Konečně zase na cestě.
Roky hovořím o tom, že chci na vlastní kůži/pneu poznat Latinskou Ameriku, tedy nastal ten čas poznávání a konec odkládání a stavění vzdušných zámků. Sbalit motoboty, helmu, chrániče a vyrazit. První se zemi, kterou chci navštívit je Bolívijský mnohonárodnostní stát. Plánovaný směr let Praha - Madrid - Santa Cruz de la Sierra.
Tak tedy pln očekávání vstříc novým zážitkům.
Chtěl bych si tady vést podobný deníček z cesty, protože včerejší události maže to, co zažívám dnes a dnešek překryjí zážitky zítřejší. Ano, jako správný IT technik mám hlavu jako počítač, maže dokonale.
Jako s každým mým cestováním se mně opět asociuje rozhovor odposlechnutý na peróně nádraží v Otrokovicích, kdy strýc s dvěma kufry pracně vystoupí z přeplněného vlaku a s úlevou říká: Uff, nejhorší část cesty mám za sebou. Kolemjdoucí se zvědavě ptá: A kam jedete, strýcu? Strýc odpovídá: Ej synku, z Vizovic do Tokia.
Na následujícím obrázku je vše, co vím o Bolívii.
Je jasné, že bude nezbytné vyzvědět malinko více.
Časový posun je pět hodin, budu vstávat v našem poledni, což by mohlo být příjemné. S dostupností rychlého internetu si nejsem jist, ale signál mobilního telefonu s daty přes EDGE by v obydlených oblastech měl být všude. Bolívie má zhruba stejně obyvatel jako Česko, ale je 14× větší a má tedy v průměru 1400× pomalejší mobilní připojení do internetu.
Zatím to vypadá, že budu muset oddělit textové příspěvky, které se dají poslat přes mobilní sítě od příspěvků s fotkama, které budou vyžadovat návštěvu nějaké internetové kavárny.
