[fotky]
Nejkrásnější pohled na krajinu je ze sedla motocyklu. Kde jsou ty časy, kdy člověk balil den nebo dva předem, aby s úsvitem přidělené dovolené vyrazil. My jsme začali balit až ráno, cestovní pojíštěnice byla naklikaná hned a těsně před polednem jsme vyrazili. Pěkně v tandemu se třemi kufry po dálnici Vídeň-Solnohrad, přejezd do Bavorska, zjištění že poslední bus na Orlí Hnízdo[1] odjíždí ve čtyři odpoledne.
Když v navigaci zadám nejkratší cestou bez dálnic, placených cest a tunelů, tak nás vede cestou nejkrásnější, úzkými stezkami a to včetně nezpevněných cest (Here Maps/Here Drive včetně map zdarma dostupná offline navigace pro Windows Phone i Android[2]).
Někde před Insbruckem začalo na dálnici pořádně pršet. Před půlnocí prvního dne jsme ve žlutých nepromocích vyděsili klimbající ostrahu na recepci v kempu Zum See[3] ve městě San Valentino alla Muta. Najeto lehce přes 700km. Že je kemp horský jsme poznali podle toho, že v noci bylo tři nad nulou, vedle sprch a prádelny byly elektrické sušáky na lyžařské boty a ráno nám nad hlavou jela kabinová lanovka někam do mraků.
Výborný byl nějaký italský turista, který chtěl vědět kam jedeme a moc se smál, když říkáme směr Passo Stelvio a kam dál ukáže mocná fortůna. Ráno bylo ve stanu chladno, tak spíme a pořád čekám, že nás vzbudí sluníčko. Vzbudilo, ale asi až v 11 dopoledne. Inu, ranní ptáčátka nebudeme.
Před polednem si dáváme "ranní kávu" a na účtence v baru dostávám ke kávě i nocleh a zeltplatz. On mně ten barman připadal povědomý, toho jsme totiž v noci vyděsili.
Startujeme v poledne, k Passo Stelvio to máme skotných třicet kilometrů směrem přes Švýcarko - na hranici IT/CH nás staví celník, kam že jedeme? Á, pašo Štelvío. Ok. Ptám se, zda chce vidět pas. Nechce. Ptám se znovu, zda chce vidět pas. Nechce. Pokračujeme Švýcarskem. Ještě že pas nechtěl. Nemám totiž s sebou žádný doklad. Pas i občanka mně propadly. Pas se vyřizuje a občanský průkaz na mě čeká k vyzvednutí od včerejška doma na úřadě. Tak snad nás nepostihne žádna politzei nebo carrabineri kontrol.
Projeli jsme Stelvio - rozhlédněte se s námi po Stelviu viz [4] - také jsme projeli i další průsmyky, po úzkých cestičkách, kde byl jen mech, zbytky asfaltu, nízké jehličnany a sem tam ledabyle pohozený cyklista. Jedeme na jih s delší zastávkou ve Veroně, městě Romea a Julie, s políbením pod Juliiným balkónem[5] a procházkou po nejcentrovatějším historickém centru. Místní pizza chutná jinak než u nás. Až o půl desáté večer pokračujeme do letoviska Lido de Jesolo[6], kousek od Benátek, kde stavíme stan ve tříhvězdičkovém kempu a uleháme o půl druhé. Dnes najeto asi 500km.
Kemp je obrovský a stany jsou tu dva. Náš a ještě jeden gastarbeiter. Dopoledne vyhlašujeme akci dne: Na pláž! Moře je slané, vlnění příjemné a pláž písečná. Navazujeme družbu s manželským párem z Mosky. Přijeli autem a smáli se, když jsem se je ptal na možnosti koupání u nich ve finském zálivu. Tak jsme byli v Itálii u moře. Asi čtyři hodiny.
Odpoledne přesun do Benátek, máme to tam i zpět asi 100km. Zbytečnosti jsme nechali v kempu a jedeme se třemi prázdnými kufry, do nichž svlékáme motocyklové oblečení včetně bot. Opět se chválím za nápad mít s sebou jen dvoje boty - vysoké motokrosové přezkáče a žabky. Konečně jsem se cítil jako pravý benátčan Marco Polo, zavzpomínali jsme na výuku plování a velrybolov. A na vlastní oči jsem viděli, že dopravní zácpa není v Itálii jenom na cestách. Projeďte se po kanálech viz [7].
Pobavili jsme se plašením holubů, kdy měla Saša na zádech camelbak nafouklý perlivou vodou a cíleně kropila holuby poklidně si prohlížející historické památky. Ať Benátky či dědina, vždy jsme jedna rodina. Vracíme se až za soumraku.
