prodejci, kteří do vozovky vejdou, když je červená a provoz se na chvilku zastaví, jak naskočí zelená, tak zmizí.

c/ stopaři - obvykle s batohem, stojí na mnoha proudé cestě tam, kde by vedla čářa, kdyby byla nalinkovaná. Stojí mezi auty tak dlouho, než je někdo vezme.

Spousta aut a samohybů, které tady jezdí možná byly k vidění ve fimu Mad Max nebo v jiném postapu. A zároveň je tady stejně moc nových obrovských SUV a terénních aut. Nový náklaďák jsem nezahlédl.

Řekl bych, že kdyby se tady jezdilo jako u nás, byl by celý provoz plynulejší a asi třikrát rychlejší, všude je omezení padesát, místy osmdesát. Většinou omezení rychlosti stejně zařídí nepoměr mezi kvalitou povrchu a kvalitou tlumičů auta.

Sousedi, vedlejší přilehlý dům mají dneska večer nějakou párty, která se vyznačuje převším hlučností. Doufám, že to větrák rozežene.

Nakonec párty rozehnal první pořádný déšť tady, neprší dlouho, ale je to neuvěřitelně intenzivní. 

Den třetí...

Santa Cruz de la Sierra:

V noci jsem se vzbudil jen jednou, když mně vypadlo z ucha sluchátko a ze snu o letadlové bitvě ve dvouplošníku mě vzbudil řvoucí vrtulový ventilátor.

Přes den má člověk pocit, že tady skoro nikdo nepracuje, kromě zedníků a sekáčů trávy s křovinořezy, případně majitelé všemožných krámků, kteří číhají na kolemjdoucí jako mravkolev v důlku. Musíme oddělit ty, co pracují v klimatizovaných budovách a kancelářích. Tam je pracovní doba zhruba jako u nás, jen někteří pracují i deset hodin. Ale v malinkých domečkách tady na prstenci pět je to trochu jinak, asi v devět ráno majíí všichni skoro hotovo, protože začali prodávat, nakupovat, zajišťovat domácnosti tak ve čtyři ráno. Všechno řídí počasí, v devět ruch utichne, vypukne horko a zase k večeru někdy od šesti do desíti zase ulice ožijí.

Ráno se Noel na pouhé dvě hodinky opravdu rozpovídal a sázel historku za historkou. Dneska je mu šedesát, má tady malý krámek a je spokojený. Povídal o tom, jak se živil jako průvodce pro turisty a jak velel výletům s jeepem, aniž by uměl řídit auto nebo vyměnit kolo. Bude umět poradit, kam přesně vyrazit a slíbil, že si najdeme v mapě cestičky, díky kterým byl pro turisty zajímavý. Občas je po cestě řeka, která se brodí. Tak uvidíme. Zbytečné je tady vypisovat historky, jak po nocích rozdělávali oheň nebo museli použít nejstarší indiánskou babku v horské vesnici jako navigaci, protože znala všechny a věděla, kdo kde z vesnice se kde toulá.

Bylo to velmi příjemné ráno. Nové slovo: Defektu kola říkají pincha=bodlina.

Santa Cruz de la Sierra je obří, kolem historického centra jsou kolem čtvrtě, kterým podle tvaru říkají prstence. Existuje jich aktuálně devět. Čím dál od centra, tím horší kvalita cest a i domů. Opět občas mezi fakt malinkými domečky je obrovská vila i na prstenci devět. Ale cesta k ní je hliněná polňačka, která je ztvrdlá do vyjetých kolejí a při dešti průjedná jen offroadem. Když jela kolem záchranka, byl to jeep s největšími koly, jaké jsem viděl. Aby se opravdu dostali vždy a všude.

