Den pátý, déšť...

[fotky]

     V noci malinko pršelo a ráno bylo velmi oblačno, vstávali jsme se zvláštním pocitem, protože ač bylo sucho, všichni místní chodili v gumákách. Na [windy.com] jsme našli odpověď. Někdy po poledni mělo z moře přijít cosi, co vyzvrací tři centimetry vody mezi Finisterrou a A Coruñou. Bylo třeba jednat. Sbalit ležení a vyhodnotit, co je nezbytné tady v okolí ještě navštívit.

     Město Cee, takové místní Hradiště má přístav v zátoce, na jejím vstupu jsou dvě středověké pevnosti, říkají jim castillo, prostě hrad. Zůstalo opevnění a uvnitř je dnes dům a celé je to soukromé. Z těchto pevností potopili spoustu lodí a lidi se k nim chodí potápět.

     Vyfotit se to nedá, leda velmi zdálky. Takže použiju mapu a Google Earth.
     Nakonec to byli Francouzi, kteří město dobyli a vypálili. Dodnes se sem každý rok vracejí a je tady rekonstrukce oné události. Přijedou, dobydou, nevypálí a opijou se. Jaká škoda, že ŠKUB nedělá bukanýry. Hypotéza našeho týmu: Francouzi tady zůstali a promíchali se s místními Galy. A tak byl položen základ pro Fr-gale, které pečeme.

     Ve městě Cee žil výjimečný člověk [Fernando Blanco de Lema]. Ač odkazuji wikipedii, těžím ze včerejší přednášky. Jako malý kluk, se připlavil na lodi, černý pasažér bez věcí, chudobný. Narodil se na Kubě. Vypracoval se, stal se velmi bohatým a v Cee založil školu a kolej a umožnil studentům vždy kontakt s nejmodernějšími technologiemi. Jako psací stroj nebo telefon. Fernando umřel 1875.

     Další zastavením jsou vodopády s elektrárnou v obci Ézaro. Romantika při které hraje v hlavě nesmrtelná melodie a vrací se slova: ,,To stříbrný lesk kaskád dal jezeru jméno.''

     Vracíme se na sever a pokračujeme do města Vimianzo, kde jsou pro nás dvě zajímavé věci.

     Castro del Barreiras, zbytky původního osílení, o němž víme ze včerejší přednášky, val kruhového tvaru s jedním vstupem a staré společenství která bylo matriarchát. Prehistorické.

    A pak je tady pěkný a nevelký hrad, který byl přepaden 1468 a 6.7.2019 tady mají akci s názvem Asalto=Přepadení. Ale není to bitva v naše stylu, víc folkový festival.

     2016 jsme byli v Portugalsku v rodišti Alfonsa I. [viz blog] a trošku jsme se posmívali, jaký to byl malinký hrad. Jsme zhýčkaní Buchlovem, Cimburkem a Helfštýnem. Tohle je další hrad typu 1H+KK. Jsou tady dílny paličkovaní a pletení věcí ze slámy a proutí. Vstup je grátis.
     Tady nás déšť dohání, zastavíme na kávu, oblékáme nepromoky a pokračujeme směr A Coruña navštívit maják Torre de Hercules.

     Pořád je chcavo, začína pršet v Coruñi, další místo volíme muezum vr městě Lugo, je tady románské opevnění a je to místo, kde bude pršet pouze malinko. Cesta vede po dálnici a Saša ji skoro celou prospala. Poznal jsem to podle toho, jak se o mě vláčně opřela.

     Městské muzeum Lugo a krom věcí pěkných má i výsravu obřích kartónů mistra moderního umění [Antóna Lamazarese]. Saša, coby znalec umění jeho práci zhodnotila slovy: ,,podívej, co dokážou drogy.'' Možná chtěla založit umělecký kartel a skončil u kartonu.

     Asi jediné mistrovo dílo uchopitelné běžným návštěvníkem bez hlubšího zkoumání.
     Zajímavostí je, že ještě v sedm večer je všude otevřeno. 10:30-14:30, 17:00-20:00 je typická otevírací doba většiny obchodů s čímkoli.

     Pláž Katedrál. Kravistika v pravém slova smyslu. Kravín, krávy pasoucí se na loukách, kde za ohradníkem je už jen strmý útes a moře. Až večer v kempu nám ukázali kde najít v denním tisku, že příliv je půl hodiny po poledni a proto byla k večeru celá pláž, kterou jsme si chtěli projíz zaplavená vodou. Zkusíme zítra dopoledne znovu.

