Pozvánka na mor...

Povídání v muzeu o moru a ochutnávka macerátu bylin oučinných proti nákaze.
Měl bych zmínit, že téma mne zajímá taktéž proto, že Tyf není celé mé jméno, celým jménem jsem Tyf Mor z Cholerovic... 
něco víc o morové ráně 1715 v Uherském Brodě v knize Reformace, protireformace a rozvinutí poreformačního katolictví v Uherském Brodě – křesťanská víra v proměnách času, 2006, Mgr. Petr Zemek, Th.D. citace str. 399, 400:
V roce 1715 postihla Uherský Brod poslední morová rána. Přišla po velké slavnosti, kdy byla na radniční věži vztyčena socha Spravedlnosti a spuštěny věžní hodiny. Daněk tlumočí vysvětlení původu nákazy skrze oblečení zakoupené od pyrotechnika přišlého z Olomouce jistým Janem Sulcem, který oděv užíval a moru jako první podlehl. Epidemie řádila v Brodě od 30. června až do 11. prosince, svátku sv. Damasa. Podle součtu pořízeného Letochou zemřelo 289 křesťanů, 88 nakažených se uzdravilo. Židů zemřelo 127, vyléčilo se 44. Konec epidemie byl nahlížen jako zázračný Boží zásah. Děkanu Trchalíkovi se ve snu zjevil jisty ctihodný stařec, který pravil: Svatý Damas ať vás utěší. Po tomto snu rozradostněný děkan očekával s nadějí svátek tohoto světce. A v ten den skutečně přestali lidé na mor umírat. O několik týdnů později, 6. ledna, byly vyčištěny a uzavřeny lazarety a děly bylo dáno okolním obcím znamení, že město je s Boží pomocí z moru vysvobozeno. Po dalších šesti týdnech karantény bylo 16. února slavnostně otevřeno. Den před tím přijel do města morový komisař Bernard Meixner, který vše prověřil. Ráno se shromáždili před nivnickou bránou ozbrojenci na koních, kteří město střežili. Komisař k nim přišel pěšky, byl přítomen i městský magistrát. Vojáci současně odpálili granáty, načež následovala odezva z devíti děl na městských hradbách. Poté vešli vojáci do města, kde se seřadili před budovou radnice. Za nimi následoval komisař Meixner, hudebníci s bubny a trubkami, celý magistrát a zástup měšťanů se svými bubeníky. (pozn. Toto byl v baroku velmi oblíbený způsob k navození radostných okamžiků při slavnostech. V roce 1714 byly pořízeny do farního chrámu nové bubny a trubky, které byly používány až do roku 1754, kdy vyšel královský dekret, aby tyto nástroje při bohoslužbách a procesích již nebyly užívány.)
Poté byl vzdán dík komisaři a vojákům, kteří město opouštěli. Následovala slavnostní mše v kapli staré radnice za přítomností velkého množství lidu, který zaplnil celé náměstí. Přede mší krásně kázal klobucký kaplan Jiří Skočovský „qui se pro pestiferis exposuit, vir doctus et affabi-lis“. Po mši se konalo procesí, které vedlo na horní náměstí „cum magna devotione et consolatione omnium“. Po skončení bohoslužeb se kněží a významné osoby sešly na snídani „in omni sinceritate et laetitia“.
Dva roky po tragédii nechal primátor Pavel Hájek vystavět na hoře Králov vlastním nákladem kapli zasvěcenou svátému Damasovi jako poděkování za záchranu. Ta byla několik let na to proměněna v sakristii chrámu vystavěného do podoby kříže, opět z Hájkových prostředků. V průčelí kaple byla napsána invokace: „sanCte DaMase LIbera noc a pestlfera Lve Vt patronVs noster“. Místo se stalo poté cílem četných poutí z okolí, jak již bylo řečeno. Sláva poutního místa však neměla dlouhého trvání a nepřežila, na rozdíl třeba od záhy obnoveného sv. Antoníčka, josefínské reformy. Kostel byl v roce 1784 zrušen a zbyla pouze socha sv. Damasa (či Jana Nepomuckého). (pozn. Daněk poznamenává, že 30. května 1721, v předvečer svátku Filipa a Jakuba, bylo mnohými spatřeno velké světlo v této kapli, že se domnívali, že hoří. V kapli však nebyly nalezeny žádnc známky ohně ani poškození. I tímto přitahovalo místo poutníky.)
Z vděčností Bohu za záchranu byla v roce 1719 (1718?) vystavěna nad městem v místech, kde stál lazaret s nemocnými a kde byly oběti hromadně pohřbívány, kaple zasvěcená Nejsvětější Trojici. (pozn.  Každý rok po slavnosti Svaté Trojice tam byl sloužena zpívaná raše za oběd moru, na kterou přispívalo město jedním zlatým. Kdo chtěl tichou, zaplatil 30 krejcarů.)
zdroj [1]