sobota 28. května 2016

Vystoupení v Domaníně...

[fotky]
Výcvik branné hotovosti pro Mateřské centrum Beránek z Domanína [1].

úterý 24. května 2016

sobota 21. května 2016

Píše se rok 1469...

oficiální video Maruška Kadlčíková Římovská
fotky
– z celé akce [1] Robin Provodovský
– bitva [2][3] Elenka Sladká
– život v táboře [4Elenka Sladká
– Boží soud [5] Elenka Sladká

video
– TV Slovácko [6]

Bylo nebylo, po dlouhé době se nám, tedy ŠKUBu (Šermířskému klubu Uherský Brod) podařilo uspořádat v našem městě další historickou bitvu. V pořadí již čtvrtou. Ona to nebyla jen bitva – konečně to byl celý historický den, v němž proběhly dva bitevní střety, několikero ukázek ze života a výcviku vojenské jednotky konce patnáctého století, nahlédnutí do tajů historické hudby a to vše zarámováno obrovským historickým táborem. Jen pro zajímavost uvedu, že celá akce vykryla prostor 1,3 hektaru. Tentokrát lví kus práce odvedl spolek FÄHNLEIN RATTENSCHWANZ [7] a autentičnost akce byla podpořena záštitou Vojenského historického ústavu [8]. Zásadní poděkování patří Městu Uherský Brod za poskytnutí financí k realizaci akce a Muzeu Jana Amose Komenského za propagaci a poskytnutí prostor a nezbytného zázemí pro konání celého historického dne.
Díky všem, kteří pomohli s organizací a největší díky všem divákům a návštěvníků, kteří nás podpořili svou účastí. Zbývá doplnit, že celý historický den proběhl bez požadavku vstupného a akce byla otevřena všem.

sobota 14. května 2016

čtvrtek 12. května 2016

Den jedenáctý a rekapitulace výletu...

orientační plán naší motopouti
[fotky] všechny z celého výletu

Poslední den nás čekalo jen deštivých 780 kilometrů k domovu.  Pršet přestalo až kousek před cílem. Teplota cestovní kolem 14°C. Teď už se jen přeprat a uschnout. Viděli jsme i slunce, někde za Vilachem. Ale jen na chvíli. Opravdu.
Jedinou suchou věc, kterou jsme přivezli, jsou dva deštníky v kufru.
Pro zajímavost satelitní snímky oblačnosti a deště ze SAT24 a naše poloha viz [1]

Strávili jsme na cestě jedenáct dnů.
Celkový nájezd nakonec vyšel 7300km.

Viděli jsme všechno, co jsem vidět chtěli a něco navíc.
Poutní výlet splněn - Lurdy, Garabandal, Compostela, Fátima, Turín.

Nejlepší destinace
San Sebastián de Garabandal - doporučuju všem. Horská vesnička, příjemní lidé, klid a pokoj.

Zajímavý zážitek

středa 11. května 2016

Den desátý...

