Den devátý, kříž...

[fotky]

     Dnes opravdu nikam nespěcháme, ještě před polednem si dopřáváme poležení na sluníčku s nadšením tuláka v červenci; posloucháme Cimrmanovu hru Dobytí severního pólu čechem Karlem Němcem. Poslechli jsme ji celou. Dnes nám začaly opravdové prázdniny alespoň na pár dní.

     Vyjíždíme až po poledni a silnice N-621, po které jedeme je nejznámější motocyklová trasa na severním pobřeží Španělska. Je to něco jako buchlovské hory, ale na sto kilometrech.

     Zastavujeme v městě Potes, vyjíždíme na kopec, kde je klášter, abychom zjistili, že je při odpolední siestě zavřeno, projdeme zahradu a vydáme se pěšinkou, pěšky a bez motorky asi deset minut do kopce na Emita de  Santa Catalina.

     Vracíme se do města a po obědě bloudíme po centru, potkáváme strýca, co má jako mazlíčka husu. Procházíme krámky, podaří se mně přesvědčit Sašu, že opravdu s sebou na motorce nepotáhneme kompletní sadu smaltovaného nádobí pro celou jednotku. Tady konečně mají kastaněty, které si objednala jedna kolegyně a bylo nezbytné je sehnat a doposud se nedařilo. Sobě pak kupuju triko s realistickou fotkou hodného vlka, který žije taky v okolí v Picos de Europa. Celé tohle místo na sto honů čpí turistikou a cykloturistikou.

     Vyjíždíme zpátky na kopec je klášter Santo Toribio  po návštěvě kostela s barokní kaplí, kde je uložená relikvie z [Kristova kříže]. Kaple je za mříží a ke kříži bylo opravdu opravdu daleko. Vyšli jsme ven, stavili se v obchůdku s poutními drobnostmi a hledali jsme fotku, abychom na tom kříži našli to místečko, kde je uložen ten kousek z kříže. Zrovna se tam nachomýtl bratr benediktín, co šel kolem. Dali jsme řeč a on vysvětlil, že je to celé jinak.

     To celé je Ten Kříž. Asi metr krát půl metru. A řekl, že nejlepší bude se podívat. Vzal nás a nejen nás, ale lidi, co zrovna v kostele byli, otevřel mříž a pustil nás do kaple. Vyndal obří kříž ze svatostánku a povykládal celou historii. Řekl, ze do Vatikánu jezdí lidi uctívat malinký kousek a tady mají macka o kterém nikdo neví. Asi nemají PR specialitu Aleše, jako my v muzeu.
     Ač se tam fotit nesmí, tak nám to bylo povoleno a nakonec nás ještě bratr benediktín pozval a vyfotil spolu.
     Je to největší kus Kristova kříze na světě a je tady uložený víc jak tisíc let, v devatenáctém století ho dali pod sklo a nechali obnažený jen kousek dole, na dotek a políbení. Udělali to proto, protože bratři mniši si neustále odlamovi další a další třísky do svých cel a pro další VIP.
     Bylo to zajímavé a intenzivní.
     Když jsem přistoupil já, tak Padre konvezoval a dlouho, ostatní čekali. Říkal, vidíš, sáhni sem a pořádně zatlač, celé se to hýbe. Je to z jednoho kusu. Moc vtipné.

     Saša si pak pořídila na památku této události stříbrný řetízek s přívěškem.
     Venku k nám přišel borec s tím, že nás potkal v San Sebastían de Garabandal na mši a jde na kus řeči. Vykládali jsme docela dlouho a říkal, ze víme víc jak on. Vůbec neznal místo Limpias se zázračnou sochou. Je fajn být v kontaktu s místními.
     Pak nás už čekal jen večerní přesun směrem k Madridu s příjezdem do kempu kousek před půlnocí. Dnes jsme najeli bez mála šest stovek kilometrů.

     Pěkné to bylo. S larvinkou vína můžeme usnout. Dobrou noc všem.

Den osmý, po okolí...

[fotky]

     Celou noc i ráno prší a tak nikam nespěcháme. Až k polednímu je po dešti a přesunujeme se do města Santander.

     Nejdůležitější montáž našeho výletu tvořená z igelitoveho pytlíku a izolepy, je to ochrana nabíječky mobilu, tedy naší navigace před deštěm.
     Podle mapy tady vypadá všechno blízko, ale jen lodí, jak musíme všechno objet podél pobřeží, tak kilometry příjemně přibývají. V součtu máme najeto po Španělsku krásné dva tisíce kilometrů.

