V Uherském Hradišti v Mařaticích
je pověstná pekárna. Pekárna chleba. Pekou chléb takový, že si o něm
lidé povídají. K nám, do dvacet kilometrů vzdáleného Uherského Brodu, se tento chléb dováží tajně; na několika místech se dá předem objednat s malou přirážkou –
typicky v prodejnách stáčeného vína. Přímo u zdroje lidé, kteří kolem prochází a projíždí, chléb nakoupí horký tak, že se téměř nedá udržet
a většinou jeden bochník stejně domů nedovezou, protože ochutnávají
už po cestě. Nejprve měkkou teplou střídku a jako zákusek
zbytky křupavé kůrky.
Lidé v Mařaticích u pekárny stojí
fronty a kupují po několika kusech.
Jen z doslechu jsem zjistil, že bychom
tento fenomén měli ochutnat. Projíždím tedy několikrát týdně
právě kolem oné pekárny s rozhodnutím, že jeden bochník přivezu domů na ochutnání.
Pondělí. Projíždím kolem pekárny kolem jedenácté
hodiny dopolední, všude kolem ticho a klid; na budově z obou stran
obrovský červený nápis hlásá lidu: „Chléb už není.“
Středa. Mám cestu do Starého Města a záměrně projíždím
„zkratkou“ přes Mařatice. Je osm hodin ráno, mám reálnou
šanci ulovit jeden voňavý pekařský výrobek. Zastavuji u
pekárny, rozhlížím se – a nikde nikdo – blížím se ke
vchodu a nemám štěstí. Otevřeno je až od devíti hodin.
Výborně. S prací ve Starém Městě spěchám a již o tři čtvrti na deset zastavuji u pekárny na chodníku riskujíce pokutu vybíhám.
„Chléb už není,“ vítá mě červený nápis pověšený ve
vstupních dveřích. A to ještě není ani deset hodin.
Pátek. Je půl dvanácté dopoledne a já se
vracím z Mesitu v Uherském Hradišti a snad jen ze zvyku odbočuji
na cestu vedoucí kol Mařacké pekárny. Dnes jedu pozdě, ale
stejně to zkusím. A opravdu! Všude kolem pekárny jsou zaparkované
vozy, venku stojí dlouhá fronta a lehce zatáčí za roh. Parkuji
až docela vzadu a když obcházím blok, potkávám seniory vezoucí
bochníky nacpané tašky na kolečkách a jen tak tak se vyhýbám
snad právníkovi žonglujícímu s třemi horkými chleby v papíru
tak šikovně, že si ani nezamouční tmavý oblek. Poslušně přicházím na konec fronty.
„Tak kolik jich dnes berete?“ zahajují konverzaci za mnou se řadící senioři. „..ále jen
pět, přijede si céra...“ a už přestávám poslouchat. Kolem
projíždí auto městské policie, někteří řidiči zbystří
dobře si vědomi svých špatně zaparkovaných vozů. Policie
zastavuje a muž v uniformě uzavírá konec řady čekajících.
Konečně vcházím dovnitř. Intenzivní kyselá vůně čerstvě
upečeného chleba je silná až je to nepříjemné. V policích na
zdi je bochníků snad ještě dostatečný počet. Objednávám si
jeden s sebou a paní u pokladny se převelice diví, že jenom
jeden. Konečně chápu. Je pátek a o víkendu pekárna nepeče, proto mají
otevřeno tak dlouho – lidé přímo chleba chtiví musí se
zásobit na dlouhý víkend. Další bochníky budou až v pondělí. Chápu. Platím třicet devět korun, dostávám v papíru zabalený chléb
velmi velmi teplý. Balíček zaujímá čestné místo na zadním sedadle a
odjíždím k domovu s pocitem úspěšného dne a snad i týdne. Už
vím, jak se cítil Cortéz!
Odpoledne pak mě Ábi zcela uzemňuje
sdělením, cože je na tom chlebu tak dobrého, vždyť je úplně
obyčejný. Ano, je. A právě tím je tak zázračný.
