neděle 30. srpna 2015

Oživme hrad... Částkov...

Oživování hradu
O jakém hradu má být řeč?
No přece o tvrzi v Částkově, kterou místní běžně nazývají hradem…
Dostalo se mně cti být pozván na kulturní akci" Oživme hrad", kterou pořádalo částkovské občanské sdružení tuto neděli v prostoru bývalé tvrze v Částkově. Měl to být jakýsi pokus jak dostat tuto lokalitu do povědomí občanů Částkova.  Zaparkoval jsem svoje auto poblíž kaple a pak už šel jenom pár desítek metrů k vyhlédnuté lokalitě, tedy k místu, na kterém stála ve 14. století tvrz, patřící rodu  Vlčků.Jako první mně padla do oka nevelká, ale zřetelně ohraničená vyvýšenina. Kolem ní se daly při trošce fantazie najít i torsa tvrz obklopujících valů. A právě na tomto vskutku romantickém místě  se poslední srpnovou neděli odehrávaly děje, které si dovolím následně barvitě popsat. 
Nebyl jsem ovšem zdaleka první příchozí, v podhradí na lavičkách anebo jen tak v trávě už sedělo několik desítek Částkovjanů, očekávajících co se bude přičiněním místních umělců a pozvaných brodských šermířů dít. Netrvalo dlouho a započala úvodní scénka monologem velmi výřečné a vkusně oblečené hradní dámy, Kunhuty, která se po letech navrátila z Itálie na své bývalé panství. Nad tím co viděla ovšem spráskla ruce.
Stavení v podhradí byla poničená, zvířectvo odehnáno, nepořádek, kam se jenom lidské oko podívalo. Bědovala, bědovala, ale to nebyla tato rezolutní žena, aby si vzápětí nevzala do hlavy, že vše uvede co nejdříve do řádného stavu. Úmysl to byl jistě šlechetný, ale na realizaci takových opatření je třeba umných mužských rukou.  Kde ale jedince mužského pohlaví vzít, že ano? Kunhuta lomila rukama, bystrý její jazýček kmital žalozpěvem, ale i zlobou ze strany na stranu. Když tu, věřte nevěřte,  kolem zanedbaného tvrziště procházela toho času dvojice jedinců evidentně opačného pohlaví. Jeden starší,svaly na jeho těle jenom hrály, druhý mladší, docela pohledný. No přece takovou příležitost k seznámení si Kunhuta nemohla nechat ujít. Oba dva příchozí se představili jako otec a syn Vlčkovi. A právě na synovi, jménem Jaroslav, spočinulo žádostivé oko Kunhuty. Jako správná žena si však musela zprvu ověřit s kým má co do činění, má-li být dotyčný jejím chotěm. Podrobila ho zkouškám vpravdě náročným, dotyčný mládenec musel prokázat nemálo dovedností, aby obstál přísným výběrovým kritériím hradní dámy. Byl však úspěšný a tak netrvalo dlouho a byla ruka v rukávě. Postupně se pak tvrz všestranným přičiněním dostávala do původního uspokojivého vzhledu a bylo tedy možné se čím pochlubit. 
Proč se tedy neprojít hradním areálem, pomyslela si Kunhuta. 
Nejlépe v co nepočetnějším davu. A tak jednoho dne celá družina místních dam, oděných do skvostných rób, spolu s poddanými počala provázet Kunhutu hradními prostorami.  Nejprve se všichni zastavili v síni rytířů, aby si formou kvízu ověřili  a současně připomněli své udatné předky. Další zastávkou na jejich pochůzce byly zbrojnice, co tam bylo k vidění mečů, halaparten, no co mám povídat.   Pak stačilo už jenom pár kroků k hradní kapli, kde se příchozí snažili  obeznámit s obrázky světců  více či méně známých. Mnoho z procházejících však bylo zvědavo, co skrývá vrcholová hradní plošina. Nebudu napínat, byli příjemně překvapení kulinářskými prostorami, obrazovou galerie i tanečním sálem. Nedalo pak už moc přesvědčování paní Kunhutou a starším panem Vlčkem, že nejsou v místech travnatého pokryvu, ale naopak  na skvostných hradních parketách. Nebylo pak divu, že vzápětí zazněla z úst průvodců výzva k tanečkům, kterou mnozí s radostí, ale i zvědavostí přijali. Kmitající nožky provázela dobová hudba, takže si člověk v těch chvílích připadal jak v interiérech italských  zámků. Pan Vlček starší se dokonce ujal funkce jakéhosi  tanečního lektora, a že byl ve svých výukových metodách úspěšný, o tom se ani na chvíli nedalo pochybovat.  
V podhradí se mezitím jedlo a pilo, stoly se pivním mokem prohýbaly, děti zase dováděly ve zbrojnici, kde zkoušely meče, potěžkávaly halapartny, točily se kolem dvou kanónů, no zábavy bylo až až.  Co by to ale byla tvrz bez rytířského umění? Příkladného souboje se ujali, no kdo jiný  jak brodští šermíři v podání obou pánů Vlčků. Výuka obrany a útoku v jejich pojetí byla více jak ukázková.
Co říci na závěr?
Takových zábav, v takovém nádherném přírodním prostředí a za tak nádherného slunečného počasí je třeba více a více. 
Tato se rozhodně na výsost podařila!
Jaromír Slavíček

Žádné komentáře:

Okomentovat