     Námořní muzeum v Sanderu plné potvor z moře vylovených a vysušených nebo v lihu naložených. Pro nás je důležité akvárium, které mají ve sklepě a kde je opravdový život moře. Myslel jsem, že tam dostanu chuť na rybu, ale nestalo se tak.

     Prohlídka katedrály, nějaké místní zajímavosti. Používám aplikaci s názvem Wotsdis. Těží data obsahující GPS souřadnice z wikipedie a zobrazí je podle vzdálenosti. A tak občas narazíme na něco, o čem by i podrobný papírový průvodce mlčel.

     Navštěvujeme park oddechu s pláží, obcházíme Palác Magdalena. Poležíme v parku i na pláži a pozor, na pláži jsme jediní a sundali jsme si jenom bundy, kuklu si nechávám. Santander [podobně tady] je místo, kam Španělé jezdí na dovolenou.
     Doplňuji postupně chybějící fotky památek pro mapy.cz a bavíme se okolím. Je krásných 20°C a konečně vypaluje sluníčko.
     Až k večeru míříme zpět se zastávkou v městu Santoña, kde krom přístavu a několika pevností, které prohlížíme mají ještě děkovný monument postavený 1996.

     Pevnost Fuerte de San Carlos, kvůli které jsme sem vyrazili, je hned první obranná pozice zátoky a vzdorovala útokům Francouzů. Válka byla vyhlášena 1635, pevnost se rozhodli dostavět až o padesát let později. Místo, které pamatuje mnoho výstřelů. Vyjet na motorce až na velkou terasu pro dělové baterie bylo téměř povinností. [Pevnosti v Santoña].

     Z Google Earth vypadala mnohem zajímavější a větší než reálně je.

    Nejlepší fotka dnešního dne... a vy tady děláte co?

Den sedmý, odpočinkový...

 

[fotky]

   Ráno nás budí kravské zvonce, jsme v kempu na kopci a kravičky prošly opravdu blízko a nebo nám místní kempař chce dopřát pocit agroturistický a pověsil zvonec na psa nebo s ním chodí sám.

     Saša vylézá ze stanu a rozhlédne se slovy: město, moře, kuře, stavení.

     Po nejlepší studené snídani, jakou si dokážu představit balíme motorku, oblékáme nepromoky a za stálého mžení vyrážíme. Při výjezdu z kempu jsme si uvědomili, že přesně tady jsme už byli, minule když jsme zvolili první odbočku k pláži. Svět je malý o náhody v něm není nouze, takže  [náhody] se opravdu dějí.

     Je krásných 14°C a prokousáváme se horskou cestičkou do San Sebastian de [Garabandal]. V deset na mši a potom ai Saša vyšla s partou peruánců a místním psem na vyhlídku k borovicím k Panně Marii. Peruánci si s odkazem na Sašiny gumové kalhoty a boty mysleli, že pes je její a ona je z vesnice.
     Já zatím vykládám s místními. Krom jiných i s Angličanem, který tady má dům a tráví tady tři měsíce v roce a ten mně radí cíle v okolí, které nesmíme minout.

     Dáváme pauzu a čekáme, zda désť trošku nepovolí.

     Protože pořád vytrvale prší a sucho je jenom v tunelech, je jasné, že sucho bude i v jeskyni a nás naše BMW unáší k [Altamiře] a trávíme odpoledne v muzeu a v jeskyni, přesněji v dokonalé, laserem zaměřené a z polystyrénu vystavené kopii té původní, která je zakonzervována pro další věky.

     Malby tu mají pěkné, jsou na stropě a nejlíp je vychutná člověk ležící. A nejsou to je pukliny a tvary, ale krásně reliéfy vystupující a bříška zvířat tvořící. Malba, co vydržela 20tis. let.

     Srovnejte s tím, co vám v interiéru vytvořil malíř a vám tam nezatéká, neroste tam lišejník a nepečete tam snad zvěř oštěpem ulovenou na ohni.
     Z Altamiry fičíme asi 70km do městečka Limpias, kde nás čeká druhý duchovní zážitek dnešního dne. Kostelík San Pedro je výjimečný viz [zázračný kříž]. 