Zapomněl jsem napsat. Včera Saint-Tropez mě trochu zklamalo. Čekal jsem Bánov u moře a ony to byly Kunovice! Dlužno podotknout, že když jedeme v teplotách 15-19 stupňů po dálnici, tak pocitová teplota je aspoň o 10 stupňů menší. Takže pro představu je člověk oblečený tak, aby mohl v 5-9 stupních sedět v parku na lavičce půl dne vkuse a bylo mu příjemně. Opravdu mám na celý výlet k moři motocyklovu bundu a pod ní modrou zimní bundu na lyžovaní a velmi teplotou bundu Jagermaister.
V noci nám poprvé nepřišla směšná Cimrmanova hra Lijavec, kterou jsme si pustili před usnutím. Stan funguje skvěle. Vyšponovaný gumicuky k motorce, protože na zatloukání stanových kolíků do asfaltu a do betonu nejsme vybavení. Zatím. Travnaté plácky i hliněné na stany tady jsou, ale kdo by pak ten špinavý stan balil, nicht wahr?
Pršelo neskutečně silně a dul silný vichr z hor. Ráno je nebe s mrakem, ale nad mořem svítí slunce. Že bychom vyrazili bez nepromoků? Ó ne, tak optimističtí nebudeme. Soukat se do nepromoku na mikro odpočivadle u dálnice, za silného deště, kdy kolem sviští těch třicet kamionů, které jsme před chvílí předjeli, to jsme zažili včera.
Ráno fouká směrem k moři příjemný plachetnicový větřík, sušící se stan nabírá na objemu a dal by se pouštět jako drak.
Ráno tady dorazil zájezd francouzských důchodců. Barety, šle a anýzovka nejsou filmovými klišé. A dokonce to vypadalo, že zkušeným zrakem hledají místo na petanque.
Snídaně s vyhlídkou na moře a v dáli svítí slunce.
Hláška dne, přímo westernová: Suché nás nedostanou!
První náznaky trudomyslnosti, vyskytnuvší se desátý den výpravy zmizely záhy. Ač jsme zapomněli vzít míč, naštěstí máme oba komické převleky proti dešti. Viz hra Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem od Járy Cimrmana.
Monako. Tešil jsem se, jak si projedu zatáčky a cílovou rovinku, kterou známe ze závodů formule. Žel kolona, kolona, kolona aut a v kopcích mlha. Hned po vjezdu do města jsme se připojili ke skupině skůtristů, vybočili z kolony a jeli malinkými strmými uličkami. Fotka na níž končí ulička schody - nemuseli jsme je vyjet, ale zpočátku to tak vypadalo. Naštěstí skůtristi odbočili a my taky. Zastavit v místě strmém tak, že motorku neudrží přednim brzda, to nám připomnělo Sášence portuglské Porto s mokrou žulou a mně endurotrénink v Olešnici.
Přesunujeme se dál, místy podmračnou, místy deštivou krajinou do města Turín. Vzpomněli jsme si na Thorina, protože na ukazatelích je Torino. Projeli jsme za deště město, dali si pravý kebab u Araba a prošli jsme se ke Katedrále svatého Jana Křtitele, kde je uloženo Turínské plátno. Pak ještě kávu u Itala a přes svatého Rocha ke stroji a k pomalu dál k domovu.
U Milána nás čeká pravá italská kolona na dálnici. Jen asi dvacet minut, ale vyčerpávajícího postávání ve stále zesilujícím dešti. Míjíme Miláno i Benátky a táboříme na kempplace necelých sto kilometrů od Terstu. Je tady nonstop otevřená restaurace, sprcha i ostatní zázemí - wifi a kotce pro psy. Ráno vyfotím.
Neprší, jen tak mží. Dnešní nájezd byl jen 745km. Zítra pokračujeme k domovu. Návrat předpokládáme někdy ve čtvrtek večer.

Den devátý...

Carcassone je velké město a uprostřed má  historické jádro, obrovský hrad a kolem pevnost s hradbami, na nichž si Eduard z Woodstoku vylámal zuby Léta Páně 1355. My šeřmíři toho pána známe pod jménem Černý princ a víme, že patří do Stoleté války.
Strávili jsme tady půl dne, počasí nám přálo, sluníčko hřálo. Dál na cestu jsme vyjeli až kolem třeti hodiny polední, čekalo nás asi 400km do Saint-Tropez, které jsme sjezdili křížem krážem i jinudy. Směrem k Sainte Maxime jsme se zastavili na pláži a sledovali příchod bouřky. A v té jsme pokračovali dál k Nice. Už neprší, táboříme v nějakém Aire do cokoli, tedy kempu u dálnice, kde je základní zázemí i klid.
Pomalu se vracíme k domovu...

úterý 10. května 2016

Den osmý...

Balíme se dopoledne. Prší jen lehce. Do Barcelony to máme asi 300km, zastavujeme u kruhového objezdu u přístavu, kde uprostřed v mlze stojí šedesátimetrový železný sloup, který byl postaven kvůli Světové všeobecné výstavě v roce 1888. Památník Kryštofa Kolumbuse - Cristobald Colón, tak se představoval španělům. Hned přes ulici je Námořní muzeum. Lodě a spousty zajímavostí, modelů i reálných bárek. Vstupné 7€ s kartou ICOM zdarma. Ostatně jako všude jinde.
Po pár hodinách v muzeu přejíždíme k rozestavěnému chrámu pro 9000 oveček Sagrada Familia. Nesdělitelně impozantní a v dokonalé symbióze. V roce 2026 má být dostaveno. Tak uvidíme a těšme se.
Provoz v Barceloně je neuvěřitelný, všude auta, šesti a osmiproudé ulice, auta a skůtry. Velmi výživné a moc jsem si to moc užil.
K večeru se pomalu vracíme směrem do Francie. K historickému městu Carcassone nám zbývá asi 370km. Francie nás vítá mlhou hustou tak, že by se dala krájet a jedeme krokem. Hodinu před půlnocí táboříme asi deset minut k Carcassone, který nás čeká ráno. Táboříme v onom zmíněném Aire de cokoli, které jsou podél placených dálnic.
Veselých věcí se stalo moc, ale těžko je popsat, většinou souvisely s  výborným počasím...

neděle 8. května 2016

Den sedmý...

