Loučení s prázdninami na Pepčíně...

 [fotky]

ACW Železné 2020

[fotky]

[fotky] Emily

Kreslič ze dvou starých DVDROMek...

 

Nenáročná jarní zábava ze dvou starých DVD ROMek s hrubým krokem 52×52 teček.

Den dvacátý druhý, domů...

[fotky] všechny fotky, lepší ale je dívat se alba uvedená pod každým dnem. Tahle najednou jich bude zbytečně moc a možná nebudou tak zajímavé. U fotek jsou textové popisky.

Trabalengua=jazykolam: Tres tristes tigres tragan en un trigal.

Balení kufru

Sofistikovaným tlakem, vyhrožováním, třepáním a dvěmi silnými kurtnami se podařilo zvítězit, kufr zavřít a později i zapnout. Na letišti dostal obrovský balík plastové fólie, tak myslím, že vydrží. Vešlo se opravdu mnoho stlačitelných krabic maté de coca pura=čaj z čisté koky.

Motoboty vycpané suvenýry, motobundu a další krámy mám v kabinovém zavazadle, kterému rozměrově přesně odpovídá velká pevná Lidl taška.

Poslední společný oběd s přáteli motocyklisty, malou Ariane, kterou jsem se snažil naučil říct tío Tyf.

Juan de Dios si přinesl tak obrovský burger, že musí mít   kuchyni pracovní název - mierda con guitarra.

Na cestu do baťůžku si beru balíček sušených listů koky. Tak jak se prodává za 10bol. na tržišti. Mohu mít s sebou pro osobní potřebu, tak mám.

Na letišti proběhne slzavé loučení, Paola mně chce schovat batoh, abych ještě zůstal. Loučím se slovy: já se vrátím. Však taky Noel řekl, že jak budou teď přistavovat, tak jak příště přijedu, budu mít u něj jednu šopu jen pro sebe.

Letištní kontrola má několik stupňů. Podrobná prohlídka zavazadel. S nápisem LLAMAHA a motobotama v ruce je jasné, že se bude vykládat o motorkách. Musel jsem otevřít všechno a mezi řečí hlásím, že tady mám koku. Prý není problém. Kontrola na drogy s čichacími psy nás čeká až později v tubusu vedoucímu přímo do letadla. Odložit tašky, pes očichá a tak pořád. Jednoho kluka šacují pořádně. Nakonec nic podezřelého nemá, ale oba psi mu chtějí vyhrabat a sežrat něco v tašce.

U mého batohu se drog chtivá fenečka podívá tak, že mám strach, že batoh přeznačkuje.

Bezmála dvanáct hodin letu Santa Cruz de la Sierra -> Madrid jsem prospal. Odlet byl před desátou večerní a v ploskačce ostalo poslední deci vínovice; a tak se krásně spalo.

Rekapitulace výletu

- Motorka silniční verze Triumph Tiger 800, břichoplaz nevhodný do terénu

- Celkový nájezd lehce přes 5000kml

- Jedna drobná nehoda s jinou motorkou

- Jeden pořádný defekt předního kola

Očkování před cestou

- žlutá zimnice

- žloutenka A, B

- břišní tyf

- vzteklina

- 3v1: tetanus, černý kašel, záškrt

Jazyk

Španělsky vždy a všude. Angličtina nefunguje ani u mladých. Jen na recepcích a v turistických kancelářích. Možná ve větších městech. Anglicky mluvící není vnímán jako přítel.

Přístup k lidem

Znáte knihu/film Barva kouzel. Kde Dvoukvítek je prvním turistou na Zeměploše a má velmi specifický, naivní a naprosto nadšený přístup. Tak přesně v tomto duchu jsem postupoval. Éj, pěkného dne vinšuju, teta. Jsem zvědavý turista z Evropy a zajímá mě...hm, jak poznáte svoje lamy od sousedovic. A prosím, čím hubíte slimáky?

Každý, koho jsem potkal si chtěl povídat a byl vstřícný. Jediný zážitek "Dvoukvítkovský," který mně chybí je pravá hospodská rvačka. Tomu požadavku se kluci motorkáři moc, moc, ale moc smáli.

Hygiena

Když si zvyknete, že toaletní papír se hází do koše vedle záchodu a nikoli do mísy, není to tak hrozné. Ale ne každý koš je pěkně zavírací, takže to občas působí... nevzhledně.