     Hned po vstupu do kostela se ke mně vydal pan farář a chtěl po mně dodělat jakési poličky do lavic, pak se začal omlouvat, spletl si mě s jejich truhlářem. Rozuměl jsem mu vše s výjimkou jediného slova - carpintero - truhlář. Už si ho budu pamatovat, navíc když pták ,,carpintero'' je datel.
     Vybíráme náhodně v mapě kemp na pláži, ať si užijeme šum moře a ověříme, zda je celé severní pobřeží Španělska ideálním místem pro kravistiku. 

     Tady tady chovají koně. Sedíce v kořenech obřího eukalyptusu, se skleničkou jalovcové, sledujeme jednoho i s jezdcem, jak si chodí v moři a já přemýšlím, zda koní koblížek plave.

Den šestý...

[fotky]

    Ranní probuzení bylo jako se vzbudit ve Veletinách vedle kravína. Šum moře a vůně kraviček. Balíme, konečně byl čas vyptat si klíč, a utáhnout pravé zrcátko, které v rychlostech nad 110kmh plandá; zde se francouzský klíč jmenuje llave inglés, tedy klíč anglický.
     Přesunujeme se na Playa de las catedrales, včera byla pod vodou a dneska víme, že příliv přijde až o půl jedné. Ráno jsme tam skoro sami, procházíme se po písku na hraně moře a kravistiku měníme za krabistiku, tedy turistiku u které nás pozorují krabi. Až při návratu potkáváme zástupy důchodců.

     Vtipný je strýc s čaganem, který se mu boří do mokrého písku nebo paní, která si dává na boty pytlíky Lidl, aby ochránila boty. Radím jí, že chytřejší je to bosky s botami v ruce, její manžel se směje a říká, že ji nikdo a nic nepřesvědčí.
     Saša vytvoří pár věrohodných hromádek a se slovy ¿Mira, topos? Lákáme místní k uvahám o krtcích v písku.

     Je čas zmizet do hor. Touláme se cestičkami podle navigace pro cyklisty. Mapy.cz se snaží dát přednost pohybu po vrstevnici než sjíždění do údolí a výjezdy nahoru. Díváme se do míst, že i místní
 kroutí hlavou. Ohodí nás ,,jahodový koktejl,'' kterým kdosi hnojí pole. Jsou tady krávy i malinkatá telátka. Co s tím mlékem dělají? Už vím, krmí s ním koně. A že se jich tady volně pasou desítky.
     Je to jako jezdit Tatranským národním parkem, jen svobodně a bez postihu. Vysoká pasa, cestičky pro jednu motorku, pršelo a tak se držíme na zpevněné cestě a smutně koukáme po rozbahněných horňačkách.
     Omlouváme se Šumičanom, říkat o jejich bydlišti, že je to obydlená zatáčka je urážka. Obydlené zatáčky jsou tady kolem Rosady. Šumice sú město jak Hluk.

     Oviedo, památky prerománské. Tady stavěli v devátém století patrové zdobené budovy a u nás se zmohli na rotundy? Ne, myslím, že architekt kostelíka v Modré byl v Oviedu, viděl a řekl, příliš zdobné, tudy cesta nevede. Udělám to lepší. Zkoumáme dva kostely a fontánu. Vyjedeme až nahoru na monument Srdce Ježíšova objímající město jako v Buenos Aires.

     Sedíme v restauraci kousek pod monumetem u stolu a výhledem na město a jako cílovou destinaci vybíráme Kemp La Paz, Playa de Bretones. Je na strmém břehu moře, bydlí se na terasách, dole ševelí moře... asi dvacet kilometrů před cílem nás dohání déšť a vypadá to, že bude pršet celou noc a tak s dovolením šéfa Cafeteríe stavíme stan, pravdou je, že ho staví Saša sama
 a já píšu zápisek blog. Staví stan na terase pod markýzou, kde je sucho a neprší. Jenom ráno musíme sbalit do devíti hodin ráno.
      Když Saša stavila stan, slyšela zvonky. Kostel tady není. Byly to krávy co šly domů z pastvy nad kempem.

Den pátý, déšť...

[fotky]

     V noci malinko pršelo a ráno bylo velmi oblačno, vstávali jsme se zvláštním pocitem, protože ač bylo sucho, všichni místní chodili v gumákách. Na [windy.com] jsme našli odpověď. Někdy po poledni mělo z moře přijít cosi, co vyzvrací tři centimetry vody mezi Finisterrou a A Coruñou. Bylo třeba jednat. Sbalit ležení a vyhodnotit, co je nezbytné tady v okolí ještě navštívit.