        Kemp, naprosto zapadlý tak, že si zakládají na tom, že je tady naprostý klid, šum moře a pláž snad jen sto metrů dlalekk a nehrozí pach moře, je zcela vytlačen vůní kraviček pasoucích se v okolí. Jako by si někdo na Bánovském hrádku otevřel kemp... a kravín.

  

Den čtvrtý, kolem komína...

[fotky] snad jsou na konci

Začínáme dopoledne obří porcí španělštiny, kdy místní paní recepční s námi prošla všechna zajímavá místa v Costa da Morte, to je část Galicie, kde teď jsme. Severní část je Rías Altas, střední část Pobřeží smrti a jižní část se jmenuje Rías Bajas. Celé její povídání trvalo hodinu a půl a vzala to opravdu podobně.

     Na cestu jsme vyrazili až po poledni, použil jsem navigaci HereWeGo s nastavením pro cykloturistiku, takže nás vodila všemi druhy cest, cestiček, šotolin, kamenin i srnčích stezek.

     Pracovně tomuto druhu poznávání krajiny říkáme ,,kravistika,'' tedy turistika u které vás pozorují pasoucí se krávy. 

Nejprve jsme zamířili k místu s majákem Cabo Touriñan, které je nejzápadnějším místem Španělska. Na Finisterra si to myslí taky. Taková místní verze Vlčnovsko-Veleťanského hašteření.

Obhlížíme chlévky pro plody moře. Vidíš, Ábi. Tady roste a škleblí/šklébí sa to, co ty jíš. Dvakrát brrr! A tím nemyslím belgické pralinky.

     V malinké dědině mají přístav, benzinku a dva konkureční obchody, jeden má nepochopitelně zavírací dobu 14:30-17:00, když jsme dorazili 14:34 ke vchodu. Na benzince jsme pozorovali místní. Přijelo auto, Berlingo, jak jinak. Vystúpil pupkatý strýc, vytáhl obří kanystr, otevřel. Čuchl k němu, vrhnul vyděšený pohled vlevo i vpravo a vylil neindetifikovatelné cosik pod nohy. A pak teprve začal kanystr rychle plnit.

Další zastávka Punta de Barco a je to zajímavé místo. Stojí tady monument připomínající havárii nákladní lodě, kdy se celé pobřeží pokrylo naftou. Monument má puklinu, kterou je vidět snad vrak, snad směr kde se to stalo. Místo je zajímavé dvojnásob, je tady kostel Virgen de Barca, tedy Panny Marie z lodě. Je to místo, kde svatý apoštol Jakub, který přinesl učení Kristovo do Galicie plné pohanů a byl zklamán, že jeho evangelizační snaha nemá potřebnou odezvu. Smutný seděl na místě dnešního kostela a byl rozhodnutý, že půjde jinam a Galicii nechá pohanům. Na lodi k němu přijela Panna Maria a dala mu potřebnou vzpruhu, ať to nevzdává, že se mu dílo podaří. Kostelík stojí hned na útesu vstupními dveřmi k moři a má vyspádovanou podlahu, protože i moře jej navštěvuje. Naposledy před třemi lety. Mají tady modlitbu:

    ¡Virgen de Barca! Jsme tvé děti, plujeme v lodi církve založené tvým synem Ježíším Kristem k přístavu spasení, kde nás čeká tvá mateřská náruč. Ale také v těchto dnech trpíme bouří, že jsme učedníci Kristovi a vypadá to, že se naše loď potápí... Matko, přimluv se za nás u svého syna, ať neztratíme vesla své víry a modlitbu, která nás vede k přízni o kterou prosíme. Amen.

Po šotolinách a úzkých kamenitých stezkách se suneme podél pobřeží od majáku k majáku až ke Hřbitovu angličanů, památka potopení lodě z desátého listopadu 1890, bylo tady 172 mrtvých, které sesbírali podél pobřeží a pohřbili na jednom místě. Potopil se britský torpédový křižník HMS Serpent třídy Archer, první která měla pozinkovany plášť coby ochranu před korozí slaným mořem. Přežili jen tři muži, kteří jako jediní dobrovolně nosili své vlastní záchranné vesty a po této nehodě Royal Navy zavedla záchanné vesty povinně pro všechny.

