Na Krocana do Jizerek podesáté

fotky [1][2]

Další úspěšné pokračování nekonečného offroadového setkání v místě, kde lišky, které dávají dobrou noc, mluví buď polsky nebo německy. Ač pořadatelé tvrdí, že Krocan je vodní pták, tak tentokrát počasí opravdu vyšlo a s ním vyšlo i slunce a dobrá nálada nechyběla a kde se krom pár rozbitých kolen, zohýbaných plastů, utržené podrážky a jedné zraněné nohy, vlastně nic zvláštního nestalo.
Účastníci se rozdělili do skupin buď s vodičem nebo  coby účastníci navigační soutěže a vydali se, lépe, byli vydáni na pospas hledání tajemných bodů jasně vymezených souřadnicemi. Pravidla byla zmíněna ve zprávě z T.K.C. viz [3]. Snad jedinou možnou změnou pravidel by mohlo být získání bonusových bodů za každou hodinu po půlnoci o kterou celá soutěžící skupina pracně oddálí lákavý spánek, a to nejen zábavou. Byli i tací, co ještě v noci absolvovali opravu motorky, aby ráno mohli nastartovat a vyrazit.
Vstávám v sobotu ráno časně a cestou na snídani, mezi chatkami směrem k hlavní budově, přemýšlím, zda nejsem na nějakém zombie festu. Tolik jsem jich cestou potkal a sám byl za zombie omylem považován. Hned poté, co mně podařilo vylákat na první kolem jdoucí hodné paní zapletení copu, hotovíme se ke startu. Ujali se mně hodní páni Bigaři a dokonce přestali vtipkovat na téma, že můj motocykl má o válec víc než je nezbytně nutné. Zjišťuji, že jsem si zapomněl na novou helmu nalepit držák pro kameru. Tak to bude výlet bez záznamu.
Posbírat všech čtyřicet sedm bodů trvalo přes devět hodin a po celou dobu se opakovaně míjíme a jsme opakovaně přejížděni horkým favoritem – týmem Lobotomie – vedených zkušeným navigačním veteránem Lobem, o němž jsem přesvědčen, že má projekci trasy promítanou přímo na hledí helmy, ba co víc, určitě přímo na oční sítnici. Tak zdatně a dravě vedl svou skupinu.
Celý den jsem měl trochu pocit, že paní Štěstěna hledí tentokrát poněkud stranou. Body jsme hledali dlouho a při bloudění jsme našli spousty slepých míst, když jsme se vydali nejkratší cestou k bodu, cesta se zúžila zcela a padlý strom přes cestu jsme museli jako mravenci připoodnést stranou. Výjezdy se nám dařily, jen jeden z nás upadl a to nejslabší kus. Já.
Ono místo z mého pohledu: Hrdinně jsem vyrazil s rozjezdem do výjezdu, který vypadal jako stěna, řadím jedna, dva, plný plyn. Jenže on ten výjezd byl docela snadný a nenáročný, jenom jsem jel zbytečně rychle, kořeny zvedly motorku, skřítek Enduráček vykouknul ze křoví a strhl mě ze stroje. Padám a můj Strom potkává čumákem strom a děsivý plastový KŘUP probudil opodál spící sovy. Ležím chcíplý pod chcíplou motorkou kluci mě museli vyprostit. Stydím se. Strom má hnuté lešení se světly a plexi a celý kokpit získal velmi, ale velmi sportovní úhel.
Totéž z pohledu zkušeného bigaře: Tyf je pako. Do výjezdu nevidí, je líný se tam jít podívat. Naloží tomu za dva a plný. Magor. Mizí nám mezi stromy. Vidíme, jak se mu zvedá ten jeho Strom na zadní. Pak jen plastové KŘUP. Je to pako. A my abychom ho teď šli zachraňovat. A musíme pěšky do toho hrozného kopce. Jó, to jsou ti „endůristi“ na silničních motorkách. Co tím chce komu dokazovat. Magor.
Do cíle se vracíme snad dvacet minut po osmnácté hodině, tedy s dvaceti trestnými body. Ty jsem týmu vysloužil já, protože zdržení vzniklo jenom proto, že jsem si rozbil tlamku a na konci zabloudil mezi muchomůrkami jako malej Jarda při cestě ze školy.
Dobré bylo, že jsme tentokrát nemuseli do sprchy v botách [4]. Večerní posezení a výměna zkušeností byla plodná a plná sdělení a to zejména těch v barvě zelené. Vyhlášení bylo překvapivé, soutěžilo šest skupin. Jeden bod byl zajímavý, byl u brodu a cesta vedla k tomu brodu, ale bod samotný byl o jeden brod proti směru toku potoka, prostě kousek výš; GPS souřadnice byly skoro v pořádku, tak se stalo, že nejeden tým už bod nehledal, pouze zaznamenal, že bod navštívili, aby až v cíli zjistili, že se netrefili.
Speciální ocenění pro dívku, kterážto na velké motorce odjela celou trasu. 
Ať se jí stejně daří i příště!

Vyhlášení:
4. místo – skupina číslo čtyři – 49min po limitu, 2 neprojeté body, 235km
3. místo – Afričani – 31mi po limitu, 1 neprojetý bod, 213km
2. místo – Lobotomie – 17min po limitu, všechny body, 183.75km
1. místo – Bigaři – 20min po limitu, všechny body, 183km
Navigační souboj Lobotomie vs. Bigaři byl tedy naprosto vyrovnaný, protože rozdíl 0.75km je zanedbatelný. Tak tedy desátý výroční Krocan naučil KTMky hudlat.

Na shledanou na podzimním jedenáctém setkání u Krocana.
Kéž  tam opět zazní vítězný bigařský přípitek: Hudli! Hudli!

poznámky pod čarou
Dá se jet navigační soutěž podle GPS bodů bez elektronického pomocníka?
Dá, Václav z Bigařského týmu nás o tom přesvědčil. Měl v roadbooku namotané vytištěné kusy turistických map a cestu od bodu k bodu. Vtipné a funkční řešení, které by fungovalo i kdyby elektronika selhala.

Pár tipů z tajemných enduro úspěchů ZdeňkaX:
Na offroad mám nastavený vysoký volnoběh; mám volnoběh na dva a půl tisíce. Jedu. Leknu se, uberu. Ale motorka ne. A to mě mnohokrát zachránilo.
Vezmu si posilovací mačkací kolečko a u řídítek s jeho pomocí najdu správný úhel páček, aby stisk páček byl co nejméně namáhavý
Na ATAV jsem jezdil když jsem měl Afriku. A co máš teď? Afriku. Ale dlouho.

A kokpit mého Stroma?
Nakonec to bylo snazší, než se zdálo. Ještě v neděli večer jsem obnažil lešení a použitím kouzelného nástroje v podobě servisní tyče bylo vše srovnáno za pár minut.