Do Ostravy...

Aby se novopečený řidič Ábi přestala bát provozu, slíbil jsem jí prvních pět set kilometrů v tandemu. Tedy sedím na malé Hondě o objemu stopětadvacet kubíků, úplně vzadu na malinké kostičce sedadla s malým kusem železného madla, které mě tlačí do kostrče. Jede to a nejede to špatně. Přes interkom napovídám, jak správně vést pohled v zatáčce nebo jak vytočit devíti kilowatový motor tak, aby se i dvanácti stupňovým kopcem prokousal rychlostí šedesát kilometrů v hodině. Je to výkon úctyhodný; když si uvědomím, že malinký Rebel veze přes sto osmdesát kilo nákladu. Spotřeba se držela na příjemných tři celých tři litru paliva na sto ujetých kilometrů – „yolo“. Dnešních téměř tři sta kilometrů nás bavilo a vyčerpalo oba. Tímto vyjadřuji neskonalý obdiv všem dívkám a manželkám, které s úsměvem snáší jízdu v tandemu na sedadlech, které nevypadají komfortně už od pohledu.
Bohužel chrániči kolen odírá nádrž - no co, hlavně že má kolínka v bezpečí...