Malinká vesnička Camelle, kde do roku 2002 žil [Manfred Gnädinger], zvaný prostě Man de Camelle. Bez bot, s minimem odění, bez vody a elektřiny. Nejprve v jeskyni a až ji udělalo moře neobyvatelnou, tak v malém domečku prakticky hned u moře. Místní ho měli rádi, byl malíř i filozof. Za pár drobných dělal barevné kartičky návštěvníkům a že neměl žádné výdaje, tak majetek v hodnotě mnoha tisíc eur odkázal městečku. Hned vedle domečku, vedle muzea jsme povykládali s místním strýcem na motorce Marauder a ten nám sdělil, že molo, na kterém stojíme mělo původně vést přes Manův domeček, ale na popud místních obyvatel architekt celé dílo posunul. Za odměnu kreativec Man otiskl několik pracovníků stavby mola a myslím, že i sebe do mokrého betonu v ploše asi metr široké zdi vlnolamu a ty otisky lidí jsou pořád.

Z Camelle jsme se vydali na výhledové místo Petód de Ferreñas, které tak vysoko, že tam roste jenom kleč.

     Pak už jen domů, do pelíšku a já jdu vypít unas copas del ron a napsat tento příspěvek na blog.

Den třetí, Fin de la Tierra...

[fotky] z výletu přidáváme postupně

V noci bylo krásných 9°C, tak jsme se vzbudili v 7h portugalského času, tedy v 8h našeho a španělského času, na stan i motorku padla opravdu pořádná porce ledové rosy.
Do Compostely nám zbývá asi 200km, což při dálničním přesunu při rychlosti 150-160kmh ubíhá docela svižně. Na dálnici tady mají povolenou maximální rychlost 120kmh, místa měření rychlosti jsou řádně označena, mám španělskou SPZetku a k motocyklistům jsou tolerantnější podobně jako v Itálii. Víc než 172km/h z naložené motorky a ve dvou nedostaneme. Palubní počítač ukazuje průměrnou spotřebu. Při převzetí motorky psal 4.2litru na 100km. Se mnou za tři dny jsme na průměru 6.6l a naše dálniční spotřeba je 8.3. Saša zahlédla největší okamžitou spotřebu 11.2litru.

Katedrála v Compostele je v igelitu a molitanu, Jakub řádně odpočívá na svém místě a je veřejnosti přístupný, jen mše se slouží jinde. Byli jsme v poledne na hlavní mši v chrámu San Francisca. Procházka městem, klidná zákoutí a dobra káva. Takové Benátky, méně lidí, širší ulice a gondoliéři na suchu. Jak v Compostele dobíhá poutník vidíte na [instagramu].

Saša dobře poradila jedné poutnici a ta pravděpodobně dojde až do Fátimy.

Další cesta byla víc motocyklová, klikaté cestičky, obří větrné elektrárny. Hřebenovky se tady asi nemusí značit, cesta vede od větráku do větráku. Pravda, ve smlouvě o pronájmu motocyklu mám, že se mám držet na asfaltu. Tak krom pár výjimek, jsme se opravdu drželi zbytků asfaltu, chyběl jenom místy, po pár stovkách metrů. Navigace HereWeGo umí navigovat nezpevněné cesty i ty nejmenší cestičky. Je to velmi pohodlné.

Po dobytí dvou vrcholů jsme se napojili na Svatojakubskou cestu a dorazili do cíle dnešního dne a tím je konec světa, Finisterre. Cestou jsme minuli nějaké anglické poutnice. Už chápu, že právě krása britský žen udělala z angličanů nejlepší námořníky na světě.
Nejprve do kempu, kde mají i pláž. V horkém odpoledni bylo přijemných 18°C a na pláži byl jeden odvážlivec v kabátě.  Paní na recepci tvrdila, že se opravdu koupat dá, jen teď měli a mají opravdu velmi studený a větrný týden. Inu, ještě že jsme ho stihli.

Saša moře na konci světa a na počest Ježka zkusila vypustit, ale zatím moc neotéká, asi ucpaný odpad.

Filda tvrdí, že konec světa je ve Strání, ale to se mýlí. Tam je konec civilizace, zvláště v sobotu večer. Konec světa máme před sebou tady. Sedíce v romantické kavárně a výhledem píšu tento zapisek. El mirador...
Slunce zapadne zanedlouho a políbí moře.

