Od Plitviček k Balatonu

Z kempu Korana, co se jmenuje podle řeky co kolem teče, jsme se vybatolili v jedenáct, na recpci byla fronta až hrůza, tak jsme si povykládal se španěly a italy, kterých tam čekalo nejvíce a moc jsme se nasmáli, když přijel Filda na řvoucím Rebelovi, protože v kempu zabloudil.
Čekalo nás dvě stě kilometrů vnitrozemím přes Karlovac, kde jsme něco málo nakoupili v Itersparu, pak skrz centrum Zagrebu a přes spoustu vesnic k malému hraničnímu přechodu Gola. Bylo to úmorné, protože všude jsou dopravní omezení, které každý domácí řidič ignoruje, nejrychleji se smí jet místy osmdesát, většinou šedesát, v každé zatáčce je čtyřicet. Prý je to kvůli asfaltu, který má jiné složení než u nás, aby sluncem neměknul, ale daní za to je nižší přilnavost. Já bych řekl, že je to taky proto, aby lidé používali dálnice.
V Maďarsku se nám to trošku rozjelo a po sedmdesáti kilometrech je tady Balaton, dnešní cesty cíl. Zakempovali jsme v levném kempu, podezřele levném. Záhy jsme přišli na to proč je tak levný - jezdí tady co dvacet minut vlak. Ale na to jsme zvyklí, v Moščeničce jsme taky spali u plotu hned u hlavní cesty.
Zašli jsme na večerní koupání. Hned jsme si vzpomněl na slova našeho pana otce, který o Balatonu vždycky říkal, že tam žerou komáři a půl kilometru od břehu je po kolena vody. Měl pravdu a dokonce když jsem chtěl do hlubší vody - asi do pasu - zašel jsem si blíž ke břehu. Voda byla příjemně chadná a FFF s Ábi oznámili, že ráno musí do vody ještě za světla, aby prozkoumali písek. Prý je černý.
Večeři nám vykouzlil Karlos, uvařil půl kila těstovin v necelém litru vody, s grilovacím kořením a olejem z tuňáka tak, že byly nerozvařené, dobré a jedlé a podával je s tuňákem bez oleje z té konzervy. Zakrojili jsme kulatý kilový chorvatský chléb - kruh. Moc se krájet nedal a měl ideální konzistenci na těstíčko pro rybáře.
Zítra chceme přijet až domů, čeká nás jen tolik kilometrů co má rok dní. Ale časový rozpočet na ně má být devět hodin.

[trasa]