Pár pravidel

- Kde mně to nevoní, tam nejím

- Piju pouze balenou vodu bez ledu nebo vodu převařenou

- Šunku, sýr, vejce pouze dobře tepelně upravené /mikrovlnka/

- Motoboty před obutím vytřepu, kdoví kdo v nich v noci přespává

- Každý den ráno si dám probiotika a denní dávku vitamínů/minerálů - Reflex

- Používám bezoplachovou desinfekci na ruce, pořád

- Vždycky se dá na tržišti koupit pár pěkných banánů od matky přírody dobře zabalených nebo čokoláda v originálním balení

- Tajtrlík vnitřně desinfikujícího destilátu večer nemůže ublížit

Dobrá rada byla, jíst už týden před odletem probiotka a při pobytu pokračovat zvýšenou dávkou.

S trochou nostalgie a staženým hrdlem musím říct, moje Ruta del Che končí. Jsem rád, že jsem mohl na vlastní kůži poznat kus světa tak jiného, že má i jiná souhvězdí na obloze. Bolívie se musí žít, nestačí o ní slyšet nebo číst.

Symbol Ernesta Che Guevary v Bolívii. Říkají mu El Che a sděluje: Nezapomínejme na sociálně slabší - i chudobný člověk zaslouží důstojný život. Komunisty v Bolívii nevolíme, ale popravujeme.

Upřímné díky všem, kteří mě podpořili emailem a kteří to se mnou dočetli až do cíle.

Loučím se heslem El Che, kterým jsem cestu začínal: ¡Hasta la victoria siempre! Až do konečného vítězství.

Den dvacátý první...

Rozlučkový večer s výborným čistým destilátem z vína. Má 40% a je opravdu chutný.

Nejlepší vtip ze Santa Cruz. Camba je jižan, ten co bydlí v Santa Cruz. Colla [čti koľa] je seveřan. A nemají se moc rádi a pořád se dobírají a tropí si ze sebe šprýmy.

Vtip: Jsou dva collas a jeden camba u řeky Piraí, který protéká Santa Cruz. A collas/sevařani se chtějí stát jižany/cambas. A místní camba jim říká - když přeplavete řeku Piraí stanete se taky camba. První colla přeplave a je z něj camba. Druhý colla plave, ale nemůže a těsně u druhého břehu se začne topit a prosí svého kamaráda o pomoc. Ale on ho nechá colla utopit, protože je camba.

Obecné bolívijské vtipy. Koka se někdy míchá se sodou bikarbonou. A hodně vtipů je na téma, že nahodíš na udičku koku a ryby se vždycky vynoří a poptávají k té koce ještě bikarbonu...

Prezentoval jsem dva vtipy posbírané. Nejlepší vtip z hranice Kosova a Albánie. Kdy Albánec chytne zlatou rybku a ona mu nabízí splnit tři přání, když ji pustí a on to pořád nechápe. Tak mu říká, že ji před týden chytil jeden v Kosova a přál si velký dům, hezkou ženu a moc peněz a dostal to. A pak se rybka ptá Albánce, jaké je tvoje přání? On cvakne ákáčkem a řekne: Chci jeho  adresu.

No a pochopitelně nejvtipnější turkmenistánský vtip, který tady v bolívii opravdu je směšný. U nás moc ne. Kdo znáte, přeskočte.

Stojí koza a beránek u propasti, kterou musí přeskočit. První přeskočí beránek a za ním přeskočí koza a moc se směje. Beránek se ptá, proč se koza směje. A ona říká - beránku, jak jsi skákal, pohnul se ti ocásek a byl ti vidět zadeček. Beránek na to: Ale tobě je vidět pořád. Je to vtip pastevecký.

Na snídani přinesl Noel snídani, jmenuje se to enpanada de arroz/v toustovači mezi dvěma chlebíky zapečená vařená rýže. Nic víc. Je to neuveřitelně hutné a docela dobré.

Nové slovo nucita. To slovo padlo, když jsem si převlékal triko a bylo vidět jak jsem opálený. Ruce a krk spálený a zbytek jak pracovník vápenky.

Nucita je čokoláda napůl bílá a napůl tmavá, tak se od slunce opálí gringo.

Calientito je oblíbené pití na horách, kolem města Vallegrande. Je to sklenice čerstvě nadojedené mléka dolitá na dva prsty destilátem.

Víme, že do sedmdesáti let je požadováno, aby člověk pracoval. Pak je něco jako starobní důchodce. Stát se trochu postará a pomůže, ale nic výzrazného. K zápočtovým listům jsme se už nedostali. Taky neznám daňové zatížení ani strukturu státního rozpočtu, ale o tom asi příště.