Toledo. Město slunce! Hostelový pokoj vyklízíme před desátou, balíme věci na motorku, bezpečně uloženou v podzemní garáži a nalehko vycházíme vstříc památnému městu. Prší a prší tak vydatně, že nejlepší suvenýr bude skládací deštník. Bereme dva a dobře nám poslouží dnes i jinde. První zastavení je katedrála pětilodní, gotická a je tady mše. Jsme tady tak včas, že jdeme s místními hluboko k oltáři. Sedět o dvě místa blíž, tak už koncelebrujeme. První lavice s věřícími máme až daleko za zády. Varhaník sedí v budce dva metry od nás a hraje podle not z tabletu. Na instagramu je fotka.
Prší. Doslova brouzdáme křivolakými uličkami. Všechny slunečníky a baldachýny jsou splihle staženy a ty co staženy nejsou staly se deštníky.
Casa y muzeo de El Greco. Pěkně si ten malíř bydlel i žil. V jeho ateliéru Sášenka lovila světlo a úhly, kde že stál model a jak to mistr vlastně viděl. Obrazů je tady hodně, též kuchyně i zahrada. Mistr El Greco byl výjimečný a definoval moderní malířství. Sášenka vám ráda povypráví. Tvořil kolem roku 1600, kdy v Praze řádili alchymisté a rohlíčky byly obzvláště dobře vypečené. V muzeu El Greco jsou na dešt zvyklí, protože tady mají zamykací odkladiště na deštníky.
Katedrála nás provází pořád, ať jdeme podél ukazatelů kamkoli, vždy dojdeme k ní a vesele si bloudíme v dešti.
Je tady stezka městem Dílo El Greca v Toledu a jsou tam vyznačeny kostely a místa, kde jsou jeho obrazy k vidění. Jenže  ono to tak úplně nesedí. Número 7. Kostel svatého Tomáše je vedle kostela sv. Salvátora. Jdu dovnitř a ptám se - tady je k vidění obraz El Greca? Paní, že ne, že je v kostelu sv. Tomáše za semaforem druhou ulicí vlevo. A tak proč tady do kostela vybíráte vstupné 2.5€ ? Lidi se neptají, usmívá se paní u vstupu. A tak je to tady se vším. Přesnost značení je jakoby na naší planetární stezce byl Mars u Saturna. Předpokládám, že to el chefe z EU naklikál v google mapě a oni to tak postavili.
Vojenské muzeum v renesanční pevnosti Alcázar necháme na přístě. Oblékáme motohadry, nepromoky a za deště vyjíždíme směr Valencie. Do Valnecie proto, že jsme podle radarovch snímků srážek a předpovědí vyhodnotili, že ve Valencii bude 22 stupňů a slunečno. Protože v Barceloně prší.
Projíždíme La Mancha s fotkou u větřáků, pak trhajícími se mračny a neskutečným lijákem, který by místní abuelo Komárek nazval cacas con ganchetes. Na dálnici mají šipky, obří. Nejsou tak tlusté jak u nás, ale dlouhé jako kopí důmyslného rytíře de la Mancha. Párkrát jsme se pěkně a řízeně skouzli. Neumí tady totiž kreslit šipky zahnuté, takže i v pořádné zatáčce je šipka rovná a tak nějak šikmo pohozená. Mně to baví, Sášenku vzadu asi děsí.
Valencie. Na pláž. Až do písku. 17 stupňů a vytrvale prší. Nikde nikdo. Až je mně líto, že tu není Venóš nebo Carlos, že bychom se na motorce proháněli po hraně písku a vody dlouhé kilometry.. Ale pak bychom se vzájemně museli z písečné pláže vykopat a to by bez vás, hoši, nešlo. Kempy kolem jsou kupodivu obydlené. Volíme ten menší. Veselý pán na recepci. Sjezdl Evropu na motorce, chtěli jsme chatičku, ale že tady byla ubytovaná hromada fanoušků něčeho a není to uklizeno. Platíme hned, ať můžeme ránl hned vyrazit. Povídám mu, jak jsme na cestách tři dny v dešti a je nám zima. A že chci vařit el vino caliente, ale na svařák nemám cukr ani víno. A on má oboje. Jako regalo, tedy dárek motorkáře motorkáři nám dává obojí. Poprvé mám v cizině pocit, že si fakt povykládám. Jupí! Redy "chupí." Gracias a ti Alejandrita! Teď stan stojí, stále prší. Předpověď říká, že mrak jede s námi do Barcelony. Viděli jste někdo pana účetního Fantozziho na dovolené, jak s nimi a jen nad nimi jel celou dobu bouřkový mrak?
Saše googlí: Valencie. Středomořské podnebí. Suchá a horká léta. Mírná zima. Už víme, proč nepíšou o jaru.



