sobota 22. června 2019

Den devátý, kříž...


[fotky]

     Dnes opravdu nikam nespěcháme, ještě před polednem si dopřáváme poležení na sluníčku s nadšením tuláka v červenci; posloucháme Cimrmanovu hru Dobytí severního pólu čechem Karlem Němcem. Poslechli jsme ji celou. Dnes nám začaly opravdové prázdniny alespoň na pár dní.
     Vyjíždíme až po poledni a silnice N-621, po které jedeme je nejznámější motocyklová trasa na severním pobřeží Španělska. Je to něco jako buchlovské hory, ale na sto kilometrech.
     Zastavujeme v městě Potes, vyjíždíme na kopec, kde je klášter, abychom zjistili, že je při odpolední siestě zavřeno, projdeme zahradu a vydáme se pěšinkou, pěšky a bez motorky asi deset minut do kopce na Emita de  Santa Catalina.
     Vracíme se do města a po obědě bloudíme po centru, potkáváme strýca, co má jako mazlíčka husu. Procházíme krámky, podaří se mně přesvědčit Sašu, že opravdu s sebou na motorce nepotáhneme kompletní sadu smaltovaného nádobí pro celou jednotku. Tady konečně mají kastaněty, které si objednala jedna kolegyně a bylo nezbytné je sehnat a doposud se nedařilo. Sobě pak kupuju triko s realistickou fotkou hodného vlka, který žije taky v okolí v Picos de Europa. Celé tohle místo na sto honů čpí turistikou a cykloturistikou.
     Vyjíždíme zpátky na kopec je klášter Santo Toribio  po návštěvě kostela s barokní kaplí, kde je uložená relikvie z [Kristova kříže]. Kaple je za mříží a ke kříži bylo opravdu opravdu daleko. Vyšli jsme ven, stavili se v obchůdku s poutními drobnostmi a hledali jsme fotku, abychom na tom kříži našli to místečko, kde je uložen ten kousek z kříže. Zrovna se tam nachomýtl bratr benediktín, co šel kolem. Dali jsme řeč a on vysvětlil, že je to celé jinak.
     To celé je Ten Kříž. Asi metr krát půl metru. A řekl, že nejlepší bude se podívat. Vzal nás a nejen nás, ale lidi, co zrovna v kostele byli, otevřel mříž a pustil nás do kaple. Vyndal obří kříž ze svatostánku a povykládal celou historii. Řekl, ze do Vatikánu jezdí lidi uctívat malinký kousek a tady mají macka o kterém nikdo neví. Asi nemají PR specialitu Aleše, jako my v muzeu.
     Ač se tam fotit nesmí, tak nám to bylo povoleno a nakonec nás ještě bratr benediktín pozval a vyfotil spolu.
     Je to největší kus Kristova kříze na světě a je tady uložený víc jak tisíc let, v devatenáctém století ho dali pod sklo a nechali obnažený jen kousek dole, na dotek a políbení. Udělali to proto, protože bratři mniši si neustále odlamovi další a další třísky do svých cel a pro další VIP.
     Bylo to zajímavé a intenzivní.
     Když jsem přistoupil já, tak Padre konvezoval a dlouho, ostatní čekali. Říkal, vidíš, sáhni sem a pořádně zatlač, celé se to hýbe. Je to z jednoho kusu. Moc vtipné.
     Saša si pak pořídila na památku této události stříbrný řetízek s přívěškem.
     Venku k nám přišel borec s tím, že nás potkal v San Sebastían de Garabandal na mši a jde na kus řeči. Vykládali jsme docela dlouho a říkal, ze víme víc jak on. Vůbec neznal místo Limpias se zázračnou sochou. Je fajn být v kontaktu s místními.
     Pak nás už čekal jen večerní přesun směrem k Madridu s příjezdem do kempu kousek před půlnocí. Dnes jsme najeli bez mála šest stovek kilometrů.
     Pěkné to bylo. S larvinkou vína můžeme usnout. Dobrou noc všem.