     Město Cee, takové místní Hradiště má přístav v zátoce, na jejím vstupu jsou dvě středověké pevnosti, říkají jim castillo, prostě hrad. Zůstalo opevnění a uvnitř je dnes dům a celé je to soukromé. Z těchto pevností potopili spoustu lodí a lidi se k nim chodí potápět.

     Vyfotit se to nedá, leda velmi zdálky. Takže použiju mapu a Google Earth.
     Nakonec to byli Francouzi, kteří město dobyli a vypálili. Dodnes se sem každý rok vracejí a je tady rekonstrukce oné události. Přijedou, dobydou, nevypálí a opijou se. Jaká škoda, že ŠKUB nedělá bukanýry. Hypotéza našeho týmu: Francouzi tady zůstali a promíchali se s místními Galy. A tak byl položen základ pro Fr-gale, které pečeme.

     Ve městě Cee žil výjimečný člověk [Fernando Blanco de Lema]. Ač odkazuji wikipedii, těžím ze včerejší přednášky. Jako malý kluk, se připlavil na lodi, černý pasažér bez věcí, chudobný. Narodil se na Kubě. Vypracoval se, stal se velmi bohatým a v Cee založil školu a kolej a umožnil studentům vždy kontakt s nejmodernějšími technologiemi. Jako psací stroj nebo telefon. Fernando umřel 1875.

     Další zastavením jsou vodopády s elektrárnou v obci Ézaro. Romantika při které hraje v hlavě nesmrtelná melodie a vrací se slova: ,,To stříbrný lesk kaskád dal jezeru jméno.''

     Vracíme se na sever a pokračujeme do města Vimianzo, kde jsou pro nás dvě zajímavé věci.

     Castro del Barreiras, zbytky původního osílení, o němž víme ze včerejší přednášky, val kruhového tvaru s jedním vstupem a staré společenství která bylo matriarchát. Prehistorické.

    A pak je tady pěkný a nevelký hrad, který byl přepaden 1468 a 6.7.2019 tady mají akci s názvem Asalto=Přepadení. Ale není to bitva v naše stylu, víc folkový festival.

     2016 jsme byli v Portugalsku v rodišti Alfonsa I. [viz blog] a trošku jsme se posmívali, jaký to byl malinký hrad. Jsme zhýčkaní Buchlovem, Cimburkem a Helfštýnem. Tohle je další hrad typu 1H+KK. Jsou tady dílny paličkovaní a pletení věcí ze slámy a proutí. Vstup je grátis.
     Tady nás déšť dohání, zastavíme na kávu, oblékáme nepromoky a pokračujeme směr A Coruña navštívit maják Torre de Hercules.

     Pořád je chcavo, začína pršet v Coruñi, další místo volíme muezum vr městě Lugo, je tady románské opevnění a je to místo, kde bude pršet pouze malinko. Cesta vede po dálnici a Saša ji skoro celou prospala. Poznal jsem to podle toho, jak se o mě vláčně opřela.

     Městské muzeum Lugo a krom věcí pěkných má i výsravu obřích kartónů mistra moderního umění [Antóna Lamazarese]. Saša, coby znalec umění jeho práci zhodnotila slovy: ,,podívej, co dokážou drogy.'' Možná chtěla založit umělecký kartel a skončil u kartonu.

     Asi jediné mistrovo dílo uchopitelné běžným návštěvníkem bez hlubšího zkoumání.
     Zajímavostí je, že ještě v sedm večer je všude otevřeno. 10:30-14:30, 17:00-20:00 je typická otevírací doba většiny obchodů s čímkoli.

     Pláž Katedrál. Kravistika v pravém slova smyslu. Kravín, krávy pasoucí se na loukách, kde za ohradníkem je už jen strmý útes a moře. Až večer v kempu nám ukázali kde najít v denním tisku, že příliv je půl hodiny po poledni a proto byla k večeru celá pláž, kterou jsme si chtěli projíz zaplavená vodou. Zkusíme zítra dopoledne znovu.

        Kemp, naprosto zapadlý tak, že si zakládají na tom, že je tady naprostý klid, šum moře a pláž snad jen sto metrů dlalekk a nehrozí pach moře, je zcela vytlačen vůní kraviček pasoucích se v okolí. Jako by si někdo na Bánovském hrádku otevřel kemp... a kravín.