Ráno jsem dostal rozlučkové video s Bolívií, které mě dojalo. Podělím se a moc díky: https://drive.google.com/file/d/1CgT1ZpvRFOPlkCyAoNGc9pidgid8h_Ge/view?usp=sharing

Vrácení motorky proběhlo bez problémů. Chtěli sundat tu kurtnu, která všechno drží pohromadě, tak jsem ji sundal a odpojit světla i tachometr, ať neplandají. Nějak to nacení a prý mi i vrátí něco ze zálohy, ale tomu něvěřím. Celý předek je rozsekaný a světla mají ulámané všechny držáčky. Buď to zůstane streetfighter nebo bude oprava druhá. Kupodivu přední ráfek srovaný hasákem se jim líbil, stejně jako nevadilo odpojené ABS a přední brzdy připojené napřímo.

Santa Cruz a období dešťů. Dneska přišla bouřka, intenzivní. Asi čtyřicet minut jsem musel počkat v prodějně Triumph než déšť ustal. Na ulicích i dvacet centimetrů vody. Před hodinou prázdné koryto řeky má teď hladinu výš než metr. Z půjčovny motorek mně vezl Juan de Dios v tandemu, tak jsem mohl za jízdy fotit.

Zbývá se sbalit a ve 21:45 odlétám zpět...

Den dvacátý, předposlední...

Sucre -> Santa Cruz

Do cíle to mám necelých 500km. Ráno je mlžné a údolím se valí cancoury mraků. Vypadá to přesně... Tohle znám, tak raději jedu opatrně, abych někde omylem nepřejel Františka Peterku v jeho legendárním kostýmu s širákem a fajfkou: https://youtu.be/CyTxVY03P8I

Ze Sucre je to 250km nádherných rychlých serpentin alpského typu. Povrch je dokonalý asfalt. Pravda, občas kámen, občas půl jízdního pruhu za nepřehlednou zatáčkou sypáno sesuvem, někde leží psi, jinde přechází kráva. Opravdu pěkná cesta, modré nebe, co víc si přát. Krásně strávené dopoledne.

Pak následuje kruhový objezd, benzinka a cesta pokračuje směr Cochabamba, tam ale nejedu. Mým směrem na mě čeká 40km rozbitého asfaltu a šotoliny a pak skoro 200km opravdu mizerné úzké asfaltové cesty typu Tanvald/Vysočina. Cesty úzké, ale provoz obrovský.

Jak se cesta šplhá nahoru a pak sestupuje dolů, tak vede skrz mraky. Není to mlha, neprší, ale je tu mokro. Morká cesta, mokrý já. Místy hluboké červené bláto rozježděné od kamionů.

Do Santa Cruz de la Sierra vjíždím před pátou hodinou odpolední.

Nejprve jsem zamířil na mytí motorky a taky požádal, aby vapkou umyli i moje zablácené kalhoty a boty.

Ještě jsem se zastavil pozdravit v servisu, kde jsme dělali brzdy. Jen tak, pro radost, poklábosit a ukázat fotky zničeného ráfku. Kluci ocenili rovnání hasákem, prý je dobré vědět, že to jde.

Mají tady kousek za městem blátitou motokrosou trať a lákají mě, abych si zítra šel s nimi zablbnout. Obávám se, že nemám odvahu. Slibuju, že příště. Mám tady mnoho cílů, které jsem nenavštívil a spoustu offroadů, které jsem neabsolvoval. Myslím, že vrátit se, je dobrý plán. Ale už odmítám jet na motorce s 19" předním kolem.

V domečku Kristen a Noela mě vítají jako ztraceného syna. Sleduju pár kol karetní hry Loba, takový druh jihoamerikánských žolíků. Každé odpoledne hraje Kristen se svojí dcerou Paolou.

Vrátili se i oba kluci na motorkách a mají pro mě nějaký dárek. Jupí, mám triko LLAMAHA, heč. Juan de Dios si jde projet Triumph Tiger a baví se tím, jak kontrola trakce cuká na hlubokém písku, který je tady všude po krajích betonové cesty.

Dneska to bude povídací a tak trochu rozlučkový večer.

Fotek moc nebude, protože tento typ krajiny už nafocený mám, ale mraky byly super:

https://photos.app.goo.gl/vN23vieXrmKbnXnM8

Den devatenáctý...