Místní poradili, že musím navštívit botanickou zahradu. Tak hurá do toho, je úplně na kraji města, takže jsem to k ní měl asi 20km vzdušnou čarou z prstence pět. Podle navigace jsem jel nejkratší cestou, takže jsem opravdu projel jednotlivé prstence a můžu hodnotit podle kvality povrchu. Jasně že z centra vedou paprskovitě hlavní cesty s výbornou kvalitou povrchu, něco jako naše D1 před rekonstrukcí. Ale liší se cesty které pak tvoří samotnou čtvrť, vždycky je kousek afalt a pak se to zvrhne. Do prstence čtyři je všude slušný asfalt, na pětce máme pěkné betonové cesty, dál už to byl starý vypraskaný beton a panely, ze kterých místy z výmolů trčí obnažená armatura, pak začnou cesty vysypané žlutým pískem a docela hlubokým. Ještě že mám nějaké zkušenosti s jízdou na motorce v terénu. Stačí dát za dva, pak  za tři a pořádě vzít za plyn. Doufám, že se tudy nebudu vracet, protože v zrcátku vidím ten obrovský oblak porachu, který za mnou zůstává. Nezapomeňme, že můj tygr má devadesát tři koní. Na posledních prstencích je už jenom rozježděná polňačka a na spojovacích ulicích mezi domy roste hluboká tráva, té se nebojím. A místy rákos; a tomu se vyhýbám. Se zhoršující se povrchem cest ubývá toulavých psů, přibývá volně pochodujících krav a slepic.

Botanická zahrada je vlastně obrovský oplocený obrovský les, v tomto případě asi spíš džungle. Ale mají tady opravdu poctivě vysekanou trávu a vyvýšené dřevěné chodníčky, je jasné, že když moc prší bude to tady pod vodou. Ve znaku mají veselého lenochoda, ale toho jsem nepotkal. U laguny je zábrana s výstrahou, že mám dávat pozor na kajmany. Kolem občas proběhne po trávníku želva, chodí pomalu a potichu. Před vstupem do lesa s vycházkou k rozhledně je upozornění - použij repelent proti moskytům. Moc lidí tady nepotkávám, ale zahrada návštěvníky má. V  potoce se to pod lekníny podivně zmítá a mezi stromy se ozývají zvuky, že mě každou chvíli něco sežere. Vodu s sebou mám. Je tady neskutečný hic a dusno a ještě větší horko. Právě tady a teď jsem pochopil, že se na sever Bolívie nevydám, má to být brána do Amazonie, nížina a lesy tohoto typu. Je to velmi nepříjmené lepivé dusno, pár dní v tomhle a obrostu plísní, žel nebude ušlechtilá. Aniž bych se ztratil, strávil v zeleni pět hodin.

Od zaměstnanců zahrady zjišťuji, co zajímavého tady je a kam pokračovat. Po cestě zpět z úplné periferie zpět volím cestu nejrychlejší a po asfaltu, aby na mě někde nečíhal strýc s vidlemi za ten prachový oblak, co jsem jim tam nechal. Na každé světelné křivovatce dál od centra jsou prodejci všeho, na červenou vyrazí mezi auta a nabízí snad všechno od vody, přes zmrzlinu, denní tisk až po obaly na mobily.

Po cestě zpátky zažívám místní déšť, palubní počítač hlásí 34˚C. Intenzivní přeháňka, která skončila, než jsem stihlo zastavit. Teplota spadla na 28˚C a rázem je příjemně. Než ujedu deset kilometrů jsem zase suchý a zpocený.

Ano, v Bolívii je teď období dešťů, znamená to, že tady občas prší. Mimo toto období neprší vůbec. Řeky v Santa Cruz jsou obrovská betonová koryta ve kterých je místy pár centimetrů vody, mimo období dešťů jsou suchá úplně. Uvidím, zda to tak funguje i ve vyšších polohách.

Na velmi pozdní oběd jsem si zašel do doporučeného krámku ve velkém nákupním centru s klimatizací. Vepřová kotleta s vejcem a pěti druhy zeleniny. Je kupodivu, že takový obrovský oběd stojí stejně jako sto gramový pytlík kešu v supermarketu. Dal jsem si k tomu volitelné picanté, nějakou nasekanou maču z pálivé papriky. Je to pohoda, nepálí to vůbec. Tolik k picanté. Ale někde uvnitř svých příloh ze zeleniny jsem náhodou našel tři lusky něčeho, proti čemu je carolina reaper sladký mazlík. Slzím a věřím, že je to jen pětiminutovka. Byla. Minutový nástup plus čtyři minuty utrpení. O zbytku jídla netuším jak chutná.

