Itálie 2012 - Passo Stelvio, Gavio, Tonale a Campo Carlo Magna

Dnešní den by se dal bagatelizovat slovy - dnes se nic zvláštního nestalo. Až na těch pár průsmyků...
Na cestu jsme vyrazili v pravé poledne, Passo Stelvio je údajně nejkrásnější a je to pravda. Serpentinám se tady říká "tornale" a trvalo hodně dlouho, než jsme zjistili, jak projet vracečku tak, abychom nevjíděli do protisměru jako všichni ostatní řidiči aut a většiny motorek. Ale jde to a už to všichni umíme. Pod vrcholem Stelvia je pořízena přiložená fotka "yolo" pro Ježka.
Většina zatáček je bez svodilel, při sjezdech do údolí je na jedné straně skála a na druhé buď hlubina nebo neprostupná bílá mlha. Cesty jsou tak úzké, že širší obytná auta a dodávky před zatáčkou troubí a nezřídka se stalo, že se potkali dva obyčejné osobáky v zatáčce a jeden musel kus couvat někam, kde byla silnice širší.
Všechny krávy mají na krku zvonce.
Cesta před Passo Gavio byla výrazně méně kvalitní, na vrcholu byly na cestě už jen zbytky asfaltu a kdejaký zhýčkaný biker by ji vyhodnotil místy téměř jako offroad.
V záznamech tras je vidět převýšení, které jsme absolvovali. Ujeli jsme pocitově obrovský kus cesty, kluci jsou ztahní jak koťata, ale ve skutečnosti to byl vlastně jenom kousek. Průsmyky jsou romantické, zajímavé, technicky náročné a plné cyklistů, aut a motorek. Není problém zastavit a vyrazit na procházku nebo jen tak odpočívat. Krom noclehu je dovoleno vše.
Passo Tornale byla široká cesta vedoucí na vrcholu přes vysokohorské středisko, nabízí se srovnání - jako cesta přes buchlovské hory. O hodně vyšší buchlovské hory.
Passo Campo Carlo Magna byl poslední průsmyk, který jsme museli absolvovat, abychom dorazili do cíle k obrovskému jezeru Garda. Je jako moře. Na Balatonu člověk dohlédne na druhý břeh, tady ne. Asi hodinu jsme kroužili a hledali místo na spaní "někde," ale nakonec jsme zakotvili v kempu. Erika už stihla i pláž a večerní koupání.
Ceny kempů jsou všude srovnatelné, takže pro naši šestici 10€ na hlavu za noc.

[fotky] [trasa]

fotky z webu fotostelvio.com
[1] [2] [3]

Itálie 2012 - Grossglockner a Giovo

Vstávali jsme v sedm, posnídali, zabalili se a o půl jedenácté jsme vyrazili na cestu. Přes Zell am See k mýtné bráně na vstupu horské cesty Hochalpenstraße Glockglockner. Motorka na den stojí 22€, vzpomínkovou motonálepku jsem nalepil ihned, aby se snad někde neztratila.
Cesta byla klikatá a příjemná a vedla opravdu až do mraků, motocyklistů nepočítaně, taktéž jsme kličkovali mezi pomalu jedoucími auty a autobusy. Naši skupinu jsme vtipně rozdělili hned na začátku a to tak, že Véna se ztratil zcela a potkali jsme se až u oběda. Anubis se nadchnul tak, že zajímavé části trasy projel několikrát. Když jsme s Karlosem stáli někde kousek od vrcholu, přijel za námi V-Strom s německou značkou. Napřed nás míjel a pak se vrátil, přijel, zastavil a položil stroj. Úplně stejně jak to umí jenom Chip. Spadl motorkou na Karlosovu kawu a nakřápl mu přední blatník. Pak mu motorka upadla ještě jednou. Tak jsme se s ním vyfotili. Vracel se proto, že ho zajalo, jak je můj Strom vysoký...
Z Grossglockneru jsme vyrazili do Itálie směrem k průsmyku Stelvio, docela dlouho jsme se zdželi v koloně, která se moc nedala objet. Navigace nás vedla přes Via pass Giovo. Serpentiny vydatné, ale povrch cesty špatný, asflat vypraskaný a na cestě štěrk a kameny. Vénovi v zatáčce ustřelilo zadní kolo, ale vycvičený z Grossglockenu to ustál bez problémů. dlužno podotknout, že právě Grossglocker je cesta téměř bez svodidel. Nahoře ve 2200m mrholilo, pak se nám déšť vyhnul a někde v údolí nás zastihla průtrž naprostá, zastavili jsme v parku, za deště oblékli nepromoky a ihned přestalo pršet. Trocha vlhka zůstala a tak budeme ráno sušit.
Až kolem deváté hodiny večerní jsme začali hledat místo, kde hlavu složit a až o hodinu a půl později jsme našli kemp, kde jsme teď. Pro šest lidí, tři stany a čtyři motorky za luxusní cenu 9.5€ na hlavu. Je to tady jako příjemná vzpomínka na pobyt na Balatonu, protože kolem kempu jezdí co dvacet minut vlak!
Dnešní plán cesty jsme nesplnili, k průsmyku Stelvio nám zbývá asi třicet kilometrů a to jsme měli ještě jet dalších sto třicet k dalšímu pasu. Plán zůstává, body trasy jsou vytyčeny, jenom dny se posunjí. Zítra projedeme Stelvio a měli bychom snad dorazit až do Boloně, kde máme navštívit motocyklové muzeum Ducati.