  

Den čtvrtý, kolem komína...

[fotky] snad jsou na konci

Začínáme dopoledne obří porcí španělštiny, kdy místní paní recepční s námi prošla všechna zajímavá místa v Costa da Morte, to je část Galicie, kde teď jsme. Severní část je Rías Altas, střední část Pobřeží smrti a jižní část se jmenuje Rías Bajas. Celé její povídání trvalo hodinu a půl a vzala to opravdu podobně.

     Na cestu jsme vyrazili až po poledni, použil jsem navigaci HereWeGo s nastavením pro cykloturistiku, takže nás vodila všemi druhy cest, cestiček, šotolin, kamenin i srnčích stezek.

     Pracovně tomuto druhu poznávání krajiny říkáme ,,kravistika,'' tedy turistika u které vás pozorují pasoucí se krávy. 

Nejprve jsme zamířili k místu s majákem Cabo Touriñan, které je nejzápadnějším místem Španělska. Na Finisterra si to myslí taky. Taková místní verze Vlčnovsko-Veleťanského hašteření.

Obhlížíme chlévky pro plody moře. Vidíš, Ábi. Tady roste a škleblí/šklébí sa to, co ty jíš. Dvakrát brrr! A tím nemyslím belgické pralinky.

     V malinké dědině mají přístav, benzinku a dva konkureční obchody, jeden má nepochopitelně zavírací dobu 14:30-17:00, když jsme dorazili 14:34 ke vchodu. Na benzince jsme pozorovali místní. Přijelo auto, Berlingo, jak jinak. Vystúpil pupkatý strýc, vytáhl obří kanystr, otevřel. Čuchl k němu, vrhnul vyděšený pohled vlevo i vpravo a vylil neindetifikovatelné cosik pod nohy. A pak teprve začal kanystr rychle plnit.

Další zastávka Punta de Barco a je to zajímavé místo. Stojí tady monument připomínající havárii nákladní lodě, kdy se celé pobřeží pokrylo naftou. Monument má puklinu, kterou je vidět snad vrak, snad směr kde se to stalo. Místo je zajímavé dvojnásob, je tady kostel Virgen de Barca, tedy Panny Marie z lodě. Je to místo, kde svatý apoštol Jakub, který přinesl učení Kristovo do Galicie plné pohanů a byl zklamán, že jeho evangelizační snaha nemá potřebnou odezvu. Smutný seděl na místě dnešního kostela a byl rozhodnutý, že půjde jinam a Galicii nechá pohanům. Na lodi k němu přijela Panna Maria a dala mu potřebnou vzpruhu, ať to nevzdává, že se mu dílo podaří. Kostelík stojí hned na útesu vstupními dveřmi k moři a má vyspádovanou podlahu, protože i moře jej navštěvuje. Naposledy před třemi lety. Mají tady modlitbu:

    ¡Virgen de Barca! Jsme tvé děti, plujeme v lodi církve založené tvým synem Ježíším Kristem k přístavu spasení, kde nás čeká tvá mateřská náruč. Ale také v těchto dnech trpíme bouří, že jsme učedníci Kristovi a vypadá to, že se naše loď potápí... Matko, přimluv se za nás u svého syna, ať neztratíme vesla své víry a modlitbu, která nás vede k přízni o kterou prosíme. Amen.

Po šotolinách a úzkých kamenitých stezkách se suneme podél pobřeží od majáku k majáku až ke Hřbitovu angličanů, památka potopení lodě z desátého listopadu 1890, bylo tady 172 mrtvých, které sesbírali podél pobřeží a pohřbili na jednom místě. Potopil se britský torpédový křižník HMS Serpent třídy Archer, první která měla pozinkovany plášť coby ochranu před korozí slaným mořem. Přežili jen tři muži, kteří jako jediní dobrovolně nosili své vlastní záchranné vesty a po této nehodě Royal Navy zavedla záchanné vesty povinně pro všechny.

