sobota 12. října 2013

Na Krocana do Jizerek posedmé

[fotky] [trasa] [fotky na cenduro.cz]
V místě, kam by se sotva Krakonoš na SERku odvážil, v horách kde vládne mocný duch hor Muhu[1], tam děly se věci mezi nebem a blátem.
O technice enduro jízdy, o výběru pneu nebo kontrolovaném dávkování výkonu motoru, o fyzické přípravě, vybavení motocyklu nebo jezdce se asi dočtete jinde. Tohle bude takové lyrickoepické postesknutí nad tím, že vydržíme jet pouze pár hodin.
Myslím, že ve skupině lidí, kteří se o víkendu potkali, šlo o pocity a prožitky. Odvézt si domů na vozíku nebo v tranzitu blátem obézní motorku a v hlavě zážitek. Pro někoho denní chleba sklízený v Qwertlandu, pro jiné příjemné zpestření nudných dní a pro někoho akce, o níž bude jednou vyprávět vnoučatům – Ok, to už je asi moc velká fabulace – ale vážně, pokud někdy letos motosezóna skončí a má mít někde tečku, tak tohle by mohla být pořádná inkoustová kaňka před tím, než bude tečka napsána.
Nabídnout lidem, krom obvyklé vyjížďky s vodičem, orientační soutěž v níž nejde o rychlost, ale o minimalizaci najetých kilometrů[2]; je zajímavé a ku prospěchu všem. Víc takových akcí.
Start. Kamenitý výjezd, přede mnou Superenduro, za mnou Adventure, za ním se tlačí HP2. Rozestupy minimální, prostě si věříme, místy až moc. Jinde výjezd blátivý, lehká 450ka mě krmí blátem. Chválím se za to, že dneska jsem ještě štítek ze Stroma nesundal a rallye stavbu DL650R odložil až na jaro.
Za rozkošnou označím zkušenost s klouzáním se po blátíčku ve vytěženém kukuřičném poli. Opět platí, že v rychlosti je síla. Jenom to ustát.
Je odvážné každému účastníkovi setkání dát v pátek večer při zápisu štampdle, lépe skleněnou odlivku zdobenou logem akce, a ráno pak očekávat sportovní výkony.
Pískovna. Plná písku. Písek. Mokrý písek. Sypký písek. Zahrabáni do písku. Tahle vsuvka byla sice krátká, ale výživná. Jenom mě mrzí, že jsem nenašel odvahu a sílu opakovat písečný výjezd několikrát. Však v neděli na Endurocampu v Bělé si písku užijeme do sytosti. Stromovi písek chutnal, celý olepený blátem dozdobil se žlutě. Slušelo mu to a řetězu a všemu pohyblivému zvláště.
Po úporném výjezdu kličkujíce mezi stromy, potichu jsem přemýšlel, zda v enduro zbroji nemám náhodou ramena širší než řídítka. Nemám. Nebo jsem měl štěstí. 
Čím více se čas usypal k večeru, tím víc bylo v jízdě chyb. Ač bylo kolem třinácti stupňů nad nulou a vlhko jako v pralese, docenil jsem CamelBak. Až si říkám, jak já hloupý mohl kdy vyjet bez něho.

Miloslav Nevrlý a jeho Kniha o Jizerských horách (1976) hovoří za vše – cituji: „Rašelinné louky se neočekávaně otevírají před poutníkem v lesích, na plochých vrcholech hor, v mělkých horských sedlech či v nehlubokých údolích potoků a říček na východě a ve středu hor. Rašelinište jsou vždycky nádherná, ať nad nimi visí mlha s deštěm, nebo slunce svítí do černohnědých vod jejich tůní, či ať je pokrývá první říjnový mráz průzračným ledem a jejich trávy a ostřice na dlaň silným jíním.“

Ke kritice počasí od nevlhkomilů na této i minulé akci se vyjádřil Tom zcela jasně: „Krocan je vodní pták.“
Je zajímavé, že ač má Pardál nechávat stopy[3] pro přírodovědce snadno čitelné, nechává stopy jiné[4].
Slíbil jsem postesknutí a tady je. Není co vytknout Krocanovi ani pořadatelům, můžeme vytýkat sobě – proč den byl tak krátký, proč soumrak uhodil z nenadání, proč nám síly došly tak časně. Cítím v tom výzvu a hlásím se k ní hrdě, příště zvládneme více.
Jestli v sobotním vlhkém soumraku mělo mít štěstí nějakou personifikaci či inkarnaci, byl jsem jí já.
Děkuji.