Tupiza

Vstávám opravdu v 7h ráno, poprvé  za celou dobu pobytu jsem si nařídil budík a byl potřeba. Loučím se kulatým majitelem hostelu, jeho paní se chtěla se mnou vyfotit, protože jsem první gringo z Česka, kterého tady mají ubytovaného. Je malinko chladno, ale nebe modré. V dáli je obloha temná a blýská se. Vyfotil jsem pár fotek, trochu se přioblékl a jedu si po krásném asfaltu, zatáčka střídá zatáčku.

Řekl bych, že nebude co zapsat, protože se vracím po asfaltu zpátky do Santa Cruz de la Sierra. Jenže...

Cotagaita

Malá vesnice po cestě. Pro jistotu jedu v nepromoku, trochu mží. Pak začalo pršel víc a pak opravdu moc moc a za městečkem Cotagaita se valí přes cestu z hor něco jako blátivá řeka, do toho nevjedu. Vidím jak proud unáší přes cestu kompletní kolo z náklaďáku, ano to těžké obuté, se železým diskem. Udělal jsem krátké video o chvilku později ten strom vlevo padnul a byl taky odnesen. Vpravo od cesty vidím fotbalové hřiště celé pod vodou.

Video deště a na konci i ta blátivá řeka, ale moc pršelo a tak jsem telefon nevyndával z držáku na řídítkách.

Video viz https://youtu.be/mMtds8vtM6k

Jediný člověk, který z tohoto přívalu vody může mít radost je náčelník hasičů a pochvalně si může mručet: Jój, to je vody. To by sa hasilo.

Zaparkoval jsem pod střechou, dal si teplé kafé, suším merinové věci, pěkně v teploučku a poslouchám bubnování deště, který snad pomalu začne slábnout. Na obzoru se to už trhá. Počkám pár hodin než déšť ustane a budu pokračovat.

Je velmi úsměvné, že vesnička Cotaigata je 80km od Tupiza, po asfaltu, ale opět jsem se musel vrátit a kvůli zavalené cestě nešlo pokračovat.

Už chápu proč mají v každé dědině buldozer. Zhruba po dvou hodinách, ač pořád pršelo, začali se na ulici zase objevovat ňufající psi. To značí, že déšť brzdy skončí. Policisté odpálili tři dělobuchy, použili k tomu patku dopravní značky. Proč nevím. Jestli chtějí déšť rozehnat nebo jestli to znamená, že volají cestáře. Ale během půlhodiny přijel grejdr https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Grejdr

Počasí se lepší, sice pořád ještě prší, ale voda z cesty zmizela, auta už jezdí. Přijely dva autobusy ze směru, kde byla ta rozbahněná řeka přes cestu, řidič sdělil, že už je to průjezdné. Taky v tom dešti už zase jezdí malinké taxíky s plátěnou střechou.

Pokud by takový déšť zastihl člověka, klidně v autě na nezpevněné cestě někdo v horách, nezbyde než zaparkovat na bezpečném místě a čekat. Proto tady věšina lidí v kufru vozí něco jako základní expediční vybavení. Když počasí nepřeje, musí se počkat.

Piju si čaj maté de coca, je to opravdu jenom čajový sáček plný nasekané koky a je to taky jediná věc, která se dá legálně vyvézt. Pytlík sušených kokových listů opravdu v kufru riskovat nebudu.

Přisedl jsem s hrnkem čaje k nějakému strýcovi, co tam seděl s vnukem a zapředl jsem hovor na politické téma bývalého prezidenta jménem Evo Morales. Starší pán, na rudé čepici El Che. Živil se jako horník a probrali jsme kus jeho života. Do roku 2003 byla Bolívie naprosto nejchudší země v America Sur, co vytěžili americké firmy, z toho lidi tady moc neměli. Evo Morales to změnil, za 14 let dokázal změnit stav země k lepšímu, postavilo se opravdu moc nových cest a celkově se zvedla životní úroveň i těch nejchudších. Zaplatil to z těžby a exportu cínu, jakoby tu firmu američanům zestátnil/znárodnil. Jenže po těch letech začal být Evo víc doleva začal koketovat s komunismem podobným tomu na Kubě, tedy znárodnění soukromých podniků a plánované hospodářství. A to už bylo moc, navíc další volební období mít nemohl, zkusil změnit volební zákon a lidi se vzbouřili a teď mají prezidentku, jméno jsem si nezvládl zapamatovat.

Mladého kluka zajímalo, jak se žije v Česku a jaké výrobky produkujeme a jestli těžíme ropu jako v Bolívii. Pravda na Moravskou naftařskou jsem zapomněl, protože na ceně benzínu se to příliš neprojevuje.