Den šestý...

Kvůli dešti jsme se vyhodnotili, že pod střechou to bude lepší táboření, než ve vysoké trávě pod olivovníky. Pršelo. Celou noc. Ranní budíček a polovina nás odešla na mši. Řidiči zůstavají spát. Dopoledne jsme vyrazili po všemožných stáncích a pořídili nějaké voskové orgány - na instagramu jsou nějaké fotky. V obří kulaté katedrále byla polední mše, voskové věci byly požehnány a šup s nimi na rošty nad oheň.
Déšt přidává na síle a my pomalu odjíždíme, kolem třetí hodiny odpolední. Prší opravdu hodně, pneu ve vodě zvládají kolem 140m/h a tak jsme na dálnici zase ti rychlejší.
Fátima-okraj Lisabonu-Toledo rychlý přesun 700km. Před desátou večení jsme na místě. V kempu se ptáme po místu na spaní po střechou, ať můžeme všechno dosušit. Mají jen bungalovy pro 5 osob a na to je nás málo. Tak volíme hostel, motorka zamčená v podzemní garáži a na pokoji klimatizace nastavená panem správcem na sušení. Na fotách je pokoj před a při sušení. Domluvili jsme, že pokoj opouštíme před desátou, ale věci si můžeme nechat v garáži až do pozdního odpoledne.
Ráno tedy den v Toledu a navštívíme nějaké ty evropsko-orientální památky. Je tady důkaz spokojeného soužití arabů, židů i křesťanů a to až do 15. století!
- Proč jedete do Toleda?
- Na El Greca.
- Tož mně vemte ze dva litry.
- Ale né, to je malíř.
- Tož to ho pozdravujte.

pátek 6. května 2016

Den pátý...