Tam kde přebývám, v domě Noela, se dá jíst na ulici. Lidi doma navaří a pak to prodávají sousedům, zatím jsem nepochopil, jaký v tom je systém, kdo kdy vaří, ale celý oběd s kuřecím, vejce a náhodnou přílohou je za deset boliviánů.

Na ulici se ozve bučení krávy, dívám se a jede kolem prodejce mléka. V džípu s obřím bučícím amplionem na střeše.

Zajímavost: Košíkům v supermarketu zatáčí jen přední kolečka.

Je pět odpoledne a jsem utahaný jako kotě. Měl bych vybrat a poslat nějaké fotky, udělám to. Ale napřed se natáhnu...

Den druhý, díl druhý...

Zajímavosti:

Nejsou tady čtvrti bohatých nebo chudých, všichni žijí a staví pohromadě. Vedle nádherné vily stojí opravdu chudobné domečky s obřím dvorem a několika rodinami, které tam žijí. Pak stojí totálně vybydlený krámek a dívám se, čtu a ona je to lékárna.

Pro motorku se vezu na motorce, nějaká dvěstěpadesátky, což je tady spíš větší kubatura. Protože s helmou v ruce a v moto oblečení opravdu není problém přistoupit k někomu, kdo zatím jede sám a protože jsem větší a on jede směrem, kterým potřebuju, tak se vezu. Je to zážitek a učím se místní pravidla, zatím to vypadá, že jsou zvyková. Na motorce se držím zuby nehty, protože jednou rukou fotím. Nemít boty, tak mám prsty od nohou omotané kolem zadních stupaček jako opička kolem větve stromu. V době, kdy by našinec dávno dobržďoval, tak můj řidič ještě brzdit nezačal. A pak to zašlápne. Doufám, že zadní svařenec trubek, sloužící jako nosič, nepovolí.

Přebírám Triump Tiger 800, nikoli v offroadové verzi XC v barvě černé. Chlapci v servisu se opravdu dušovali, že je všechno v naprostém pořádku a oservisované. Nemám výhrad, všechno super... tedy až na chybějící přední blinkry. Tvrdili, že to tak má být  z výroby. Stroj někdo položil, rozbil do strany trčící přední blinkr a oni místo opravy sundali ten dobrý, přiznali to až jsem uklázal na rozbitou odrazku na vidlici, kterou nesundali, protože jí zbylo skoro tři čtvrtě. Tak jsme se zasmáli a dobré. Policie tady vyžaduje blikačky pouze zadní a podle stavu některých aut nejen u motocyklů. Zásuvku 12V jsem si vyzkoušel a funguje.

Montuji držák navigace a zpátky se už vracím po svých kolech, proplétám se hustým provozem a uvědomuji si, že pro mě je motocyklová sezóna 2020 zahájena. Na benzince se na mě obsluha škaredě dívala, že si chci nabrat benzín sám. Je tady asi dvanáct stojanů ve čtyřech řadách a jedna paní. Všichni stojí a čekají a obsluhuje jediná paní. Naplní nádrž podle požadavků, zúčtuje a dlouho pohovoří. A pak se řada pohne. Čerpá se pouze u prvních stojanů kam ona chodí. Zajímavý způsob jak prodloužit životnost čerpacích stojanů na opravdu dlouhou dobu.