Dopídili jsme se k tomu, že minimální mzda v Bolívii je 2200bol. ale obvyklá mzda je 2000bol. měsíčně. Celá rodina. Tady se to chápe zhruba jako 2 dospělí a 4 děti, taková rodina má měsíční náklady všechno včetně jídla asi 1000bol. Nezáleží jestli žijí v malém nebo velkém městě.

Pak jsme se rozloučili.

Dovnitř začali přicházet další a další lidé. Na oběd. Zastavily busy a všichni tady a naproti přes ulici pojedli.

Bylo na čase chystat se k odjezdu, pod mokré motoobleční si dávám teplé prádlo ostravské firmy Restless, které hřeje i když je mokré. Oblékám si plastový bodyarmor a u nejbližšího stolu sedí tři paní a jedna říká, že vypadám jako robot.

Nedal jsem se a strojovým pře-ru-šo-va-ným hla-sem říkám: No-soy-má-qui-na. Ten-go-al-ma. Soy-un-hom-bre. (Nejsem stroj, mám duši. Jsem člověk.) Fakt se holky, věkem lehce přes padesát, váhou lehce přes sto, smály. Trochu jsme se zavykládali a pak přišel řidič jejich autobusu a vyzval je, že se už čeká jenom na ně. To byl úprk.

Trochu řeším motorku - s majitelem jsem v čilém kontaktu přes whatsup. K nehodě jen řekl, že je moc rád, že se nikomu nic nestalo. Poškození motocyklu pochopitelně odečte ze zálohy, kterou jsem tam nechal. Je fajn, že přední ráfek po opravě hasákem vypadá na první pohled skoro jako nový, jen trochu odřený, ale hlavně rovný.

Ještě dneska ráno jsem si řekl, že přijedu na křižovatku Potosí/Tarija a podle nálady a předpovědi počasí se rozhodnu, jestli dám dálniční přesun na server směr Toto Toro, které jsem pořád nenavštívil a nebo to stočím na jih do Tarija, kde to už znám. Přespím ve stejném hostelu a další den po pěkné nové dálnici dorazím do Santa Cruz. Podle počasí a času to vypadá na toto nejrychlejší a nejsnazší řešení. Jenže ! bych málem zapomněl na národní park Liščí chup a offroad skrz něj. V případě deště neprůjedné. Z Tarija do Santa Cruz se po asfaltu dostat nedá.

Křižovatku míjím směr Potosí, přijíždím ze strany Cerro rico/Bohatá hora. Z té strany, kde se aktuálně těží. Na benzince jsem se konečně zbavil druhého kanystru a zcela doplnil nádrž.

Výhledy jsou pořád krásné. Abych to sroval s výhledy u nás doma. Je to jako stát u Barborky na Buchlově, dívat se do kraje, vidět Bílé Karpaty, ale za nimi ještě nevím, třeba aspoň Fatru a v dáli Tatry...

Sucre

Skoro jako doma. Stejný hostel s parkováním pro motorku. Začala škola a malí čističi bot zmizeli. Zůstal tady jen jeden. Sám říká, že je profesionál. Padesátpět let na náměstí v Sucre čistí boty. Požádal jsem ho o pomoc. Moto boty mám od bláta a nemůžu vejít ani do restaurace. Chtěl jsem vyčistit boty jenom trochu - on řekl, že dělá pouze dokonalou práci - budiž. Rozepnul jsem přezky, vysvětlil jsem mu, kde je bota kožená a má smysl ji opečovat a kde je nesavý plast a stačí ho utřít. Na vnitřku motokalhot - Rockway enduro koncept - díky, Pardále; mám od kolen dolů pravou kůži. Tak tedy byla nakonzerována a vyleštěna i ta. Byla to velmi drahá služba - za 50bol. - vzhledem k tomu, že má boty mají asi 10× větší plochu než polobotky a vypatalal na mě hromadu krému a času, platím rád a s úsměvem. Jsem jako ze škatulky. Kéž by zítra nepršelo, boty vypadají fakt jako nové.

Večeře opět z lamího masa a dvě vajíčka navíc. Mňam. Lomo/lamí maso mně bude chybět. Víno stolní, červené, běžné - přesně tak vypadá moje objednávka - chutná skoro jako Dornfelder.

Fotky, místy s popiskami viz https://photos.app.goo.gl/WorASETerkJoDeDe9