Olaf Ketchupson má střeva. Prý básníka.
ref: Tygři táhnou do světa,
s nima Chumlee [Čamlí], trumpeta.
Jak nás nepřitel uvidí,
hnedka strachy vyje,
my se k bitvě chystáme.
Chumlee pivo pije.
ref:
Colonel nás svolává.
Rychle, chlapci, zle je.
My se k bitvě formujem.
Chumlee se zas zleje.
ref:
Setkání osmnácté v obci Lipina, kousek od Zruče nad Sázavou. Tentokrát jsem byl v pátek večer vysazen jako osamocený voják z muzejního auta vracejícího se z Prahy. Už v Praze jsem překostýmoval z Jana Amose[1] na vojáka konfederace a při odjezdu z brány Nostického paláce se i muzejní ředitel loučil slovy: Pro větší slávu Louisiany.
V pátek večer jsem objevil nový druh čepice který mě zaujal natolik, že ho musím pořídit. Je na něho potřeba kožišina z jeden a půl lišky.
Sobota začala nakrojením dortu s pelikánem rvoucím si maso z prsou, aby nakrmil své mladé - křestanský symbol milostrdenství a také znak státu Louisiana. Hned ráno, a asi díky sladkému dortu, Chumlee nahlásil preventivní prohlídku chrupu celé jednotly a všechny nás obešel se svými bezbolestnými kleštěmi velikosti hasáku.
Kdo neznáte Chumleeho, tak to je člověk, ktery miluje cibetkovou kávu, ale protože je moc drahá, vyrábí si ji sám.
Odpoledne bylo bitevní, tentokrát jsme měli, coby jižaní, obrovskou přesilu. Na naší straně kanón z Georgie, na straně nepřítele Gatlingův kulomet. Bojová ukázka trvala asi třicet minut a zastříleli jsme si skvěle. Byl jsem raněn a jakási markytánka mě dorazila pažbou me vlastni pušky, fotilo rádio Dixie, tak snad to někde vyplave.
Z člověka, kterého všichni, díky důstojnému vzhledu, považovali za lékaře se vyklubal funebrák.
Po bitvě zůstali vojáci v družném hovoru s mnohými diváky a společně dostříleli připravenou munici. Další totiž nebudeme do dubna potřebovat. Lipina vždy uzavírá naši sezónu ACW. Zouauvský večírek Louisiana tigers byl poklidný jako vždy.
Nedělní podzimní ráno bylo jako vystřižené z katalogu, v noci bylo pod nulou a ráno byla všude jinovatka. Sbalil jsem svých pár věcí, kabát a pušku a vyrazil jsem na pětikilometrovou vycházku mrazivým ránem do Zruče na mši a pak domů.
Sluníčko pálilo do luk a zahrad jiskřících se jinovatkou a některými místy, jakoby země dýchala, v dáli mlha, s puškou přes rameno a veškerým vybavením zavěšeným na ramenou to byla krásná procházka. Možná řemen od telete bych si mohl našít širší.
Po mši jsem zašel pro trochu tvarohu na oběd a ubíral se na nádraží.
Vlak. Přatelé, vlakem jsem nejel několik let a mohu říci, že se pranic nezměnilo od roku 1995, kdy jsem jezdil týdně do Ostravy. Jen listky jsou menší a z horšího papíru. Možná jsem mohl napsat od roku 1895. Vlak z Kolína plný zcela, chodby nepropustné a bylo zajímavé, že lidé pouze přistupovali. Nakonec jsem ulovil i místo k sezení a mohl si v klidu zapsat tento text. Ještě mě čeká výluka a přestup na autobus, ale to je až ve Starém Město a to už domů klidně dojdu i pěšky.
V pátek večer jsem objevil nový druh čepice který mě zaujal natolik, že ho musím pořídit. Je na něho potřeba kožišina z jeden a půl lišky.
Sobota začala nakrojením dortu s pelikánem rvoucím si maso z prsou, aby nakrmil své mladé - křestanský symbol milostrdenství a také znak státu Louisiana. Hned ráno, a asi díky sladkému dortu, Chumlee nahlásil preventivní prohlídku chrupu celé jednotly a všechny nás obešel se svými bezbolestnými kleštěmi velikosti hasáku.
Kdo neznáte Chumleeho, tak to je člověk, ktery miluje cibetkovou kávu, ale protože je moc drahá, vyrábí si ji sám.
Odpoledne bylo bitevní, tentokrát jsme měli, coby jižaní, obrovskou přesilu. Na naší straně kanón z Georgie, na straně nepřítele Gatlingův kulomet. Bojová ukázka trvala asi třicet minut a zastříleli jsme si skvěle. Byl jsem raněn a jakási markytánka mě dorazila pažbou me vlastni pušky, fotilo rádio Dixie, tak snad to někde vyplave.
Z člověka, kterého všichni, díky důstojnému vzhledu, považovali za lékaře se vyklubal funebrák.
Po bitvě zůstali vojáci v družném hovoru s mnohými diváky a společně dostříleli připravenou munici. Další totiž nebudeme do dubna potřebovat. Lipina vždy uzavírá naši sezónu ACW. Zouauvský večírek Louisiana tigers byl poklidný jako vždy.
Nedělní podzimní ráno bylo jako vystřižené z katalogu, v noci bylo pod nulou a ráno byla všude jinovatka. Sbalil jsem svých pár věcí, kabát a pušku a vyrazil jsem na pětikilometrovou vycházku mrazivým ránem do Zruče na mši a pak domů.
Sluníčko pálilo do luk a zahrad jiskřících se jinovatkou a některými místy, jakoby země dýchala, v dáli mlha, s puškou přes rameno a veškerým vybavením zavěšeným na ramenou to byla krásná procházka. Možná řemen od telete bych si mohl našít širší.
Po mši jsem zašel pro trochu tvarohu na oběd a ubíral se na nádraží.
Vlak. Přatelé, vlakem jsem nejel několik let a mohu říci, že se pranic nezměnilo od roku 1995, kdy jsem jezdil týdně do Ostravy. Jen listky jsou menší a z horšího papíru. Možná jsem mohl napsat od roku 1895. Vlak z Kolína plný zcela, chodby nepropustné a bylo zajímavé, že lidé pouze přistupovali. Nakonec jsem ulovil i místo k sezení a mohl si v klidu zapsat tento text. Ještě mě čeká výluka a přestup na autobus, ale to je až ve Starém Město a to už domů klidně dojdu i pěšky.
 |
| Johannes Mundzerstoerer alias John Munro |
Podvedených bylo hodně, bylo po něm vyhlášeno pátrání, proto nasedl na první vlak Königlich Preußischen Eisenbahn-Verwaltung směr Berlín a tam přestoupil na vlak do Hamburku. První loď, co jela na na západ shodou okolností plula do New Orleans. Už na lodi usoudil, že je jeho jméno v angličtině obtížně vyslovitelné a navíc je potřeba zamést stopy, takže se úřadům nahlásil coby John Munro.
Když v prosinci 1860 došlo k vyhlášení CSA, usoudil, že v armádě se určitě uplatní....
Po jeho osudech budeme nadále pátrat.