K večeru jsem vyrazil na nákup balené vody do obřího nákupního centra. Já vím, že říkají, že ta z vodovodu je pitná. Věřím jim, ale nevím, zda je pitná i pro gringa zhýčkaného vodou Slováckých vodáren... a kanalizací. Zatím nemám odvahu. Slunce tady vypaluje tak, že ač natřený faktorem padesát už gringo asi  dlouho nezůstanu. Po nákupu se toulám středem města, stihnul jsem pobožnost v katedrále a pak jsem obhlížel v parku sochu coronela Ignacia Warnese, který v Santa Cruz padl 1816 a zasloužil se o nezávislost Republiky Bolívie. Jak už to tady chodí nebyl místní, ale pocházel z Argentíny. Při návratu, večer kolem osmé večerní to vypadá, že každý, kdo má cokoli - co se dá nastartovat - vyrazil do ulic. Když míjím mikrobusy plné lidí, všimnu si, že to, co na první pohled vypadá jako vyvýšené saní do hlubokých brodů, jsou výfuky vyvedené komínkem někde na úroveň střechy, někde jen pod otevřené okénko cestujích. Je to fajn, že čadí shora.

Magdě a Alešovi se omlouvám za hrubky, anakoludy a jiné záludnosti, které tady bez korektury můžete číst. Já to po sobě nečtu, opravdu jsem rád, že to stíhám psát. Je tady tolik věcí k řešení a tolik témat k probrání. Večerní přednáška o alkoholu trvala aspoň hodinu a vyjádřili jsme se všichni. Ještě, že mám slovník v mobilu, protože tolik typů ovoce, ze kterých se tady palí v hlavě zatím neudržím. Po společné ochutnávce slivovice, kdy se paní domu - chtěl jsem napsat růžolící se, ale ona je indiánka - zakuckala a pobrečela si, protože destiláty tady pijí pouze muži. Aspoň tak to tvrdí ona. Je typická, vysmátá, tmavá, kulatá, hodná a především vysmátá. Celý den stíhá být na dvou místech zároveň v kuchyni a přes dvůr v obchodě.  V obyvacím pokoji z okna do ulice udělali prakticky chybějící zeď, nejaký překlad tam snad je, ale možná to drží jen střecha; a tam provozuje mikroobchůdek s moukou, olejem, rýží, okurkama, kuřecím masem a banány a dalšími drobnostmi. Když přechází přes dvůr nadkrytý plechovou střechou ještě občas postříká z hadice savou cihlovou dlažbu a opravdu to chladí a dělá v průjezdu příjemně.

Zůstalo nové slovo guarapo, to je bolívijský burčák.

Chystám se spát, proti posteli mám tak silný ventilátor, že češe na pěšinku a řve jak čmelák těsně před vzlétnutím (myslím letadlo). Teď sedím pod návratím, píšu si a otevřenými dveřmi mrknu do vedlejšího pokoje a mají to tam stejně, krom ventilátoru mají navíc zapnutou obří televizi, ale přes hluk větráku není slyšet zvuk. Proč tady nemají radiální ventilátory, které na rozdíl od ventilátorů axiálních jen předou a funí? Mít s sebou špunty do uší nebo pořádně zabořené sluchátkové pecky do uší se hodí.

Výletování začíná. Dobrou noc.

Den druhý...

Santa Cruz de la Sierra:

Let dobrý. Jedenáct a půl hodiny v letadle. Palubní obrazovka se chlubila, že letíme rychlostí 1050km/h. Já jsem naměřil 997km/h. Moc se mně nezdá, že by Boeing lítal mach1.

Roste ve mně pocit, že podle toho, co tady jezdí za káry emisním očištěním celé Evropy planetu nezachráníme. Toyota ve které jedeme z letiště měla své nejlepší roky za sebou už v divokých devadesátých.

Učím se místní pravidla. Červená na semaforu znamená zpomal. Absence pružení na straně spolujezdce znamená, že na panelové cestě skáčeme jen 80km/h. Ať autu nekřivdím, je možné, že na pravé straně má sportovní podvozek a na levé terénní.