Dnes slunce zapadá 22:18 a opravdu, všichni zatleskali a rozešli se k domovu.

Usínám, jen třista metrů od nás šumí moře, Sášenka vedle již spinká a já si do seznamu věcí připisuji, že až příští rok v létě budu balit na výlet do Španěl, že nemám zapomnět zmijovku na spaní a spacák s komfortem 5°C nebo jeden vaťák además.

Den druhý...

[fotky]

Nejprve jsme zamířili do [Údolí padlých], tedy pomník španělské občanské války spjatý s postavou generála Franca. Myslím, že [generál Franco] ho měl malého a kdo tvrdí opak, ať to dokáže. Google v této otázce mlčí. 

Ta věc vytesaná ve skále je monumentální a obří. Nevěřitelně.

Podle svého vyznání zaškrtněte.
Na vchodem do baziliky je:
[  ] pieta Krista
[  ] mozkomor dávající polibek generálu Fracovi

Uvnitř baziliky jsem oslovil staršího pána dozorce/zřízence... Když vejdete dovnitř je všechno naprosto ultimátně obrovské, působivé, neuvěřitelné a ještě větší a ještě působivější. Já jsem zde poprvé, ale vy tady pracujete spoustu let. Jak to na vás působí teď?
Ej, chlapče. Pravil onen muž. Politicky s tím, proč je to postavené nesouhlasím. Ale je to tady především kostel a ten je dobrý. No a jak to na mě působí po letech? Jsme uvnitř hory, zatéká sem voda. Pojď se mnou... vidíš. Tady dávám kýbl, který tu vodu chytá. A někdy ho dávám sem. Podle počasí.

Další oslovený byla řádová sestra. Ta podle [domovenky] na mé motobundě správně identifikovala, že ač hablo español muy bien, jsem z Česka. A srovnávala fašismus španělský s komunismem českým. Měli to podobné, za pastýřský list kriminál.

Další zastavení našeho pronajatého motocyklu značky Laurin a Klement BMW F 800 GS byl El Escorial. Letní sídlo Habsburků ve Španělsku vladnoudnoucích s nádhernou hrobkou králů španělských. Vše podstatné velmi vtipně napsal na svém blogu [kechlibar.net] Marián. Doplním jen dvě věci.
Ad jedna, že si myslím, že dětská úmrtnost Habsburků a zpřízněných rosů zcela jistě koreluje s plošnou rozlestí letního sídla, protože když si bude několik dětí v tomto komplexu ,,hrát na schovku'' je pravděpodobné, že bratrance ve skříni najde někdo až po dvou letech.
Ad dva, že vstup do rodových hrobek na nás působil spíš jako návštěva vinného sklepa a na každém rohu jsme čekali místního strýca s koštéřem.

Z El Escorial jsme vyrazili až po obědě v místním Lidlu a dobré kávě o půl sedmé večer. Čekalo nás jen něco málo před 400km s průjezdem klikatými cestičkami do kempu v Cheves. Tak jsem si to našel v mapě. Trošku jsem zapomněl, že směrem na Santiago de Compostela není všude jen Španělsko a naprosto neočekávaně a dobrodružně bloudíme Portugalskem. Moje navigace vidí okolní svět takto.

Kemp nalezen. Dopřál jsem si dvě dávky výborného portugalského koňaku, který dopručil strýc za barem. Setřídil mně lahve s typicky portugalským pitím podle ceny a výběr nechal na mě. Poznámka pro znalce - chutnal stejně jako ,,Kokoko.''

Den první, odpoledne...

[fotky]