Malinká vesnička Camelle, kde do roku 2002 žil [Manfred Gnädinger], zvaný prostě Man de Camelle. Bez bot, s minimem odění, bez vody a elektřiny. Nejprve v jeskyni a až ji udělalo moře neobyvatelnou, tak v malém domečku prakticky hned u moře. Místní ho měli rádi, byl malíř i filozof. Za pár drobných dělal barevné kartičky návštěvníkům a že neměl žádné výdaje, tak majetek v hodnotě mnoha tisíc eur odkázal městečku. Hned vedle domečku, vedle muzea jsme povykládali s místním strýcem na motorce Marauder a ten nám sdělil, že molo, na kterém stojíme mělo původně vést přes Manův domeček, ale na popud místních obyvatel architekt celé dílo posunul. Za odměnu kreativec Man otiskl několik pracovníků stavby mola a myslím, že i sebe do mokrého betonu v ploše asi metr široké zdi vlnolamu a ty otisky lidí jsou pořád.

Z Camelle jsme se vydali na výhledové místo Petód de Ferreñas, které tak vysoko, že tam roste jenom kleč.

     Pak už jen domů, do pelíšku a já jdu vypít unas copas del ron a napsat tento příspěvek na blog.

Den třetí, Fin de la Tierra...

[fotky] z výletu přidáváme postupně

V noci bylo krásných 9°C, tak jsme se vzbudili v 7h portugalského času, tedy v 8h našeho a španělského času, na stan i motorku padla opravdu pořádná porce ledové rosy.
Do Compostely nám zbývá asi 200km, což při dálničním přesunu při rychlosti 150-160kmh ubíhá docela svižně. Na dálnici tady mají povolenou maximální rychlost 120kmh, místa měření rychlosti jsou řádně označena, mám španělskou SPZetku a k motocyklistům jsou tolerantnější podobně jako v Itálii. Víc než 172km/h z naložené motorky a ve dvou nedostaneme. Palubní počítač ukazuje průměrnou spotřebu. Při převzetí motorky psal 4.2litru na 100km. Se mnou za tři dny jsme na průměru 6.6l a naše dálniční spotřeba je 8.3. Saša zahlédla největší okamžitou spotřebu 11.2litru.

Katedrála v Compostele je v igelitu a molitanu, Jakub řádně odpočívá na svém místě a je veřejnosti přístupný, jen mše se slouží jinde. Byli jsme v poledne na hlavní mši v chrámu San Francisca. Procházka městem, klidná zákoutí a dobra káva. Takové Benátky, méně lidí, širší ulice a gondoliéři na suchu. Jak v Compostele dobíhá poutník vidíte na [instagramu].

Saša dobře poradila jedné poutnici a ta pravděpodobně dojde až do Fátimy.

Další cesta byla víc motocyklová, klikaté cestičky, obří větrné elektrárny. Hřebenovky se tady asi nemusí značit, cesta vede od větráku do větráku. Pravda, ve smlouvě o pronájmu motocyklu mám, že se mám držet na asfaltu. Tak krom pár výjimek, jsme se opravdu drželi zbytků asfaltu, chyběl jenom místy, po pár stovkách metrů. Navigace HereWeGo umí navigovat nezpevněné cesty i ty nejmenší cestičky. Je to velmi pohodlné.

Po dobytí dvou vrcholů jsme se napojili na Svatojakubskou cestu a dorazili do cíle dnešního dne a tím je konec světa, Finisterre. Cestou jsme minuli nějaké anglické poutnice. Už chápu, že právě krása britský žen udělala z angličanů nejlepší námořníky na světě.
Nejprve do kempu, kde mají i pláž. V horkém odpoledni bylo přijemných 18°C a na pláži byl jeden odvážlivec v kabátě.  Paní na recepci tvrdila, že se opravdu koupat dá, jen teď měli a mají opravdu velmi studený a větrný týden. Inu, ještě že jsme ho stihli.

Saša moře na konci světa a na počest Ježka zkusila vypustit, ale zatím moc neotéká, asi ucpaný odpad.

Filda tvrdí, že konec světa je ve Strání, ale to se mýlí. Tam je konec civilizace, zvláště v sobotu večer. Konec světa máme před sebou tady. Sedíce v romantické kavárně a výhledem píšu tento zapisek. El mirador...
Slunce zapadne zanedlouho a políbí moře.

Dnes slunce zapadá 22:18 a opravdu, všichni zatleskali a rozešli se k domovu.

Usínám, jen třista metrů od nás šumí moře, Sášenka vedle již spinká a já si do seznamu věcí připisuji, že až příští rok v létě budu balit na výlet do Španěl, že nemám zapomnět zmijovku na spaní a spacák s komfortem 5°C nebo jeden vaťák además.