Lokální fenomén zvaný Mařacký chléb

V Uherském Hradišti v Mařaticích je pověstná pekárna. Pekárna chleba. Pekou chléb takový, že si o něm lidé povídají. K nám, do dvacet kilometrů vzdáleného Uherského Brodu, se tento chléb dováží tajně; na několika místech se dá předem objednat s malou přirážkou – typicky v prodejnách stáčeného vína. Přímo u zdroje lidé, kteří kolem prochází a projíždí, chléb nakoupí horký tak, že se téměř nedá udržet a většinou jeden bochník stejně domů nedovezou, protože ochutnávají už po cestě. Nejprve měkkou teplou střídku a jako zákusek zbytky křupavé kůrky.

Lidé v Mařaticích u pekárny stojí fronty a kupují po několika kusech.  

Jen z doslechu jsem zjistil, že bychom tento fenomén měli ochutnat. Projíždím tedy několikrát týdně právě kolem oné pekárny s rozhodnutím, že jeden bochník přivezu domů na ochutnání.

Pondělí. Projíždím kolem pekárny kolem jedenácté hodiny dopolední, všude kolem ticho a klid; na budově z obou stran obrovský červený nápis hlásá lidu: „Chléb už není.“  

Středa. Mám cestu do Starého Města a záměrně projíždím „zkratkou“ přes Mařatice. Je osm hodin ráno, mám reálnou šanci ulovit jeden voňavý pekařský výrobek. Zastavuji u pekárny, rozhlížím se – a nikde nikdo – blížím se ke vchodu a nemám štěstí. Otevřeno je až od devíti hodin. Výborně. S prací ve Starém Městě spěchám a již o tři čtvrti na deset zastavuji u pekárny na chodníku riskujíce pokutu vybíhám. „Chléb už není,“ vítá mě červený nápis pověšený ve vstupních dveřích. A to ještě není ani deset hodin.

Pátek. Je půl dvanácté dopoledne a já se vracím z Mesitu v Uherském Hradišti a snad jen ze zvyku odbočuji na cestu vedoucí kol Mařacké pekárny. Dnes jedu pozdě, ale stejně to zkusím. A opravdu! Všude kolem pekárny jsou zaparkované vozy, venku stojí dlouhá fronta a lehce zatáčí za roh. Parkuji až docela vzadu a když obcházím blok, potkávám seniory vezoucí bochníky nacpané tašky na kolečkách a jen tak tak se vyhýbám snad právníkovi žonglujícímu s třemi horkými chleby v papíru tak šikovně, že si ani nezamouční tmavý oblek. Poslušně přicházím na konec fronty.

„Tak kolik jich dnes berete?“ zahajují konverzaci za mnou se řadící senioři. „..ále jen pět, přijede si céra...“ a už přestávám poslouchat. Kolem projíždí auto městské policie, někteří řidiči zbystří dobře si vědomi svých špatně zaparkovaných vozů. Policie zastavuje a muž v uniformě uzavírá konec řady čekajících. 

Konečně vcházím dovnitř. Intenzivní kyselá vůně čerstvě upečeného chleba je silná až je to nepříjemné. V policích na zdi je bochníků snad ještě dostatečný počet. Objednávám si jeden s sebou a paní u pokladny se převelice diví, že jenom jeden. Konečně chápu. Je pátek a o víkendu pekárna nepeče, proto mají otevřeno tak dlouho – lidé přímo chleba chtiví musí se zásobit na dlouhý víkend. Další bochníky budou až v pondělí. Chápu. Platím třicet devět korun, dostávám v papíru zabalený chléb velmi velmi teplý. Balíček zaujímá čestné místo na zadním sedadle a odjíždím k domovu s pocitem úspěšného dne a snad i týdne. Už vím, jak se cítil Cortéz!

Odpoledne pak mě Ábi zcela uzemňuje sdělením, cože je na tom chlebu tak dobrého, vždyť je úplně obyčejný. Ano, je. A právě tím je tak zázračný.