Let Praha Madrid byl opožděn kvůli změně letadla i posádky. Inu České dráhy i Aerolinie mají asi lecos společného.
Let příjemný, protivítr míst 150km/h snížil rychlost našeho letadla až ke 750km/h, takže i celý let trval déle, než se předpokládalo.
Letiště Adolfa Suaréze v Madridu je obrovské, lidí až tma. S obřím žlutým pytlem přes rameno jsem se prodíral k východu, jako na přecpaném náměstí. MHD = transporte público funguje přehledně a dvěmi autobusy 803 a 283 jsme se měli dostat ke garážím U modré kočky - Gato azul, kde na nás čekala motorka. Měli dostat včas. Jenže Madrid v odpoledne stojí, nejen v pátek. Kromě skůtrů a odvážných motocyklistů všechno jede krokem. Autobusy MHD mají vtipně vyřešený jízdní řád - např. v pracovní dny  jezdí v intervalu 15-40 minut.
Protože bylo jisté, že do garáží dorazíme později, raději jsem zavolal, aby o naší zácpě věděli.
BMW F 800 GS, černé s kufry o dvě čísla menšími, než jsme čekali. Ale bez problémů jsme se nakonec vešli a tašky a pár drobných objemností/objemných drobností jsme nechali v recepci garáží, protože motorku vracíme na stejném místě. Dali mně klíče a víc nic. V top case nabíječka na motobaterii a pod sedlem doklady. Sundat sedlo bylo snadné, zpátky už se mu tolik nechtělo. Motorka má najeto 55tis.km a působí (z)dravě. První zkušební cesta vedla do místního Lídlu na večeři.
Pak návštěva v museu del Prado, vešli jsme 19:03. Saša si užila originály Fra Angelico na jeho speciální výstavě a pak mistry Velasqueze, El Greca, Tiziana.  Víc se stihnout nedalo.
Pak procházka k soše El oso y el madroño, fotečka, procházka klikatými uličkami a přesun do města San Lorenzo de El Escorial asi 60km od Madridu, kde máme zítra něco k vidění. Hledání kempu, pokec s mistrem kempařem, jak projel Rumunsko na ČeZetě a krátce po půlnoci můžeme ulehnout.

Den první, dopoledne...

Tentokrát to bude moto výlet do Španělska s drobnou změnou, tedy letecky a motorku půjčit na místě od [wellcomebikersespana.com].
Na [kiwi.com] jsme vybrali v lednu letenky do Madridu. Odlet v pátek 14.6. v 11:30 z Prahy. Vše vychází krásně i s časovou rezervou na vlakový spoj a s ním vždy spojená zpoždění. České aerolinie určitě ví, že jsme prokrastinauti, tedy lidé, kteří rádi odkládají věci na poslední chvíli, aby se svezli na vlně kreativního stresu, proto nám, s omluvou, dva dny před odletem oznámili, že se let přesunuje na 10:10, čímž nás dostali do zajímavého časové presu s rezervou 3min, kterou stejně ztratíme bezvýznamným blouděním. Tedy je nezbytné první plánování.
Do motovaku balíme helmy, stan a nepromoky. Je zajímavé uvažovat tak, že zavazadlo, které mám musím po vybalení na motorku srulovat, smrsknou, komprimovat nebo vyhodit. Rozměrově jako příruční zavazadlo vítězí pevna taška Lidl a červená taška z netkané textilie Kaufland. Saša nezvládá nést hrdě logo K a tašku obrací naruby, takže je červená jako od Versaceho, chtěla si to nadepsat fixou.
Na letišti jsem nikdy nebyl a jestli se nepočítá vyhlídkový let Turboletem z Kunovic, tak jsem ani letadlem neletěl. Naštěstí internet ví a web [jaletim.cz] obsahuje dostatečně podrobný popis toho, jak se na letišti v Praze orientovat.
Letištní kontrolou a rámem s detekcí kovů procházíme bosí. Moto boty jednou zvlášť a blokují ostatní věci na páse. Sleduju vyděšený pohled sličné slečny, jak se mé motoboty blíží k jejímu košíčku s kostýmkem a kabelkou a oddech, jak se předměty minuly, její košíčej vyjel a moje bota se zasekla tak, že ji musel letištní zřízenec vyprostit a použil k tomu nejdelší lžíci na boty, jakou jsem kdy viděl. Přemýšlím, jestli na zaseklou přesnídavku nebo nivnický řízek má obří jídelní lžíci.
Již odbaveni táhneme na C3. ,,Jurášek na C3, Jurášek na C3!'' Vypadá, že smečka Japonců, kteří chtějí jinam a tlačíme je před sebou nakonec asi poletí s námi.
Motoboty, kalhoty, chrániče hrudníku a rukou a motobunda. Jsem větší než kluci z ochranky a užívám si jejich obdivné pohledy.
Jak čekáme, vidíme na letištní plochu, sledujeme vozík s odbavenými zavazadly a jasně identifikujeme náš žlutý motovak od firmy [motovaky.cz].

Všechno nej seržantovi Olafovi...

[fotky] hlavně modelů železnic v obci Pečky