V Santa Cruz de la Sierra mám ubytování u Noela, otce Diegova. Už tady mám prvního kamaráda, říkám mu comandante america, má pět let na triku znak marvelovského hrdiny a řádili jsme od rána. Bylo mu pět a chodí do školy. Tady děti jdou povinně v pěti letech, mohou i od čtyř. Do školky mohou od tří do pěti, pokud chtějí rodiče. Moje španělština stačí na to, abychom rozmnožovali dinasury a krmili mladé. Na dvorku si se mnou chtěl hrát s pistolí. Přišli jsme spolu na to, že je třeba si víc povídat a hrát a méně střílet. A tak si jsme sehráli situaci, kdy ho v temné ulici přepadne někdo moc ošklivý a chce ho okrást. A chlapec chtěl hned použít zbraň a střílet. Tak jsme si vysvětlili, že když mě jenom spoutá a uvrhne do vězení, tak je naděje, že se třeba zlepším. Ale to jsem si nevšiml, že už nás pozorují a poslouchají všichni dospělí a staří. Edukaci jsem zvládl a pro ty starší jsem pak dodal, že chápu, že někdy je použití zbraní bolestně nezbytné. Ještě že jsem se v letadle prokousával deníkem El Che. Slovní zásobu na komunikaci s o válce, revoluci včetně zbraní a munice už mám.

Motorka by měla být přichystána v devět, mám spousta času, postupně vykládám se všemi, co tady bydlí. Počasí dobré, hic, vlhko a v motokalhotech je fajn. Už si tvořím mikrolima.

Přesvědčují mě, že je tady voda z vodovodu pitná. V Santa Cruz de la Sierra ano, ale pozor La Pazu nebo Chocabambě ne. Je třeba se zeptat někoho důvěrychodného.

V devět jsem zkusil vyzvednout motorku, vtipné je, že obrovském městě je firma, kterou hledám Eurobike.com.bo necelé 4km od místa, kde jsem a kde budu parkovat za pořádnou branou motorku. Pro informaci Eurobike.com.bo úplně pronájem motorky nenabízí, to je sólo akce majitele, ale to jsem zjistil až později.

Jsem v 9 na místě, nikdo o ničem neví, ale já jsem telefonoval a mluvil přímo se šéfem. A on potvrdil před týdnem, že motorka bude dnes. Bylo třeba trochu doupravit cenu, po telefonu slíbil za 30USD na den a nakonec to vyšlo stejně jak půjčení motorky ve Španělsku. Platit se kartou dá, to není problém. Ale oni počkají až mají peníze opravdu na svém účtu převedeny a trvá to prý tak dva až tři dny.  Tolik času bez motorky nezvládnu. Město je třeba protoulat a mám tipy od paní domácí a Noela, co všechno zajímavého vidět.

Takže myšlenku o platbu kartou opouštím a jdu vybrat z bankomatu hotovost, ač se jedná o papír říkají tady: en metálico. Motorku budu mít připravenou ve tři odpoledne.

Santa Cruz de la Sierra, bankomaty:

Je jich v obchodním cetru třeba osm budek vedle sebe. Praží sluníčko, ve stínu 30°C a vyleze to až na 37°C. Každý bankomat má domeček se skleněnými průsvitnýmj dvířky, komplet neprodyšně se zavřivším, když vejdu. Přesně takto se cítí chilli paprička ve skleníku, taky červenám a pouštím šťávu. Mám dvě karty a osm benlomatů, to je 16 pokusů na poprvé. Pak identifikuju, že některé jsou offline chvílemi, na jednom spadl Windows XP. Pak zjišťuji kolik je zvykem si vybírat a kolik který bankomat umí dát. Trvalo to dlouho, ale podařilo se po stupně po částkách 2000BOL vyplacených v padesátkách, stovkách a sem tam nějaké dvoustovce. Svírám v ruce pakl peněz, obrovský tak, že netuším kam ho strčit. V tom skleníku mám pocit, že je to má mzda a já jsem si ji tady aktuální analýzou situace vydělal. Stejný problém totiž mají skoro všichni, tak jim radím, že občas se to zobrazí s chybou, ale stisknutím kombinace tlačítek kolem displeje se to dá obejít a pokračovat. Jak dělám poslední výběr jsem ukázal paní ve frontě za mnou a myslím, že oni to už pak řeknou.