Ranní balení a dopolední odjezd. Celou noc pršelo a tak balíme mokrý stan. Do Fátimy to máme jen asi 422km. To stíháme za pár hodin a tak se můžeme v Portugalsku zastavit na pár místech.
Pevnost - Castelo de Guimarães, tady se narodil Alfons I. To ví každý šermíř český. Ty další věci už musíme pohledat. Celá spletitost počátku Portugalské nezávislosti je populárně naučnou formou popsána tady: http://goo.gl/OLRyu6
Beckov je proti tomu místu velkohrad. Sášenka to proběhala celé a oznámila, že chápe, že se tady Alfonso I. jen narodil. Žít šel jinam. Je to hrad 1H+KK. Komínový krb. Ten tam je.
Celou dobu je skotných 12 stupňů a vytrvale prší. Inu, dovolená k moři. Kdo v sem jel v srpnu. Po dálnicích to ubíhá rychle. Držím to v hustém dešti do 147km/h. Mitas E07 má vzorek do vody tak akorát.
Další zastávka. Porto. Námořnické městečko, místo spojené s portským vínem a nejslavnější knihovnou Lello, která byla organizací UNESCO vyhlášena jako třetí nejkrásnější na světě, a to soutěžila v mnohem těžší konkurenci než „nejkrásnější McDonald's". Při vstupu budete možná bojovat s neodbytným pocitem, že jste impozantní točité schodiště a vůbec celý interiér už někde viděli. Pak vám to dojde: Ach ano, škola v Bradavicích, Harry Potter!
Spisovatelka Rowlingová v Portu žila a právě v patře této knihovny začínala psát. Inspirovala se tady, proto v Portu neříkají Harry Potter, ale Harry Porto. (zdroj http://goo.gl/cbHCJZ Je tam o Portu psáno tak chutno, že se tam člověk prostě zastavit musí.)
My jsme měli Porto v mlze, ale projezdili jsme všechny uličky v nejcentrovatějším centru. Ty vysunovací špalky proti vjezdu aut motorku nezastaví. Jeli jsme tam, kam rozvoz pizzy na skůtru. Trochu jako bychom v Praze brázdili Příkopy a Stromák po chodníku a nikomu to nevadilo. Paráda. Některé uličky dlážděné žulou, býy strmé tak, že auta za deště hrabala a když jsem musé zastavit, tak to přední brzda neudržela. Endurotrénil se hodí. Nedokážu si představit, že by tady jela třeba Ábi. To by bylo pádů! Proto je třeba trénovat že Ábi.
Fátimu jsme našli. Je to tady obrovské a připravené na hromadu poutníků., ale teď je to jako Strahov bez spartakiády. Ale bagry valí, chystajú se na 13. květen. To je výročí prvního zjevení. A opět japonci ze Santiaga, identifikujeme podle mušlích náušnic. O hodinu mně nesedí čas. Takže stíháme večerní mši v hlavní katedrále. Ohně hoří, z vosku je tady všechno. Nemluvňata, nohy, střeva. Malá prsa jsou za 4€. Nechceš, Liduško? A docela tu kvete obchod se vším svatým. Růcha, štloly a sem tam Buddha. Na instagramu je fotka Jesus a 12 trpaslíků. I s komentářem.
V restauraci tady mají akvária, kde vám vyloví, co si dáte. Chjo. Volíme větrník a dort. Tam snad plody moře nehrozí.
Vedle katedrály je oivovyl háj/ráj, kde táboří socky/dychtiví poutníci (nehodící se škrtněte). Vedle jsou parkoviště karavanů. Vše free a dostupné. My táboříme u nadkrytých laviček a stan stavíme pod střechou, takže třeba doschneme. Voda je tady na mnoha místech. Tekoucí a pitná. Toalety taktéž. A pozor! Edukační okénko - šipky SANCTUÁRIO a SANITÁRIO nevedou tamtéž. První jsou svaté a druhe jsou sraté.
Ráno jsme se hrdě nahlásili na mšu v 7 v polštině. Píšu to tady proto, abych zvýšil šance, že tam zajdem.
Z Fátimy Amen. Teda Tyf.

čtvrtek 5. května 2016

Den čtvrtý, podruhé...

..víc foteček...
Sášenčina noha slušně napuchla. Ještě že zítra nás poveze motorečka. Na poslední fotce by mělo být vidět to místo, kde upadla. Na můj vkus toho zábradlí aspoň půlmetr chybí.
Teď už je večer a docela se rozpršelo. Kéž by všechny předpovědi byly přesné tak jako předpovědi počasí...

Den čtvrtý...

Santiago de Compostela. Katedrála je obrovská, velká jako by v Brodě někdo zastřešil náměstí. Z kempu to máme ke katedrále pěšky 2km. Po sto metrecha Sášenka upadla na neviděném schodu a pravý kotník se slušně přerovnal. Takže do cíle dorazila kulhajíce víc než poutníci, kteří ušli sto mil...
Kadidlo tu mají velké jako ledničku a rozhoupají ho jako Foucaultovo kyvadlo. Kdo to neviděl, tak si na youtube.com dejte vyhledat souslovil: botafumeiro santiago
Uličky malinké, lidí tak akorát. Kůpili jsme najaké hlůpotiny děckám a stejně jak starý Cabůch také Panenku Máriu ze sklem aj s rámem, brůsek na kosu a novů laterňu.
Večer poprchá, sem tam kapka. Tak jsme si dali nepromoky a sjezdili uličku po uličce na motorce. A říkám si takhle v zimě, když by bylo ehce namrzlo, nechtěli bychom tady jít natož jet. Trošku jako Zlatá ulička v Praze, ale všude. A když jede auto takovou uličkou, musí chodci do vchodů, kam patří.
Prošli jsme muzeum, které bylo celé ve starém klášteře, takže krom expozice a vystavených předmětů si člověk pochodí i po původním kameni...
Zítra nás čeká přesun do Portugalska do Fátimy.

středa 4. května 2016

Den třetí...