Pripisuji rano: krom dvacetiminutoveho intervalu vlaku se v 6:00 ozval Andel Pane. Ke kostelu mame padesat metru. Zvon zustal aktivni a hbite odbiji ctvrt, pul, tri ctvrte a ctyri udery oznami celou a nasleduje cela sada. Vstavali jsme, kdyz se zvon ozval 13x, tedy v 9:00.

[fotky] [trasa]

Itálie 2012 - podhůří Grossglockneru

Časně zrána, po deváté, sešli jsme se, sbalení a nadšení, abychom vyrazili směr Toskánsko. Šest lidí a čtyři motocykly. Anubis na své Suzuki SV650, Venóš na Hondě Hornet 900, Karlos s Erikou na Kawasaki GPZ 1100 a já s Ábi na Suzuki DL 650 V-Strom.
Jedeme zcela mimo dálnice prozkoumat Alpské průsmyky a zjistit, zda toskánské pečivo z Kauflandu chutná jako pravé pečivo z Toskánska, zda nám v Boloni udělají špagety s boloňskou omáčkou a ochutnat pravou italskou pizzu pod šikmou věží v Pise.
Po cestě jsme ladili interval zastávek na tankování PHM, postupně jsme se od 200km dopracovali ke konečným 250-270km. Přec jen dojezd našich různorodých motorek na jednu nádrž je opravdu rozmanitý. Podle V-Stromu by stačilo brát benzín po 400km a to by se nikomu ze zúčastněných nelíbilo.
Počasí nám dopřálo příjemné podmračno. První neplánovaná zastávka přišla po 200km, kolem poledního, kdy se Venóšovi utrhlo lanko spojky. Opravu jsme spojili s obědem. Domácí rajčatový salát a v troubě dopékaný schnitzel byl vynikající. Véna s sebou měl lanko spojky náhradní a výměna nezabrala víc jak dvacet minut.
Vjezd do Alp s klikatými silnicemi lemovanými v mracích se rýsujícími skalnatými vrcholy byl - jak později Véna pravil - přímo epochální. Jediná nemilá věc se přihodila, když právě Venóš, coby náš motocyklový newbie, nezvládl zatáčku a motorku v minimální rychlosti odložil na štěrku u svodidel v krásné a přehledné levotočivé zatáčce. Lehce ohnul řídítka a podřel si levé víko motoru. Provoz žádný, nikde nikdo, teprve až motorku postavil, přihnul zpátky řídítka, nabalil brašny, které i se sedlem zůstaly někde na pů cesty ke svodidlům, začaly jezdit jeden za druhým zástupy kamionů. Během půl hodinky jsme pokračovali.
Tento den výletu by se dal pojmenovat - kterak Véna přišel o věneček - kdo neví, tak o věneček se přichází tak, že jezdec motocyklu v rámci jednoho výletu spadne. Kéž by Véna byl v tomto výletu jediný.
S blížícím se večerem, směrem ke slunci západu, jsme dorazili do cílového místa dnešního dne, pár kilometrů od Zell am See, kde započne naše zítřejší cesta klikatým průsmykem Grossglocker. Ubytovali jsme se ve stanech na asfaltu, na odpočívadle přes louku od nějaké rychlostí komunikace.
Krom večeře a kávy jsme ještě absolvovali polizei kontrol, kdy přijelo policejní auto a dva hodní strýci nám pohovořili o tom, že ke Grossglockneru to máme kousek, že nocovat tady není problém, když se hned ráno zabalíme a zmizíme a když jim dáme své doklady ke kontrole.
Teď se ukládáme ke spánku a ráno, snad k hodině desáté budeme pokračovat dál.
Svatý Kryštofe, díky ti za ochranu na cestách.

[fotky] [trasa]

Žehnání „našich“ dopravních prostředků

Otče Pavle, děkujeme. Kéž dojedeme šťastně až do cíle.

Slavnosti Přemysla Otakara II. v Uherském Ostrohu

Žofie a Saša

Malá motoškola

Před odjezdem do Toskánska proběhl malý trénink. Vyhýbací manévr, brždění, slalom...