Dařilo se mně na to přijít jenom proto, že online v mobilu sleduji, jak se transakci daří. Kreditní karta MasterCard funguje, debetní VISA karta ne.

Santa Cruz je obří a ještě větší. Moderní budovy a obchodní centra velké jak pět Zlatých jablek nad sebou a pak domečky typu italský nebo španělský venkov. Občas asfalt skončí a je písek a pak zas pokračuje asfalt, nikdo to neřeším. Už chápu, proč tady tak trpí tlumiče.

Když se vezu v autě se zbytky zadních tlumičů a jedeme za autobusem, tak bud staví tam, kde ho někdo mávnutím ruky s palcem stopne a vlastně tak nějak přibrzdí a cestující velmi rychle naskočí. I velmi objemné paní to umí svižně jako opičky o čagan nedbaje.

Vrátil jsem se do domečku a zjistil jsem, že amigo comandante America, který se převlékl do trika se Spidermanem obsadil moji postel. Naštějí je na sladké a já ne.

Stavil jsem se u místního telefonního operátora Entel. Prázdná simka za 20BOL a předplacená karta na měsíc s 12GB internetu za 100BOL=350Kč.  Chtěl po mně doklad totožnosti, ale já krom mobilu, powebanky a pár drobných nemám nic. Všechno jsem nechal doma pro jistotu a pas jsem opravdu zapomněl. Bez pasu to nejde. Inu nezbylo než přesvědčit někoho místního, aby koupil kartu na sebe. Tak se také stalo, ale aktivaci mně musela vyklikat paní, která kartu prodala, protože něčím tak složitým bych se asi neprokousal nikdy.

Roamingovou cenu českého Vodafone se 100MB na den za 199,-  nejsem ochoten akceptovat.

Mám s sebou malý modem, kterým jsem měl v plánu kolem sebe osvětově šířit wifi, ale ve které SIM karta nefunguje, musím tedy přepnout svůj mobil na číslo +591 63442787 a na něm v případě nutnosti budu k zastižení drahým hovorem. Jinak jsem online, alepoň tady v Santa Cruz.

Posílám zápisek, tady je tři odpoledne a za chvíli snad převezmu motorku. My tomu věříme!

Den první...

Den první.

Praha, letiště Ruzyně

Už při průchodu kontrolním rámem na letišti jsem pořád pípal. Tentokrát mě nesvlékali, ale pořádně prošacovali a objeli ručním detektorem. Baťůžek na pásu neprošel kontrolou, protože v něm byla vidět na rentgenu, či co za kouzlo to je, velká neprůhledná černá podezřelá věc. Byla to v alobalu zabalená oblíbená rolka z grilu. Jen pět nebo šest vajec a 200g vysokotučného sýra. Co si ostraha přičichla, pochopili a vrátili mně baťůžek.

Hlásili se ke mně nějaké dvě holky španělské, že jedna z nich má taky motorku a kam že se chystám teď v zimě. Holka se pochválila jakou má motorku ona, ale musela mně to říct třikrát, než jsem pochopil, jak vyslovuje slovo "scrambler".

Při startu jsem tentokrát nezapomněl zapnout rychloměr a naměřil jsem 86m/s (309,5km/h), když se letadlo odlepilo od země. Příště zkusím změřit i zrychlení 0-300km/h.

Sedím u okénka a vedla španělský páreček sleduje hru o trůny. Docela jsme se pobavili při měření vzletové rychlosti.

Mraky při západu slunce vypadají v dálce jako oranžová jezera. Louskám Diaro del Che en Bolivia.