Nějaké dalši fotky jsou na Instagramu. Tady nahoře je odkaz nebo http://instagram.com/tyfoza

Ráno se probouzíme sluníčkem až v devět ráno. Ač věžní hodiny bijí půl, čtvrt i tři čtvrtě i počet hodin v celou, neprobudilo nás nic. Inu, vstávat v devět. Ale po 1100km jsme ulehli před třetí hodinou ranní, takže zas tááákový odpočinek to nebyl. V noci 5 stupňů, ráno 20. Výborně.
Místní psi jak pastevečtí, tak náhodní pouliční jali se nám přeznačkovat přední kolo na motorce. Opakovaně. A ještě.
San Sebastián de Garabandal. Malá horská vesnička, malý kostelík. Na oltáři Svatý Šebestián a pod ním pelikán rvoucí si maso z prsou, aby mohl nakmit své tři mladé. Takto ho znám jako znak Louisiany. A mám ho i na opaskové sponě. Co dělá tady jsem nezjistil.
V místní Hostérii, na jejíž terase jsme se uvelebili, zabydlelo se ono grupo de Americanos. Vyklubal se z toho zájezd amerických japonců mluvících anglicky i mezi sebou s katolickým farářem, taky Japoncem. A tak jsme v jedenáct měli mši v angličtině slouženou Japoncem přes Louisianským pelikánem pod Svatým Šebestiánem. Inu multikulturní zážitek... Body of Christ říká před podáním hostie.
Prochodili jsme celou vesničku, nahoru vede křížová cesta a jsou označena místa zjevení archanděla Michaela, Bolestného srdce Ježíšova i Panny Marie. Na to že se to událo 1961 docela nášup. Zároveň chápu, že to není frekventované místo jako Lurdy, kam se chodí pro uzdravení nebo Medžugorje, kam se chodí pro duchovno. Garbangalská poselství jsou drsná a k obrácení vzývajíci. Viz web http://garabandal.cz/

Z horské vesničky jsme se vymotali až pozdě odpoledne. Pohovořili jsme s místními a loučím se se slovy: este lugar está muy bueno para ojos y para corazon. Což jim vhání slzu do oka. Dostáváme od Carmen křížek na cestu a vaya con Dios.

Sášenka prohlásila, že teď už jí bude u nás doma připadat všechno blízko. Protože do Santiaga de Compostely to máme, jejími slovy "kousek." Jen 500km. Cesta příjemná. Čtyřicet kilometrů serpentinami dolů za světla bylo ještě zábavnější než včera v noci za tmy.
Dálnice má povolenu maximální rychlost 120km/h. Je to na hraně. Auta jedou kolem stovky. Je to jakoby by naše buchlovské hory byla španělská tříproudá dálnice v jednom směru. Pro motorku super.

První šipka na la playa znamená zastávku na kamení u Atlantiku. Negooglil jsem to, ale předpokládám, že sever Španěska omýván jest Atlanstským oceánem. Jestli se pletu, pana profesora Staše nechť též omejó slanó vodó. U moře je 17 stupňů, na dálnici o stupeň víc. Jak překonáme hory, rázem vyskočí teplota na 25 a slunce vypaluje. Konečně.

Santigo de Compostela, Camping as Cancelas. Zabydleli jsme se v devět večer. Sprcháááá a káva!
Dostali jsme mapu. Papírovou. Ke katedrále to máme 2km a pie, tedy pěšky. Tuto část naší svatojakubské pouti snad zvládneme. Plánujeme zde zůstat dvě noci a v pátek se přesunout do Portugalska do Fátimy.

Omlouvám se za překlepy, ale dotyková klávesnice na mobilu je zlo. Závidím panu doktoru Vaškových jeho Blackberry Passport. Víc tady:  http://tyfoza.blogspot.com/2013/08/quo-vadis-lasko-mobilni.html

úterý 3. května 2016

Den druhý...