Ještě před setměním sleduju z okénka zasněžené alpské vrcholky. Moje vedlesedící nemohla trefit připojení USB kabelu, tak jsem jim připojil kabel do zásuvky pod sedadle vedle mého. A povykládal jsem jim teorii Velkého Konkáva, Ph.D. že klasický USB konektor je reálná čtyř rozměrná věc, kterou používáme. Známe to všichni. Strkám USB konektor do nabíječky nebo  "flešku" do počítače a nepasuje, otočím a zase nepasuje. Otočím a cvak, je to správně. Při připojení tedy záleží na čase, jinak by nebyly potřeba tři pokusy. Není to náhoda. Připojování USB konektoru "na třikrát" je statisticky významný jev.

Let Praha-Madrid probíhá při cestovní rychlosto 798km/h ve výšce 9963-1009m. Informace měřím z GPSky.

Marid, letiště Adolfa Suaréze:

Když jdu na letišti kolem parfumerie s neuvěřitelným výběrem vůní, které v těžké směsici útočí na kolemjdoucí, nechám se vcucnout a použiji na sebe  vzor něčeho absudního se zeleným golfistou v odpalu. Už si voním. Doufám, že to vyčuchne než přestoupím, protože mě jinak vykážou. Byla to toaletní voda nebo pafrém. Snad ta voda, byl to jen vzorek. A že jsem, jelito, nepoužil nos místo očí při výběru. Ej, tak teď jsem fakt voňavé jelito.

21:30 odlet do Santa Cruz je přesný. Terminál T4S. To S v názvu znamená satelitní. Takže 12min vnitřním metrem, pak projít biomerickou kontrolou. Tady si stoupni, dívej se do kamery a sem vlož pas a počkej. Všem se dvířka otevřela hned, zjišťoval jsem jak to funguje a pozoroval ostatní. U mě se počítač zapotil, pak vyběhla hláška, že se čeká na potrvzení ostrahy. Pak se dvířka otevřela a když jsem šel kolem budky s uniformovaným chlalíkem, docela mě pozoroval. Inu mám fotku v pase o 30kg těžší.

Čeká mě 11 hodin letu.

Směr Bolívie...

Konečně zase na cestě.

  Roky hovořím o tom, že chci na vlastní kůži/pneu poznat Latinskou Ameriku, tedy nastal ten čas poznávání a konec odkládání a stavění vzdušných zámků. Sbalit motoboty, helmu, chrániče a vyrazit. První se zemi, kterou chci navštívit je Bolívijský mnohonárodnostní stát. Plánovaný směr let Praha - Madrid - Santa Cruz de la Sierra.

  Tak tedy pln očekávání vstříc novým zážitkům.

  Chtěl bych si tady vést podobný deníček z cesty, protože včerejší události maže to, co zažívám dnes a dnešek překryjí zážitky zítřejší. Ano, jako správný IT technik mám hlavu jako počítač, maže dokonale.

  Jako s každým mým cestováním se mně opět asociuje rozhovor odposlechnutý na peróně nádraží v Otrokovicích, kdy strýc s dvěma kufry pracně vystoupí z přeplněného vlaku a s úlevou říká: Uff, nejhorší část cesty mám za sebou. Kolemjdoucí se zvědavě ptá: A kam jedete, strýcu? Strýc odpovídá: Ej synku, z Vizovic do Tokia.

Na následujícím obrázku je vše, co vím o Bolívii.

Je jasné, že bude nezbytné vyzvědět malinko více.

  Časový posun je pět hodin, budu vstávat v našem poledni, což by mohlo být příjemné. S dostupností rychlého internetu si nejsem jist, ale signál mobilního telefonu s daty přes EDGE by v obydlených oblastech měl být všude. Bolívie má zhruba stejně obyvatel jako Česko, ale je 14× větší a má tedy v průměru 1400× pomalejší mobilní připojení do internetu.
  Zatím to vypadá, že budu muset oddělit textové příspěvky, které se dají poslat přes mobilní sítě od příspěvků s fotkama, které budou vyžadovat návštěvu nějaké internetové kavárny.

P.F.2020

Doporučím nejlepší Boulder Dash remake pro Windows, obsahuje převedené všechny původní levely, tak jak byly na C64/Atari... (Boulder Dash 1.brc)
viz http://www.caiman.us/scripts/fw/f2107.html