Brzy ráno, za kuropění, tedy kolem deváté hodiny ranní, hotovíme se k odjezdu. Na placených dálnicích jsou výborné zotavovny, parkoviště pro karavany a kamiony, spousta zeleně a vůbec jsou to místa, kde člověk rád spočne. Tam jsme hlavu složili.
První zjistění bylo, že včerejších skoro deset hodin provozu při vysokých otáčkách, vyžádal si jistou spotřebu oleje. Dolil jsem tři deci.
Poutní den jsme začali přesunem necelých 600km do Lourdes, tedy do Lurd. Kdo neví, co se tady roku 1858 stalo - a nesouvisí to s předzvěstí ACW - ať googlí. Dnes je to místo hodné zastavení. Cesta nám vůbec neubíhala, protože foukal nechutný protivítr, který zmítal mnou, Sášenkou i motocyklem a neumožnil nám jet rychleji jak 135km/h. Předpokládám, že na tom nese svůj díl viny jistý ThD. s i iniciály P.Z. Kterýžto nás mailem pozdravoval řka, ať jezdím pomaleji, leč se   ve zdraví nevrátivší budeme.
Kolem poledne jsme chvíli pospali v jednom ze zmíněných Aiere de cokoli, kde je klid a zeleň.
Vichr jsme zdárně překonali a do Lurd dorazili. Na fotce Sáša lurdskou vodu pije. Lidé si to tady plní do flakónků a my jsme nabrali pět litrů do zásoby. A z této vody vaříme sobě teď kávu, čaj i krmi prostou, bujón a instantní nudle obsahující. LuLi = Lurdský Lidl.
Kolem sedmé hodiny večerní vydali jsme se vydali dál na cestu. Dálnice.  Zařazen šestý rychlostní stupeň, otáčkoměr hlásí 7100 a rychloměr 152. A tak kilometry polykáme snáz než dopoledne.
S večerem jsme vjelo do Španěl a stejně jako rytíři Lagardére v Hrbáči, i nám pastevec sdělil, Espaňa está aquí. Aquí.
Do San Sebastian de Garbandal to bylo asi 600km a noční stoupání horskými sepentinami bylo pomalé.
Teplota 7 stupňů. Čas hodina po půlnoci a jsme na místě. Zvonkohra obíjí každou půlhodinu, tak jsou místní zvyklí na nějaký ten hluk.
Po rozhovoru s paní správcovou místa zvaného Hospedería, kdy si mé Buscando el lugar para dormir. Tedy hledání místa na spaní - paní Carmen vyložila jako že chceme ubytovat... Ale nakonec rozkládáme stan u ní na terase a vytrvale odmítáme nabízenou sprchu, protože bychom po ní asi zmrzli.
Má tady ubytovanou partu američanů, říká grupo de americanos a mají mít ráno soukromou mši, kterou máme v plánu infiltrovat.
Poslední fotka je večerní z Garbandalu.
Zítra bychom měli dorazit do cílové Compostely.

Den první...

S drobným zpožděním jsme vyrazili kolem deváté hodiny dopolední z Uherského Brodu. Jedeme po dálnicích, jinak bychom nikam nedojeli.
Od Vídně pršelo, teplota kolem 9 stupňů. Nejnižší teplotu jsme zaznamenali 4,3 stupně. Díky vytrvalému dešti se dalo jet sotva lehce nad 130km/h. Na mostech mají odvoďňovací kanály kovové a široké přes metr. Tak když to vyšlo do náklonu, krásně jsme si driftnuli smykem obou kol.
Ve tři odpoledne vjíždíme do Itálie. Po překonání Alp hle slunce a hle teplo. Místy i dvacet stupňů! Přes Itálii je to rychlý přesun po autostrádách. Držíme se v rychlostech do 160km/h a tak nám to pěkně ubíhá. Pauzírujeme vždy po asi 200km. Občas benzín, občas káva. Na výjezdu na poslední mýtnici naúčtovali nám 65€. Pravda, těch tunelů vyžadujících údržbu a dohed je tady až hanba.
Do Francie vjíždíme za tmy. Zmínka o luxusní romantické večeři v Monaku znamená, že jsme dojedli poslední řízky, dali si pusu a vyrazili dál.
Kempujeme asi tři hodiny cesty do Carscassone
Dnešní nájezd 1500km.
Prohřáti poutním lokem postního tuzemáku usínáme.
Dnes je to bez fotek. Samá dálnice a déšť.
Zítra bychom měli se zastávkou projet Lurdy a pokračovat k San Sebastian de Garabandal, kde se stalo toto: http://garabandal.cz/

pondělí 2. května 2016

Do Compostely na V-Stromu...

S lehkým zpožděním vzhůru na cestu.
Dnes by nás měl čekat dálniční přesun na sever Francie.
Řízky máme. Dobrou náladu taky a podle předpovědí má být kolem teplo 15 stupňů.